Moje články

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

Blesk přináší senzační zprávu o záhadných úmrtích v jedné pražské ulici. Zdá se, že zlo se soustředí v domě, kde bydlí přítel Lady Durmanové. Lada se proto obrátí o pomoc na specialistu na odklínání začarovaných domů.
Fantóm

Vodní hladina klokotavě zavíří.
„Je to kluk!“ hlásí Xénie vesele. „Lydie se má dobře. Evženka posílá pusu. Vypadáš unaveně, moc práce?“
„Ukotvený fantóm v jednom domě ve městě,“ usmívá se Evžen. „Už je po všem.“
„Tak odpočívej. Pozítří budeme doma.“
Evžen pošle vzdušný polibek a spokojeně se vrátí k leštění malachitů.
Vtom cinkne zvonek.
Vchází Martin Rapos a cizí muž s vyjukaným výrazem.
„To je Aleš Drábek, náš nový soused. Staví garáž a pořád se mu to bortí.“
„Technicky je všechno v pořádku,“ dodá Drábek nervózně.
„Nezjistil jsem co, ale něco tam vězí. Můžeš?“
Evžen sáhne po cedulce PŘIJDU HNED.

Milan otupěle zírá na díru v podlaze.
Velká konvice na sporáku šíří omamně kořenitou vůni.
Lada přihodí ještě štipku bylinek. Kouzlem odvar zchladí.
„Co děláš?“
„Lekt… čaj. Rozdám ho nájemníkům. Všichni se uklidní, uvolní a dobře se vyspí. Ráno si nebudou nic pamatovat. Bude to tak lepší,“ nutí se Lada do úsměvu.
Milan si okusuje nehet. Včera večer se poprvé po dlouhé době cítil spokojeně a bezstarostně. Poprvé od rozvodu zadoufal ve šťastnou hvězdu.
„Dlažbu opravím, žádný strach.“
Milan rázně vstane. Pořádně si lokne přímo z konvice.
Lada mlčí.
Roznese lektvar, konvici nechá na chodbě.
Zaklapne za sebou domovní dveře.

Evžen na ulici nastaví tvář chladnému větru.
Lehce se dotkne omítky. Starý dům s úlevou usíná.
Darek vyjde vzápětí: „Tohle mi nikdo neuvěří.“
„Tak to nikomu neříkejte.“
„Jsem zvědavý, jak vysvětlím pojišťovně tu podlahu…“ Darek se náhle rozesměje. „Víte co? Vykašlu se na to. Mně totiž něco došlo.“
Popojde k zaparkovanému autu.
„Tenhle job není pro mě. Nač marnit život papírováním a sháněním řemeslníků, když nevíte dne ani hodiny? Vrátím se do Anglie. Plánovali jsme s klukama založit kapelu… Chcete někam hodit?“
Evžen s úsměvem zavrtí hlavou: „Hodně štěstí.“
Darek nastartuje, rozjařeně pustí hudbu.
Chce zamávat, ale ulice je prázdná.

Plamen krvavě zrudne.
Zčerná do fialova.
Zbělá do ledova.
Vyhasne.
Lada pečlivě smete hrstičku popela do dlaně.
Popel odvane noční vítr.
Okna i dveře jdou otevřít. Žárovky svítí. Telefony se rozpípají nahromaděnými zprávami. Někde v patře zařve televize a rozbije šokované ticho.
Lidé malátně vstávají, podpírají se navzájem, ohledávají pohmožděniny. Starší paní požaduje doktora. Mladík s krvácejícím nosem loví další kapesník. Jeden člověk se nešťastně zapletl do zábradlí, zlomené prsty připomínají obscénní gesto. Černovláska s modřinou pod okem hystericky vzlyká. Další soused hodlá roztrhat nájemní smlouvu. Evžen zmoženě sedí na zemi s hlavou v dlaních.
Lada se pustí do práce.

