DMD č. 20. pro 20. 4. 2026. Téma: Hlava děravá

Co bylo - není. 

Na vrcholu ošuntělého schodiště
na kost vyhlazeného patami revolucionářů,
v nejvyšším patře domu kdesi na vzdálené periferii města
galerie zkorodovaných hlav
         státníků, generálů, vrahů a lhářů. 

Stříbrný prach z trefoidních křídel smrtihlava tiše sedá na parapety, 
a díry po kulkách jsou jako maličké plivance samopalů. 
Rezavé stružky slz se derou z mramorových důlků. 

Poslední dny soumraku světa zní kolísavým výdechem amplionů. 
Zpívají: 
"Je nám to líto
Je nám to líto
Je nám to nekonečně líto."
Zkouška sirén se protáhla na sto let a skloněné kamenné hlavy tiše naslouchají. Je jim to líto?

Co bude - není.  

Poslední zhasne. 

Millicent Bagnoldová se zeširoka usmála: "S odstupem let jsem nucena uznat, že jsem byla nejlepší ministryní kouzel v celém dvacátém století. Za mého," zdůraznila, aby to bylo novinářovi jasné, "úřadování se naposledy skutečně bojovalo proti zlu, nešlo jen a pouze o zavírání očí před problémy, Učinila jsem veškeré nezbytné reformy. 
A byla jsem to já, kdo dostal do Azkabanu Lestrangeovi a Karkarova. A já jsem poukázala na korumpovatelnost Bartemia Skrka v souvislosti s jeho synem. 
Pro některé byla má vláda bolestivá, byla však nezbytná."
"A nepadá na vaši hlavu také falešné obvinění Siria Blacka?"
Milicent zamrkala: "Na to si nevzpomínám." 

„Vůbec to nefunguje!“ 

Rufina místo odpovědi vytahuje z tašky kapesník. Látkový. Vyžehlený.

„Už nemůžu. Děti pořád nachcípaný, doma binec, práce stojí a v hlavě mám prázdno.“ 

Zvedá vyšívací rámeček. „I ten pitomej uzel už jsem zapomněla.“

Žena jí odebírá kruh. Zapichuje navléknutou jehlu do plátna a odkládá ho stranou. Ruce překrývají ruce. 

„Každá díra se dá zašít. A prázdnota je nutná fáze. Jak jinak by přišlo něco nového?“

Maminka se opatrně usmívá. „Jednou chci být jako ty.“

„Tvoje sny mají jinou barvu.“ Zkoumá rub i líc výšivky. „Podívej, tady,“ prst míří na rudý chumel. „Zpomnělas nit třikrát obtočit kolem jehly.“

Viděl se jako ruka, která zkrotí bouři. První chyba. Druhá, důležitější, byla, že se do té bouře zadíval příliš dlouho.

Palantír nelže; ovšem ukazuje tolik pravdy, kolik stačí k záhubě. Myslel si, že pána Temné věže sleduje, měří, obchází jako lovec. Ve skutečnosti ho každý pohled vedl blíž k hraně propasti. Hlas z Mordoru nebyl hlasem rozkazu. Byl trpělivý, lákal, sliboval. Nechal ho, ať si namlouvá, že vyjednává.

Ctižádost ho zradila. Upadl do léčky.

On zradil lidi, ty, které měl chránit a vést. 

Snad do poslední chvíle, kdy mu hlubokou ranou v krku unikl život, si neuvědomil, kde udělal chybu. 

Rubašov klečí na zemi. Ruce svázané za zády. Má za sebou dlouhou, opravdu dlouhou cestu po schodech. Až do těch nejhorších útrob nejhoršího stavení v celé zemi. Na pokraj jícnu pekla. Okamžik. Poslední. Na temeni hlavy ucítil chladnou hlaveň. Cvak. Nic. Cvak cvak. Jeden z mužů se otočí na druhého. Nezapomněl Gletkin, ta hlava děravá, už zase objednat náboje? Po chvilce dorazí Gletkin a přisvědčí. "Budeme ho muset pustit." "Cože? Pustit?" Zahřmí hlas zpoza dveří. Je to Josif Visarionovič Číslo Jedna. "Ano, nemáme náboje." "No tak dobrá... když není jiná cesta." Odmlčel se. "Zajdeme si všichni - Gletkine - Rubašove - na zmrzlinu." 

