Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zjihlá domácí pozoruje Jáju, který se důkladně krmí.
„Stejně by mě zajímalo, co jsi zač. Jaký máš předky, víš? Možná nějaká mainka. Nebo norská. I když… Kde by se tady vzaly. Nejspíš byl tvůj táta opravdu Silver.“
Věnuje se dál psaní, když vtom se na sedačku vyhoupne obláček načechrané tmy.
Domácí má najednou plné ruce chlupů a černo před očima. Netrvá dlouho a bum, ruku, kterou drží myš, znehybní přítulná kočičí prdelka. Přední packy obejmou domácí krk a obláček tmy se rozvibruje nadšeným vrněním.
Jájovi jsou jeho předci totiž totálně ukradení.
Pro něj je důležité, že má kam složit zadek…
„Slez z těch papírů! Jak budu na finančáku vysvětlovat, že jsou voslintaný?“
„Takže… faktury máme všechny. Ještě vytisknout banku, projít daňový… KDE MÁM DAŇOVÝ PŘIZNÁNÍ? Tady leželo! Ještě před chvílí!“
„Pod gaučem? Jak se dostalo pod gauč? Uf, hlavně že je na světě…“
„Neviděl jsi – boha jeho, Čendo! Já ho zabiju! On mi to celý smazal! Můžu začít od začátku, jen proto, že tenhle debilní kocour mi skočil na klávesnici!“
„Zálohovaný? Ty se mně ptáš, jestli jsem zálohovala? Když jsem to dodělala před třema minutama? Vyvraždím vás! Všechny! Každej soud mě osvobodí! A kdyby ne, ve vězení daně počítat nebudu!“
Jsou slova malebná zvukem a slova malebná obsahem.
Kocouři, přiznejme si, jdou spíš po obsahu.
Jája pragmaticky – jídlo nade vše. Maso! Slovo bohaté šťávou, která oblaží jazýček. Granule – lahodný zvuk křupnutí na skusu…
Čendovi libě zní slova krásný, úžasný, vznešený. Kocour s exteriérem, za který by se nemusela stydět žádná kočičí miss, se rád vyhřívá v obdivných pohledech. Když někdo obdivuje, musí především jeho.
Zato Rozárka preferuje jakákoliv slova, ale musí je vyřknout pan domácí. Miluje ho celou kočičí dušičkou. Je jí úplně jedno, co říká. Vždyť ono i – ty moje potvoro černobílá – lze přece říci malebně a s láskou…
Kdysi jsem mívala velký sen – jednou si pořídím mainskou mývalí kočku! Obrovskou, s dlouhou srstí a povahou téměř psí… Mám jen Tobiáše, proč si neudělat radost?
Promluvil rozum – čeká tě stěhování, zabydlování v novém městě, stačí, že převážíš jednu kočku sem a tam. Kočky převozy nerady, buď ráda, že to Tobiášek zvládá. Až budeš v domečku, pak…
-
Jsem v domečku. Setkání s realitou. Koček najednou plno, po dlouhosrsté krasavici ticho po pěšině. Sen se rozplynul. Čistokrevné mainky domov najdou hned, ale Silver? Squatteři? Ti by ho hledali stěží.
Nelituju.
A CDK? Za odměnu mi nadělila Jáju. Dlouhosrstého, velkého… a zadarmo!
CDK neboli centrální distribuce koček už protáhla naším domečkem pěknou řádku potřebných, odhadem dobře deset dvanáct (kromě těch, které zůstaly natrvalo). Myslím, že mainka by se v klidu vešla, ale po pravdě, peníze, které by stála, se hodily jinde. Povětšinou na léky, operace, kastrace.
Rozhodnutí padlo už dávno a opravdu nelitujeme.
„Hele, dneska se zvedla a podrbala mě!“
„Včera uklidila několik knížek do knihovny!“
„Taky seděla na zahradě a povídala si se sousedkou!“
„Myslíte, že …“¨
„Ještě ne.“
„A jak dlouho ještě?“
„Něco přes týden.“
„To je ještě hodně dlouho, Čendo?“
„Ani ne. Jako tvoje packy a ocásek a moje packy.“
„Aha…“ Jája kouká na packy sobě, pak Čendovi. „Potom ji to přejde? Už nebude pořád koukat do počítače, hrabat se v knížkách a ptát se nás na blbosti, jako jsou tučňáci a co říkáme na bodláky?“¨
„Ano, Jájo. Myslím, že už můžeme začít být opatrně optimističtí. Duben už opravdu brzo skončí.“
No nemají to se mnou doma lehké, já vím... Zvlášť v dubnu.