Evžen rozzuřeně mávne rukou.
Ladu zabrní celé tělo, těžko říct, jestli chtěl poslat povzbuzení nebo štulec.
Vzchopí se, vřítí se do Milanova bytu.
Kuchyně. Podlaha.
Rychle!
Chvatně vysype bedničku s nářadím, popadne dláto.
Nemilosrdně páčí dlážky, rozrývá tvrdou maltu, dloube v cihlách, roztlouká spečený štěrk. Pomáhá si kouzly, netrpělivě mění ztupený nástroj za jiný, hrabe do krve rozedřenýma rukama.
Nedbá palčivého potu v očích.
Úzkostí téměř nedýchá.
Selže a všichni tu umřou.
Démon vyrazí z prokletého domu rozsévat smrt do ulic.
Roztřesená ruka nahmatá úlomek šedavé kůstky.
Sálá magií jak žhavý uhlík.
Klid! Soustředit se!
Rituální čáry.
Zažehnout očistný oheň.

Přízrak ustupuje před výtryskem zapuzovacích kouzel.
Vzápětí se opět rozpíná, zběsilá temnota vyplňuje každou skulinku.
Evženova kolena se podlamují únavou, gesta váznou. Bojuje z posledních sil. Při každém útoku má pocit, že se zhroutí a už nikdy nevstane.
Zoufalá Lada neví, kam dřív skočit, komu pomáhat, koho chránit...
Tady někdo omdlel… Jedna paní zvrací… Mladý muž se zpanikařeně snaží zastavit proud krve, co se mu řine z nosu… Kde je Milan? Tamhle… Choulí se do klubíčka…
Celý tenhle příšerný barák se asi za chvíli zřítí…
Evžen něco křičí, co chce?
Tělo zkamenělo, mysl ochromil šílený děs.
Lada se nedokáže pohnout.

Temná postava vykročí z pasti.
Z prázdného obličeje šlehají plameny.
Slepá hrůza rozstřelí bezbranný hlouček.
„Zůstaňte, kde jste!“
Ochranné čáry se zbortí. Ladin marný výkřik zlomí vzlyk.
Prastarý pud lidi žene do úkrytu tmavých koutů.
Ve stínech však místo spásy číhá čirý syrový děs.
Zahlcuje smysly, rdousí hrdla, mrazí krev.
Evžen přeskakuje bezvládná těla, nastavuje sám sebe jako hráz, z jeho dlaní srší modré blesky.
Přízračné pařáty míří na srdce.
Dům zoufale sténá, chvěje se v základech jako tvor ve smrtelné křeči.
A Evžen náhle ví.
„V kuchyni pod podlahou.“
Byl to výkřik? Zašeptání? Myšlenka přehlušená třeskotem lámaných zaklínadel?
„Lado!!!“

Přízrak nabývá pevnějších obrysů.
Svíjí se v solném kruhu.
Jedno zrníčko soli se rozpustí v kapičce krve.
Nářek týraného domu drásá duši.
Ostré pařáty slepě tápou.
Druhé zrníčko soli se rozplyne.
Kamenný práh hryže jak vzteklý pes na rozžhaveném řetězu.
Zlehka drolit smyčku za smyčkou nesnesitelně bolí, nelze však přestat.
Za rány vlídnost, za odmítnutí pohlazení, za jed upřímnost.
Fantóm za magickou hrází vzlyká a naříká děsivě lidským hlasem.
Třetí zrníčko soli zanikne.
První záchvěv důvěry. Dům se podvoluje.
Zhnisaný vřed se podebírá.
Otrávená tříska se dere na povrch.
Kapka krve vypije čtvrté zrnko soli.
Vznikne nepatrná skulinka.
Přízrak zaútočí.

Kamenný břit tenký jako vlas protne Darkovu dlaň. Nasáklý kapesník ve středu rudé spirály poslouží jako nejistá návnada.
Bez dechu čekají, počítají údery srdce.
Od podlahy se zvolna zvedá neurčitý oblak temného dýmu.
Dychtivě vsává krvavou stopu. V záblescích fialového světla mohutní, sílí, roste.
Lada hbitě sype hrstičky soli do kruhu jako hráz.
Evženovým úkolem je získat dům na svou stranu.
Najít a vyrvat kořen.
Horká dlaň přilne k ledovému prahu.
Jemně rozhrnuje jedovaté cáry nenávisti, odlamuje ostré bodavé trny, hladí staré rány, rozehřívá krustu zla, něžně budí zakletý dům z těžké noční můry.
Slibuje očištění od mrazivých pařátů nenávisti.

