DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Kus před pevností se řadí vojska.
V pevnosti klesá nálada čím dál tím víc.
"Hej, vy tam, pojďte se mnou bránit druhý vchod!"
U brány zůstane hrstka bojovníků.
Vojska v dálce působí ještě děsivěji.
A vzduch zavoní obavami z prohrané bitvy.
Najednou se před pevností objeví bledý mág.
"Chceme vyhrát?" křičí směrem k bráně.
"Anooo!" K odpovědi se postupně přidávají další hlasy.
"Chceme krev?"
"Ano!"
"Čí krev chceme?"
"Lidí!" Teď už nadšeně odpovídají všichni obránci.
"Kdo jsme?"
"Hordaaa!"
Ruce třímající zbraně vyletí vzhůru.
Jen alianční vojska mlčí.
Když Aliance táhne pryč, všichni ví, že bitvy nejsou jen o počtu vojáků.

Snikit vedl tým okapových běžců tunely pod Karakem Osmi Vrcholů. Od šedého věštce dostali jasný úkol – infiltrovat trpasličí pevnost.
V chodbě před nimi zaslechli trpasličí hlasy. Snikit sáhnul pod plášť a připravil si kouli otráveného plynu.
„Běž – zabij! Rychle – rychle!“
Tucty skavenů se ve víru čepelí vrhlo kupředu na pětici překvapených trpaslíků. Snikit se jako správný vůdce bitky nezúčastnil a zůstal ukryt ve stínech. Ta se však nevyvíjela podle očekávání. Mnoho jeho vojáků už leželo mrtvých, zatímco trpaslíci se stále drželi. Pohybem ruky vrhnul kouli do davu. Když se zelená mlha rozplynula, odhalila pouze pětici trpaslíků.
Snikit vypustil pižmo strachu.

Nevinnost schovaná v dlouhých zástupech vinoucích se londýnskými ulicemi, černé klobouky chránící je před srpnovým žárem, odhodlání v jejich chlapeckých tvářích. Za krále, za vlast. Jiskřičky v očích v očekávání něčeho velkého.
Ty stejné tváře, prázdné a plné strachu. Bláto, krev a řinčení šrapnelů. Kamarádi měnící se před očima v kusy masa, kamarádi bez nohou. Zima a hlad a plyn požírající je zaživa. Vzpomínky, o kterých nikdy nepromluví. Matky a manželky marně čekající v zahrádkách vonících po odkvétajících růžích. Tisíce rodin nadobro rozbitých.
Nevinnost ztracená v zákopech u Sommy, pohřbená na polích posetých vlčími máky. Nevinnost, co už se nevrátí.

Merlin Athrawes sat in his recon skimmer, just outside Safehold's atmosphere. From above here the planet looked peaceful, gleaming with green and blue, streaked with white clouds. He let himself enjoy a few more moments of the view before heading back.
The Jihad was coming. Few people knew about it right now, but it was boiling just under the surface.
The Empire of Charis looked impossibly tiny compared to the mainland realms - to the wealth and manpower of the Temple.
David against Goliath.
If only Merlin could be sure this 'Holy' war turns out like that old Bible story did...

„Připravena?“
„Ne.“ Kvíkla zoufale. „Tohle nemůže skončit dobře.“
„Nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko.“
„Jaké daleko? Máme nejvyšší čas.“
„Trpělivost růže přináší.“
„Žádný kytky nechci. Potřebuju se jenom porvat s tímhle.“
„Život je boj.“
„Tak to mám předem prohrané.“
„Tohle není boj s větrnými mlýny.“
„Ale mně to tak přijde. Je jich hrozně moc.“
„Nepřátel se nelekejme…“
„Počkej, nevadí ti, že nemluvím v příslovích a citátech, že ne?“
„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
„Ale já chci jen, abys mě ostříhala. Přece bys mě kvůli tomu nevzala na kluka.“
„No já ti nevím… I mistr tesař se někdy utne.“

