DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Knut byl přesvědčen, že se mu to blonďaté zakrvácené individuum jen zdá. Těkal pohledem z něj na svou krásnou blonďatou dceru, která v náruči houpala neméně blonďatého synka, a otvírala se mu válečná sekyrka v kapse. I když bylo jistě impozantní, jak se sem ten vlkodlak proklestil skrz bitevní pole, stejně se mu nelíbilo, že by si jeho Brynhildu odvedl. Otočil ho proto rychle směrem k východu.
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, nikoho neproklejte, dceru mi nesveďte. Na nic se neptejte, syna si odveďte, hlavně se hejbejte a dveře si nespleťte.“
Stejně ji znovu svedl a odvezl do Uher.

Kníže Lasičství sledoval nedůvěřivě lahev sirupu z routy. Nepomohly výmluvy na hexenšús ani nic jiného.
"Nemyslím, že je to nutné," zauvažoval nahlas.
"Ano, Gervaisi," odvětila Geraldina.
Nalil do broušené sklenky. "Třeba by si nikdo ani nevšiml, kdybych chyběl," zadoufal.
"Skutečně, Gervaisi?" dala Geraldina najevo nezvyklý nesouhlas.
Po lahvi stékala kapka. Nabrala ji na prstík a olízla.
"Tak hejbni zadkem, kopni to do sebe a mazej do boje, padavko! Jsi kníže, nebudeš se ulejvat, to bych se musela stydět! Raz, dva..."
Vyděšený Gervais to do sebe kopnul. A proto ve slavné válce o Mytologii zvítězily toho dne nad bazilišky také lasičky.

„Frede?“
„Ano, Georgi?“
„Kolik jich máš?“
„Deset.“
„Já jen osm.“
„Slušný, to je o tři víc než minule.“
„Omyl, bráško, o dva. Zapomínáš na tu úterní speciální dávku.“
„No jo, vlastně. Ale nebude toho na nás dva trochu moc?“
„Klid, když bude nejhůř, povoláme zálohy,“ kývl George směrem ke zbytku nebelvírské společenské místnosti.
„Myslíš, že do toho půjdou s námi? Všichni? I Grangerová?“
„Ta asi ne, ale s ostatními to můžeme zkusit.“
„Tak dobře, jdeme na to. Nepřátel se nelekejme…“
„…na množství nehleďme,“ doplnilo druhé dvojče a oba se svorně pustili do hromady trestů, které stihli nasbírat za uplynulý týden.

Božena S. se vždy považovala za poměrně statečnou ženu. Proto se při spatření skupiny duhově zbarvených oblaků vznášejících se k ní nevyděsila hned. Bát se začala, až když v nich rozpoznala lidské tvary.
Přízraky kolem kantorky poletovaly za doprovodu strašlivého kvílení. Že se jedná o zpěv, jí došlo vzápětí. Potom rozeznala slova a její dlouhý těžký cop přestal respektovat gravitační zákony.
„Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho…“
To už ji Daniel von Drak vedl do svého kabinetu.
„Vážně, Danieli,“ prohlásila otřeseně. „Za dvacet let učení hudebky jsem slyšela hodně, ale tihle „husité“ by se dali používat jako smrtící zbraň!“

Nová zbraň hromadného ničení rychle zvrátila převahu ve prospěch protistrany. Naši bojovníci hynuli, pokládali život po milionech. Stále nás bylo mnohonásobně více než nepřátel, ale co z toho, když oni mají tak nesmírnou technickou převahu, a jedovatými látkami rozhodně nešetří. V životním prostředí, které nám připravili, by nepřežilo nic...
– totiž kromě nás. Do výcviku jsme zařadili trénink odolnosti. Každá další generace rekrutů si s nehostinnými podmínkami na bojištích poradila lépe a lépe.
Už se nás nebojí, odvykli si. Ale zase budou. Tak jako v černém středověku.
Naši generálové se právem smějí jejich pojetí strategie.
Multiresistentní armádo – na můj povel – vpřed!

