Moje články

Výběr z těch, které jsem poctivě našla a jaksi samovolně objevila a přečetla ještě v průběhu DMD (protože spoustu dalších krásných dočítám se zpožděním a objevuju díky ostatním).
Danae, Poslední noční můra
Jednak je to celé dokonalé, a jednak mi to závěrečné vybídnutí asi přijde nějak důležité.
Rya, Pátek
Nemůžu k tomu říct nic moc jiného, než co už jsem řekla v komentáři.
Skřítě, Co je psáno, to...
Víceméně na všechno, co Skřítě napsala, jsem zírala jak na zjevení. A v tomhle drabble obzvlášť jako by byl odžitý celý život.
Amy, Na konci vesmíru
Dělo se tam toho hodně, ale je tam jedna banální pravda, kterou když si člověk zažije, tak celá banálnost letí z okna. Navíc mě díky Mass Effectu v poslední době zase začala bavit sci-fi témata, a motiv samoty ve vesmíru je fascinující.
Birute, Na konci příběhu
Ten člověk, co někde nahoře rozhoduje o tom, ze kterého příběhu udělá legendu a na který nechá zapomenout, je očividně jenom člověk.
Keneu, Rostl příběhy
Jestli někdy budu mít syna, tak chci, aby četl d’Artagnana a otevřeně se distancoval od některých upírů.
Anne, Jaro
Foglar svádí k parodiím a úšklebkům a už dávno není cool, ale mám ho ráda, a tady mu to zdospělení a přiznaný slash vyloženě sluší.
Hippopotamie, V mlze
Oblíbená potterovská postava a absolutně geniální napojení na (ohavné) reálie.
Aries, Kdo mi ukradl měsíc duben
Aries by v prvé řadě měla dostat nějakou cenu za úplně nejdokonalejší propagaci španělské a portugalské kultury. A ve druhé řadě, tohle je prostě krásné.
Lejdynka, Nechte maličkých, bych k nim přišla
Samí oblíbení hrdinové a jeden z těch nejvěčnějších motivů, při každém přečtení se lesknou oči.

Z mých pokusů se největšího úspěchu nakonec dočkala úplně jiná postava z úplně jiného fandomu, ale původně jsem chtěla psát hlavně na Mass Effect, protože posledních pár let s touhle hrou byla prostě jízda.
Tohle je docela nevšední vztah, on je mimozemšťan, ona vojanda a navíc jeho velitelka, na začátku bylo přátelství a důvěra, až jim jednou došlo, že to, že bez sebe nemůžou být, má asi ještě nějaký jiný důvod, takoví Mulder a Scully bez hašteření a s vojenskou hierarchií navíc. Zpětně mi tam nesedí pár spisovných koncovek, ale jinak mám pocit, že v tomhle drabble to všechno prostě je.
„Na tebe je těžké zapůsobit, Shepardová. Střílet lidi do kolen jsi mi tuhle zakázala. Kdybych byl krogan, mohl bych při přestřelkách s vojáky pronášet efektní výhružky, jako z tvýho ksichtu si udělám kamuflážovej vzor a tvojí krví si připiju u večeře… bohužel, jelikož jsem dextro, jejich krev by mě pravděpodobně zabila, a pointa by ztratila na vtipnosti… nehledě na to, že vtipná nebyla ani tak. Ani moje jizvy už netáhnou tolik jako dřív.“
„Máš splín, Garrusi?“
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že vypadáš unaveně a měla by ses konečně vyspat. A nevím, jestli mám ve tvých očích dostatečnou autoritu.“

(Bonus č. 7, Židle)
„Čekán, nezván, přichází můj templářský přítel. Nevím, jak tobě, ale mně se nestýskalo, Cullene. Přišels mě zatknout?“
„Bohužel nesmím.“
„Takže jen rozhovor. Zřejmě se budeš chtít pochlubit, jak sis tenhle nablýskaný pancíř vrchního mágobijce zasloužil.“
Cullen neodpověděl. Do slovních válek nemělo cenu se s Andersem pouštět. Ani tehdy, a nejspíš ani teď. Vstoupil. V místnosti, kterou Anders zařídil jako ošetřovnu, stálo lůžko, truhla a jediná židle.
Anders na ni ukázal a nenuceně usedl na kamennou zem.
„Jako doma, Cullene.“
V očích měl stejný vyzývavý vzdor. Co Cullen neznal, byly vrásky únavy a starostí. Nepatrný záchvěv sympatií zahnal stisknutím rukojeti meče.
PS: nezabije ho, a není to slash.