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

„Zatím jen fantóm, ale snaží se znovu získat tvář. Kdyby to dokázala, zhmotní se. S vlastním tělem už nebude vázaná jen na dům a budeme mít na krku volného démona. Potěš nás pak Libuše,“ šeptá Evžen. „Někde tu musí být kotva. Něco výlučně jejího. Našel bych to a zničil, jenže... “
„Pryč odtud.“ Darek se třese nervozitou. „Pomozte mi vyrazit dveře.“
„Nevíte, čeho jsou schopní." Milan bezmocně vzdychne: "Zatočí s člověkem jak s hadrovým panákem.“
„Zabije vás. Co ji rozptýlit, abyste měl volné ruce,“ uvažuje Lada. „Chce jeho krev. Co jí vyhovět?“
Těžké rozhodování. Evžen se zamyšleně mračí.
Darek začne křičet.

„Jmenovala se Hermína Dervanová, provdaná Machatá,“ naváže Lada.
Evžen překvapeně zvedne obočí. Zná Mojmíra Dervana. Učí magii kamenů v Budči.
„Ano, z té rodiny,“ přisvědčí Lada. „Když si vzala obyčejného, příbuzní se s ní přestali stýkat. Proslýchá se, že zneužila svůj magický vliv na obyčejné a čarodějnické schopnosti, aby rychle zbohatl. Rok po svatbě zahynula. Prý při alchymistickém pokusu, ale …“
Náhlé zamrazení jí vezme slova.
Čarodějka. Zamilovaná do obyčejného. Udělala by cokoliv…
Zavadí pohledem o bledého Milana. Zírá se stejným děsem, jaký možná naháněla Hermína svému muži. Cítila stejnou úzkost?
Darek napětím nedýchá.
Evžen to vysloví: „Zradil ji. Zavraždil ji.“

To šli jednou do práce čtyři členové pátracího týmu, který neměl žádné jméno, a přišli k zavřené brance vnořené mezi dvěma kmeny tlustých stromů.
„Pánové, vyndejte všechno z kapes,“ přikázala Klaudie.
Vyndali tedy všechno z kapes.
Byl tam jeden pečlivě naolejovaný sig (ten byl Felixův).
Lupa.
Posmrkaný kapesník.
Nůž.
Samopal.
Sto nábojů.
Tři mobily, jeden s prasklým sklíčkem.
Provázek.
Zpráchnivělá stehenní kost. Všichni věděli, čí je.
Nedojedená bageta se salámem.
Notes.
Tužka.
Slánka.
Ale nebyl tam žádný klíč.
„Pánové, co teď?“ zeptala se Klaudie.
„Zkusíme vzít za kliku,“ navrhl Felix a jak řekl, tak udělal.
Branka zavrzala a otevřela se.

Donucen nátlakem převyprávěl Darek nikterak pohnutý příběh svého krátkého života, neopomenuv zmínit studia a pobyt v Anglii, do něhož zasáhl otec způsobem, jemuž se neodvážil odporovati. Získav totiž zpět majetek jeho zvěčnělého děda, Machatý starší, zaneprázdněn řízením dřevozpracujícího závodu a zcela pohlcen smolnou vůní trámů skřípajících pod zuby pil, rozhodl povolat nejmladší výhonek rodinného kmene a svěřiti mu správu nemovitostí, doufaje, že syn přeleští zašlé rodinné stříbro k jeho plné spokojenosti.
Tu k Evženově úžasu vložila se do rozpravy Lada; vzpomnělať si, že příjmení Machatý jí není neznámé, za což vděčila své účasti v rozplétání rodinného sporu jistého čarodějnického klanu.

