DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

„Léta Páně 1994 černokněžník zvaný lord Voldemort znovu povstal. Následující tři roky patří k těm nejtemnějším. Moc Voldemorta a jeho přisluhovačů, kteří se nazývali Smrtijedi, rostla a ohrožovala celou Británii.
Léta Páně 1997 Harry Potter shromáždil hrstku věrných a se slovy: ‚Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte‘ vedl své druhy do bitvy, v níž porazil Voldemorta a zajistil celému kouzelnickému světu mír,“ dokončil profesor Binns, duch, který učil v Bradavicích, svůj výklad.
Reakcí byly akorát otrávené pohledy žáků a slabé chrápání linoucí se ze zadní lavice. I v roce 2073 patřily hodiny Dějin čar a kouzel k těm nejnudnějším.

„Kašlete na etiku,“ pumpoval do nás hned druhý den po DNA analýze, „nejdůležitější je přežití druhu.“
Věděli jsme, že zbylých 94% populace má onu ACCTGAAGCATATAG sekvenci, díky které nepřežijí nejbližších 22 dnů na Zemi zamořené virem OP6T7.
Ale 5. přikázání jsme měli v hlavě taky všichni.
Zlomilo se to šestý den, kdy jeden z těch, odsouzených přírodou k smrti, ve snaze naposledy si užít ožralý nabořil náklaďákem do naší základny a tři z nás zabil.
Desátý den už měl každý z nás nejmíň 15 zářezů na pažbě.
22 den jsme odložili zbraně a nasedli do bagrů. Jeli jsme kopat hroby.

Ianto Jones se přikrčil za zídku opravdu v poslední chvíli. Kolem jeho ucha zasvištěl projektil. Instinktivně si zakryl hlavu předloktím.
Tělo Jacka Harknesse dopadlo s těžkým žuchnutím hned vedle něj.
„V pohodě?“ zeptal se Ianto starostivě.
Jack přikývl. Netrefili ho.
„Takhle to dál nejde, Ianto. Musíme přejít do útoku!“ navrhl.
„Jdi první, budu tě krýt,“ řekl vyplašeně Velšan, „Umřít stejně nemůžeš.“
„Ale bolest cítím!“ ohradil se kapitán.
Na zeď dopadla další dávka střel.
„Čí byl tohle vlastně nápad, Ianto?“
„Můj ne!“
„Můj už vůbec ne!“
„Ale jsou to děti tvojí sestry!“
Ianto si rezignovaně odfrknul a uplácal další sněhovou kouli.

Martina padala únavou. Pohlédla s nenávistí na svoje nepřátele. Je jich tolik! Celé hordy, nikdy nekončící zástup. Bojovala s nimi několikrát do roka. Pokaždé doufala, že je to naposledy, že už tuhle válku nikdy nebude muset podstoupit. Pokaždé to bylo marné doufání.
Takže je tu opět připravená..je temná noc, město je úplně tiché, jeho obyvatelé odpočívají po náročném dni.
I Martina by chtěla jít spát, ale rozhodla se, že dnes bude bojovat, že už nebude tohle nutné zlo odkládat. Odhodlaně otevřela krabici se šitím, navlékla nit do jehly a s vervou sobě vlastní se pustila do hromady děravých fuseklí.

"Kyrie Eleison!"
"Moc latinský."
"Krleš!"
"Moc katolický."
Jednooký hejtman zlostně dusal po své komnatě. Husitské houfy se hromadily, a zoufale potřebovaly nějaký pokřik. Kdož sú Boží bojovníci už zdaleka nestačilo. Jeho poradce by ochotně poradil, ale nic ho nenapadalo, tak jen zamítal Žižkovy návrhy.
"Mor ho!"
"Moc krátký."
"Nechť pekelní hadi navždy žerou a serou duše těch zvyjebených křižáckých samcoložníků!"
"Moc dlouhý."
"Ni!"
"Co?"
"Nic, to mě jenom napadlo."
Nic, pořád nic. Navíc ho vyrušil nějaký hluk. Rozzlobeně se podíval střílnou na nádvoří, kde se husité vyděšeně sbíhali a sahali po sudlicích.
"Křižáci! A jsou jich mraky!"
"Už to mám!"

