DMD č. 19. pro 19. 4. 2012. Téma: Příbuzenská plemenitba

Jedno škvrně začalo zívat. „Uáá, to je nuda.", protáhlo se. „Kdy už to skončí?", přivíralo druhé oči. Třetí škvrně klimbalo a čtvrté klímalo. Další si pod lavicí četlo. To v poslední řadě kreslilo obrázek. Ferda se na ně od tabule přísně podíval. Právě probíral téma Příbuzenská plemenitba. „Tak dost!“, uzavřel svůj výklad. Nyní se půjdeme podívat, jak to vypadá v praxi.
Seřaďte se u dveří do dvojic. Třída rázem ožila. Všichni se strkali a brebentili.
„Co to ta chůvička nese?", zeptal se s úžasem budoucí mravenec. „To jsou kuklínci.", vysvětlil Ferda. „A teď půjdeme pozdravit královnou. Nezapomeňte se pěkně uklonit!"

AN: Nejslavnější incest v Silmarillionu očima draka.
Pán vyžaduje pomstu na potomcích prokletého rodu. Pán je netrpělivý. Já jsem otiskem Pánovy vůle.
Tedy zabít?
Ale proč? Smrt je rychlá a přímočará. Smrt je jako lusknout prsty, jako mrknout okem, vždyť zlomit vaz je jako zlomit větev. Smrt je málo.
Ne, jednoduché by bylo vysloveně neuspokojivé.
Pomalé to bude jistě lepší. A mohlo by to být zábavné.
A je to konečně i snadnější – stačí správně rozestavit figurky, a pak už se jen dívat a vychutnávat si děj. Jejich pyšná a vzpurná povaha pracuje pro mě. Nakonec došli ještě dál, než bych předpokládal.
Setba je připravena, nadešel čas sklízet.

(4k, Interní, naprosto hnusný, odporný, až bych řekl zlý nepěkná věc, která se ale psala naprosto od srdíčka. Sorry.)
Algernnon de Bray MCXXXVIII., současná královna Tangaru Tau, si povzdechla nad výsledky testů a šla znovu spustit klonovací válce. Degenerace poslední várky dosahovala takových výšin, že byl děs už naučit je zavazovat si boty.
V knize Stvořitelky však stálo, že každá Algernnon musí přežít a předat své dokonalé geny za každou cenu. Jak jinak by pak asi ovládla galaxii, když přes chlapy se to neosvědčilo?
Královna si znovu povzdechla a šla objednat boty na suchý zip. Kdyby se Stvořitelka ve vší své prozíravosti nesnažila zachovat čistotu rodové linie klonováním sebe a své dcery, měla by teď Její Výsost méně migréniček.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Dnes druhé drabble.
Ehm. Doufám, že mě případní odborníci případně nesežerou (průzkum jsem si provedla!)
Je málo depresivnějších míst než opuštěná škola.
Alec odemknul dveře a vydal se k laboratoři. Na hlasitou ozvěnu svých kroků v prázdných chodbách si už dávno zvykl.
Shromáždil petriho misky a zkoumal soužití vzorků stafylokoka a různých zajímavých kultur plísní, které v nich vedly svůj monotónní život. Přísahal by, že jedna na něj zamávala... ne, to je únavou.
Zase nic.
Rozhodl se, že v další várce promíchá plísně systémem každý s každým.
To, že jste učitel chemie, ještě neznamená, že umíte vyrobit (CH3)2C5H3NSO(COOH)NHCOR.
Alec se nevzdával. Jednou na to určitě přijde.
V skříni ležely dávno zapomenuté brambůrky. Utěšeně se zelenaly.

Doktorka Susan Calvinová, hlavní robopsycholožka Národní americké společnosti pro výrobu robotů, složila ruce do klína.
„Máme tu vážný problém,“ řekla klidným hlasem.
Alfred Lanning, ředitel výzkumu, jen pozdvihl obočí. Byl už dávno zvyklý na její ‚vážné problémy‘.
„V opuštěné vojenské základně v Arizoně byl objeven zvláštní slum. Žijí v něm roboti.“
„No a? To už jsme přece viděli. Mají tendence se sdružovat.“
„Ale oni se tam množí, Alfréde!“
Lanning pootevřel překvapením ústa, až mu vypadla cigareta.
„Robotické zákony jsou vymyšleny dobře, ale nezakazují evoluci.“
Lanning na ni nechápavě hleděl.
„Kruci, Alfréde! Za několik generací se jim podaří ty zákony zrušit!“

