Utajený

Poznámka: fandom bude prozrazen posléze
Když má jeden při všem učení chvíli volna, proč ji nevyužít? Zvlášť když máte zbrusu nový pár křídel, se kterými se můžete vydat tam, kam se vám zachce.
Takže vzhůru! Přes zeď a záhony hyacintů (zahradník musel být pěkný šplhoun) a dolů!
V zahradním altánu seděly dvě holky a obědvaly.
„Fuj, jedeš, potvoro!“ Na poslední chvíli uhnul před kostí, kterou po něm mrštila ta černovlasá nána. Plavovláska ji napomenula: „Nech ho.“
Hodila mu housku a on po ní chňapl.
„Je docela milý.“
„Havěť,“ ucedila černovlasá.
Rumburak housky neměl rád, ale zhltl by i tu ohlodanou kost, kdyby ji hodila ona.
Fandom: Arabela

Fandom: Prozradím na konci, ale znáte všichni.
Varování: AU, hanobení klasiky, nemravnosti a tak podobně
Jednoho dne si brácha usmyslel, že chce ptáka. Ptáka, přesně tak to řek, chápete? Začal jsem se pochechtávat, ale nejdřív mě zpražila pohledem matka a pak taky on. A to mu je, prosím pěkně, patnáct; stejně jako mě. Jak už to u dvojčat bývá.
„A co bys chtěl ty?“ zeptala se matka, ale znělo to, jak by se protrhnul pytlík s ledem. Pytlík, chápete?
Řek jsem, že ženskou.
„Vezmi si příklad z bratra,“ ryla do mě. „Ten to v životě někam dotáhne. Chce se stát ochráncem lesů.“
Vysvětlil jsem jí, že zlatej hřeb kariéry takovýho hipíka jako je on, bude, až s ním spadne strom, ke kterýmu se připoutá.
Dostal jsem zaracha. Brácha dostal sojku. Svět je jenom zasmrádlá díra plná nespravedlnosti.
Pak přišlo peklo. A tím myslím tu toho zablešenýho ptáka. Brácha si ho vycvičil, poslouchal na slovo.
Dokud sojka lezla jen za ním, všecko bylo fajn. Ale potom se na mě začala lepit jak použitej toaleťák na podrážku. Věděla o každým mým kroku. Večer to pak napráskala bráchovi. Od nakoplý houby až po utrhaný motýlí křídla.
Řek jsem mu: „Krakonoši, ty debile, nejseš už dost starej na to, abys posílal sojku bonzovat na lidi?“
A on se usmál.
________________________________
Fandom: Krkonošské pohádky

fandom: však poznáte.
varování: kdyby tam někdo náhodou zahlédl slash, tak ho zakousnu. tady totiž ne.
poznámka: maličko patosu. ale já musela. na Shakespearovy narozeniny jsem prostě nic nevážného napsat nedokázala. ač se ho to vůbec netýká. kromě toho citátu.
věnování: jemu. děkuju.
V pokoji vládlo příšeří.
Měsíc ještě nebyl v úplňku. Třpytil se ale jasněji, než kdy jindy, skoro jako kdyby vzdával poctu umírajícímu.
Souhvězdí tančila po obloze. Zářivá loď pomalu odplouvala do dáli.
Na velké dubové posteli ležel chorý muž.
Jeho syn seděl vedle něj a držel ho za ruku.
„Mohu pro tebe ještě něco udělat, otče?“ vydechl.
Chvěl se.
„Nech mne přemýšlet,“ usmál se stařec.
Ticho.
Největší strom v zahradě, postříbřený měsíčními odlesky, se tiše rozšuměl. Listy promlouvaly ke svému stvořiteli.
Sojka hlasitě vzkřikla a upustila pírko.
„Podej mi knihu,“ vyzval klidným hlasem otec syna.
„Kterou by sis přál?“
Žádná odpověď.
Mladý muž vstal, vydal se ke knihovně a vytáhl odtamtud žádanou publikaci. Věděl.
„Pohádka, otče?“ řekl v slzách, když mu ji pokládal na prsa.
„Starý člověk je podruhé dítětem,“ připomněl mu s úsměvem. Hlas mu zeslábl.
Nahmatal spis, poloslepýma očima se zadíval na zelenozlatý přebal a vzpomněl si na hrajícího si bílého pejska.
„Christophere?“ zašeptal.
„Ano, otče?“ sklonil se nad ním syn.
„Každý příběh musí mít svůj konec. Na to nezapomeň.“
„Nezapomenu,“ slíbil tiše.
Svraštělá ruka, ozdobená prstenem s modrým kamenem, bezvládně sklesla.
Strom v zahradě pohasl.
John Ronald Reuel Tolkien se vydal na svou poslední cestu ke hvězdám.

