Moje články

Konec pobíhání nazdařbůh. Jinak. Po liščím.
Lišák se plíží bludištěm nebetyčných mrakodrapů obklopených chatrčemi na spadnutí. Spatří důvěrně známý dům obrostlý břečťanem, vzápětí se ztratí mezi bizarními stavbami neznámého účelu.
Dlažba pod tlapkami se zachvívá. Nos je přeplněný směsicí neznámých pachů. Sluch zahlcený nepopsatelnými zvuky.
Evžen se občas zastaví.
Zkoumá zem.
Volá bratrancovo jméno.
Zas a znovu hledá stopu.
Zkouší kontaktní čáry.
A vtom…
Vzdálený, stísněný, nevěřícný hlásek:
„Evžene?“
„Slyším tě!“ vykřikne.
„Pomoz mi!“
„Už letím!“ zavýskne Evžen. „Mluv, pořád mluv, po sluchu tě najdu!“
Lišák se žene ulicemi, ztrácí a překotně hledá další cestu, nedbá nebezpečí.
Samá voda, přihořívá.

POSLANCTVI DO STINADEL. MY SE NEDÁME JEN TAK ODRADIT OD NAŠICH VIPRAV DO STINADEL. MI DOKAŽEM VINDAT JEŽEKA Z KLECE, ALE NEŘEKNEME JAK. TO JE TA ZÁHADA! MI CHODIME TAJNĚ NA VAŠE OBŘADY. MI VÍME VŠECHNO CO CHCETE PODNIKAT A TAKI VÍME ŽE JE VOLBA VELKÉHO VONTA. MI VIME TAKI O JEDNOM VCHODU DO KOSTELA SVATÉHO JAKUBA. VIME TAKI, ŽE JE NAVŽDY STRACEN HLAVOLAM JEŠKA V KLECI V JEDOVATÝM BAHNU. JEŽEK V KLECI SE DÁ ROZDĚLIT NA DVĚ POLOVINY. DALŠÍ DRABLE POKUD BUDOU PŘÍZNIVÝ TÉMATA A KOUPÍME DRUHEJ DÍL RYCHLÝCH ŠÍPŮ, TAK VYMYSLÍM DALŠÍ DRABLE NA RYCHLÉ ŠÍPY. ŠTEFÍK BASULTO.

Na protějším břehu je místo pyšně rozložitého Klementina přivítala zvláštní rozteklá stavba. Jako by tam někdo vyplivl obří fialovou žvýkačku.
Kočár zpomalil.
Evžen toho využil a seskočil ze stupátka.
„Díky za svezení,“ prohodil s úsměvem.
Vozka přitáhl opratě. Pod černou kápí zasvítila umrlčí lebka. Ač se to zdálo nemožné, v bezmasé tváři se objevil nesmírně vyjevený výraz. Vzápětí kočár se vším všudy zmizel.
Evžen poznal neškodný přízrak, který několikrát potkal na Starém Městě. Sem se tedy uchyluje, když není jeho čas?
Duch ho nejspíš považoval za strašidlo.
Evžen vyprskl. Se smíchem vykročil na další cestu, znovu plný kuráže.
Zvládne to.

Už se viděl pod koly, když narazil na stupátko pro lokaje.
Křečovitě se zachytil.
Démoni k jeho překvapení kočár nepronásledovali. Ihned je ztratil z očí.
V trysku ulice splývaly, záblesky světel střídaly temnotu.
Kočár téměř vlétl pod věžovou bránu a řítili se po mostě.
Evžen s úžasem pozoroval, že chybí sochy, ale jinak most vypadá navlas stejně jako v jeho světě.
I tady chodily bizarní postavy, strašidelné zjevy, nazí démoni.
Evžen se přitiskl k zadku vozu.
Předchozí útok určitě vyprovokoval použitím kouzla. Snažil se proto co nejvíc utlumit svou magickou auru, skrýt myšlenky, utajit pocity.
Jen nezřízenou zvědavost zkrotit nedokázal.