„Nic jsem neprovedl! Prostě nic, co vás to popadlo?“
Darek se div nezalkne úzkostí. Doufá, že se co nevidět probudí z nesmyslného snu.
Tolik užaslých, žádostivých, zmatených i rozhořčených pohledů okolo…
Divné oči panovačného zrzka srší napětím.
Všichni čekají, až něco řekne, jenže on nemá ponětí, co chtějí slyšet!
Nejradši by odsud utekl jako malý kluk.
Kdyby za křivolakou rytinou (zničili drahou dlažbu, panebože!) nečíhala neviditelná, ale strašlivá síla, co prý lační po jeho krvi.
Jestli z tohohle šílenství vyvázne bez úhony, přísahá si, marjánky se už nikdy nedotkne, dá prachy na charitu…
A barák prodá. Nikdy sem už nevkročí.

Evžen odtáhne Milana do bezpečí ochranných čar a Ladiny péče.
Vyděšení nájemníci se vzájemně přou, jestli došlo k technické závadě, zda v domě straší nebo se stali obětí nejapného vtipu.
Darek Machatý zápolí s mrtvým telefonem: „Volám policii.“
„Nechte to být!“ vyštěkne Evžen. „Jste majitel. Co o domě víte?“
„Netuším, na co si tu sakra hrajete, ale přijde vás to draho.“
Darek ve snaze zachytit signál vyrazí k oknu.
Jakmile překročí hranici magického kruhu, dům se zachvěje v základech.
Vlna drtivé síly zaplaví prostor jak tsunami.
Evžen Darka okamžitě strhne zpátky.
„Je to jasné, jde po vás. Co jste provedl?“

Evžen odmrští šokovaného Milana stranou a zaútočí.
Přízrak se svíjí v trnitém houští čar.
Evžen ví, že stačí sebemenší náznak slabosti, nepatrné zakolísání a černá zloba ho přemůže. To nesmí připustit. Zatají strach, uzavře všechny skuliny, soustředí veškerou vůli jako zbraň.
Co chceš?
Kotva je příliš pevná, duch lpí v samém srdci stavení.
Dům. Tvář. Krev.
Zaříkací formule šlehne jako bič.
Přízrak se vsákne do zdí.
Evžen zvolna vydechne, vděčným dotekem konejší rozjitřený amulet.
Souboj vyhrál, jenže bitva teprve přijde.
Dům bobtná nesmiřitelnou nenávistí.
Vypuzovací rituál nepomůže. Přízrak vyrostl z touhy po pomstě.
Musí zjistit víc, aby ho dokázal zničit.

Roztříštěná mozaika.
Osleplé oko, kus líce, útržek rtu se přelévají v temném oparu.
Milan otevře ústa k výkřiku, nevydá však ani hlásek.
Chce utéct, nohy těžké jako centy neudělají krok.
Chce se bránit. Paže ochable visí podél ochromeného těla.
Chce stisknout víčka. Oči se zalévají palčivými slzami.
Postava kráčí blíž a blíž, ne, nekráčí, lehce se vznáší, aniž by se dotkla podlahy.
Do uší se tlačí tichý nenávistný šepot.
Jako žaloba beze slov, jako nevýslovná hrozba.
Neznámá strašlivá moc vyplňuje prostor, zotročuje každý pór jeho zmrtvělého těla, každou buňku zmučeného mozku.
Silné ruce s drápy zezadu dopadnou na Milanova ramena.

Když zhasla světla a vypukla vřava, Darek Machatý vyběhl z garsonky zjistit, co se stalo.
Milan ho chtěl následovat, ale zakopl o kabel od lampy.
Zůstal ležet na parketách.
Co se to děje? Hučení v hlavě, náhlá slabost, místo svalů roztřesená želatina.
Těžko říct, jak dlouho ho nepochopitelná síla tiskne k zemi.
Z chodby probleskne chabé světlo.
Milan rozezná u okna vysokou a štíhlou ženskou siluetu.
Nehybně stojí, dívá se ven do tmy. V klamném šeru vypadá jako přízrak. Tenounká průhledná skořápka vyplněná černým dýmem.
„Hej! Paní?“
Užaslý Milan konečně vstává, šourá se blíž.
Žena se pomalu obrátí.
Nemá obličej.