„Tohle nedám,“ řekla domácí.
Podivila jsem se. Proč? „Podívej, vždyť je to jednoduché. Chyť černýho a vyhoď ho z okna ložnice.“
„Cože?“ vyvalila oči domácí.
„Vždyť je to jasný, ne?“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Je hloupej jak vovec a chodí za tebou jak vovec? Jo. Je vykastrovanej? Je. Skopec jak vyšitej. A jestli poletí z kopce nebo z okna, to nikdo nepozná, ne? Hodilas ho? Hodila. Máš bod? Máš.“
„Teda Rozárko!“
„Vy lidi jste hrozný, fakt že jo. Dělat z komára velblouda vám jde. Ale skopce z kopce neumíte.“
-
„Jů, ty podvádíš! Z okna obýváku to neplatí, ten je v přízemí!“
Při shazování skopce z kopce nebylo ublíženo žádnému zvířeti.
Šrámy na domácí se samozřejmě nepočítají.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Než budeme moci vyslovit nekrolog, musí proběhnout akce. Slabé povahy prosím o dýchání zhluboka či přeskočení zbytku úvodní poznámky.
Pohoštění středověké, ze sedmnáctého století doložené. Začínáme tak, jak se při přípravě masitých jídel bohužel začít musí:
Žížavé uhlí šildkrótě na skořepinu polož, ona vystrčí hlavu, nohy a ocas. To jí hned pryč usekej a odhoď jakožto věc ošklivost působící.
Když šilkrótu uctít chceš, dobře se k ní chovej, jen pak dobrého pokrmu vydá.
Dej do hrnce, nalej vody. Osol. Načež nechej dobře opatřit, až se od vrchní skořepiny pustí. Potom vezmi z vody a rozlož na čtyry díly. Kůži voloupej a pryč zahoď.
Na rendlíku rozpal kus putru, do něj šildkrótu vlož. Posyp strouhanou žemličkou. Přidej citrónovou kůru a rozmarínu.
Nechej dusit, přilej půl hovězí polívky a druhou z vína, tak za půl žejdlíka.
Květ muškátovej, řebíček, soli, co uznáš. Vajíčka a játra taky se přitom strojí.
Jen pozor dej, jak se pustí skořápka, dovař, sic vyvaříš nejlepší chuť.
... a pak už jen nad talířem s láskou prodlévej a na vynikající pokrm dlouho vzpomínej.
Po každém rozloučení s milovaným člověkem následoval (a většinou stále následuje) kar. Smuteční hostina. My se přidržíme středověku a představíme si, jaká jídla by se na takovém středověkém karu mohla nabízet. Tehdejší kuchyně totiž nebyla jen o plackách, hrachu a mase. Umyjte si ruce (to se před jídlem dělalo už i ve středověku) a přistupte ke stolu.
Co je na výběr?
- Polívka z kůže prasete sjímaná
- Kaše z krupice ovesný
- Vomáčka s koprem
- Řeznickej začátek
- Krev prasečí s kroupama hrubě dobrá
- Formanská klobása
- Maso vepřový na pivu tmavým dušený
- Kejta z vepře na rožni dělaná
- Plecovník
- Telecí maso zadělávaný
- Hrách a kroupy
- Hrách pečenej slanej i sladkej
- Zelí zahradický sladký
- Chleba zelnej hrubě dobrej
- Koblihy hrubě dobrý kterak píci máš
- Paštika z jater srnce
- Šildkróta v citrónový vomáčce
Recepty na všechna tato jídla najdete v kniže Děti pětilisté růže od Jiřiny Doležalové, z které jsem čerpala. No a kdyby vás nějaký obzvláště zaujal, můžu poslat a vy můžete vařit.
Ještě pořád nevíte, co je to ta šildkróta? Myslím, že komentáře napoví.
