DMD č. 21 pro 21. 4. 2024. Téma: Úsek častých nehod

Kardinál spěchal. Ano, nebylo to vůbec důstojné, ale zdržely ho jisté důležité státní záležitosti a to, že se zastavil Treville.
Teď vedle sebe v tichém souznění běželi opuštěnými palácovými chodbami.
"Měli bychom zpomalit."
"Proč?" zeptal se kapitán, když doběhli k velkému schodišti a rychle ho scházeli.
"V tuhle dobu se tu uklízí."
"Dobře, vaše důstojnost utrpí, když vás uvidí běžet. Chápu." ušklíbl se kapitán mušketýrů.
"To ano, ale hlavní problém je...," kardinál nestačil domluvit.
Treville došpápl na poslední schod. A pak jen umytá podlaha...
Baletní kreace a mušketýr rozpláclý pod schodištěm.
"... podlaha a padající šlechtici," kardninál mu podlal ruku.
"Jdeme?"

„Jako celkem mě šokovalo, že Petersen uměl číst. Koukni, knížka kuriozit. Chceš něco přečíst?“

„Jsem jedno ucho,“ zazubil se Kocour.

„Třeba tady… kapitola Dopravní maléry, podkapitola Úsek častých nehod. Věděls, že v sedmdesátkách ve Švédsku způsobil dvacet procent všech nehod los?“

„Tak když je nechaj řídit…“

„Ale ty losi neřídí, akorát způsobí nehodu,“ vysvětloval Lister trpělivě.

„Takže oni blbnou v autě a rozptylujou řidiče?“

Dave se chytil za hlavu. „Ne, neseděj v autě s parohama vystrčenejma ven. Jsou na silnicích. Vometaj se tam, přebíhaj přes cestu a způsobujou nehody.“

Ubohý kocour měl hlavu v pejru. Představil si rybu s parohama.

Snažím se vyhnout problémům všem
opatrně našlapuji
jemná a ohleduplná jsem
jen tak na místě přešlapuji
dám mu číslo
on zas mně
co se z toho vyklube
flirtování není snadné
hrajem
šetka
komu padne?
nikdy mně a vždycky jemu
ráda na něj zapomenu
jenže se mi nastěhoval do hlavy
s holkama vedeme válečné porady
fakt se snažím
aby to vydrželo
upřímnosti si vážím
i když to zabolelo
ten předtím mě vyghostoval
tenhle proti mojí rodině protestoval
no snažím se fakt
snad trefí mě šlak
když ať dělám co dělám
vždycky tu šlápnu na minu
tak marně a nešikovně vždycky zahynu

Brian dorazil do bunkru první. S otevřenou pusou hleděl na značku, která se zjevila v ohybu cesty.
Záhy dorazila i Pepřenka. Na značku koukla se zdviženým obočím, ale nic neřekla. Sedla si na pařez a rozbalila svačinu.
„Máma už zas peče,“ prohodila k Brianovi v otevřeném pozvání.
Brian jen mávl rukou a dál pozoroval ceduli.
Adam a Wensleydale dorazili spolu, v družném rozhovoru.
Wensley se zarazil uprostřed slova: „Tak tady je. Říkal jsem si, že by bylo zvláštní, kdyby ten úsek přehodnotili.“
Adam vytáhl z brašny čerstvý výtisk Timesů. Na titulce se skvěla fotka zatáčky.
„Třeba to zábradlí konečně opraví.“

Gwen občas popadne něco (nějaký démon) a ona najednou úplně vypadne z role. Jako dneska. Místo pohodlného jedijského kostýmu nákladné rozevláté roucho ukradnuté z čínského historického kostýmového seriálu. Místo podkresové hudby od J. Williamse, guzheng, erhu a dizi. Místo lightsaberu meč.
Tess a San zůstaly stát před vchodem do Velké síně společně s hromadou dalších přihlížejících.
Už zbýval jen souboj na drátech.
Gwen vyhodila do vzduchu tři cedule, navlas stejné, jako na stěnu každou chvilku přibíjel Filch a pak se vznesla za nimi. Tři kopnutí a vše viselo.
'Úsek častých dopravních nehod', 'Pozor padající štafle' a 'Ropuchy škodí lidskýmu organismu'.