Pazourkové ostří kvílí a sténá.
Spleť čar nelítostně rytá přímo do dlažby chlemtá kapky krve.
Zář rudých znaků přebíjí přízračné fialové blesky. S každou další jizvou smrtihlavů ubývá, až zmizí docela.
Ochranný kruh je hotov.
Baterky svítí.
Vyděšený hlouček je prozatím v bezpečí.
Evžen se narovná, hřbetem zakrvácené ruky otírá zpocené čelo.
„Byla to jen iluze. Jsou tady všichni?“
„Milan tu není!“ Lada se rozhlíží, oči rozšířené leknutím: „Milane!“
Žádná odpověď.
Lada se chce rozběhnout. Musí ho najít!
Evžen ji prudce strhne zpátky: „Zůstanete tady. Ručíte mi vlastní hlavou, že nikdo nevystrčí z kruhu ani malíček. Já vám ho přivedu.“

Kdosi hystericky lomcuje domovními dveřmi.
Jiný v marné snaze otevřít okno urval kličku.
Dupot mnoha nohou bezradně tichne.
Baterky naposled žalostně bliknou.
Z mrtvých telefonů nelze vydolovat ani pípnutí.
Temnotu protrhnou fialové záblesky, zprvu jemné, pak stále ostřejší.
Rozvíjejí se jak smuteční stuhy. Padají jak jedovatý déšť.
Ozařují voskově strnulé obličeje, vytřeštěné oči, otevřená ústa.
Temný šum se řine ze všech koutů, ohlušuje, obluzuje smysly.
V ponurém pomalém tanci víří hejno smrtihlavů.
Miliony tmavých křídel šustí a drnčí. Umrlčí lebky se v nadpřirozeném světle fialově šklebí.
Motýlů je stále víc.
Brzo vniknou do uší, do očí, do hrůzou oněmělých hrdel.

V Praze 25. května 1932

Nejdražší Miluško,

píši Ti ve spěchu, abys určitě co nejdříve zavítala do Prahy. Za měsíc pořádám malou zahradní slavnost pro úzký kruh nejbližších přátel. Bude přítomen též Rostislav Machatý. Dobře vím, jak jste si bývali blízcí.
Víš-li pak, že je vdovcem? Tu bezohlednou vetřelkyni, jež Ti zlomila srdce, potkala strašlivá nehoda. Uhořela v kuchyni. Prý se zrovna zabývala svými děsivými okultními praktikami.
Inženýr Machatý po ní na každý pád zdědil značné jmění. Má spoustu plánů na výhodné investice, bude tedy žádanou partií.
Nemeškej proto, zruš své závazky v Lyonu a přijeď!

Tvá oddaná přítelkyně
Helena

Sinavá dívčí tvář s proraženým spánkem.
Stará rozjitřená rána zas krvácí, pálí jako šlehnutí biče.
Nemůže, nesmí, nemá právo zapomínat.
Přesto se té strašlivé chyby dopustil.
Evžen se vymrští, aby okamžitě vyhnal všechny nájemníky na ulici.
Už je mu jedno, co si pomyslí, co řekne majitel domu, na ničem z toho nezáleží.
Žárovky explodují jako splašený ohňostroj.
Prostorem se rozlije tma.
Rozčilené hlasy.
Bouchání dveří.
Poplašené blikání baterek.
Kvílení a vrčení zblázněných přístrojů.
Pád nějakého těla, bolestný výkřik.
Dům zlověstně duní.
Nepřítel ještě tápe, zatím sbírá sílu.
Evžen vnímá jeho odhodlání, zuřivou touhu dobýt svého, přihlásit se o upřený nárok.

Evžen si unaveně sedne na schody.
„Nechcete cigaretu?“
Zavrtí hlavou. Znepokojeně k Ladě vzhlédne: „Mám strach něco dál zkoušet se všemi těmi lidmi tady. Musíme je dostat pryč.“
Lada se otočí na Milana.
„Jste cvoci?“
Vtom zachrastí klíč.
Vchází vysoký třicátník. Kožené sako, stříbrný cvoček v uchu.
Přehlédne celou skupinku, pohoršeně zvedne obočí.
Kývne na Milana:
„Dobře že vás vidím, potřebuju s vámi mluvit ohledně nějakých úprav.“
Sotva zajdou do garsonky, ztiší hlas: „Co jsou zač ti dva?“
„Čekají… na… Málkovy. Nejsou doma.“
„Nelíbí se mi, že necháváte bůhvíjakou sebranku šmejdit po baráku.“
Evžen na chodbě nastraží uši: „Asi majitel.“

