Moje články

šestý ročník před vraždou Brumbála
"Chodíte po tenkém ledě, slečno Grangerová," hleděl na ni tak zvláštním pohledem. Přišla za ním, v noci. Řekla mu vše o tom, jak touží po jeho přítomnosti. Jak se bojí, že zemře. Jak se budí v noci se strachem o něj. Vzal ji dovnitř. A tohle bylo jediné, co řekl. Hleděla na něj s očekáváním dalších slov, ale ani se nepohnul. Udělala krok k němu. Nic. Další. Už téměř cítila jeho dech na svém čele. Ještě kousek... pomalu k němu zvedla svůj pohled. Bála se i nadechnout. Najednou ji sevřel v pevném objetí, jako had svou kořist, a políbil ji.

nejspíš smutné
Židle. Obyčejný kus nábytku. Nikoho by nenapadlo, že je možné si k ní vytvořit vztah. A přes to, když se židle stane tím jediným, co vám dovolí vzít si po člověku, jehož jste milovali, pak je to možné, ba dokonce pravděpodobné. A ona jednu takovou měla. Sedávala v ní celé hodiny. Stará židle z pevného dubového dřeva s oprýskaným bílým nátěrem a drobná dívenka v ní schoulená, nebo elegantně sedící a občas i spící. Kolikrát už ji z ní tahal, když upadla zpět do deprese. Věděla to. Věděla, že Severus má pravdu. Sezení v jeho židli jí totiž otce nevrátí...

SS/HG

U mne klasicky HG/SS ;)
...Padesátá devátá... šedesátá...KŘACH! Baňka spadla na podlahu a roztříštila se na milion kousků, zatímco obsah se rozléval po zemi. Ztuhla. Tolik se snažila, aby byly dokonale srovnané, protože ve skutečnosti měla radost, že dostala tenhle trest a může s ním být. I když on ani netuší...
"Grangerová? Co to bylo za lektvar!"
"Omamn..." omdlela.
Když se probudila, seděl u ní.
"Málem jste umřela, pořezala jste se, a lektvar se dostal do oběhu." zkonstatoval. Všimla si náznaku strachu o ni v jeho hlase. Nebo ho jen chtěla slyšet?
"Omlouvám se..." pípla. Začala usínat. A najednou ucítila jemné pohlazení po vlasech...

Severus Snape měl pocit, že jeho život ztratil smysl. Bylo po válce, jemu se lstí povedlo zachránit svůj život od jedu toho proklatého hada a za zásluhy získal Merlinův řád. A přes to sedával dlouho po tom sám ve svém panství, které zdědil po jakýchsi předcích, naprosto bez chuti k čemukoli. Večer za večerem se opíjel whisky kvůli svým vzpomínkám. A pak přišla ona. Ani se nezeptala, zda může dál, prostě vstoupila do jeho sídla a nedlouho poté i do jeho života. Jako by dala všemu nový rozměr jen svou přítomností... Najednou se cítil skvěle. Láska je nejlepší perpetuum mobile.

Oko-do duše okno, říká se,
však v jeho tváři těžko hledá se
byť jen stopa po kráse.
Tam naleznete pouhou tmu.
Hluboké propasti temné
uvězní drobnou hnědovlásku,
"Ta navždy patří už jen mně,"
vlastnictví zaměnil za lásku.
Denně z oken jeho pracovny vyhlíží,
sebe v zrcadle prohlíží,
sleduje tiše změnu svou:
"Do temnoty šla jsem za Tebou,
a odvděčil ses mi snad něčím?
Proč neobjímáš mne,
když brečím?"
Dívá se na ni pohrdavě,
co ona o světě ví?
Kdyby někdo chtěl, tak hravě,
ji mávnutím hůlky odklidí.
Ona netuší, že pouze strach o ni,
skrývá za vlastních citů retuší.
Vím, je to "takový nějaký divný", nebo alespoň mně to tak připadá...ale nic lepšího se mi nepodařilo vymyslet.