Slejvák protéká střechou. Drobné čůrky radostně zurčí do louží na podlaze.

„Kape mi na karbid,“ Rita zkoumá díry v plechu.

„Seš zpovykaná. Bejvák s tekoucí vodou je luxus,“ Marta se žížalí ve spacáku do sucha.

„Támhleta si nestěžuje,“ pozoruju, jak neúprosně vlhne vyšitá dívka na lněném plátně v rohu. 

„Mně by spíš vadilo bejt sama jen s kozama,“ Rita kouká po obraze. 

„Vije věnec. Někoho čeká,“ přemýšlí nahlas Marta. „Nebo je náhradní,“ uchichtne se.

Odpojuju se. Podobný visel u babičky nad sporákem. Když jí muž za války umřel, dcerky vychovala sama. Spokojená i bez chlapa. Asi budu po tobě, babi.

„Náčelníku, máme problém. Kousek odsud boural náklaďák, z řidiče to dost táhne a nám došly trubičky.”

„Tak ho vemte na odběr krve, ne?”

„No to si budu muset půjčit piják, protože teda jako v těle už žádnou nemá.”

„Tak ho odvezte na prosekturu, ať se tam na něj kouknou.”

„Když on je na kousky a ty leží na sto metrech silnice.”

„Tak aspoň hlavu tam vemte.”

„Když ona hlava je taky děravá a vyteklá.”

„Tak sakra jak můžeš vědět, že z něho táhne?”

„No teda já to nevím určitě, ale tady podporučík, jak mu dával umělý dejchání, je nějakej zelenej.”

Hlava děravá,

kam jsem to jen dal?

Kéž bych si ten pořádek už udělal!

Hlava děravá,

každoletní boj,

už jsem k tomu dávno měl změnit postoj!

Kdybych neměl v hlavě Pottera,

lamentování bych se vzdal,

v klidu tady tvořit,

jó, to bych si fakt hrozně moc přál!

Hlava děravá,

zas mě trefí šlak,

s lektvarem se mořím 

a nemá to šmak!

Hlava děravá,

nekonečný strach,

kdo z nich mi to zas omlátí o rypák!

Už mi Potter vlez i do snů,

jak bych se ho zbavil rád!

Až je to k nevíře,

Severusi, víš, že 

toho zmetka začínáš mít rád!

Pro chuť hořké čokolády vypustím, že hubnu,
prádlo musí rychle viset, sic zatuchne v bubnu. 

Pyžamo uklidit a přinést ručníky, 
snídaně nebude? Začněme od píky.

Připravuju misku... Co ta hora nádobí? 
co se člověk s uklízením denně nazlobí!

Koukám, že i odkapávač chce očistnou kúru, 
zatím stále bez snídaně - dvě hodiny vzhůru. 

Nakrmím andulky, pak spěchám předsíní, 
proč jen ty ručníky zůstaly ve skříni? 

Cestou jsem zakopla o hračky dětí, 
papírky zmačkané do koše letí. 

Pak ještě narychlo uklidím ponožky, 
snídaně? No jistě! Tabulka čokošky.

Proč ten postup od A do Z mozek nedává?
může za to jistojistě hlava děravá!

 

„Zimoři, pohlídáš mi na chvilku krámek? Potřebuju si něco zařídit…“

„Samozřejmě, Crotusi.“

„A dej pozor na ten červený pytel hnojiva v rohu. Z toho nikomu neprodávej!“

„Jasně. Proč?“

„Je pro magický strom v Citadele. K normálním kytkám nesmí, proměnilo by je v lidožravky!“

„No jo, budu opatrný …“

Pochůzky netrvaly dlouho. Jakmile se ale Crotus vrátil do květinářství, všiml že červený pytel je poloprázdný. Hned nato se rozezněl telefon.

„Cože? Pokojovka se vám pokusila sežrat babičku? Okamžitě dorazím a napravím to. Nikdo se k ní zatím nepřibližujte!“

Jen co Crotus vyrazil ze dveří jako velká voda, začal telefon zvonit ještě naléhavěji…