Nadýchané závěsy objímají večerní poklid.
Po nové omítce hladce kloužou drobné spršky každodenních radostí.
Až odprýskne jemná usazenina vlídnosti, až bude malá hráz jistoty pryč, vyřinou se chmury, ostré špílce.
Jako v každém domě, zas a znova.
Tady však číhá ještě něco horšího…
Vzápětí vytryskne hrůza v plné síle.
Evžen se brodí kalnou bažinou.
Rozhrnuje polámané roští zklamaných tužeb.
Strhává strupy starých bolestí.
Prohrabává mokvavé nánosy závisti.
Naráží na černé kořeny zášti prorostlé do kdysi čistého zdiva.
Ještě hlouběji bují smrtelný nádor neodpustitelné křivdy.
Už dlouho probublává všemi póry.
Otrávil dům do základů.
Chce se vyrvat z kamenného vězení.
Ožívá.

Lada znovu rozvine oponu.
Evžen může nerušeně prohmatávat podlahy, proklepávat stěny a splétat komplikované čáry.
Lada soucitně pozoruje nervózního Milana. Zřetelně čte v jeho očích, že proklíná chvíli, kdy ho napadlo navázat s ní známost. Mrzí ji to.
Zároveň nezapomíná zůstat ve střehu, připravena odrazit jakýkoliv magický útok.
Rozhlíží se po bytě, v duchu hodnotí vybavení, zkoumá nájemníky.
Žena kouří a klábosí s Milanem, výrazně starší manžel zatím vstává od psacího stolu s telefonem u ucha. Lada zaujatě sleduje, jak volně přechází po obýváku. Žasne, že sluchátko není spojené s žádným přístrojem.
Telefon prská, spojení vypadne.
Muž nechápe.
Magie vyhrála.

Tři poschodí.
Šest přepychových bytů.
Žádné děti, žádná zvířata, nic takového. Dobře situovaní manželé, ve třetím bydlí dva muži. Prý přátelé ze studií, dejme tomu. Zhrouceného Soumara odvezli příbuzní, byt je prázdný.
A Milanova garsonka.
Potom všechny chodby, půda, suterén.
Milan nic nechápe, ale neodvažuje se odporovat.
Poslušně zvoní u jednotlivých dveří, rozpačitě se omlouvá, zmateně drmolí o nutné kontrole elektroměru, zdržuje zbytečným povídáním o ničem, přeříkává se, opakuje se...
Lada s Evženem vždycky vklouznou dovnitř.
Čert ví, co tam dělají, trvá to celou věčnost. Nikdo si jich nikdy nevšimne, jak je to možné?
Sakra, snad si sem nepustil bytaře?

Všichni tři stojí u otevřených dveří a mlčky na sebe zírají.
Evžen první přeruší ticho: „Chceme vám pomoct.“
„Těžko se to vysvětluje, ale potřebujeme, abys nás nechal,“ přidá se Lada smířlivě.
Milan jen rozmáchle ukáže na ulici: „Ven!“
Evžen zakroutí hlavou: „Poslyšte, já bych nerad…“
„Tak vypadnete už konečně?“
Lada se nadechne k další námitce.
„To nemá cenu,“ zarazí ji Evžen. „Nehodlám se hádat celou věčnost. Stmívá se.“
Rázně přistoupí k Milanovi. Musí zaklonit hlavu, aby se mu mohl podívat přímo do očí.
„Je ve vašem zájmu nechat mě pracovat,“ pronese tiše.
Milan nasucho polkne.
Váhavě zavře dveře.
Má strach.