Hermiona Grangerová si dlouho lámala hlavu, proč jí někdo posílá každý první den v měsíci petrklíč. Začalo to během pátého ročníku, v době znovuobnovení Fénixova řádu. Krásné barevné květiny se vzkazem. Vždy jeden nebo dva verše. Ale nic jednoduchého, většinou zahrnovaly úvahu, nebo zakomponovaný kompliment. Nejdříve ji zajímalo, kdo to může být, určitě nikdo jako Ron, ale starší a sečtělejší...snad z posledního ročníku? Nic však nezjistila. Přestala se tím tedy zabývat a čekala, jestli tajný obdivovatel sebere odvahu sám. Došlo jí to mnohem později, když jednou žádný nedostala. Poslední petrklíč jí přišel měsíc před tím, než zemřel Severus Snape...

Čekala na něj. Jako už tolikrát. Schoulená v křesle, přikrytá dekou, vyděšená uvnitř až do morku kostí. Co když ho prohlédne? Co když se tentokrát nevrátí...? Otřásla se při té představě děsem. Přitáhla si deku blíže k tělu a strčila nohy pod sebe. A vzápětí zaslechla tu ránu. Značila jediné - vrátil se! Vběhla do vedlejšího pokoje a strnula. Pro samou krev neviděla jeho tvář. Přeběhla k němu, přivolala snad všechny léčivé lektvary, co jich tam bylo. A když ho ošetřila, jako už tolikrát vzala jeho hlavu do dlaní a něžně jej hladila po vlasech. "Severusi...". Slzy jí stékaly po tvářích.

Vrátil se do sklepení v mizerné náladě. Prváci byli neschopní, Neville zase vyhodil do povětří učebnu a Grangerová při tom schytala dost ošklivé popáleniny. Dopravil ji na ošetřovnu a pokud slyšel, ještě se neprobrala. Znepokojovalo ho to. Madam Pomfreyové naprosto důvěřoval, ale přes to... Místo opravování písemek se jal připravovat dva silné lektvary na spáleniny... Byla hluboká noc, když skončil, a rozhodl se jí je odnést....Čekal, že bude stále spát, ale nespala. Hleděla na něj svýma oříškovýma očima, a on se nezmohl na víc než: "Tu máte. Vypijte teď ten červený, a ráno ten černý," a odešel do sklepení.

Hermiona seděla u krbu a četla. Evžen Oněgin. Ta kniha ji uchvátila. Cítila se podobna Tatiáně. Hltala každé slovo a soucítila s hrdinkou. Její city byly zrovna tak ryzí... Ale v jednom se lišila. Ona nemohla jen tak napsat, co cítí. Tedy psala to do deníku, ale ne jemu. Jejich věkový rozdíl byl větší než Evženův a Tatiány, jejich životy tak různé... A snad právě proto ji o to více vylekalo a vytrhnulo z myšlenek zaklepání sovy na okno. Když rozbalila později dopis, údivem zadržela dech: "Hermiono, nechala jste u mne ve třídě svůj deník. Přijďte. Chci vás vidět. SS"

Navazuje na mé předchozí drabble "Čekání na smrt".
Cesta Zapovězeným lesem byla nekonečná a v podstatě zbytečná. Stejně bylo jisté, že zemřou. A že to nebude dlouho trvat. Přes to, když je napadla smečka vlkodlaků, bránili se o to urputněji. I třem kentaurům se ubránili... Jeli už několik dní, bez delších přestávek. Vyčerpání. Hlad. Neustálá hrozba. Usínala za jízdy, několikrát málem spadla z hipogryfa... A Ron je pořád vedl. Prý na místo, o němž slyšel od kohosi, když ji a Harryho opustil během hledání viteálů... Nevěřili mu. O to překvapenější byli, když se les najednou rozestoupil a před nimi se světlem rozzářil úplně jiný svět. Překvapením vydechla: "Gloria.."