KARANTENA VLADNE TU V ZEMI ČESKÉ, PROTOŽE JE KORUNA VIRUS. PROTOŽE JE KARANTENA. UŠ SE TESIM DO ŠKOLI NEVIM JAK OSTAŤNI. ALE JE TO NUDNIM SE DOMA NEMAM CO DĚLAT UŠ EJE DOBRI ŽE KONEČNĚ SE DA JEZDIT NA KOLE. MISLIM TEN BIKROSOVI KLUB BOHNICE. ZAVOT JEZDI SE TAM PO TAKOVICH BOULICH DÁ SE JÍT DO STARŤÁKU U DRAHI JSOU DIRTI A VEVNITŘ PUMPTRACK. DAJ SE NA NĚM SKÁKAT LAVIČKY. JE TAM I HOUPACÍ ROVINA A JE TAM I VNITŘNÍ KOLO VEVNITŘ V PUMPTRACKU. VEVNITŘ V TÝ VNITŘNI DRAZE JSOU 2 DRÁHY A NA TĚCH DIRTECH SE DAJ DĚLAT SALTA.

Vyčerpaný Evžen sotva stál na nohou. Jeho útočná kouzla ztrácela údernost.
Lačné příšery obklíčily chatrné útočiště.
Zbývalo jich nejmíň čtyřicet. Dost, aby mu odřízly jakoukoliv únikovou cestu. Příliš velká přesila, aby je dokázal zlikvidovat. Teď už neměl sílu postavit se tváří v tvář ani jednomu.
Náhle v řevu rozeznal rachocení kol po nerovné dlažbě.
Ulicí tryskem projížděl starodávný kočár tažený dvěma vraníky. Z nozder koní se valil dým, z očí sršely jiskry, kočí v černé kápi zběsile práskal bičem.
Evžen vsadil všechno na jednu kartu.
Skočil.
Dopadl na střechu kočáru. Zoufale zaryl drápy do zpuchřelého dřeva.
Přesto nezadržitelně klouzal dolů.

V příštím okamžiku skončí v rozevřených chřtánech. Jehlové zuby se zaryjí do masa, zakřupou kosti a…
Ne, tak snadno to nepůjde. Když nic, postará se, aby jim sousto pořádně zaskočilo.
Smršť ničivých kleteb pokosila přední řady. Démoni se roztekli v ohavnou černorudou kaši, ale na jejich místo okamžitě vkročili další, lhostejně čvachtali bosýma nohama v ostatcích bývalých druhů a neúprosně se přibližovali.
Evžen vyslal další salvu drtivých kouzel. Přitom zaznamenal pavlač podél prvního patra vedlejšího domu, vzápětí skočil, zachytil se a vytáhl se nahoru.
Znovu zaútočil. „Sežerte si to,“ zamumlal.
Nápor vyjících démonů třásl chatrnou dřevěnou stavbou.
Moc dlouho nevydrží.

Evžena zamrazilo, až musel pevně stisknout zuby, aby nedrkotaly.
Začal se tichounce sunout podle zdi. Doufal, že brzo narazí na nějakou postranní uličku, v níž by mohl zmizet.
Těsně vedle prošel muž s příšerně zjizvenou tváří. Nevysoký, drobnému Evženovi dosahoval stěží k ramenům, ale jeho mohutné svaly budily respekt. Muž odvrátil pohled.
Evžen se vtiskl do hlubšího stínu. Pomaličku, milimetr po milimetru zvedl ruce do obranného kříže.
Nejspíš udělal chybu. Možná právě jeho magie vyvolala v davu neklidné zavlnění.
Všechny hlavy se rázem otočily.
Na zděšeného liškomága zíraly stovky žhavě rudých očí. Ze všech hrdel se vydralo ohlušující nelidské vytí.

Evžen pookřál.
Vyškrábal se z díry na vydlážděnou ulici.
Už jako člověk namáhavě vstal a vytřeštil oči.
Po olověné obloze plul smaragdově zelený úplněk. Ozařoval nepovědomou siluetu hradu s mnoha věžičkami a zubatým cimbuřím. Podhradí se ježilo špičatými střechami temných domů se slepými okny.
Ulicí procházel mlčenlivý dav. Stovky mužů a žen. Atletické, vychrtlé i obludně tlusté postavy kráčely jako stíny. Všichni byli nazí. Měsíc dodával bledým tělům přízračně zelený nádech.
Evžen zauvažoval, zda se také svléknout, aby zapadl.
Vzápětí se zarazil. Uvědomil si, že se na něj nikdo nedívá. Odvracejí pohled.
Instinkt napovídal, že až se podívají, bude zle.