Po schodech sbíhá Milan v montérkách a se skřínkou na nářadí v ruce.
„Jak ses dostala dovnitř?“ vyhrkne, sotva spatří Ladu. „A kdo je tohle?“
Lada skrývá nervozitu za úsměv: „To je kolega. Přivedla jsem ho, protože dům není bezpečný.“
„Divný nápad,“ zahučí Milan. Podezíravě si Evžena změří: „Nejste náhodou novinář?“
Evžen podrážděně zavrtí hlavou.
Lada chápe, že očekává, že komplikaci vyřeší ona, a to rychle. Jenže Milan není čaroděj. Co má říct?
„Už jsi slyšel o negativních zónách?“ nadhodí opatrně.
„Ty věříš na takové blbosti?“ Milan rázně otevře dveře na ulici: „Nezájem.“
Čeká, že podivný zrzek bez dalšího vypadne.

Trinidad je klenot kubánské koloniální architektury. Strážní věž a zároveň zvonice je jednou z nejznámějších staveb Kuby.
Město vyrostlo a zbohatlo na cukrové třtině a dosud si uchovalo původní ráz.
Úzké dlážděné uličky, pestrobarevné domy a honosné panské paláce byly pečlivě restaurovány. Dnes Trinidad žije z cestovního ruchu.
Pod arkádami hlavního náměstí dva mulati v typických slamácích procítěně pějí Cielito lindo.
Dáváme se do řeči.
Prý coby zaměstnanci místního Centra de Turismo mají v popisu práce předvádět bodrý kubánský lid.
A proč zpívají mexické písničky?
Protože turisti zvyklí na telenovely si myslí, že je to tak správně.
Inu, proč ne.

Evžen zaškrábáním odemkne.
Lada první vkročí do naleštěné černobílé chodby. Podvědomě očekává útok.
Kromě zakřiknutého ticha a silného zápachu desinfekce však ranní tragédii nic nepřipomíná.
Lada se uvolní.
Vzápětí si připomene hrůzný zážitek před chviličkou. S obavou se ohlédne po Evženovi.
Liškomág se pátravě rozhlíží. Nevypadá, že by mu dům ubližoval.
„Jak to dokážete snášet?“ žasne Lada.
Evžen se pousměje: „Vliv černé magie lze podle potřeby odstínit. Znáte brnění profesorky Stelly?“
Lada vykulí oči. Zná a ví, že slavné kouzlo staré budečské mistryně zvládne málokdo.
Evžen předstírá, že obdiv nevnímá, ale cítí se polichocený.
A rozhodnutý za žádnou cenu nezklamat.

Je těžké se soustředit.
Z kopce rachotí modrá Avia, div se nerozsype.
„Cítíte to?“ vydechne Evžen.
„Jaroušku, za ručičku!“ křičí nějaká matka.
Lada zavrtí hlavou: „Nic.“
Evžen zaváhá: „Měla byste vědět, do čeho jdeme.“
Obtloustlý mladík s funěním tlačí kolo.
Evžen Ladě naznačí, ať se dotkne zelené fasády.
Blíží se dvě přítelkyně v důvěrném rozhovoru.
„Já nevím, furt se ujišťuje, že něco beru…“ špitá zrzka s předkusem.
Evžen přikryje Ladinu ruku svou dlaní.
„Tys mu řekla, že jo?“
Lady se bez varování zmocní pocit, že se noří do palčivé lávy.
Zděšeně odskočí, narazí do kolemjdoucích žen.
„Kam koukáš, ty krávo?“

Úzká ulice křivě stoupá k čilému dopravnímu ruchu. Ani tady není klid. Vysoké domy, průjezdy a matná skla polykají prach.
Měkké podrážky hladí temena kočičích hlav. Lehké kroky mapují neviditelnou spletitou pavučinu. Amulet na hrudi prudce tepe jak vyděšené srdce. Vražedná temnota protéká spárami v dlažbě, prameny zlovolné síly se stáčejí k jednomu místu.
Schody ke vchodu pod úrovní chodníku chrání zábradlí. Zbrusu nová světlounce zelená fasáda a vyleštěná okna vypadají důstojně, ale to je jen maska.
Omítkou probublává zběsilost jak svíjející se červi.
Evžen zatím netuší, co v tom vězí. Ale nikdo se už nesmí stát hrdinou senzačních zpráv.