„Je to jako hrdinská výprava, quest s postupy do vyšších levelů a sbíráním zkušeností, síly, charismatu…“ vykládal zaujatě Scott.
„Charismatu,“ usmála se Ramona, „to hlavně.“
Scott už porazil Matthewa Patela s jeho suitou bollywoodských démonek, Lucase Leeho s jeho suitou hollywoodských dublérů a Todda Ingrama s magickýma schopnostma získanýma na Veganský akademii…
„Takže jsem v půlce,“ zaradoval se Scott.
„Hm?“ broukla mu do ucha Ramona.
„Stačí porazit sedm tvých zlých bývalých kluků,“ odrecitoval Scott, „a budem oficiálně spolu.“
„Mých sedm zlých bývalých,“ povzdechla si Ramona.
Pár dní nato se užaslý Scott stal terčem náhodného útoku neznámé, ale děsně vzteklé nindži.

"Přátelé, kolegové. Sešli jsme se dnes kvůli problému, který sužuje naši Univerzitu několik posledních týdnů a stal se již nezvladatelným."
Arcimistr se rozhlédl po shromážděných kouzlotkalcích. Všichni věděli, o čem je řeč - o zdivočelých knihách, které ožily nepovedeným kouzlem jednoho z učňů. Zprvu krotké knihy ale byly čím dál agresivnější, až se dveře do knihovny nedaly otevřít bez rizika úrazu.
"Arcimistře," ozval se jeden z kouzlotkalců, "kolik knih je vlastně v knihovně?"
Arcimistr se odmlčel. Odpověď - stovky a stovky svazků - stejně znali všichni.
"Je třeba nehledět na množství a postavit se k nebezpečenství čelem. Takže, přátelé a kolegové - na ně!"

Vášnivý zahrádkář Benjamin Vítámvás táhl na svoji zahradu dvě basy piva a všichni sousedé nevěřícně kroutili hlavami. Benjamin byl totiž zapřísáhlý abstinent. Nyní si však v časopise přečetl, že pivo je vhodnou nástrahou na slimáky, kteří se toho roku enormně přemnožili.
Benjamin nelenil a zakrátko měl okolo všech záhonků vsazeny kelímky a v nich nalito pravé plzeňské pivo. Jednu láhev však úplně nevyprázdnil a tak si zkusil loknout. Safra, to vůbec není špatné, pomyslel si. A jak to v tom horku hasí žízeň, říkal si po další lahvi.
Probral se, když už svítily hvězdičky a do zad jej studily dlaždice.

Den. Vedro.
Poustevníka s hady pronásledovala banda otrhaných banditů. Byli zoufalí. Odměna, kterou měl na své hlavě, by jim zajistila vodu a jídlo na několik let.
Bylo jich dvanáct. Dvanáct na samotného poutníka. Pokoušel se utéct, jenže byl unavený. Dostihli ho na vrcholu duny.
Bandité ho opatrně obstoupili s obnaženými zbraněmi.
„Co chcete?“ zeptal se, ale bylo mu to jasné.
„Tvoji hlavu!“ Jejich vůdce seděl na podvyživeném koni.
„Varuji vás!“
Bandité se rozeběhli a poustevník zasyčel. Písky se pohnuly. Z Pouště začali vylézat jedovatí hadi. Křik, bolestivé ržání, sténání, syčení. Poustevník se nehýbal a po deseti minutách začal porcovat koně.

„Tak tě čeká další lekce,“ oznámil Russo kolegovi pochmurně, když dalekohledem dostatečně prozkoumal okolí jejich úkrytu.
„Zas nějaký Sun Tzu, co? Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte?“ odtušil Oliver znalecky.
Russo kulturní znalosti svého kumpána nekomentoval, jen protočil oči. „Ne, dojde na slova jiného klasika: ‚Každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno.‘“
„Takže?“ Oliver se zamyšleně zadíval na začerněnou čepel svého nože. Asi mu ucházely souvislosti, rapír ani meč to nebyl.
„Pokud si v té své dámské kabelce,“ kývl Russo na víceúčelový batůžek, „netaháš kapesní kulomet, dneska dostaneš možnost na vlastní kůži zažít, co v praxi znamená termín ‚strategický ústup‘.“