Pohádky

Člověk se nemá setkávat se svými idoly.

Někdy na ně narazíte po letech, když už jste zapomněli, že jste nějaké idoly měli.

Vždycky jste si ale mysleli, že fungují na základě jistých pravidel, že temné pozadí, které provází každý jejich čin, skrývá obratné loutkoherce, bez jejichž vedení by idol neudělal krok.

Bez nápovědy cizího hlasu by sám nevydal ani hlásku.

Proto nás překvapilo, když jsme oba načapali na cigáru za místním kulturákem. V celé jejich zeleno-oranžové nádheře.

Dočista vykolejený jsem vyhrkl: „Ať si nezapálíte srst.“

„Hele,“ řeklo Jů varovně.

„Kamarádi,“ zasáhlo Hele, „máme vás rádi, ale teď máme sakra pauzu.“

Pan Král měl přetrhané provázky. Rukama nepohnul než v setrvačnosti.

Paní Králová zase nehnula nohama. V závěsu jimi pod sebou jen kolíbala.

Tažná a přítažná zařízení strašlivé babice fungují všechna. (Jen ta babice už nefunguje tolik co za mlada. "A že to bylo nějakého fungování..." říkávala a vyvolávala tím panickou hrůzu.)

Bez možnosti skákat se ocitli i Jeníček s Mařenkou. Prozaičtěji řečeno: Jeníček bez Mařenky... a Mařenka bez hlavy.

Bez úhony přežil jen Hloupý Honza. Přežil, ale požil. A tak ho na hybnosti omezil systém.

Rehabilitační sestra Evelína Loutkovodivá těkala pohledem po potlučené rodině. Rozhýbat některé újmy bude zcela nemožné.

Zlaté vlasy, jasné oči černobrvé, carevič Ivan je překrásný muž. Urostlý jako jedle, v tanci hbitý, v boji odvážný, pod hustým knírem smělý smích, bohatýr udatný. Každičká panna se za ním s povzdechem otočí. Marně. Jen tu stejné pověsti, nejurozenější, nejsmělejší, nejkrásnější v světě širém hledat touží.

Dvakrát jej otec, báťuška car, na cesty nepustil, potřetí slzu setřel a nerad požehnání dal – život nezastavíš, osudu neporučíš a rovný rovného si hledá.

Leží teď, odpočívá, zlatá hlava carevičova, na poli bitevním, vprostřed druhů zrubaných, od těla hladkým sekem oddělena.

Každý má nějakou tu pověst.

A Marja Morevna je zkrátka strašlivá carevna.

"Myslela jsem, že je z jinýho těsta," povzdechla si paní K a oblažila pana K vyčítavým pohledem.

Ten se jen protočil a ztěžka zadýmal.

"Myslela jsem, že tu s náma zůstane. Víš... alespoň na kávičku." Zaúpěla.

"Podívej se na nás," pan K už to nevydržel. "Už je velkej kluk a nemůžeš čekat, že tu bude pečenej vařenej..."

"A proč ne? Proč ne?!" Paní K už propadala zoufalství.

"Protože jsme smažky!" Utrhl se pan K. Pak si potichu povzdechl: "Protože jsme v loji."

Ticho. Po tichu se paní K otočila na syna: "Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!"

Švarný princ sesedl z bujného letounu v pustině, kde nad neprostupnou džunglí zářil ocelový hrad. Podle moudrého programu JAGA tam černokněžník vězní překrásnou princeznu.
Posupně se zasmál. Copak všichni před ním utekli před rostlinami? Krásy teda moc nepobraly...
S mačetou ruce a laserovou zbraní za pasem odhodlaně vykročil.
Nejbližší rostlina po něm šlehla žahavým bičem. Sotva uskočil.
Rozstřelil ji, jenže ostatní se naráz daly do pohybu...
Všechny nezvládne. Honem do letounu. Vzlétl v poslední chvíli...
Co napoví JAGA?
Musí přeletět devatero hor, vyschlých řek a krajin zpustošených povrchovou těžbou, aby nalezl utajený bunkr šíleného vědátora dr. Aka, který disponuje plamenometem.

Za devatero horami a devatero řekami leží šťastné království. Jeho noci osvěcuje záře padajících hvězd. Některé z nich jen plní přání, z jiných se po dopadu na zem stávají lidé.
Nad ránem, v prvních paprscích vycházejícího slunce, mívají jednorožčí kobylky ve zvyku slehnout. Novorozená hříbata mají na čele hvězdu. V podvečer, když slunce zapadá, už běhají po horských lukách se zbytkem stáda.
Draci celý den spí a po nocích spřádají zlaté světlo hvězd. Vytvářejí z něj přenádherné klenoty. S vesničany je směňují za zmrzlinu, kterou hasí svůj vnitřní žár.
Pak přijde ta noc! Noc, kdy se nestane vůbec nic zajímavého…

Kluk se probral ze sladkého opojení. Netušil, jak se ocitl za městem.
Jeho rodiče ho objímali, když k němu doběhli. Otec ho zvedl do náruče a nesl ho domů jako vzácný poklad. Matka si tiskla k hrudi jeho berle.
Najednou jim ho sousedi záviděli. Těm zbyla nemluvňata a batolata.
Postupně si někteří vzali na vychování děti chudých příbuzných nebo sirotky.
Kluk slyšel i o krádežích, o tom, jak se leckde ke svým schovancům chovají.
Taky si nevšimli, jak všechny děti zpozorní, když od zabedněné jeskyně zavane vítr.
Jak nové děti občas broukají nápěv, který chromému klukovi dosud zněl v hlavě.

Člun se zavrtával do nánosů pobřežních sítin.
"Zatracená práce," vrčel Mimas a Silou tahal veslo z rákosí.
Gwen se rozhlížela po okolí. Někde tady ta stezka musí být.
U břehu se něco pohnulo, pak se rozvířila tráva a k nebi vyletěl velký pták.
"Najdeš, ale nekaz!" zakřičel.
Gwen tázavě pozvedla obočí.
Mimas podezřívavě přimhouřil oči a zavesloval ke břehu.
"Hnízdo. Sedm vajec."
Vzali je domů.
Druhý den taky.

Třetí den ráno lomcoval Thon s Gwen ještě za tmy.
"Vstávej! Musíš na vodu!"
"No jo... ale starat se o ně budete taky."
"Ovšemže," kluci zněli dotčeně.
"A odmítám mu říkat Šternberk!"

RelativniObryne: Dobrý den.
IAmOffline: Nevidíte? Nejsem online.
RelativniObryne: Cuddyová Vám nařídila dalších dvacet hodin ambulance. Musíte se mi věnovat. Trpím extrémní bledostí a únavou.
IAmOffline: To není žádný složitý rébus. Trpíte sideropenickou anémií, chudokrevností z nedostatku železa.
RelativniObryne: Železa máme dost. Trpaslíci každý den přivezou hromadu rudy.
IAmOffline: Můžete buď chroupat rudu, ale za to vám nejspíš nepoděkují zuby. Nebo si občas dejte pořádný steak.
RelativniObryne: Jsem vegetariánka.
IAmOffline: Tak už zbývá jen vzít jablko, napíchat do něj hřebíky a nechat do jablka uvolnit železo. Máte tam jablka?
RelativniObryne: Zrovna před chvílí mi je nabízela nějaká stařenka. Snad ji doženu.