Judyžně jumělně jumůjně jučekdědeně juroudobně juladunáně, jubylně jufajnně juaně julabývaně jusně junímně judasranně. Jurádně jusině julelvymýšně junérůzně juníkuriózně jukyfórně juaně juvalmiloně juníslovně jukyhříčně juaně jukévšelijaně junéuhozeně jukyříkanně. Junavětšině julapocházeně jutěješně juzně jubydoně juhojeně juhovlastníně justvídětně, južetakně juoně judvěně jucegeneraně jujipozděně jutoně jumněně juaně juvibráchoně julopřipadaně jujakně juzně juhojinéně jutasvěně. Jumomině junéjině junásně jučiluně jukumorseovně, juvouprstoně juduabeceně juaně jukytaně junoutajně juřečně. Juvedldoně jujíně juvitmluně justonaproně juněbrilantně juaně juštějeně juvatpřidáně jukýexoticně juzvukpříně, južetakně jutoně juduopravně julozněně jucevelině junězáhadně. Julisnažině jujsmeně juseně jutoně jučitnauně, juchomabyně juhlimoně juvatmachroně jupředně jumiostatníně jumidětně, jualeně junouvětšině jujsmeně juseně juzobrně juhlizadrně. Jutěhbině juaně juněbezchybně judatskláně juvasloně junésnadně juníneně.

Krkolomný pád náhle zarazil nános bahna a chrastí u nějakého pilíře.
Evžen zůstal ležet. Zoufale lapal po dechu. Připadal si jako ve žhavé kouli naplněné čirou bolestí. Neměl představu, za jak dlouho se přinutil pohnout, ohledat pohmožděniny, olízat zakrvácené šrámy. Potloukl se příšerně, ale jako zázrakem si nic nezlomil.
Nejvyšší čas se sebrat. Noc letí.
Evžen rozsvítil sféru.
Zjistil, že těsně minul ostrou hranu a zapadl do stísněného tunelu uzavřeného nízkou klenbou. Sklep? Můstek?
Se záchvěvem naděje se zkusmo dotkl studeného oblouku nad hlavou.
Kámen! Skutečný pískovec. Důvěrně známý, útěšný, vlídný. Konejšil, šeptal, zpíval. Vléval do žil sílu a povzbuzení.

„Varoval jsem vás,“ sykl Strážce a zmizel.
Všude okolo vyhřezávalo živé peklo.
Lišák se dal na útěk.
Přeskakoval průrvy plné ohně, uhýbal černým spárům, co nečekaně vyrážely ze všech stran, vrhal se přes hrozivé propasti, kličkoval mezi padajícími sloupy, ohlušený jejich třeskotem, oči plné dýmu, srdce v krku.
Až přišlo, co přijít muselo.
Uskočil před zhroucenou zdí, křivě došlápl. Jako bezmocné klubko se skutálel do nějaké strmé úžlabiny. Marně se snažil něčeho zachytit. Zem pod tlapkami se sypala jako suchý písek. Žlabem se valily hranaté balvany a vybělené kosti, spousta zpřelámaných hnátů.
Evžen se nezvladatelně řítil stále dál a níž.

„Pomezí vážně narušuje artefakt z vaší reality,“ pokračoval nerušeně Strážce. „Potřebujeme schopného pozemského mága, aby ho našel a zneškodnil. Vy jste se velmi osvědčil. Jste rychlý, dokážete si poradit a vládnete značnou magickou silou…“
„Dejte mi to písemně, pověsím si to do výlohy,“ vyprskl Evžen vztekle. „Já se ptám…“
„Slyším vás. Kroťte svůj hněv, vířit emoce je v Pomezí velmi nebezpečné. Snažili jsme se přivolat přímo vás, ale netušíte, jak složité je magické ovlivnění náhody přes hranici světů. Nicméně jste tu. Můžete se pustit do práce. Máte jednu noc.“
Evžen vybuchl marně potlačovanou zlostí.
Skrz zelené praskliny vyšlehly rudé plameny.

Všechno jde do kopru, pomyslel si Felix Jonáš otráveně, zívl nudou a zaklapl notebook. Zakručelo mu v břiše. Usoudil, že když melancholicky meditovat, tak radši s plným žaludkem, a doloudal se do bufetu přes ulici.
Sotva se usadil, zabzučel mobil.
„Dej si bacha, jdou po tobě.“
Než se stačil nad anonymním varováním zamyslet, démonické embryo v jeho útrobách se zuřivě zazmítalo.
Felix se hbitě otočil, v pravé ruce pistoli, v levé talíř s koprovkou.
Muž v černém koženém kabátě ani nestačil namířit samopal. Schytal přesný zásah špláchem omáčky.
„Vždycky jsem si myslel, že koprovka je těžké jídlo,“ pokýval Felix hlavou.

