DMD č. 20. pro 20. 4. 2026. Téma: Hlava děravá

„Nevěřil bych, že mě má nedobrovolná pouť zavede až do země Hyperborejců. Ale proudy byly nelítostné… Tehdy jsem ještě s sebou měl většinu mužů…“ Zmlkne. Svraští čelo, jako by je přepočítával. Vrásky na čele se mu prohloubí. „Má to být země věčného slunečního svitu, tepla a hojnosti. No… toho svitu tam bylo požehnaně. Viděl jsem pod hladinou šupiny obřího hada, který obtáčí svět. Zadíval jsem se do oka krakenovi. A pak tu byla ta obří ryba… velká jako ostrov, dočista bílá…“

Penelopé chápavě přikyvuje.

Její muž se poslední roky čím dál častěji vydává na cesty do míst, která nikdy nenavštívil.

"Bibi, půjčíš mi kus provázku?"
cink cink
"Bibi, půjčíš mi ještě jeden?"
cink cink
"Bibi, pomůžeš mi to zavázat?"

Biatris se zatím snažila držet zvědavost na uzdě. Už kolikrát malou sestřičku svým zájmem a dobře míněnou radou od samostatného tvoření vyplašila. Když ji nechá na pokoji, třeba budou brzy tkát a vyšívat bok po boku.
Teď však dívenka v urousané zástěrce sama přišla a strkala svou práci sestřičce pod nos. V dlani se matně zaleskl zašlý kov. Stěží tušené korunované hlavy, plíšky s dírkami ohlazenými rukou staletí.

"Clario, kdes je našla?"
"V prameništi za hradem, Estol jich vylovil plnou hrst!"

Pestrokrásna Aratinga roztiahla krídla s fosforeskujúcimi zdrapmi: „Prchajte. Nadobudli neľudskú prirodzenosť!“ 

Nechcem utekať, otočila sa Paula na Ratka. Zmizol. Pod stromom zostali len jeho nohavice. 

Zasiahla ju marcipánová šiška. Zovšadiaľ vykukovali šialené zvieracie ksichty. Hádzali bobky. Kým ju netrafili, boli kakaové. 

„Zohni sa, ak pííííska!“ Hrnčekvarvtipnúkašu vyvrátil horkú čokoládu. Nohavice sa zavrteli. 

Ratko bol opäť potkanom. 

„Diabolská šošovka!“ Paula všetkých vzala a okolo stromu sa rozbehla kávovníkovými plantážami niekam. Okolie zversky dupalo. Cerilo zuby.

„Keby som žral len čokoládu, tiež chcem čosi šťavnaté!“ Hrnčekvarvtipnúkašu mal jasno. 

„Sáchrana!“ zachytili ich pazúry. Vzniesli sa. 

„Chlava děravá, ja zapomnět. Já chtít vás sežrat.“  

„Asi bych… nechci být neslušná, ale potřebovala bych nějaké vysvětlení,“ ozvala Eliška.

Antonie Louisa působila jako ještě větší dáma, než teta Cosette, a to už bylo co říct. „Nekazila bych ti návštěvu, nicméně… jsi dcera naší Hanky, takže chápu, že jsi zvědavá. Madi je oběť femicidy.“

„Prý vražda ze cti,“ ušklíbl se Norbert Alexander. 

„Nedokonaná,“ poopravil jej Lefebvre.

„Protože Madi je děvče jako… my,“ vysvětlovala teta.

„A protože tady můj pan kmotr není jenom doktor,“ pokračoval Norbert Alexander. 

Počkat… kmotr? Vždyť jim oběma mohlo být tak kolem pětačtyřiceti…

„Jinak by s tou dírou v lebce přežila jenom těžko,“ dodal bratranec. 

Po více jak hodině hrabání se všemožném serverovém hardwaru od moderních po solidní muzeum, měla konečně všechno, co potřebovala.

Když už za sebou zaklapla dveře, jak jí naposledy v hlavě proletěl pohled na krásně uklizenou serverovnu, všrechny racky zavřené ... "No počkat ..." Rychle se připojila zpátky k zámku a znovu otevřela. 

Vyrazila rovnou k racku, kde začínala. Tenhle byl přece pootevřený ... vzala šperhák a otevřela mechanický zámek, který si tehda bez rozmyslu zacvakla.