fandom: název se shoduje s předposlední větou
varování: tradičně - náraz na hranici fandomu. decentní.
věnování: pro Kleio, protože bude asi jedna z mála, kdo ten fandom znát bude. a protože proto :)
Proboha, další.
Zdravím.
Vy určitě něco potřebujete. Peníze, psychickou podporu nebo tak nějak.
Nemám pravdu? Určitě mám, že jo?
Já vím.
Tak vám teď říkám, že budete muset počkat.
Mám totiž polední pauzu.
Netvařte se, jakože neumíte anglicky.
Přestávku přece. Brejk. Padla.
Už rozumíte?
Prostě se vám teď věnovat nemůžu.
Je to namáhavý, snažit se pomáhat. To musíte chápat.
Uznejte, že si zasloužím na chvíli vypnout.
Jen si dám kafe, koblihu a dvacet a hned budu u vás.
Připravený?
No jo. Já vždycky.
Á, vy už jste tady.
Takže popojedem.
Jmenuju se Earl. Na kterém místě v seznamu vás mám?

Fandom: viz dole
Vlastně nikdy nic neměl. Všechno hned rozdal. Vždycky tu byl někdo potřebnější než on. Celý život pomáhal, pracoval a… najednou měl klid.
Miloval hračky. Jako malý jich nikdy moc neměl; dřevený vojáček, vozík ze staré bedýnky… ale teď… byl v sedmém nebi. Mohl mít hraček, co chtěl. Nejdříve omluvně mumlal cosi o sběratelské vášni, ale když zjistil, že mu jeho koníčka nikdo nezazlívá, přestal s tím a nepokrytě se radoval z každého úlovku. Ti kolem se radovali z jeho radosti a sami mu nosili ty nejzajímavější kousky.
Ale to nestačilo.
Měl tolik nápadů, že začal vyrábět své vlastní hračky. Ty nejlepší, samozřejmě. Tedy, po pravdě řečeno, jeho první výroby za moc nestály, ale časem se hodně zlepšil. Dokonce si našel i nějaké společníky. On vymýšlel, oni vyráběli.
Chvíli trvalo, než si toho všiml, ale když už nemohl dovřít dveře pro vypadávající hračky, poznal, že potřebuje více prostoru. Pohovořil tu a tam a opravdu, vyčlenili mu speciální místo, sice z ruky, ale zato dostatečně velké.
Jednoho zimního večera stál a díval se na své hračky. Bylo jich tolik. A tu si vzpomněl, kým vlastně je. Nikdy nechtěl hromadit, vždycky jen dávat. Věděl, co udělá.
Nasedl do saní a vyjel rozdávat radost.
Fandom: Santa Klaus

Fandom: prozradím na konci
„Všechno mě bolí. V hlavě mi hučí jak ve včelíně a luplo mi v zádech.
Svaly mám namožené, jako bych sám přestěhoval celý obývák, klouby mi křupou.
V oku mám tik a v uších mi píská.
Zimnice se mnou třese, celý se potím. Určitě mám horečku.
To je bolest, to je bolest! Bude to asi moje poslední hodinka!
Nejspíš omdlím,“ mumlá si jakýsi chlapec, schoulený pod peřinou. Skoro by se mu to dalo věřit.
„Rychlonožko,“ ozve se maminčin hlas z kuchyně. „Vstávej a pojď se nasnídat, ať nepřijdeš pozdě do školy!“
„Ach vy plantážníci,“ povzdechne si Rychlonožka. „Zase to nezabralo…“
(Fandom: Rychlé šípy)