Brodili se mlhou Zapovězeného lesa, nořili se do ní hlouběji. Jediný uklidňující byl pravidelný pohyb hipogryfa pod ní a sotva viditelný zadek dalšího z bájných zvířat, na němž seděl Ron. Zbylo pár lidí, ostatní padli ve válce. Zlo zvítězilo a jim se podařilo přežít jen zázrakem. Za sebou cítila Severusův dech... Jejich vztah začal při schůzkách Fénixova řádu. Na Grimualdově náměstí bylo tolik příležitostí spolu mluvit jinak... A oba se jich chopili. Teď zlo zvítězilo, bylo otázkou času, kdy je Smrtijedi najdou a zabijí. Ale do té doby ještě mohli být spolu. Objal ji kolem pasu a ona ucítila smíření.

Stoupla si pod sprchu a pustila na své unavené tělo proud téměř horké vody. Horké stejně jako jeho dlaně, když ji hladíval. Zaklonila hlavu v té šťastné vzpomínce a oddávala se jen svému pocitu. Potom pootočila kohoutek směrem k modré a voda se stala vlažnou. Přesně ten pocit, když jí řekl, že se stejně jednou rozejdou. Protože ona je moc mladá a on starý a Smrtijed. Protože ona si zaslouží někoho lepšího. Mluvil tak často a jí to vadilo. Přitom ona jej milovala, nechtěla se ho vzdát…ale jak se blížila válka… Otočila prudce kohoutek doleva a ucítila mrazivé bodání ledových jehliček na těle. Ale ledová voda, která ji polila, když jej viděla ležet na zemi v Chroptící chýši s prokousnutým hrdlem, ta se té ze sprchy opravdu rovnat nemohla... Promodralými prsty téměř nezvládla zavřít vodu. Otočila se a pohlédla na sebe do zrcadla. Promodralé rty, oči bez výrazu a pod nimi našedlé kruhy. Vyhublé tělo. Pomalu se dostala z vany a došla ke své posteli. Lehla si, přikryla se. Mechanicky. A věděla, že zase přijdou jen hodiny koukání do stropu… Hodiny proseb, aby se vrátil. Aby jí ho osud, Bůh…kdokoli, cokoli, vrátil…Proč ji tu jen nechal samotnou…

Hermiona odcestovala hned po válce s rodinou do Itálie. Nedávala o sobě vědět ani svým přátelům. Nejdříve mysleli, že je to kvůli slávě, jíž se chtěla vyhnout. Po roce bez dopisu si o ni ale dělali starosti. A tak se ji Harry s Ronem rozhodli navštívit. Přes různá matoucí kouzla a infolinky se jim povedlo rodiny Grangerů dopátrat. Konečně stáli před domem, kde bydleli Hermionini vzdálení příbuzní a prý i ona...Po zazvonění jim jejich kamarádka otevřela opálená, překvapená a s dítětem v náručí... To dítě mělo černé husté a kudrnaté vlásky, a poněkud větší nos, než by se slušelo.
Poznámka: Kdy mohla Hermiona otěhotnět? To máte složité, mohla se například se Severusem scházet tajně, nebo se mohli vidět jen jednou, někdy v sedmém díle před tím, než zemřel. Každopádně výsledek třímá Hermiona v náručí ;D. Jinak vše před tím může být dle knihy, takže nechám pracovat vaši fantazii, kam byste jejich vztah vtěsnali.. =)

Stál v pracovně nad kotlíkem, soustředil se. Potřeboval dokončit poměrně složitý lektvar vyžadující přesný počet míchání. "Padesát dva, padesát tři..." V tom se zezdola opět ozvalo zavýskání a křik, a po chvíli hlas jeho krásné ženy: "Nechte toho, tatínek potřebuje pracovat!" Ušklíbl se. Jako by to ti nezvedení malí svišti dokázali. Napočítal dalších pět zamíchání, když se dali znova do křiku. Ještě chvíli a místo lektvaru vybuchne vzteky on sám... Když v tom slyší: "Tak šup, je pozdě. Do postýlek," a potom její hlas zpívající ukolébavku. Všechna zloba jej přešla a on si uvědomil, jak je rád, že není sám.

