Hobit

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Lobélie ze Sáčkova po dlouhém soudním řízení získala práva k luxusní noře svého zmizelého příbuzného. Den aukce pozůstalosti se před Dnem Pytle sešel skoro celý Hobitín. Zmizení pana Pytlíka bylo místní senzací a každý si chtěl odnést nějaký suvenýr. Nejdříve dražili větší kusy, později mělo dojít i na menší předměty osobní povahy.
Zrovna se dražila nějaká komoda, když kde se vzal, tu se vzal – po cestě kráčí pan Pytlík osobně. Když viděl co se děje, začal ošklivě křičet na paní Lobélii.
Tak jsem sebral nějaké stříbrné lžičky a vypadl. Přece neodejdu s prázdnou.

Kočičím zlatem člověk moc nezbohatne. Proto jsem se rozhodl zvíře trochu zvětšit. Jak bohatý byl vlastně Šmak? To naštěstí zkoumal kromě mě i časopis Forbes. Započíst se musela hromada zlata pokrývající spícího Šmaka, drahokamy v jeho šupinách, zlato a drahokamy mimo hromadu, kde drak ležel, zbraně a zbroj okolo a majetek na jiných patrech hory. V roce 2013 tvořilo Šmakovo bohatství přibližně 54,1 bilionu dolarů. Bohužel byl tento žebříček zveřejněn v roce 2013. Tím pádem musíme započíst inflaci, která od roku 2013 tvoří 35 % (v dolarech). Z toho vyplývá, že dnes by Šmak byl 21. nejbohatším člověkem na Zemi.

"Je to odporný sobec a podivín! Pohroma pro naší rodinu! Musíte nám pomoci, pane právníku..." Hobití dáma svírala kapesníček a utírala slzy.
"Ano, ano, můj bratranec se prostě sebral a odešel! Nenechal žádnou zprávu, dům je zcela prázdný. Zmizel jako pára nad hrncem," přikyvoval její manžel horlivě.
"Pokud je nezvěstný již tolik měsíců, bylo by teoreticky možné prohlásit ho za zemřelého in absentia. Potom by jeho majetek a obydlí připadlo nejbližším příbuzným a rodina by se nemusela potýkat s nejistotou," navrhl právník.
"Zcela si rozumíme, pane právníku! Ta nejistota, chápete! O ty stříbrné lžičky nejde!" zvolala Lobélie Pytlíková ze Sáčkova.

"Už nikdy nebudu pít. Myslím, že mi pukne hlava."
"To je ještě dobrý. Já měl ty nejdivnější alkoholický halucinace. Zdálo se mi, že se tady objevilo tucet trpaslíků, naskákali do sudů a odplavali."
"Asi je na čase vzdát se vína. Jít si zaběhat do lesa. Ulovit pár pavouků."
Rozmítání dvou elfích stráží přerušilo hlasité zvonění. "Poplach! Zrada! Vězňové utekli!"
"Zabte mně, tohle je nejhorší trest na kocovinu," zabručel jeden.
"My měli nějaké vězně?" divil se druhý.
Nově příchozí je hned informoval: "Král Thranduil měl ve vězení 12 trpaslíků, kteří se mu vzepřeli! Teď jsou pryč!"
"Tak halucinace, co?"
"Do pr..."

Dech se mu zklidňoval.
Král Thranduil ležel vedle něj a prsty mu přejížděl po zpocených zádech. Zpomalil na kříži. Na jeho jizvách. „Chci vědět, co se stalo.”
Ztuhl. „Nic to není. Už je mám dlouho.”
„Řeknete mi jména.”
„Ne, to…” Zabořil hlavu do prostěradla. „Chtěl jsem to.”
Prsty zastavily.
Polkl.
Potom se znovu daly do pohybu. Zlehka z kříže přejely po jizvách na hýždě. „Není to správně.”
Polilo ho horko. Nejraději by hned teď zmizel.
„Taková… ostuda. Takhle to dopadá, když krátkověcí zapomínají na tradice.” Zvedl mu bradu a usmál se na něj. „Mám vás ještě co učit, pane Pytlíku.”

Tak a teď si představte, že jsme taky putovali úplnou pustinou, přes hory, kde skoro nikdo nežije, takže jsme museli nocovat jen tak pod širým nebem. Jestlipak by si někdo z vás troufl? (Ostatní se většinou ošívají, potřásají hlavou.)
To takhle sedíte u ohně na loučce, vidíte, jak padá tma, kolem samé vysoké hory, měsíc, veliký a úplně oranžový, stoupá nad černočerný hřeben. A najednou kolem vás frrrrr! Netopýr.
(Přehnaně dramaticky): A potom, když už ležíte a usínáte, se z lesa, jen kousek od vás, každou chvíli ozve: Haúúúúú! HAÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! Takhle vyjou vlci. No, to v nás byla malilinká dušička.

Prvních padesát let svého života Bilbo žádného krále nepotkal, přesto ho poznal okamžitě, jakmile stanul na prahu jeho dveří.
Byl to postoj, hrdý a nezlomený, byl to pohled, který propaloval srdce. To byl král zvenčí. Krále zevnitř poznával, když spolu putovali divočinou. Přirozenou autoritu, cílevědomost, rozhodnost v nejtěžších chvílích, odpovědnost za ty, kdo mu byli svěřeni. A rozpaky, s kterými odvracel zrak, kdykoli mu Bilbo pohlédl do tváře za denního světla, protože král nesmí dát najevo slabost.
Bilbo natáhne ruku nocí Temného hvozdu; drsné prsty mu sevřou dlaň, na kloubech ucítí jeho rty. Král smí být bezmocný jen za tmy.

Co to má ve svých kapsiškách? Co to má ve svých špinavých kapsiškách, Milášku? Ale to nás ve skutešnosti nezajímá.
Nás zajímá, kam jsme to dali. Jissstě. Ztratili jsme to? Ne. To ne. To by bylo strašné. Strašidelné. To se nestalo, nemohlo stát.

A co ono to má ve svých kapsiškách. Nemůžeme se soustředit, milášku, nemůžeme, musíme myslet, kde to je, kde to je…

prohráli jsme kvůli tomu hru. Skřet to vem, ale kde to je…
kde je Milášek? Bez něj je nám úzko. Čím dál víc.
Co to ve svých špinavých…
Miláška?
Miláška! To ne. To se nesmí stát.