Strážce mírně pokynul šedivou hlavou.
„Takže… tohle je Zásvětí?“ Evžen se ohromeně rozhlédl.
Okolí se zase měnilo. Rozehrálo se pableskujícími barvami od temně zelené po měděnkovou. Od místa, kde stáli, se rozbíhaly táhlé praskliny, rozvětvovaly se a dál se na obzoru dělily na drobné zlaté střípky, v nichž se tříštil stínový odraz neznámé Prahy.
„Živá bytost nemůže bez úhony vstoupit do Zásvětí, však víte,“ opravil ho Strážce. „Toto je Pomezí, hranice mezi světy prostupná za výjimečných okolností. Bylo nesmírně obtížné magicky ohnout křivky vnější reality a přivolat vás. Co se týče vašeho úkolu…“
„U Želmíra, počkejte!“ vzplanul Evžen. „Hledám bratrance.“

Na zídce rozčileně zaprskala trojbarevná kočka. S výstražným syčením se vrhla do zahrady a zmizela pod keřem, jako by chtěla liškomágovi naznačit, co by měl udělat.
Evžen po ní loupl očima, ale varování neposlechl.
Zatajil dech a pomalu vykročil vstříc temnému zjevení.
Jak se přibližoval, okolí se rozpíjelo jako obrázek vodovkami přetřený mokrým štětcem. Stromy se měnily v mlžné přízraky, vypulírované fasády domů ve stěží rozpoznatelné zříceniny.
Neurčitý stín naopak nabýval pevných obrysů vysoké mužské postavy ve splývavém rouchu. Přísnou vrásčitou tvář lemovaly dlouhé šedé vlasy. Obklopovala ho mrazivá aura neuchopitelné, děsivě cizí prázdnoty.
Evžen strnul úžasem: „To jste vy?“

Je vědecky ověřeno, že stav mysli ovlivňuje celkový zdravotní stav. Je rovněž potvrzeno, že určité výrazy působí jako takzvaný spouštěč stresové reakce, jejímž důsledkem je oslabení obranyschopnosti organismu. Krizový štáb proto s okamžitou platností přijímá následující protiepidemické opatření:
Přísný zákaz používání následujících klíčových slov na sociálních sítích:
- Bureš (pro chodský region se zavádí výjimka)
- Šílenka (bezpodmínečně)
- Ovar (výjimka platí pro zaměstnance a střední management Kosteleckých uzenin)
- Ken (e-shopy s hračkářským sortimentem mají povinnost okamžitě stáhnout Kena z nabídky)
Uživatel sociálních sítí, který bude třikrát přistižen, že zakázané výrazy použil, bude obviněn z veřejného ohrožení a potrestán ve zkráceném soudním řízení.

Zlatozelené špice Svatého Víta zhasly. Vládu převzalo měsíční stříbro, přelilo se do starobylých luceren, stékalo po prejzových střechách, zrcadlilo se v kluzké dlažbě. Tmavomodré koruny hlohů vydechly těžkou vůni.
Ze schodů vesele sestupovala skupinka turistů. Vydatná večeře korunovaná řízným pivem vyšla neuvěřitelně lacino. Teď nešetřili spokojeným wunderbar a plnými doušky vychutnávali romantické kulisy jako zákusek zcela zdarma.
Zákrut plný husté tmy nečekaně vyplivl mrazivý chlad.
Na Němce padla tíseň. Zmlkli, nejistě se k sobě přimkli. Nespatřili neurčitý protáhlý stín, jenž vykročil ze zdi, ale rozjařenost byla ta tam. Chvatně sbíhali dolů.
Ve výklenku opodál vítězně zazářily liščí oči. Všechno viděly.

Rozpačitě se rozcházeli.
„Ráno něco vymyslíme,“ slibovali si zastřeným šepotem. „Nenecháme ho v tom.“
I vyčerpanou Xénii přemohl spánek.
Evžen zůstal sám sedět u stolu. Neusnul by. Zoufale prohlížel ohořelou mapu. Vlas se změnil v popel, popel ve zmatený vír a konec naděje. Někde tady narazil na hráz reality. Kousek pod Hradem.
Evžen energicky popadl tužku. Nakreslil na mapu tlusté černé kolečko, div chatrný papír neprodrápl.
Nemůže trpně čekat do rána. Ambrož je víc než bratranec. Starší bratr. Náhradní otec. Vždycky bez váhání pomohl. Teď je řada na Evženovi, aby se postaral.
Xénie to jistě pochopí. Musí.
Vstal a šel.