Noc byla horká, cikády drnčely a signor Leonardo ne a ne usnout. Oveček už napočítal nejmíň do tisíce, ale spánek pořád nepřicházel. Nu což, ovečky nezabíraly, zkusil králíky.
Vytvořil v duchu ohrádku a umístil do ní párek malých králíčků. Dal jim dva měsíce na to, aby dospěli a potom nechal ramlici vrhnout další pár mladých. Ti také…
Až do úsvitu počítal, kterak se mu kolonie utěšeně rozrůstá. Jeden pár, jeden pár, dva páry, tři páry…
Za rozbřesku výsledky své imaginární plemenitby přenesl na kus pergamenu a ukázal manželce.
„Víš co,“ pohladila mu shovívavě rameno,„připravím ti dneska králíka na rozmarýně.“
Autorem úlohy o králících je Leonardo Pisano, zvaný Fibonacci, středověký italský matematik, jeden z nejvýznamnějších matematiků vůbec. Řešení úlohy, tedy počty králičích párů v jednotlivých měsících, lze zapsat jako posloupnost čísel 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13 … , kde každý další člen posloupnosti dostanete tak, že sečtete dva předcházející. Poměr dvou sousedních členů je úzce spjat se zlatým řezem, který se překvapivě často objevuje v přírodě. Možná si na Fibonacciho posloupnost budete pamatovat z knihy Šifra Mistra Leonarda.

Superego: „ Koupíme si boty a budem každý ráno běhat.“
Id: „Každý?! RÁNO!“
Superego: „Jo. Nemělos přibrat dvě kila.“
Id: „I když ten den půjdem cvičit?“
Superego: „Jo.“
Id: „I když půjdu pěšky do práce?“
Superego: „Jo. Ale když to vydržíš, dostateš něco hezkýho.“
Id: „Co?“
Superego: „Nový tričko na kolo?“
Id: „Na to ti...“
Superego: „Buffy?“
Id: „Buffy jsi sliboval už minule. Chci něco pořádnýho!“
Superego: „Odpustím ti jedno drabble.“
Id: „Joooooooo!
Ego (tiše pláče v koutku a křičí): „Já vím, já vím, tohle je mimo téma, ale oni se včera – když viděli příbuzenskou plemenitbu – naprosto utrhli ze řetězu!“
Poznámka: Tento rozhovor se dnes ráno v mojí hlavě vážně odehrál. A je to přímý důsledek příbuzenské plemenitby, která mě včera málem rozplakala. Ale vím, že je to BJB a zkusím do večera vymyslet něco lepšího.

Poznámka: Vzpomínka na Sto roků samoty. Tenhle nápad přišel znenadání a doufám, že nikoho nevykrádám, neb jsem ještě nic na toto téma nečetla.
____
Úrsula Buendíová pohlédla na jejich dům. Její muž bloumal okolo svého místa u stromu, kde strávil poslední roky svého života. Nechala ho být, víc ji zajímalo, kdo je uvnitř.
Dům byl tichý a působil prázdně. Procházela jednotlivými pokoji a na nikoho stále nenarážela.
V mysli jí vyvstávaly vzpomínky na rodinu. Na své syny, Josého Arcadia a Aurleania, na dceru Amarantu. Bylo to už tak dávno, kdy se narodili, od té doby uběhla spousta času. Dům se za něj naplnil mnohými lidmi, jejími potomky, aby na jeho konci zase osaměl.
Žlutý list se prohnal kdysi bílou chodbou.
Všichni už byli mrtví.

A/N: Chtěla jsem vám to osolit! Chtěla jsem vám napsat Angeliku! S Filipem a jejich dítětem tupým jako gypsovej špalek, ale zjistila jsem, že toho nejsem schopná. Takže jinak...
Rozhodně nejsem kdovíjaký znalec fandomu, takže pokud někoho pohorší nějaká chyba, budu ráda za upozornění a pokusím se to vylepšit
Neviděný, neslyšený, opovrhovaný.
Oba mí sourozenci oplývali krásou. Když se postavili vedle sebe, nemohli z nich lidé spustit oči. Nikdo nechápal, kde jsem se vedle nich vzal já. Všichni si mysleli, že jsem zmetek, že snad ani nejsem Lannister, i když podoba mezi námi byla nezanedbatelná.
Jenže Králokat a Královna byli krásní, proto lidé pochybovali, že jsem jejich bratr. To, že můj rod byl zdegenerovaný, a proto jsem se narodil jako skřet, nikoho nenapadlo. Proč taky?
Já jediný jsem to odnesl na těle.
Cersei a Jamie byli krásní.
Krásní...
...ale šílení.
Jejich nejstarší syn je ještě větší zrůda než já.

A/N: Tohle téma bolelo, takže spíš takové BJB
Když potká sob soba, hupnou na to oba!
Tohle zřejmě má jako nějaký slogan celý rod sobů kdesi na Sibiři. Nicméně, je to bráno tak doslovně, že naprosto nezáleží na tom, zda se jedná o bratry, sestry, strýčky, tetičky či vzdálenější příbuzné, nezáležejíce na pohlaví. Navíc mají mnohem rozmanitější (a mnohdy krásnější než normálně!) paroží, tím, jak jim postupně degeneruje!
Když se potkají tři soby, tak se hupání násobí… nežli dojdou energie zásoby!
Další slogan, evidentně. Jaképak soukromí, čím více sobů, tím lépě. Dokonce prý občas pořádájí něco, co místní Sibiřané označují jako Sobersparty!
Sobové jsou prostě značně náruživá zvířata.