Moje články

S Erendis jsme zažili, o se může stát, když Hledá se dědic.. A bylo to velmi, velmi zajímavé a velmi, velmi poučné...
Esclarte mě moc potěšila drabblettem Od krásných slov až k celým světům . Její pocta panu Tolkienovi je jedním slovem úžasná.
Gleti píše hlavně HP, což já bohužel až tolik neocením. Ale líbilo se mi od ní drabble Práce šlechtí.. Takhle taky vzdychám, když něco tvořím. Jen to jééé na konci není vždy tak optimistické.
HCHO mě pobavila několikrát, ale nejvíc asi jak popisovala, Když rodiče slaví. . Vzpomínky, no jo, vzpomínky, to jsou potvůrky...
Julie mě fascinovala drabbletem Petřínská rozhledna, ale to už jsem ve výběru zahlédla. Já proto volím Laphroaig. Sliny se mi sbíhají ještě teď.
Od Lee jsem si letos vychutnávala zvláště drabblíky na téma Letopisy Narnie. Třebas
Kde jsou dva.
Lejdynka mě baví fandomem Svět podle Satana. Třebas takové Peklo pracovních příležitostí, to je paráda.
Peggy čtu taky moc ráda. Líbila se mi třebas Bohyně neprohrává.
Pak tu máme Peggy Tail. Letos veršovala jak o závod, pobavila mě například, jak sama autorka napsala, totální blbost Hlava. . A jak to čtu po několikáté, je ta totální blbost čím dál tím menší blbost :). Fakt se mi to líbí.
Až mě u srdce zabolelo, když jsem si přečetla drabble Setkání od Saphiry. Tak přesně vystižený vztah dvou postav... Paráda.
Na Queen a její koníky jsem se opravdu těšila. Proto taky vybírám drabble s koníky. A s velkou pravdou, že to, co se člověk naučí u zvířat, se mu v životě hodně hodí.
Jak mě naučili.
Černá hvězda Winterpool perlila a já se bavila. Třebas u fronty na Banány.

U tohohle kousku jsem smála upřímně a nahlas. Amaranta a její Tučňáci a jiná zvířena.
Tady se mi zas pro změnu sevřelo hrdlo. Aplír a Dilema. Uf. Všem podobným případům přeji šťastné konce.
Tady jsem nevěřícně četla a čekala, co se z toho vyklube: Aveva s bohy stojí Ve frontě.
Úsměv mi vyvolával kterýkoliv drabblík od Carmen, kde se objevil malý Mikuláš. Třebas tento: Výchova k samostatnosti.
Ovšem Kachní krach od Doktora, to znělo zlověstně. A přitom to bylo tak úžasné a zábavné drabble.
Vytvořit sportovní drabble pro pštrosa, toť úkol vhodný pro eliade. Zvládla ho prostě na jedničku a je zde: Sníh a mráz, vůkol nás..
Jak může být prohra vítězstvím nás krásně přesvědčil Galahad v kousku Tombola.. Výtečně jsem se bavila.
Mamut a její zápisy ze života čtu ráda. Ale někdy velmi, velmi bolí.Tak končí show...
Skřivánkovy plachty - neboli Terdu - vyhlížím každým rokem. A každým rokem se houpu na vlnách, prožívám boje a bouřky a bojím se o osud posádky. Ale tenhle kousek je jiný, je vymalovaný. Slovy. Námořníkova nevěsta.
Vedle plachet vyhlížím též Království ostrovů od Tess. Vran, Rezka, Liška... baví mě. Baví mě moc. Třebas Rezčina poslední suchá odpověď v Demokracii v praxi je prostě skvostná.
Horor vedle hororu sází denodenně tif.eret. A jeden mrazivější než druhý. Těžko vybrat, který je lepší. Já sáhla po Studni.
Xantin s jeho rodinnými historkami nesmí chybět. Chór hlasů, komentující každé téma, je prostě bezva. Prostě není nad Rodinnou poradu v užším kruhu.

Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.
Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.
Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.