Po Andersově pátém útěku v jeho stolku našli – kromě obvyklého stohu počmáraných knih a kočičí misky – taky uschlý červený karafiát.
Tvrdil, že měl původně v úmyslu získat si s jeho pomocí přízeň jedné templářky, ale zjistil, že jestli chlap něco ke svádění nadržených templářek potřebuje, karafiát to není, a nechal ho teda v šuplíku.
Skončil pak v cele a karafiát v kompostu.
Irving s ním zkusil promluvit, ale vzdal to po pár minutách. Neměl cit pro ta znamení, která mohla napovědět, že se v duši nebo srdci některého z jeho svěřenců něco křehkého nenávratně rozbilo a zanechalo to hromadu střepů.
PS: vím, že se ten motiv pořád opakuje, jenže mě baví (a zatím ho neumím využít jinak)

„Kam se chystáte teď, Mordine? Na odpočinek? Vytáhnete ze šuplíku pár nedokončených vynálezů? Nějaké to perpetuum mobile?“
„Perpetuum mobile… úsměvné… možná. Téma mé první ročníkové práce. Ambiciózní. Z pochopitelných důvodů neklasifikováno, struktura práce shledána nápaditou, ale musel jsem přepracovat. Očekávatelné. Věda pragmatická… tehdy jsem pochopil.
Přesto… za příležitost odčinit jednu starou chybu bych byl… velmi zavázán. I kdybych stál na stopě perpetuua mobile, takovou příležitost by to… nevyvážilo. Přirovnání nerealistické, ale můj postoj vystihující.
Perpetuum mobile musí počkat, velitelko Shepardová. Možné téma první ročníkové práce v příštím životě. Zvážím. A dám si záležet. Do té doby… nutno vyřešit podstatnější věc.“

„Na tebe je těžké zapůsobit, Shepardová. Střílet lidi do kolen jsi mi tuhle zakázala. Kdybych byl krogan, mohl bych při přestřelkách s vojáky pronášet efektní výhružky, jako z tvýho ksichtu si udělám kamuflážovej vzor a tvojí krví si připiju u večeře… bohužel, jelikož jsem dextro, jejich krev by mě pravděpodobně zabila, a pointa by ztratila na vtipnosti… nehledě na to, že vtipná nebyla ani tak. Ani moje jizvy už netáhnou tolik jako dřív.“
„Máš splín, Garrusi?“
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že vypadáš unaveně a měla by ses konečně vyspat. A nevím, jestli mám ve tvých očích dostatečnou autoritu.“

Anders se narodil jednoho podzimního večera. Stromy shazovaly zlatohnědé listí. Jeho vlasy získají stejnou barvu. Ramlice v kotci na dvoře předchozího dne odvrhla podzimní mláďata. Anderse odvedou ve dvanácti letech. Lovci z osad to ráno přišli se zprávou, že do kopců zavítal vlk samotář. Anders nikdy nepřestane přemýšlet, jaké je to mít domov. Začínala jelení říje. Anders bude mít jasné oči a pyšnou tvář. Porodní bába odehnala kočku, co se otřela o dveře. V cele bude jednou kocour jeho jediným společníkem. Nad pole se namáhavě vznesla poštolka s poškozeným křídlem. Po nebi se rozlily červánky. Stará matka zachmuřeně pokývala hlavou.

Bonus pro Téma č. 8. pro 8. 4. 2012: Až na konec světa...
Zaznamenané varianty sousloví „s tebou bych šel/ chci jít až na konec světa“ v jazycích galaktických ras v přibližném překladu.
Salariané: romantické verze neexistují, v armádě zaznamenána verze S tebou bych šel na tuchanskou poušť, vědečtí pracovníci na tutéž verzi reagují negativně
Turiané: S tebou bych šel proti všem rozkazům světa
Krogané: poetické verze se nevyskytují. Používá se Jdu s tebou, častěji Jdeš se mnou, vzácně Jdeme spolu, příležitostně Jdeme na to
Kvariané: Pokud kdy znovu vkročím na domovskou planetu, chci první krok udělat s tebou
Protheané: (s laskavým přispěním generála Javika): S tebou bych šel třeba i na Zemi

Téma mi nesedlo, takže trocha béčkové videoherní poetiky.
A tak svět zase jednou nepřestal existovat a přišel čas vzdát díky. Organické rasy to věděly, ale pro gethy to bylo další z mnoha setkání s tak podivuhodnou emocí. Tak si to alespoň živé bytosti, jež tak rády dávají život věcem kolem sebe, představovaly.
Země dál pokračovala v okružním letu, ale byla vychladlá.
Krvácel z ní už jenom prach, prosakoval z trhlin a strupů zbořených měst, chvíli vířil v užaslém tichu, které se galaxií rozlilo takovou rychlostí, že by se nad tím vědci konstruující nadsvětelné pohony měli zamyslet, a potom začal pozvolna stoupat ke hvězdám jako to nejtišší, nejpokornější gloria.