Evžen se zaujatě opře lokty o pult: „Kde to je?“
„Kousek od Pavláku. Restituovaný činžák, luxusní byty. Milan tam dělá domovníka nebo co. Začarované domy nejsou můj obor, ale černou magii jsem cítila zřetelně. Mám na tom osobní zájem, tak jsem vás chtěla poprosit… Už je v tom jedna mrtvá…“
„Pátá.“ Evžen vytáhne poskládaný Blesk.
„Za měsíc čtyři pozdní chodci nalezeni mrtví. Žádné násilí, zdánlivě přirozená smrt. Ale všichni s divným zraněním obličeje. Stržená kůže, chybějící obočí… Strašně podobné případy.“
„Takže mi pomůžete?“
Evžen přikývne: „Jasně. A vyrazíme hned. Protože jakmile si to přečte Dmýšek, bude tam jak na koni.“

„Kristepane, to je Soumarová z druhého patra! Syn se jim nedávno zabil na motorce a teď tohle! Soumar je chabrus na srdce, složí se z toho!“ běduje Milan.
Zatímco zbrkle shání kalhoty a telefon, Lada přiklekne k ledovému a ztuhlému tělu.
Nikde ani kapka krve.
Prohlédne si pečlivě naondulované mahagonové vlasy a lehký kožíšek se vzorem leoparda či nějaké podobné kočky. Zaťaté prsty pevně svírají ucho neporušené kabelky.
Opatrně mrtvou obrátí. Masivní zlatý řetěz na krku strašidelně zachřestí.
Silnou vrstvu líčidla poničila křeč, černé linky se rozpily do vrásek. Zatekly do prázdného důlku.
Z pomačkané tváře vytřeštěně zírá jediné oko.

Parkety, vysoký bíle omítnutý strop, nábytku pomálu. Fotka asi třináctiletého děvčete na nočním stolku.
Lada už zažila mnohem méně uspokojivá probuzení v cizím bytě. Přesto se v jejím nitru ozval varovný hlásek. Neměla by tu být.
Ve sprše přemýšlí, kde se bere neodbytný pocit, že je ve špatnou chvíli na špatném místě. Co se děje? Proč nevnímala žádné ohrožení večer? Potlačila ho?
Možná. Teď ale čarodějnický instinkt jednoznačně velí zmizet.
Milan si rozespale prohrábne rozježenou čupřinu.
„Ty už jdeš?“ zívá.
Lada energicky dopne sukni: „Musím. Uvidíme se později.“
Otevře dveře na chodbu a strne.
Na černobílých dlaždicích leží nehybné tělo.

Číšník už s významným pohledem strhává ubrusy z prázdných stolů.
Zvednou se k odchodu.
„Prima večer,“ prohodí Lada hlasem ochraptělým od cigaret a smíchu.
Milan si už posté projede prsty rozježené vlasy, vpředu krátce sestříhané a na krku dlouhé podle poslední módy. Narovná překroucenou klopu pomačkaného fialového saka.
„Co zajít ke mně na ještě jednu skleničku na dobrou noc?“ navrhne předstíraně nedbalým tónem. „Není to daleko.“
Lada s úsměvem vzhlédne k jeho tváři.
Počínající váčky pod očima snadno překryl vřelý klukovský úsměv. V modrých očích se skrývá dojemně nesmělá prosba.
Jarní vítr zatančí v rytmu blikajících neónů.
Přikývne: „Proč ne?“

Xénie naposledy zkontroluje sbalenou tašku a podá Evžence bundičku.
„Slíbila jsem sestře, že zůstanu tři dny, ale je možné, že tam budeme déle, záleží, kdy se jí to narodí.“
Evžen se usměje: „Vždyť vím. Neboj, já tu přežiju. Pozdravuj a dej vědět.“
Vyprovodí ženu a dcerku před dům. Dívá se za nimi, dokud nezamávají a nezmizí.
Nemá chuť zavřít se hned v šerém krámku.
Vychutnává si svěží jarní větřík a jasně modré vysoké nebe s načechranými beránky. Ten pohled v něm vždycky vyvolá zvláštně slavnostní prázdninovou náladu.
Ze zasnění ho vytrhne rozčilená listonoška: „Pane Vulpes, už jste četl dnešní noviny?“