Řadím abecedně, důležití jste pro mne ale všichni stejně:
Arenga - její Starmel i Čajový cyklus jsou stejně zajímavé a stejně úchvatné. Jak to dělá, s třemi malými dětmi, nechápu. Vybrala jsem Sedavá synonyma. Ještě jednou díky za věnování. A taky za vše ostatní...
Aries - stejně jako Faob jen udiveně zvedám obočí nad tím, jak téměř všechno stíhá komentovat a k tomu ještě psát tak napínavé seriály, z kterých vybírám Cestu zpátky . Přiznám se, že bližší mi byl Evžen a toto drabble mě prostě vzalo za srdce.
Bídák - bavil mě loni, baví i letos. Rozesmál mě svým Losováním .
Čarodějnice se s ničím nepáře, v pohádkách po jejím zásahu nezůstane kámen na kameni. Třebas tady, kdy rozebrala pohádku O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. No tušili byste toto? Monolog vrány.
Chrudoš Brkoslav Štýřický (snad jsem tentokrát jeho jméno nepopletla) mně zase rozjasňuje dny svými obrozeneckými názvy. Občas nějaké chvilku luštím, ale o to víc se pak raduji. Třeba zde, v Hrstce zlepšovacích návrhů obrozencových.
Faob - havran z nejčernějších, jeho myšlenky temné, se silným spodním vírem. Stejně jako jeho ostatni identity (klobouk dolů), na které dojde v některém z dalších výběru byl jedním z těch, na jejichž ikonky jsem se vždy těšila. A on mě potěšil také, třebas Nebeským klavíristou. Díky za toto drabble, Faobe.
KattyV - její seriál o Teddym jsem četla se zájmem, i když svět HP opravdu moc neznám. Ale našla jsem v něm krásné kousky, které by byl hřích nepřipomenout. Třebas mé milované Z malého prince.
Killman - jeho svět Odrie, medúz a ostatních bojovných národů mě prostě baví. A tady mě navíc uchvátil název. Kostlivá lehká jízda .
kytka - tu nemůžu vynechat. Zas další skvělý seriál, s úžasnými střípky historie, propletený osudem jedné ženy a dvou mužů. Jak já trnula, jak to jen dopadne... A tady, jak jsem se bála o lidi i zvířata... Chutnat strach .
Martian - vybrala si těžký příběh, který i bez znalosti fandomu byl pro mne opravdu smutnou cestou. Ale i přes to se tam našly veselejší kousky, třebas Vstříc světlým zítřkům .
mila_jj - její letošní seriál o Josipu Kleczkovi mne nadchnul. Těžko vybírat nejlepší kousek, tak sáhnu po tom, který mne uchvátil svým názvem stejně tak, jako obsahem. Povříslem rudým svázalo nás Slunce .
Regi - její Hagrid, poloobr s myšlením tu dítěte, tu génia - vždy mě dostane. Třebas jako tady: Kam si chodí Hagrid pro radu .

Zákon odchází s domácími.
Zaklapnou dveře a my máme frej. Můžeme na linku a nikdo nám neříká ty pitomče chlupatá, copak nevíš, že se to nesmí? Můžeme shazovat věci z poliček, lítat, dupat jak sloni a ječet u toho. Můžeme cokoliv.
Jenže. Co s tím, že se knížka krásně rozpleskne, když její pád nikdo nekomentuje? Co s vylitou vázou, když u toho domácí nepraskají nervy?
Když odejdou pravidla, přijde nuda.
Porušovat zákon je nejlepší tehdy, když po očku sledujete, jak někdo nedoběhne kývající se vázu či nechytí padající knížku. Takže my si vždycky hezky počkáme, až zase s domácími přijde…

„Snad ses nedala na brandování?“
„Cože?“ Lída nechápe.
„Značkování, branding… tohle myslím,“ ukáže kolegyně na Lídinu tvář.
Lída se trpce pousměje. „Tohle?“ Dotkne se natrženého rtu a tří dlouhých šrábanců, vedoucích od čela přes tvář. „Jak bych ti to jenom vysvětlila… tomu se myslím říká CatArt.“
„Jé… to neznám!“ Kolegyně, horlivá zastánkyně tetování, piercingu, permanentního make-upu a všech prapodivných zvyklostí, kterými si někteří jedinci dle jejich názoru zdobí tělo, nadšeně nadskakuje. „Ale tyhle tři jizvy asi nezůstanou, ne? To máš znak… čeho vlastně?“
Lída se spiklenecky nakloní: „Že jsi to ty… Toho, že na mě ze schodů spadla spící kočka.“