Astronomická věž. Tikot hodin. Jak staré mohly být? Snad starší než čas sám... Nevěděla, proč jí i v těchto chvílích, kdy by neměla myslet na nic, běžely hlavou složité myšlenky. Podívala se na něj, jak spokojeně oddechoval kousek od ní. Křivka jeho nosu bořila tmu na dva světy. Usmál se ze spaní. Vypadal jinak, než jej vídala dřív. Byl tak spokojený. V tom se probudil. Dvě temné hlubiny na ni hleděly s neskutečnou něhou. "Odjela bys se mnou?" zeptal se pak. "Pryč, od všeho. Zamyslela se. Opustila by rodinu...přátele..? Pohlédla na něj, a najednou věděla. "Až na konec světa."

Byl konec války. Voldemort byl poražen. A co bylo důležité, Severus přežil! Chtěla jít za ním, chtěla svědčit v jeho prospěch, chtěla tolik věcí... Teď však stála mezi troskami hradu spolu s několika přeživšími, kteří se zrovna netísnili ve velké síni s Harrym. V tom za sebou zaslechla povědomý klučičí hlas: "Hermiono! Hermiono!" Ohlédla se. Ron k ní běžel, seč mu síly stačily. "Copak?" zeptala se. Poklekl před ní na kolena. "Vezmeš si mě?" podívala se na něj a pak kamsi za něho. Na schodech stál Severus, chvíli na ni hleděl, pak trochu pokývl, otočil se a odešel. "Ano. Vezmu."
Toto drabble se vztahuje k tématu č.1 - Konec, ze dne 1.4.2012

Odjížděli spolu autem pana Weasleyho. Daleko, jak jen to šlo. Ani jeden z nich neměl ponětí, kam, jen věděli, že v Bradavicích už pro ně není místo. Zklamali se v každém, koho znali. Tedy, ona se zklamala. On jako tradičně nečekal nic jiného, než to nejhorší. Odsoudili je. Jejich vztah. Lásku. Porazili zlo venku, ale ne zlo v lidech. I když byl zproštěn viny. Nestačilo to. I když patřila do slavného tria. A tak teď odjížděli. Spolu. Pryč... "Hermiono!" vytrhl ji ze zamyšlení. "Co je?" "Dívej se mi zprava." Stáli na odbočce. Pohlédla na svého muže. Usmála se: "Zprava dobrý."

Řítil se vlastním kabinetem jako velká voda. Doslova běsnil. Jediným pohybem hůlky roztříštil několik baněk s lektvary a pak se sesunul do křesla. Přivolal si kouzlem lahev ohnivé whisky a část jejího obsahu do sebe obrátil. Výdech. Vzpomínka v hlavě. Její vlasy. Jeho dlaň. Na jejích vlasech. A pak ten zrzek. Zrzavé vlasy zapletené s jejími v objetí stejně, jako...Prásk! Lahev se roztříštila na tisíce kousíčků. Zaklepání na dveře. Těžce se postavil a přešel k nim. Trhnutím otevřel. Oříškové oči trochu vyplašeně na něj hledící. Přišla. "Severusi, já..." vtáhl ji rychle dovnitř. Nadechla se: "..nic s ním nemám." Úleva.

Nejhorší událost, jakou Bradavice zažily. Mrtvý Albus Brumbál ležící na školních pozemcích jako odhozená hračka. Každý z toho vinil Snapea. Až na ni. Nevěděla proč, ale tušila, že vše nebude tak, jak to vypadá na první pohled... Přesvědčila se o tom už ten večer, když se vydala k jeho hrobu. Seděla tam a čekala. Něco se prostě muselo stát... V tom slétl k zemi netopýr. Jeho drobné korálkové oko se zalesklo ve svitu měsíce a on upustil na Brumbálův hrob malý citrónový bonbón. Potom se opět vznesl zpět do noci a splynul s černou oblohou. Hermiona se přes slzy usmála.