DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Sir Philip Cunliffe-Owen, ředitel South-kensingtonského muzea, si dával obzvláště záležet, aby si vážený pár Elizabeth a Thomase Wardlových prohlédl všechny nejzajímavější exponáty. Když se pomalu blížili ke konci výstavy, rozhodl se, že jim představí svůj nově nabytý poklad. Věděl, že se oba zajímají o textilie, dáma předsedala výšivkářskému spolku v Leek. Uvedl je do své soukromé kanceláře a vytáhl tlustou sadu fotografií a barevných náčrtků.
Když je paní Elizabeth Wardle poprvé spatřila, nevydala ze sebe jedinou hlásku. Po chvíli jí zajiskřilo v očích. Nezalekla se francouzského vlivu, ani náročné práce. Do roka anglické šičky podruhé vyšily celou tapiserii z Bayeux.

„No?“
V téhle jednotce si na předpisové hlášení nehráli. Byli hrdí na své rebelství, odpor k autoritám, jedinečnost...
Zvláštní. I zrádci dokáží být na něco hrdí.
„Sedí u mostu.“
„Kolik jich je?“
„Jeden.“
Velitel tlumeně zaklel. Brání-li strategicky důležitý most pouze jeden voják, bude to určitě démon. Roztrhá je na kusy, sežere a zabije (ne nutně v tomto pořadí). Už teď jsou mrví.
„Změna plánu,“ rozhodl. Zkusí dobýt most o tři míle dál.
Moc dobrý nápad to nebyl. Tamní hlídka s nimi udělala krátký proces.
Pastýř John dokončil úpravu šněrování, pískl na psa a vydal se ke stádu.
Most osaměl.

Když jsem ho viděl jít vstříc vojákům, až do hloubi duše jsem si uvědomoval, jak tenká hranice je mezi odvahou a šílenstvím. Ale ve stavu opojení vším okolo nezbývalo než ho obdivovat, já sám ztuhlý na místě a přemýšlející, kde jsem nechal svůj rozum. A kde ho nechali my všichni - a on. Vše se slévalo a čas plynul tu rychleji a tu pomaleji, jako kdyby byl mořem a já se jen nechal unášet vlnami.
Bál jsem se víc než on - bylo jich tolik, po zuby ozbrojení a on neměl nic, jen svůj vyzývavý škleb. Asi jsme mu nebyli dobrým příkladem.

"Pod červenou a černou zástavou stojí v šicích proti sobě a čekají, až dojde ke krveprolití. Bojovníci jsou zdatní veteráni mnoha bitev," barvitě popisuje komentátor, "přesto v jejich srdcích rozhostil se po spatření defilujících nepřátel stín strachu. Generál Pytlík proto pronesl několik vhodných slov, která vám nyní ochotně reprodukuji: Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, tuhle bitvu stejně nevyhrajem!
Budiž zaznamenáno v kronikách černého rodu, že první se do boje vrhl hrdinný kapitán Ferda a prosekav se davem, zachránil generála Pytlíka z obklíčení jeho vlastní armádou před jistou smrtí. Tentýž kapitán pak kázal válku vyhrát, a tak se i stalo."

„Tento den se zapíše do historie. Budete vyprávět svým dětem, jak jste statečně bojovali na Pelenorských polích,“ hřímal Theódén, „nemějte slitování se skřety, nemějte slitování s jižany, nemějte slitování s nikým! Nepřátel je mnoho, ale my se nezalekneme! Neustoupíme Temnému pánu!“
Rohanští v odpověď bojovně zabušili zbraněmi o štít. Vojsko se dalo do pohybu a přejelo mírný kopec dělící je od Pelenoru.
Theóden nevěřícně zíral na šiky skřetů dole na pláních. „Bohové… Bude zázrak pokud tuhle bitvu přežiju,“ zašeptal sám k sobě.
„Možná bude tohle poslední svítání, které uvidíme, ale budeme hrdinové! Smrt!“ zvolal na své muže a vyrazil vpřed.