Všichni už vědí. Všichni přišli.
Zrzavé hlavy se sklánějí nad mapou. Tváře zrůzněné úsilím, špičáky vyceněné, drápy zaryté do dlaní.
Čarovné znaky se vpalují do očí. Vprostřed kruhu se svíjí šedorezavý vlas.
Magie sténá, praští, vzdouvá se v presu spojené vůle. Čáry už doutnají, propálený papír se krabatí.
A pak…
Nic.
Stopovací kouzlo selhalo.
Liškomágové se omámeně rozhlížejí. Xénie mrkáním rozhání slzy v bolavých očích. Martin nešikovně zvedá svou ženu. Ztratila na chvíli vědomí. Jonáš posmrkává, z nosu mu teče krev. Evžen se zalyká, jako by vdechl ostrý prach.
Nemůže promluvit, ale netřeba. Všichni pochopili.
Ambrož zmizel z tohoto světa.

Evžen věděl, že Ambrož se rád napije a občas to trochu přežene. Že by vyrazil na větší flám?
Zavřel krám o něco dřív. Obešel všechny hospody, kde bratranec obvykle nasával s kamarády z mokré čtvrti. Jenže marně.
„Neviděl jsem ho nejmíň týden.“
„Naposledy jsme seděli U Valentů, ale kdy…“
„Nevím. Vykašli se na něj! Dej si s námi jednu rundu.“
„Včera měl přijít, slíbil mi zaplatit dluh. Vůbec nedorazil, mizera.“
Takže zmizel včera ráno nebo spíš už předevčírem. Hospody budou falešná stopa. Nikdy se nestalo, že Ambrož nedodržel domluvený závazek a vytratil se bez slůvka vysvětlení.
U Želmíra, kde vězí?

Pryskyřice, klih a čerstvě nařezané dřevo v horkém květnovém odpoledni pronikavě voněly až na ulici. Dveře však zůstávaly pevně zamčené.
Světlovlasý mužík s velkými brýlemi naposled rozzlobeně zabušil, než to vzdal a váhavě odcházel.
Když míjel otevřený obchod Evžena Vulpese, nedalo mu to, aby se nezastavil:
„Neviděls Ambrože?“
Evžen překvapeně vykulil oči: „Už pár dní ne. Copak má zavřeno?“
Znepokojeně se rozběhl k bratrancovu domku.
Ambrožovo nedbalé zamykací kouzlo překonal jako nic.
V opuštěné řezbářské dílně našel nedokončenou skřínku. Zaznamenal tenkou vrstvičku prachu. Bílé kolečko na dně sklenice na vodu.
Nervózně přejel dlaní po stole.
Žádná stopa.
Žádný vzkaz.
Nic.

Studenou vlhkou komoru v podzemí ozařovaly tlusté voskovice. Mezi nimi na improvizovaných márách spočívalo tělo mladé ženy.
Mužík v sametovém fraku přihlížel pochmurné scéně s měkkým láskyplným úsměvem.
Všiml si, že tvář mrtvé se už trochu bortí k jedné straně.
„Olalá, malá chybička na kráse. Hned to spravíme.“
Posunul si krajkové manžety, povytáhl ochablou kůži a pod uchem ji upevnil kolíčkem. Ústa se stočila do křivého úsměvu. Zakryl úpravu blonďatou loknou.
„Chtělo by to přitáhnout i vlevo, ale další kolíček už nemám. Nevadí. Máš interesantní výraz, ma chérie.“
Mrtvá otevřela oči.
Pomalu si sedla.
Walter nedočkavě rozevřel náruč: „Vítej, lásko.“

Hlouček zvědavců za plotem mlčky pozoroval odjezd černého auta.
Mladá žena okázale vzlykala: „Chudák tchyně, říkala jsem jí, maminko, já to prádlo pověsím, nedřete se, ale ona si nedala říct. Zamotala se do prostěradla a uškrtila se. Co řekne manžel?“
Pár kousků prádla přehozených přes šňůru, jedna utěrka odfouknutá větrem k plotu mezi astry… Nikdo by nečekal, že se malá zahrádka u předměstského domku stane dějištěm tak tragické události.
„Tak pojďte, sepíšeme to u nás,“ uzavřel policista.
Na odchodu ho zadržela blondýnka v černých šatech:
„Ona starou paní zabila. Prádlo jen naaranžovala. Ale nedošlo jí, že musí přinést i kolíčky.“