Tichým krokem přejdem dům
Nakoukneme k sousedům
Potom
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Komu kotě zbrklé hravě
Hnízdí, mňouká v dlani právě
Štěstí fůru, na mou věru
Levně získal – za důvěru
Tomu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Měkká tlapka, žádné drápky
Cink a míček letí zpátky
Hry a hrátky, trysky, lety
Přes obývák rychlé mety
Přičemž
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Pokud člověk trpí, pláče
Zaboří nos do chlupáče
Který vrní, teplem sálá
Starost kvapíkem pryč cválá
Načež
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty
Život bez nás pustý prázdný
Jen ten bývá v žití šťastný
Komu
Zachlupíme kalhoty
Ulehneme do boty...

Kdo prožil pár let s kočkami, nikdy nezapomene. Nelze zapomenout na (většinou) přítulné kožíšky, (vždycky) mlsné jazýčky, vědoucí pohledy a ležérní chůzi. Každá je jiná a všechny jsou stejné. Vždy elegantní, vždy krásné, vždy nad věcí.
Když si vzpomenu na naše začátky, musím se smát.
Bylo to pomalu jako v těch omletých vtipech:
- Ne, naše kočky nebudou chodit za plot.
- Dobrá, ale jen chvilku a hned zas domů.
- Ještěže přišly aspoň ráno…
- Ne, nebudou spát v posteli.
- Dobře, tak jen v nohách.
- Hele, odsuň se! Nech mi aspoň kus polštáře!
Říci ne kočkám? Zkuste to. Třeba pochodíte lépe než my.

Jsem lovec. Mám zuby, drápy, trpělivost, tiché tlapky. Když se plížím za kořistí, ani stébélko se nepohne, lísteček nezašustí, kamínek nezachrastí.
Jenže teď mám po lovu. Jsem zavřený v domečku. Prý jsem malé kotě a ještě bych se ztratil. Já, který se našel! Teda je našel! Tsssk. Hloupé řeči. Hloupější ale je, že v domečku jsou myši totálně slovené. Nuda. I když… Pozor!
Dlouhý hubený černý ocásek! Hýbe se, je živý! Konečně je co lovit! Hop, skok, hryz! Já ti ukážu, kryso!
„Nevíš, proč mi zatuhnul počítač?“ zeptala se domácí.
Pak spráskla ruce. Svou první domácí myš jsem ulovil dokonale.

Už je to hezkých pár let, co moje dcera chodila do první třídy, ale na tuhle příhodu nezapomenu. Padla obligátní otázka, co bylo ve škole.
"Dneska mě paní učitelka dala v tělocviku do družstva ke klukům."
"Ano? A proč?"
"Ale, kluků je ve třídě míň, tak asi třem holkám řekla, ať jdeme do klučičího družstva, aby nás bylo stejně."
"A dál?"
"Petr se pořád ode mně odtahoval, víš, jakože fuj, holka. Paní učitelka šla kolem a řekla mu - sedni si pořádně hned vedle ní, však nekouše." Křehká blondýnečka zvedne svá obrovská modrá kukadla a rozzáří se: "Tak jsem ho kousla!"

Jája, ač kocour letitý, si rád hraje. S oblibou shazuje magnetické plyšáky, přilepené na boku lednice a strašlivě je rdousí. Loví plyšmyši, zamiloval si ikeovou, zvanou Gertruda.
Taky rád loví mne. Jakmile vidím velké kulaté rozzářené oči, přiklopené uši a mrskající se ocas, vím, že jsem na řadě.
Tuhle jsem si povídala s kamarádkou, když vtom se lovec vyřítil zpoza gauče. Vyskočil, předusal, a jakmile jsem ho chytila, zakousl se mi do ruky.
„Ježíšmarjá,“ vyděsila se návštěva, „vždyť on kouše!“
Usmála jsem se. „Nemusíš se bát.“ Vzala jsem jemně Jájovu hlavu a otevřela mu tlamku, „Vidíš? Nemá čím. Nekouše. Žužle.“