Otočila se za sebe, kam asi hodila tu ponožku. Po chvíli mžourání v mizerném světle si posvítíla ... ale nikde nic. "Přece nemohla jen tak zmizet, nikdo tu nebyl ..."

Vetřelec byl již poblíž u ní, ale neviděl ji. A ani asi necítil. To už by byl přímo na ní. Maskovací celta ji spolehlivě kryla.

Musí jednat rychle. 

Trhnutí celtou a dva rychlé výstřely.

Mířila přesně. Tvor se zhroutil na zem. Můžeš si zpívat „Jdu s děravou hlavou,“ pomyslela si. Na víc čas neměla, ještě tu byli dva další. Slyšela jejich vzteklé skřeky a už je i viděla přibíhat. Prvního pokropila intenzivní střelbou, která trhala menšího vetřelce na kusy.

Druhý se k ní blížil z opačné strany. Věděla o něm, čekala až se přiblíží.

Teď! Žár ohně z plamenometu zabíjel.

Když nejhorší déšť přestal, vylezli provlhlí z kurníku. Do setmění zbývaly asi dvě hodiny, a tady, na severním okraji Rašeliniště, se nemusí hledat vhodné místo na přenocování snadno.
Zelená bažinatá stuha prozrazovala dávnou silnici. Musí někam vést protože u stanice končila.
Nejsnazší postup byl po zbytcích náspu, i když to znamenalo prodírat se vřesem. Pořád lepší, než čvachtat bažinou. Postupovali v klidu, déšť smyl jejich stopy.
Překonali stoupání a objevil se před nimi lesík a jezero. Vypadalo slibně. Naprasklá ovčí lebka na ně upírala pohled prázdných očních důlků. Něco ji do bíla obralo.
Tady jsou očividně v bezpečí.
Před Zónou.

Ztrácím myšlenky z hlavy
Snad ušima? 
Nevím, kam se všechny ztrácí
Chybí mi nějaké dobré zprávy
A ano, už jsem zase v práci

Ztrácím už zase chuť do života
Vytéká jako med z mozku do kanálu 
No jen si hleďte na mě, na idiota
Čeká na chválu
Dostane snad jen spálu

A ztrácím soustředění
Lebku mám jako síto
Co bylo? Je? A co není? 
Bijte mě jako žito

Ztrácím i svoji soudnost? 
O tu jsem přišla dávno
Ztrácím čest i svou moudrost
A vše, co mi bylo dáno

Ztrácím i sama sebe právě
Ztrácím to všechno velkou dírou v hlavě

"Všechny ruce zůstanou nahoře než budeme z dohledu a nikomu se nic nestane." couval ozbrojený a maskovaný lupič směrem ke dveřím. Za plný batoh ho navigoval jeho komplic zatímco třetí už byl většinu cesty směrem k jejich únikovému vozidlu.

Lupič zapadl dovnitř a šel nastartovat. Pak si začal šacovat všechny kapsy napřed kalhot a pak i své taktické vesty.

To už do auta vpadli i jeho kumpáni a s velice nechápavým výrazem sledovali celý balet zatímco řidič hledal klíče už i pod gumovou podlážkou.

Pak v dálce začaly blikat světla policejních vozů zatímco Máňa soustředěně pošťuchoval klíče packou do kanálu.

Oba chlapci, , narozeni na konci sedmého měsíce, Harry Potter i Neville Longbottom, měli těžké dětství. Oba přišli o rodiče, Potterovy zabil Voldemort, Longbottomovi zešíleli po mučení kruciatem. 
Harry žil u příbuzných, kteří ho nesnášeli. Nevilla vychovávala babička, která si dělala starosti, že nevykazoval žádné kouzelnické schopnosti, dokonce se obávala, že by mohl být moták, což by zahanbilo rodinu.

Její přísnost a nevlídnost chlapce ochromovaly a blokovaly jeho čarodějnou sílu, kterou ve skutečnosti projevil brzy po narození, když se dokázal zachumlat do dečky. 

Před nástupem do bradavic se babička natolik obávala jeho zapomnětlivosti, že mu darovala Pamatováčka, kterého však brzy ztratil.