Jsou to nepřátelé nebo přátelé? Kdybych si zvolila nepřátele, jak bych bojovala proti tak velkému počtu sama? Je nás hodně a přesto jsme každý sám. Každý sám za sebe bojuje válku. Válku s časem, s ostatními, s Nimi.
,,I Bůh řekl..." pravil první. V tu chvíli jsem usnula, než mne proudilo hlasité zvonění.
,,Která obluda zívla při rozmnožování žraloků?" pravila druhá. To já, měla jsem chuť říct.
,,...lépe váže vodíky," pravila třetí. Alespoň to jediné jsem zaslechla.
,,Bonjour," pravila čtvrtá. Jediné, co jsem jí rozuměla.
,,Vyřešte rovnici," pravila pátá. Pak jsem jen bezmyšlenkovitě opisovala tabuli.
,,Jděte na oběd," pravila šestá.

Rádi se smějí a jsou trochu pověrčiví. Před bitvou třikrát tlesknou, chytí se za ruce, zatočí se dokola. Už si nepamatují, jestli to někdy pomohlo, ale je to lepší než nedělat nic.
Potom políbí ženy, až to začvachtá, šťouchnou do dětí a pošlou je spát.
A ještě potom se nadechnou, zařvou a ten zvuk naplní svět až po okraj, zavřou oči a běží, padají přes sebe... a nakonec je nepřítel pohltí jako obrovská příbojová vlna.
Jejich kmen je vyhlazen.
A děti se nedožijí rána.
Nepřítel slavnostně popíjí čaj s medem.
Mami, ty prášky zabírají! Už mám jen třicet sedm pět.

Vojínův deník
K válce se schylovalo dlouho, a stále mi nikdo není schopný odpovědět na jednoduchou otázku PROČ? Jediná odpověď, které se mi zatím dostalo je: „Neptej se a poslouchej rozkazy.“ A to mám jako kvůli tomuhle zemřít? Vždyť nás je sotva půl miliónu a jich tam bude třikrát tolik!!!
Dnešek byl poslední den pochodu. Utábořili jsme se u obrovské vodní plochy. Na druhé straně je vidět silueta jejich pevnosti. Zítra bude bitva. Pokud nepřežiju, chci zde napsat jediné: Žil jsem rád!
„Honzo neloz do té kaluže!!!“
„Mami dívej! Tady v tom mraveništi si spolu hrají červení a černí mravenci.“

I v temnotě hluboké noci byly postavy v černých pláštích dostatečně patrné. Běžely, seřazené v řadách, jedna za druhou, s minimálními mezerami. Nedokázal odhadnout, kolik jich je, pohybovaly se příliš rychle. Po svazích téměř běžely, s hůlkami napřaženými vpřed. Dokázal odhadnout jediné – že oni sem nepřišli prohrát.
Na chvíli se zastavil, aby popadl dech. V hlavě se mu začaly objevovat obavy, neúnosné myšlenky, že tady by vůbec neměl být. Váhal, strach o budoucnost vlastního syna se ozýval čím dál víc. Jenže pak se ozvala myšlenka.
Nezáleží na počtu následovníků, ale na vlastním odhodlání.
A pak se Remus vydal vstříc Smrtijedům.

Je to perfektní party. Tlumený hovor obchodních přátel, vyzývavý smích dostupných krásek, šeptaná vyznání. Dunění perkusí i něžné tóny flaut, svůdná těla tanečnic lesknoucí se v pološeru i moderní dekadentní zábava. Řecké olivy a mušle dovezené z Rudého moře, sladké víno ve zlatých pohárech. Spousta vína. Exotické květy z visutých zahrad Semiramis. Bohatství, luxus, extravagance, cokoli, co si jen umíte představit.
Nikoho netrápí, že pod hradbami táboří nepřátelská armáda. Není třeba se těch trhanů bát. Obavy jsou směšné, město není možné dobýt. Ani sami bohové by to nedokázali.
Zábava je v plném proudu. Nikdo netuší, že městská brána zůstala nedovřená.