- Jedno trochu vulgárnější, asi očekávatelné, slovo.
„Neposadíš se, Slamníku?“ zvedl hlavu Richie, když Ben jediný zůstal stát.
Pochopitelně nemohl říct, co se stalo včera. Jak ho našel Henry a v dešti ho hnal přes město. Jak se na útěku nepromyšleně pokusil přelézt zídku za hřištěm. Jak na ní uvízl jak velryba, zabíral naprázdno, mokré tenisky se smekaly a džíny se srolovaly pod zadek. Jak Henry nabral hrst kamenů a vyhlásil soutěž ve střelbě na prdel v mlze. Než ho vyhnaly hlasy z ulice, trefil se šestkrát.
„Je mi zima, možná pak,“ řekl Ben. Pohlédl dolů na Beverly. Už od odpoledne měla rozepnutý vrchní knoflíček u blůzky.

Copak teď, teď už můžeme říct, že to vlastně dobře dopadlo, ale ani netušíte, jak často mě napadá, jak blízko jsme byli k rozpoutání války, možná dokonce jaderné. Slečna Králová si vždycky představovala mámy s dětmi, jak nemají kam utéct, a plakala u toho… já nebrečel, ale myslel jsem na to, že všechno vlastně odstartovaly moje dárky Jyrrymu. Krabičky s leptoderiny od Leifa, co jsem mu pravidelně, jen tak z přátelství, posílal. Aha, vy už jste o nich slyšel, pane redaktore? Tak v tom případě tohle raději vyškrtněte. Víte, je to taková moje noční můra... Nedáte si kávu? Dáte, viďte.

Garrus Mordina vedl kolem baru ke stolku v rohu.
„Tudy, doktore Solusi. Nehýbe se už půl hodiny. Říkali jsme si, jestli nemáte nějaký… něco na probuzení.“
Shepard ležel jak široký tak dlouhý u nohou židle obličejem dolů a nejevil známky života.
Mordin se nad něj postavil, pečlivě se rozhlédl a promnul si bradu.
„Příčiny stavu? Žádná krev, zranění v boji nepravděpodobné… ne, ne, rozhodně ne, jsme přece v baru. Následky fyzické hádky? Těžko – bar nedisponuje asarijskými tanečnicemi, novinářům vstup zakázán, vyhazovači náležitě impozantní. Snad… slabost způsobená abusem alkoholu?“
Garrus významně mlčel.
„Značně podezřelá varianta. Shepard pryč ani ne hodinu. Leda…“
Mordin poklekl. Ukazatel jednoho z počítadel na unistroji splašeně vylétl.
„Že by… ale to přece… nutno se zeptat… byl to… kroganský ryncol?“
„Trojitý. S kapkou červeného vína. Jmenovalo se to salarian v tuchanské poušti.“
Mordin zbledl, ale během okamžiku nabyl svého obvyklého klidu.
„V tom případě… řešení prosté.“
Několikrát se otočil na patě.
„Ano, ano, účinné. Dočasný diskomfort subjektu nevyhnutelný. Úroveň společenského znemožnění lehce zvýšená, ovšem hodnoty kritické již delší dobu. Chvilková verbální agresivita pravděpodobná, avšak hrozba bez pohybové koordinace nulová. Efekt okamžitý.“
Konečně na vzdálenější straně místnosti uviděl dveře na toaletu.
„Voda ledová…,“ dramaticky se odmlčel, „je voda ledová.“

„Copak je normální, aby si samci hrabali nory?“ zabručel Hlavoun a dramaticky se zakuckal, když vdechl trochu prachu.
„Ale jde ti to krásně,“ pochválil ho Lískáč.
„To bych řekl. Vždyť taky…,“ zarazil se. Za ním se ozvalo šepotání. Vztekle se otočil. Rezekvítek se Šťovíkem, kteří scéně pobaveně přihlíželi, tak tak stačili uhnout. Za chvíli už pelášili o život a Hlavoun je s křikem hnal ze svahu.
„Co zase vyvádějí?“ vykoukl z hotové nory Ostružník.
„Vidíš,“ povzdychl si Lískáč. „Občas mám dojem, že jsme s sebou místo králíků vzali sviští mateřskou školku.“
„Kéž by. I svišti umí hrabat líp než Hlavoun.“

„Můžeme vás okamžitě vyzvednout, ale čekáme na potvrzení, že je přistávací plocha bezpečná. V koridoru napravo registrujeme pohyb.“
„Rozumím.“
Dusot a kovově zkreslené skřeky se přiblížily natolik, že je konečně šlo přesně lokalizovat.
„Garrusi, potřebuju tě napravo.“ Kývnul. „Ostatní na můj povel.“
Nebylo to nic, co by už stokrát nezvládli. Zhodnotit situaci – rutina. Načasovat akci tak, aby všichni stačili nastoupit, ale aby raketoplán neseděl na zemi déle, než je bezpečné – rutina. Spolehnout se bez zbytečných slov na Garruse – rutina. Sledovat ho, jak nacvičeným švihem ze zad sundává pušku a odchází –
Uplynul jeden stah srdce.
„Velitelko Shepardová?“
„Pane. Pravá strana zajištěná.“

