DMD č. 11. pro 11. 4. 2013. Téma: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte

Nio se rozhlédl kolem. Za necelých 5 minut se jich tu nashromáždilo dost.
Všude kolem samý nepřítel, kolik jich je? dvanáct...patnáct...ne to nejde určit přesně. Kdesi v hlavě mu zazněl hlásek:"Na ně nestačíš."
"To se uvidí..." řekl si spíš pro sebe. Najednou začali všichni bojovníci poblikávat a mizet. Ve sluchátku se ozval hlas:"Zkouška se ruší, nastaly chyby."
"V matrixu?"
"Jo, nemůžem tě otamtaď dostat..."
"Cože?!"
"Nechtěj vědět kolik by se jich tam dostalo. Já..."
"Chci!"
"Tak jo. Ale vybral sis sám."
"To teda jo."
Všechno kolem se rozvlnilo a Niovi poklesla brada. Bylo jich tam alespoň 200. Vyšel jim vstříc.

Maminka mi vždycky říkala, že se nepřátel nesmím bát, ať je jich kolik chce. Budu tedy statečná, i když je jich tak moc. Zaujmu správnou bojovou pozici, jak mě to učila. Všichni ze mě musí mít strach. Vrhnu na ně svůj nejnebezpečnější pohled...
„Jé, to je krásné koťátko!“
„Můžu si ho pohladit?“
„A já? Prosím.“
„Prosím, prosím...“
„Můžu?“
„Je tak roztomilé!“
„Já chci taky!“
Ne, tohle nezvládnu. To prostě nejde. Je jich příliš mnoho. Nech ten ocas, ty malá ukňouraná bestie! Au, to bolí! Ne, uši ne, na uši mi nesahejte! Pomoc! Mami! Tak dost, vzdávám se, vyhlašuji strategický ústup!

Jen tak tak uhnul ráně mířené na jeho hlavu. Prudce máchl paží a ostří prošlo nepřítelovou zbrojí. Pak na kohosi šlápl. Zapotácel se a byl by upadl, kdyby jeho pád nezastavil blízko stojící spolubojovník. Znovu se zvedl a trochu zpomalil, protože mu už docházel dech. Začínal pochybovat. Amálekovci měli nad nimi velikou převahu. Izraelité jen stěží udržovali semknutý šik pod náporem nepřátel. Je tohle konec cesty do zaslíbené země?
Zvedl hlavu. A tu spatřil Mojžíše s rukama vysoko vztyčenýma. Po pravici a po levici stáli Áron a Chúr a podpírali ho.
Teď už na počtu nezáleželo.
Dnes před Hospodinem zvítězí.

„Nelekejte se, nehleďte na množství nepřátel!“ povzbuzoval král. Jeho bojovníkům z očí čišel strach. Rozprchli se, protože z linie Filištínů vystoupil mohutný téměř třímetrový muž. Již jeho bronzový pancíř, vážící 57 kilogramů a kopí vzbuzovaly bázeň, natož sebevědomý, impozantní obr s otevřenou pusou, připomínající sluj. Úděsně hřímal přes údolí, které dělilo dvě vojska. Ozvěna jeho řevu vyzývala Izraelity na souboj muž proti muži.
Jen jediný mladík se nezalekl. Přišel ve jménu svého Boha pouze s holí, prakem a pěti oblázky. Ranou kamenem doprostřed čela hrůzostrašného válečníka přemohl.
Odvaha a důvěra v Boha bývají mocnější než Goliáš, či cokoli jemu podobného.

„Nelekejte se, nehleďte na množství nepřátel!“ povzbuzoval král. Jeho bojovníkům z očí čišel strach. Rozprchli se, protože z linie Filištínů vystoupil mohutný téměř třímetrový muž. Již jeho bronzový pancíř, vážící 57 kilogramů a kopí vzbuzovaly bázeň, natož sebevědomý, impozantní obr s otevřenou pusou, připomínající sluj. Úděsně hřímal přes údolí, které dělilo dvě vojska. Ozvěna jeho řevu vyzývala Izraelity na souboj muž proti muži.
Jen jediný mladík se nezalekl. Přišel ve jménu svého Boha pouze s holí, prakem a pěti oblázky. Ranou kamenem doprostřed čela hrůzostrašného válečníka přemohl.
Odvaha a důvěra v Boha bývají mocnější než Goliáš, či cokoli jemu podobného.