Přízemní domek nad Trójou vyhlížel přibližně tak, jak domy osamělých starých paní vypadají. Zašlá omítka se stěží držela cihel, za zaprášenými okny nemohlo viset nic jiného než prastaré ručně háčkované záclony.
Břetislav odemkl. Lada se dychtivě protlačila hned za ním.
Její výkřik přehlušil i zařinčení odjíždějící tramvaje. Stěny, podlahu, strop i nábytek, to všechno pokrývala spleť hustých pavučin.
„Předtím tu nebyly,“ stačil hlesnout Břetislav.
Vzápětí je jako bezmocné mouchy lapila lepkavá síť. Po vláknech se sbíhali černí pavouci velcí jako lidská dlaň. Nedočkavě cvakali kusadly.
Lada zkusila pavučinu rozervat plamenem. Její kouzlo se však rozplynulo.
Zdálo se, že je konec.

Ne každé krásné a duchaplné dámě z dobré rodiny se, žel, zdaří najít manžela s odpovídajícím majetkem a postavením. Ale neztrácejme naději, komu Pán Bůh nenadělí, tomu to jistě vynahradí na dětech.
A dcery jsou půvabné (každá svým způsobem), skvěle vychované (jistě) a vzdělané (přinejmenším v rámci možností). Jich si zkrátka nějaký urozený a majetný mladý pán musí všimnout!
Dnes přijde na ples ten nový host, z něhož jsou všichni unesení (deset tisíc liber ročně).
Která asi získá jeho srdce?
Ovšem, slečny Pattersonovy, Fletecherovy a Westhamovy si na něj také myslí. Aťsi. Ani tisíc takových pro nás neznamená žádnou hrozbu!

„Následující úkol bude vyžadovat velkou dávku odvahy, zkušeností a hlavně absolutní absenci pudu sebezáchovy.“
Úředník přejel zrakem po náhle pobledlých tvářích. Jen jedné zůstal úsměv.
„Vás to množství neděsí?“ zeptal se světlovlasého zkoumavě.
Ten jen pokrčil rameny. „Víte, jeden slavný člověk kdysi řekl: nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Také by se dalo říct, že ni déšť, ni sníh nás nedokáže zastavit anebo stále oblíbené: Toho bohdá nebude, aby Maďar z boje utíkal.“
„Děkujeme vám za proslov,“ koktal ohromeně úředník „tomu se říká bojový duch. Pánové ozbrojte se prosím. Připravit. Pozor. Teď! Naše soutěž v pojídání šlehačkových dortů právě začíná!“

Tenhle březen byl nejstudenější za posledních sto let. Tolik dnů s mrazivými nocemi. Tolik dnů, kdy se rtuť přes všechnu snahu nepřehoupla přes nulu. Dnů jak šedivá deka, jako kdyby žít nemělo smysl. Jen pár chvilek, kdy zubaté sluníčko vykouklo, nezahřálo, jen připomnělo, jaké by to mohlo být. Kdyby bylo jaro.
Ještě začátkem dubna příroda spala, nikde ani lísteček, ani kvítek, trávníky šedivé... jen nezdolní ptáci stavěli hnízda a já se bála, že na nich zmrznou.
A pak se to zlomilo!
Jaro přichází opatrně, sem tam raší keř, občas v trávě kvítek.
Nejvíc ho připomínají zahrádky ozdobené zadnicemi natěšených zahrádkářů.

"Do bojééé!" Malí nájezdníci v čele s velkou sestřičkou a s klacky v rukou vytrhli z příkopu u louky na imaginárního nepřítele.
Kde byl konec těm slavným časům Morlandovic malé armády...
Devatero dětí řádilo na louce.
Devatero dětí hrálo kriket.
Devatero dětí si vzpomnělo na slavná tažení.
Drobota našla sestřičku schovanou za kmenem starého dubu na kraji lesa.
"Cathy, Cathy, pojď s námi bojovat," naléhali jeden přes druhého.
"Ne, drahoušci, ať vás vede Tommy," obrnila se Catherine.
Celestina, převratný román paní Turner Smithové, který jí poslala drahá Miss Lawrence, byla dokonalou hradbou. A o tolik zajímavější, než to hloupé Udolfo.