DMD č. 9 pro 9. 4. 2024. Téma: Jsi-li sobec; opusť obec!

Jsou města, která snesou hodně, do kterých se potopíte jako do kalné vody a ostatní vás míjí, občas se o vás otřou, ale nikdy vás neuvidí úplně jasně, jenom jako obrys, jako vír. Pak jsou města, která se ráda plní figurkami, každý kdo vyčnívá, vyčnívá o metry nad druhé, všichni o něm všechno vědí už z dálky a dobře se tím baví. A pak jsou města, která mají z jinakosti strach, vidí v ní neochotu se jim přizpůsobit, sebestřednost, nebezpečí, které hrozí svrhnout jejich hradby, uplacané z mělkých myšlenek. V těch se dá jen shrbit nebo narovnat, nadechnout a odejít.

Když zakážete magii v zemi, kde se málokdy, ale přece rodí magické děti, dozvíte se o lidech možná víc, než byste čekali.
Jistě. Vždy tu jsou tu hrdinové, ochotní skládat oběti. Pro své děti, někdy i pro cizí. Vladař, který se země zmocní násilím, si musí na hrdiny dávat pozor. Exemplární tresty musejí být vidět. Popravdě útěk do cizí země jen s minimem majetku už sám osobě trestem je.
Pak tu jsou ti slabí, kteří obětovali své magické děti, aby jejich život mohl pokračovat stejně jako dřív. Nefungovalo to. Svojí zradou ztratili duši a sousedé je vyštvali stejně – za sobectví.

Když se zrušila daň z nabytí nemovitostí, bylo nás pět, které bylo třeba umístit jinam. Dočasně jsme dostaly příděl daně z nemovitosti (vedoucí chytře chtěla mít v ruce argument, proč si nás nechat).

Když se úřadem začalo nést, že bude třeba propustit určitý počet lidí, zatrnulo nám všem. Nejvíc ale mně. Byla jsem kariérně nejmladší... Vedoucí mě uklidnila, že se nemusím bát.

A pak si mě zavolal ředitel.

"Řeknu to na rovinu. Z nabytí musím propustit tři lidi. Vás můžu přesunout na exekuce. Propuštění vám nebude hrozit. Ale neovlivní to počet na propuštění. Máte zájem?"

Váhala jsem asi jen minutu.

Pan Matěj Barbarič nevěděl, co dělat, což už něj nebylo nic nového, leč on nevěděl, co říci a to bylo něco, co i paní Agátu poněkud zarazilo.
"Copak se děje, Matýsku?"
"Nic, poklade můj. Opravdu."
Matěj statečně zapíral, avšak paní Agáta oplývala bystrým rozumem.
"Víš, cos mi slíbil. V dobrém i ve zlém. Přece nebudeš takový sobec, abys věci přede mnou tajil. Nebo jsi tu nespokojen?" paní Agáta naladila hlas do slzavých tónin.
Věděla, jak na muže.
"Já... tak bedlivě poslouchej. Něco jsem našel a teď nevím, co s tím. Jestli to praskne, vyženou mě."
"Co praskne?"
"Našel jsem zlato."

Po mrznutí v Anduině si zasloužím trochu pohodlí, řekla si Hermiona a pominula, že se potápění mohla vyhnout, kdyby se na začátku zamyslela.
Rozhodla se vrátit do Paříže Ludvíka XIV., zjistit, co se stalo po zmizení Básníka Špíny, a třeba si popovídat s Angelikou.
Přistála uprostřed pouličních bojů. Město povstalo, král s celým dvorem byl nucen uprchnout. Králova bratra dav málem lynčoval.

Básník Špína poslechl, odešel a zachránil si život. Byl ale přející, proto dal Paříži jméno hlavního vraha.

Ups, to se nepovedlo, zaúpěla. A místo klábosení s Markýzou andělů musela vymyslet, jak zařídit, aby nedošlo ke změně historických událostí.

