DMD č. 16 pro 16. 4. 2024. Téma: Defenestrace

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

Anglický hrabě měl dojem, může všechno. Řada šlechticů podléhala podobným bludům, ovšem aspoň se Hansi nedrali do domu. Hans pokoušel co nejzdvořileji vysvětlit, že teď se mu návštěva, či dokonce sezení, nehodí, nemá čas, je jinak zaměstnán.
Nakonec mu došly fráze, a jakmile se hrabě pokusil procpat na schodech kolem něj do poschodí, i trpělivost.
Proto do hraběte strčil.
Hrabě letěl.
Hans nečekal, až hraběte jeho doprovod posbírá, zabarikádoval se v pokoji a pak vyhodil pro změnu sebe, oknem. Podstatně ohleduplněji.
Zachoval si tak zdravé nohy a stihl doběhnout ke králi dřív než otlučený hrabě se žádostí o jeho potrestání.

"Máš hlad?"
"Mám. Co je k jídlu?" lehce se zapotácel u zouvání boty.
zase byl s chlapama
"Hovězí plátek a brambory. Dám ti k tomu okurku."
"Tsse, okurku. To žeru každý den v práci."
"A co bys chtěl? Řízek? A vůbec, jdeš pozdě."
"Simtě, naděláš. Celý den jsi doma. Já dřu. Těmahle rukama. CHÁPEŠ!"
ááá, zase rady v hospodě "vychovej si ženu", jenže už je rozjeto
"Tak budeš jíst?"
"Ne, nemám hlad."
"Dobrá, jak myslíš..."
cvaknutí kličky
"Co děláš! Dyť tam... maso... jsi cáklá?!?"
Poprvé v životě jsem si užila, že bydlíme v pátém patře.
Vranám chutnalo.
Střepy posbírám ráno.

Telefon zvoní a tak jej s naučeným pozdravem zvedám.

"Takže, hele, ty krávo, já jsem svobodnej občan, a ty mi nemáš co sahat na moje peníze. Já tomuhle státu nic nedlužím, a ty mi odblokuješ ten účet, jinak nechtěj vědět, co se bude dít dál."

Snažím se dlužníka uklidnit a vysvětlit mu situaci. To že mi tyká přecházím...

"Neser mě, ti říkám! Nebo tam přijdu a na místě tě odprásknu! Nebo ne, to bys měla moc snadný. Vyhodím tě z okna na vidle. A pak si to dojdu vyřídit s tvojí famílijí!"

Takový řev, co jsem předvedla úřad dlouho nepamatoval...

Padla noc, když Frances vyšla na palubu. Vyšplahala do ráhnoví. Hleděla tam, kam už nedosáhlo světlo z luceren. Úzký srpek měsíce tonul ve tmě. Moře splývalo s oblouhou v inkoustové prázdnotě. Cítila ve vzduchu změnu.
Nad ránem se plachty zachvěly. Vítr se vrátil.

Fregata se probrala k životu. Vztek doutnající pod povrchem zakryl příval činnosti. Nařídila cvičnou střelbu. Vyházeli z lodi prázdné sudy. Příkopy dělových otvorů se zvedly.
"Děla vysunout!"
Rozkaz se nesl od osádky k osádce.
Pan Whitfield se podíval střílnou směrem k cvičným cílům. Pan Milton najednou pocítil touhu do něj strčit. Stiskl rty. Chvatně tu myšlenku zaplašil.

Fakta:
1) Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jistý Fabricius vyletěli z okna,
2) pomohl jim k tomu rozzuřený výbor českých stavů,
3) z okna měli letět 4, ale politici už tenkrát nechodili úplně pravidelně do práce,
5) pád z 12 metrů prokazatelně přežili; šlechticové potlučení, písař bez zranění (utekl hned po dopadu pryč).

Řešení:
1) Panna Maria, k níž se Slavata stihl pomodlit,
2) hromada papírových dokumentů,
3) fyzika*.

*Vzhledem ke sklonu kopce, měkkému mnohovrstevmému oblečení, co vytvořilo vzduchový polštář, a velké počáteční energii simuloval pád místodržících dnešní skoky na lyžích.**

**Akorát bez lyží.

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

Doma nám říkali, že nás vyzvedne obr!
Ne. Poloobr!
Já už mám hlad!
Vy ho znáte?
Kde mám kufr!
Vy jste trpaslík?
Řeknu to taťkovi!
Nic nebylo jako obvykle. Unavená dlouhou cestou, přetažená a rozjívená děcka ječela jedno přes druhé, pobíhala sem tam, a ne a ne se uklidnit. Trošku je srovnal až Filch hrozbou školního trestu. Vyšli z nádraží.
V loděnici ale všechno začalo nanovo. Ani školník už na prvňáky neplatil.
Hagridova frustrace dostoupila vrcholu. Popadl těžkou železnou kotvu, rozmáchl se a prohodil ji otevřeným oknem. Žbluňklo to.
„Klid tady bude!!! Jináč vás do tý vody nahážu ouplně šecky!!!“

Byla sebejistá, namyšlená, nesnesla odpor. Její srdce bylo jako propast plná krutosti. Očí se jí leskly záští. Ten den si oblékla nádherně šaty. Zdůraznily její tělesnou krásu. I když se učesala, nalíčila a černou barvou zvýraznila řasy, nedokázala zakrýt zlobu, která jako vřed hyzdila její tvář.

Dívala se z okna, jak přijíždí.
Byla si vědoma své moci. „Ptáček si sedl na lep,“ zamnula si ruce. „Už mně nebude provokovat. Dnes mu zakroutím krkem!“ potutelně se usmívala.

Pohlédl vzhůru. „Kdo je na mé straně?“ zavolal. Za královnou se mihlo pár postav.
„Svrhněte ji dolů!“
Muži provedli nejspíš první defenestraci v dějinách.

Neměl dostatek času na to, aby pořádně zrekapituloval svůj život. Některé rady dalším generacím ale sesumírovat zvládl:

1. Když něco miluješ, dělej to pořádně. (Pokud to, co miluješ, není pěkná blbost, co tě bude určitě stát život.)
2. Showmanství je kořením advokacie (a mělo by se pěstovat výhradně v soudní síni).
3. Důvěřuj, ale prověřuj (ale není nutné prověřovat, kdykoli na to přijde řeč).

A nakonec to nejpodstatnější:

4. Defenestrace patří středověkým Evropanům a Kanaďané by se jí měli za každou cenu vyhnout.

Jak se blížil vlastní smrti, pomyslel na to, že měl ve všem pravdu. To sklo se nerozbilo!