Arkady Nikelyovich Bogdanov, one of the first colonists, was ready. He travelled all over Mars and everywhere created a big impact. Telling people controlled by earth corporations that they should be free to do anything they wished. Speaking with such enthusiasm. Building hidden shelters everywhere. Crafting weapons. All of Mars except terran police and corporate troops was backing the revolution. He knew all about the huge terran militaries, but they weren’t on Mars. The martian gravity well was overcome by a space elevator, but the shear distance was huge. He laughed madly and with a single call started the revolution.

Poručík vydal rozkaz a jedenáct elitních vojáků zaútočilo.
Porter, vyzbrojený odstřelovací puškou, měl vynikající výhled na údolí pod sebou.
Zacílit, vystřelit.
Voják hlídající perimetr se zhroutil.
Táborem se nesly první zmatené výkřiky. Zazněli první výstřely.
Zastřelil vojáka ohrožujícího Drobečka. Ten vběhl na prostranství mezi zaparkovanou technikou a pilou pokropil vojáky u ohňů.
Řev lehkého kulometu způsobil u nepřátel paniku.
Během patnácti vteřin byla polovina Esperantské milice mrtvá.
Seržant Seeks zabil osádku obrněného transportéru snažící se dostat ke svému stroji.
Porter zahlédl muže v baretu křičícího rozkazy.
Zastřelil ho.
Zbytek miliconářů se vzdal.
Družstvo Charlie kompletně zničilo nepřátelskou mechanizovanou rotu pěchoty.

Byli tu. Jejich zbroj se leskla, jak je doprovázelo slunce, ne ale bůh. Každý z nich na statném oři, v ruce meč se zdobeným jílcem a hurónským křikem odhodlaný. Byly jich tisíce. Na druhé straně pár hadrářů počítaných maximálně na stovky. Scenérie jako šitá pro obraz, a že pár pánů malířů tohoto námětu využilo…
Stejně rychle, jak slábne křik křižáků, sílí píseň husitů. Kopyta koní se noří v hlubokém blátě. Těm, co tam neskončí svépomocí, pomohou husité. Jen vystřelí a schovají. Stále dokola až řady křižáků prořídnou úplně. Pak teprve může vjet na scénu sama vozová hradba. Taktika statečných husitů.

Za starejch časů se hrálo na smrtící výstřel. Jedna hezká kulka do malýho mozku a bylo. Jenomže to byla konzervativní doba, zatímco teď máme dobu konzervovou. Zkurvený pasterizovaný noční můry udělaly z války krásnou a klinicky čistou záležitost. Namočíte do toho svinstva miniaturní šipku, střelíte jí nepřátelskýmu veliteli do krční tepny a on už si pak vlastní jednotku zlikviduje sám.
Teď tu ležím v bahně, schovanej za kořenem a čekám, až budu mít čistej výhled na chlapa, kterej je více méně stejnej jako já a kterýho jedním výstřelem pošlu do pekla uvnitř jeho vlastní hlavy.
Mám zatracenou chuť se netrefit.

První školní den. Z domu odcházela ve zlé náladě. Kristián na ni čekal na rohu ulice. On byl ten, kdo ji nakonec přesvědčil, aby do školy šla. Doloudala se k němu a vzdychla.
„Ale no tak, Malví, to zmákneš,“ povzbudil ji Kristián místo pozdravu.
„Budou mě nenávidět, budou mnou pohrdat a hlavně, budou v přesile!“ zaskučela. Vypadala v tu chvíli jako rozmrzelé dítě. Kristián se zvučně zasmál a vzal ji kolem ramen.
„Nesmíš se jich leknout! Cokoliv udělají, vrátíš jim to s plnou parádou. Popravdě, nevsadil bych na ně ani pětník, protože proti tobě žádní zaprdění traviči nemají nejmenší šanci!“