"V žádném případě."
"Ale ano."
"Vyloučeno."
"Je to nutné."
"Ne!"
Ticho.
Zamračení.
Ticho.
Pozvednuté obočí.
Pohled.
Odmítavý výraz.
Přísný pohled.
"Dobře!" vyprsknul.
Úsměv.
- střih -
Mávnutí hůlkou.
Vražedný pohled. "Okamžitě to ze mě sundej!"
"Jsi pacient a trváš na standardních procedurách."
"Nebudu nosit andělíčka."
Mávnutí hůlkou.
"Poppy!"
Pousmání. "Nedefinoval jsi, že odmítáš jakékoli standardní nemocniční pyžamo."
"Odmítám."
Mávnutí hůlkou.
Oči v sloup.
"Hm?"
"Nevinnost sama. Mohla bys mě obléknout?"
"Hm?"
Povzdech.
Smích.
"Prosím."
Zářivý úsměv.
"Jsi jak malá."
"Žeby?"
Pousmání.
"To je lepší. Ještě natřu ty pupínky."
"Všechny?"
Veselý úšklebek.
Zakvílení.
"Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme."
"Poppy..."
Vzdušné políbení.

„Především musíš zařídit rozumné bydlení,“ vypočítával mistr na prstech. „Po hospodách s malou věčně nemůžeš.“
Severin pootáčel pohárem. Hryzal si rty. Pořád ještě nechápal, proč mu jeho starý mistr chce... pomáhat. Odkašlal si. „Zkoušel jsem... Heiligenkreuz.“
„A?“
„Nepotřebují mě.“
„Co Bjørkhallen?“ navrhl mistr Divjakov.
Severin se zamračil. „Tam je Thornvald.“
„A oni jsou z něj ještě o něco šťastnější než ty,“ ušklíbl se mistr Divjakov. Zvedl svůj pohár, upil. „Tak se přece trochu snaž.“
Známý tón Severina vyprovokoval k reakci. „Mohl bych někde v okolí … koupit dům. Domek,“ opravil se.
„Dobrá. Za druhé. Čarodějnou radu si beru na starost já.“

„Kapitáne Zimmermane! Chci, abyste nikoho z nich neušetřili. Zničte všechny! Do posledního muže. Již nikdy! Opakuji, nikdy! Nechci slyšet o některém z těchto mužů Císařského řádu!“
„Jak si přejete, Matko zpovědnice,“ zašeptal se strachem v hlase mladík.
„Co ten strach? Vy přeci bojujete za pomstu! Za svou rodnou zem!“ zvýšila hlas Kahlan.
„Nezlobte se, Matko zpovědnice, ale je jich deset na jednoho. Mají obrovskou přesilu.“
„Ale vy! Vy máte výhodu terénu. Jste doma. Oni jsou vetřelci. Navíc, vás žene touha pomstít všechny vaše blízké, kteří byli zavražděni! Ode dneška, vás všechny prohlašuji za mrtvé! Do doby, než splníte svůj úkol!“

Mouchy - bzzz. Mravenci - chrt, bzt, lk. Kdo s koho? Tři mouchy na několik tisíc mravenců? Když ony ale chtěly jen ochutnat něco z mravenčí spižírny. A mravenci je hned pochytali. "Bzzz! Bzz! Bzzzz! Pusťte nászzz!"
"Chst, bzt, lk, ani náhodouzts! Doplníte naši spižírnusrf."
"To zzzzrovna!"
A nastala tvrdá bitva. Mouchy se zástupu mravenců nezalekly a první linii se jim podařilo rozbít.
"Bzzzz! Tak zzco?"
"Lk, blpt, my se nevzdáme! Do boje!"
Nicméně mouchy měly nevídané štěstí a prolétl kolem ptáček, který všechny mravence zmátl, ale mouchy zůstaly v pozoru, a tak se jim podařilo probít až do mravenčí spižírny.
"Bzzz!"

Čarodějčina ranní rutina byla hrubě narušena, když vešla do kuchyně a uviděla na stole černé pohybující se ...cosi. Na první pohled rozostřenýma čerstvě probuzenýma očima to bylo těžké identifikovat, a tak popošla blíž - a vzápětí uskočila.
"Peregrine? Okamžitě sem přijď," její hlas byl napůl plný strachu a napůl velmi, velmi rozzlobený.
Vpotácel se do kuchyně ještě v polospánku.
Když zlostně bodla prstem směrem ke stolu, zaostřil na něj: "Co to je?"
"TO jsou ty dva zbylé tvarohové šátečky, které jsi měl večer uklidit," vysvětlila mu. "Protožes to neudělal, budeš se o ně muset poprat s celým mraveništěm."
Peregrin hlasitě polkl.