fandom: ukáže se na konci
Hledím na starý obrázek. Na podobenku člověka, který žil před dlouhými, předlouhými lety. Podobenka není příliš zřetelná.
Hledím na oválnou tvář rámovanou dlouhými vlasy.
Hledím na tvář člověka, který mnohé ví.
Hledím na tvář člověka, který hodně trpěl.
Hledím na tvář, z které vyzařuje moudrost a smíření.
Skrývá se snad pod vousy náznak vlídného a vědoucího úsměvu?
Hledím na ten starý obrázek a nic jiného nevnímám.
Z tváře na obrázku vyzařuje klid.
Tvář člověka na obrázku ukazuje důstojnost i laskavost. Vzbuzuje přirozenou autoritu i důvěru. Patří člověku zásadovému, ale spravedlivému, přísnému, ale soucitnému
Je to velmi stará podobenka.
Turínské plátno.

Fandom: uvidíte na konci
„A tuhle daguerrotypii babičky udělal strýček Arnošt,“ ukázal táta synkovi.
Postava byla nezřetelná, rozmazaná.
„Arnošt byl náš génius. Nemohl studovat, a tak aspoň bádal doma,“ zavzpomínal tatínek. „Později se hodně zajímal o to, jak zachytit podobu na papíře. To ještě daguerrotypie nebyly. Jednou napsal, že už ví, ale ještě to potřebuje vylepšit. Ale pak odjel na cesty a někde ve Francii potkal v hospodě nějakého vědce, povídali si o tom a zanedlouho se ten pán přihlásil jako vynálezce. A náš Arnošt nic.“
„Teda, to je nespravedlivé.“ Syn se zamyslel. „Taky bych chtěl něco objevit. Třeba…“
Tatínek se usmál. „Uvidíme, Járo.“
(fandom: Jára Cimrman)

fandom: dočtete se na konci
varování: nadměrně poetický jazyk a poznámka kurzívou, která není moje, nýbrž autora
poznámka: já vím, druhé drabble. když já si nemohla pomoct. pardon. (a to nevíte, že jsem si vymyslela ještě třetí. ale tak cvok snad nebudu. auto-kradení fandomů je totiž blbost. pak si budu stěžovat, že nemám na co psát.)
Ztišení. Pomalé a slzavé, vyšší mocností vyvolané.
Dvé nechápavých očí, doširoka rozevřených.
Na řasách ještě stopy po ranním pláči.
Ticho a klid; před bouří, po bouři?
Lístek se nepohne, pták nezazpívá.
Nicneříkající ráno po divoké noci.
Chladný kámen, skále ne nepodoben, probudil se s praskáním. Rozzívala se dokořán obrovitá ústa.
Bílé mraky po obloze plynou. Beránci načechraní, krví slunce vycházejícího poznamenaní.
Tichá radost, rozlévající se žilami - proč?
Pár spletených vláken, rozkousaných, poničených, na rosné trávě ulpívá.
To krev – krev na nich?
Hlas z pozadí s obzorem se zjevil.
Ano, je to další kouzlo.
„Aslane!“
Zářící hříva nádherná v slunci plápolá.

Fandom prezradený až na konci
Uprostred noci vystrelil do sedu. Po chrbte mu stekal pramienok potu.
Zadýchane civel do tmy. Opäť ten sen. Tá nočná mora.
Vracala sa stále, každú noc.
Siahol po lampičke a zažal ju. Rukou si prešiel po mokrej tvári.
Slzy a pot. Spomienky... mučivé, kruté a bolestivé.
Zabil ju a musel ju oživiť... Nechcel to... Nútila ho...
Každú noc počúval pomätený výkrik. Každú noc cítil utrpenie.
Bolo jedno, že bola mŕtva. V jeho mysli nikdy nezomrie.
Bude sa mu pripomínať každú noc.
Annie...
Šialené oči...
Nenávisť...
Výkrik...
Misery nesmie zomrieť!!!
Paul si sadol k písaciemu stroju...
Možno mu už dá pokoj...