Pozn. Namíchání vážna a nevážna mi moc nejde, ale že je to výročně aktuální, tak to tu nechám. (A nevím, jestli jsou živly životné nebo neživotné.)
Živly se sešly brzy, aby měly na přípravu kalamity dost času.
„To si zaběsníme,“ liboval si jeden.
„Jo, šéf slíbil, že pustí všechnu vodu, co nahoře nastřádal,“ přitočil se druhý a prásknul hromovým bičem.
Třetí se vznášel vedle a sršel nedočkavostí. Společně shlížely dolů a natěšeně sledovaly, jak mlha v okolí hrdého města houstne.
„Stop!“ ozvalo se najednou vzadu. „Zastavte to!“ Koordinátor sotva popadal dech.
„Rozhodli jsme se, že… to zatím odpískáme. Vypadá to, že si odteď budou běsnění dole obstarávat sami. Šéf předpovídá 1429 dní. Sorry, chlapi.“
Byl duben, najednou vysvitlo slunce a na Sarajevo dopadl první minometný granát.

Ten blonďák s věčným úšklebkem a jiskrnýma očima to udělal znovu. Tentokrát svedl templářku, nechal si od ní odemknout pouta a zmizel před úsvitem.
Když ho templáři večer přitáhli zpět, bylo vidět, že se mu ten úšklebek pokusili z obličeje důkladně odstranit. Čím víc krve, tím účinnější výstraha ostatním.
Chrám v Kirkwallu i s nejvyšší kněžkou, čtrnácti sestrami a několika templáři vylétne do vzduchu až za deset let. Z bezpečné vzdálenosti bude spoušť sledovat už docela jiný Anders – s propadlými tvářemi a nepřítomným pohledem.
Dnes ještě zatne zuby a doporučí templářům, ať nezapomenou na večerní modlitbu. Uteče znovu. Zkusí žít.

„Akorát do ruky, poslouchala na slovo – ideální partnerka pro život. A pro chvíle, kdy visel na vlásku. Neexistovalo peklo, ze kterýho bych se s tou holkou neprostřílel.“
Garrus se odmlčel. James ho pobaveně sledoval.
„To zní jako životní láska.“
„Jo. To byla.“
„Proč ses takový flinty vzdával?“
„Představuj si třeba, že na ní nebylo místo na další zářezy.“
„Nóbl. Našel sis slušnou náhradu?“
„Dá se to tak říct.“
Ozvalo se důvěrně známé cvaknutí otevíraných dveří.
„Holku, se kterou se prostřílíš z každýho pekla, předpokládám.“
„Tak nějak.“
Garrus se zvedl od stolku, kde s Jamesem seděli, a zamával.
„Shepardová? Tady jsme.“

„A stejně jednou budu…“
„Nekvo-kvo-kvo-kvokej a hrabej.“
Zavřela zobák a chvilku se uraženě přehrabávala v kupce trávy. Nenápadně při tom koukala nahoru a ve výřezu oblohy nad sebou zasněně sledovala svištící siluety šťastnějších kolegů. Občas nevědomky potřásla křídly.
„Vlašto-što-što-štovka mi to slíbila. Budeš mrkat.“
O půl roku později
Ranní zprávy jako obvykle roznášela sojka. A tentokrát to zase jednou stálo za to.
„Kóólize ve výšce pěti metrů! Vrabec nevybral zatáčku! Kos zahájil předčasné klesání! Předběžné zprávy hovoří o otřesu křídla!“
Krutihlav znechuceně zakroutil hlavou.
„S ptačíma právama ať se jdou bodnout. Kdo to kdy viděl, aby slepice dělala letovýho dispečera?“

Nádech a…
„Shepardová? Probuď se…“
Podepřely ji silné ruce.
„Garrusi?“
„Jsem u tebe.“
Otevřela oči do hasnoucího světa.
„Máme problém, Shepardová. Fanoušci odmítají dál hrát. Chytli se nějakých podstrčených scén o konci a nevěří, že pořád trčíme tady v tom pekle. Že je potřebujeme.“
„Poslední Harbingerův trik. My nepotřebujeme je. Oni potřebují nás. Pomoz mi.“
„Co chceš dělat?“
„To, co celou dobu. Bojovat. Tohle není konec. Blázni. Jde o jejich Zemi.“
Chvějivě vykročila. Ohlédla se po něm, ale…
„Jsem u tebe,“ ozvalo se vedle ní.
V sutinách rozbitého města zavířil prach.
V potemnělé místnosti kdosi opět nedočkavě zapnul svůj Xbox.