U jednoho pastýře spokojeně žila veška. Když jednou přišla sousedka bleška na návštěvu, veška tak chválila sladkou ovčákovu krev, až bleška sladce prosila o ochutnání. Veška svolila, ale bleška začala divoce skákat po ovčákovi a bodala a sála. Marně ji veška prosila, aby jako ona jen opatrně usrkávala, bleška byla jako utržená. Až se ovčák začal ošívat a škrábat. Bleška se mocným skokem přenesla na ovčákova psa, ale veška tak rychlá nebyla. Ovčák ji našel na svém vlasu a lup! Bylo po vešce.
A jaké z toho plyne poučení?

Není přítel, kdo přátelsky hovoří,
sobce si raději nepouštěj do dveří.

„…a Abrahama bude hrát Pavel.“

Cože? Abraham? Co je to sakra za roli? V Romeovi je nějakej Abraham?

„Pavle?“

„No, abych byl upřímnej, počítal jsem s něčím jiným. Minimálně s Tybaltem. Nebo Merkuciem.“

Abraham! Pff!

„Pavle, sorry, typově se nám na to nehodíš. Ten Tybalt možná, ale Radek má víc fanoušků na Instáči, viď, kolik teď máš, Radku?“

„Něco přes třicet ká.“

„No, prosim. Na Radka budou chodit lidi, znáš to…“

„Myslel sem, že děláme umění. A ono to spíš vypadá na nějaký tiktokový vrtění zadkem!“

„Nebuď sobec, Pavle.“

„Jo, musim platít hypotéku. Jestli se ti to nelíbí, tak di!“

"Takhle jsem si to nepředstavoval!" hřměl Bušek. "Měli jste lapky porazit, místo toho vám jízda musela krýt ústup. Že vy jste se všichni přihlásili jen kvůli zisku? Táhněte všichni do..."
"Povedlo se nám alespoň něco?" zeptal se kdosi.
"Jan a Matěj z Mokrosuk byli jediní, kdo někoho porazili. Hanba vám zbytku!"
"Já taky jednoho dostal!" prohlásil ukřivděně Ondřej.
"Houbeles, sám jsem ho viděl, jak se hrabe z příkopu!" zpražil Ondru Bušek. "Příště ho bodni do krku. Alespoň jsi byl dost duchapřítomný, a odtáhl jsi zraněného Tomáše z Věčného Odpočinku, nebo odkud to je. A tu košili, tu máš od borůvek?"

„Bože, to je smrad, pojďme radši jinam,“ vstali zákazníci pojízdné kantýny z lavičky unikajíc výfukovým plynům a rámusu z motorek. Motorkáři bůhvíjaké místní party vjeli na náměstí a rozhodli se terorizovat okolí. Nejen smradem a rámusem, ale i závoděním těsně mezi kolemjdoucími. Tak se jim podařilo shodit Thomase, který rozvážel nerozvážel zákazníkum jídlo z kantýny na skateboardu. Skateboard se mu zatoulal k nohám velitele gangu. Ten do něj strčil naschvál nohou v momentě, když si ho chtěl Thomas zvednout.

„Musíme jim něco říct,“ povídá Thomas Davidovi.
„Tse,“ ušklíbne se David, „To už jsem zkoušel.“
„No dobře. Tak je odtud vykopeme.“

Dnes je den odměn. Dostavte se do kuchyně, a vezměte si jednu sladkost, co jste si odložili.
"Mňam mňam čokoládka, zajím to brumíkem a karamelovou šlehačkou."
"Paní kuchařko, moje motivace!! Týden jsem se hejbal, abych si dal brumíka!!"

Večerní setkání:
"Dozvěděli jsme se, že paní kuchařka snědla vaše sladkosti a neomluvila se a ani nesehnala náhradu. Takže budeme se řídit sloganem jsi-li sobec, opusť obec, a má padáka."
"Tak se jdu sbalit, a tady máte 1000 kč na sladkosti. Kousek je LIDL."

Paní kuchařka šla do kuchyně a vtom se stalo něco nečekaného. Uklouzla na šlehačce a
zlomila si ruku.