Jarní den. Kapela jede na koncert, dělá zrovna předkapelu skupině mnohem známější. Za volantem prvního ze dvou aut sedí Martin. Zdá se mu, že řízení jejich auto táhne mimo žádoucí směr. Bohužel je to realita, na potvoru zrovna v úseku dálnice, kde nejsou středová svodidla.
Vozidlo se dostává do protisměru a sráží se s autem protijedoucím. Po této srážce do nich naráží další vůz, což je již fatální. Martinova poslední slova údajně měla být, že je (či jsou) v prdeli. Nemýlil se, spolu s hlavním zpěvákem kapely nevyváznou z této nehody živí. Takto krutě skončila jedna docela nadějná rocková kapela.

Slunce se rychlým tempem blížilo obzoru, když konečně přesedly na přední sedadla a vyjely k Vídni.
Judita se nedovedla bránit širokému úsměvu a každou chvíli se zasněně dívala na Violettu na pozici řidičky. Pořád tomu úplně nedovedla uvěřit. Stačilo říct!
Blížily se k zatáčce.
„Už se těším, až za mnou přijedeš do Berlína.“
Juditino srdce se prudce sevřelo.
„Ty odjíždíš do Berlína?!“
Zatáčkou plynule projely, Violetta otočila hlavu doleva, aby odpověděla.
„Pozor! Srnka!“
Trhla volantem do strany a sjela ze silnice. Zastavily.
„Jsi v pořádku?“
„Odjíždíš do Berlína?!“
Úsek častých nehod překonaly bez zranění. Ty další stále pluly v nejistotě.

Řídit loď ve třech rozměrech je daleko víc vošajstlich než řídit vůz v lamáckých dvou. Každý to proto z Coruscantu na Kallist bere oklikou. Ne tak Nameless. Za Tythonem nabrala přímý směr a bylo to zajímavé. Tedy poprvé. Teď kluci nevzrušeně pozorovali bouřící vesmír a uždibovali sušenky.
"Vždycky, když tu letíme, tak..." začal Berek a zarazil se, když loď střihla ostrou zatáčku kolem jedné z černých děr. Pak se realita vrátila do normálu.
"Tak co?" zeptal se Thon.
"... se zapomenu podívat na tu značku, co je u Tythonu. Nevím, co na ní je."
"Já vím. 'Úsek častých prostorově - časových nehod'."

Nemá co mít kamarády. To by tak hrálo.
Namyšlenec jeden. Ještě ho v té namyšlenosti budou podporovat. Jako by nestačilo, že tu je a pořád tu byl.
O deset měsíců déle.
Není to fér.
Norman je slabý, bázlivý nepodarek. To Charles je silný, dobře rostlý, odvážný a chytrý!
Měl to být on.
Měl být ten starší.
Charles opatrně popolezl, aby neztratil bratra z dohledu. Výstražnou ceduli ignoroval. Jsou tu všude, odjakživa. Tak co.
Kam jde?
Ještě kousek... Kámen mu ujel pod nohou. Normální.
Tenhle byl ale jiný.
Strhl s sebou, druhý, třetí...
Lavinu.
Popadla Charlese a odnášela, aniž stihl vykřiknout.

Jako bohyně opečovávaná lidmi jsem už vyzkoušela lecjaké druhy podlah.
Po operaci to byly papírové ubrousky. Většinou měkké. Chodí se po nich lépe než po plastu.
Pak kočkolit. Z toho se mi udělal otlak na zdravém křídle, a to je povážlivé.
Dostala jsem tedy flícovou dečku. Každý den novou, ale prý to není moc praktické.
Pak nás člověk odstěhovala do dětské ohrádky a na dno dala deku. To nebylo špatné.
Přišel upgrade! Deky ve vrstvách. Otlak se hezky zahojil.
Další rok jsme se stěhovali do dětské ohrádky.
S matrací!
A dekou na ní.
Od té doby často spíme na podlaze.