Když jsem uviděla téma bonusu, zatrnulo mi. Nekrolog. Jak napsat nekrolog kocourkovi, notabene, když jeho odchod ještě nepřebolel? No tak nebude bod, utěšovala jsem se. Ale pak postupně přišli oni. Jeden za druhým a každý mi nadiktoval kousek. Vždyť to byl hlavně jejich kamarád...
Tobiášku, lásko moje zrzavá, tohle je pro tebe. Nevím, jestli to jako nekrolog bude uznáno, ony kočky to moc neumí, ale napsaly to tak, jak to cítí. No tak přinejhorším bude o bod míň...
Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.
Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.
Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Mikulov 1449 - 1470
„Ale jať se mám tak nebožtička, že je div, že nezúfám, ačtě to již přieliš veliké slovo, ale nastojte, všakt nikdá u velikých tesknotech neodpočinu a mám proč…" diktuje svému písaři nešťastná žena.
Písař smutně krouží písmenka. V minulém listu žádala o zaslání peřiny a koberečku, takovou zimu má v přidělené komůrce. Hladem ji trápí. Na tchýni a švagrové si stěžuje, ale nic nepomáhá.
Z bohatého Krumlova do neméně bohatého Mikulova provdána, otec ve vliv budoucího zetě doufal, nastávající manžel v peníze… Nepomohly nářky, nepomohly dopisy, až smrt vysvobodila Perchtu z Rožmberka z nešťastného manželství, které jí vnutil její otec.
V české epistolární literatuře je soubor 32 zachovaných dopisů, které posílala nešťastná Perchta z Rožmberka svému otci a bratrům naprosto unikátní. Negramotná šlechtična je diktovala svému věrnému písaři, který text nikterak neupravoval, proto se v dopisech lze dočíst stížností na manžela, jeho matku či sestry, na poměry, vládnoucí na mikulovském zámku, i na hlad a zimu. Je těžko pochopitelné, že takto strádala dcera jednoho z tehdejších nejbohatších rodů na půdě druhého, neméně bohatého. Příčinou byly, jak jinak, peníze. Otec Perchty, Oldřich II. z Rožmberka, přislíbil dceři velké věno. Doufal, že výměnou za příslib peněz (o dceři asi až tolik nepřemýšlel) mu budou mocenské kontakty budoucího zetě. Navíc doufal, že bohatý Jan z Lichtenštejnu nebude věno potřebovat tak rychle, protože hotové peníze na okamžitou výplatu neměl. Ženichovi však bohužel nešlo ani tak o Perchtu a propojení se s rožmberským rodem, jako právě o to věno, jehož pomocí hodlal řešit své dluhy. Jenže věno přicházelo jen po kapkách a Lichtenštejn si svůj vztek vyléval na nebohé Perchtě. Došlo to dokonce tak daleko, že jeho do nebe volající zacházení s manželkou si vyžádalo zásah samotného Jiřího z Poděbrad.
Perchta svého muže přežila o tři roky.
Vše další už patří do říše legend. Jan na smrtelné posteli prosil Perchtu o odpuštění, ale nedostal ho. Proklel tedy svou ženu a ta je nyní odsouzena po nocích bloudit rožmberskými hrady jakožto známá Bílá paní. Na jednom obraze na Rožmberku je vidět smutnou ženu, jak hůlkou píše do písku jakýsi nápis. Až prý někdo nápis rozluští, bude ze svého prokletí vysvobozena a sám zachránce získá velký poklad.
Na té pověsti mi nesedí jen jedna věc… Paní Perchta neuměla číst ani psát…
Zdroj: Rožmberské kroniky, krátký a summovní výtah od Václava Březana, Děti pětilisté růže - Jiřina Doležalová, Listy bílé paní rožmberské - Anna Skýbová
Domácí koukali ven z okna a dumali.
„Myslíš, že by mohla být jeho? Bude tak roční… Není už na koťata starej?“
„Starej je, ale vidělas, jak srovnal Barbuchu, Lupínka a zrzouna od vedle? Vůbec bych se nedivil.“
Koukla jsem ven a uviděla načechranou šedobílou kočku, co se občas mihne za plotem.
Cha. Kdyby dali pár facek prvně Silverovi a hned potom týhle nádheře (jako včera já) zjistili by okamžitě, že je celá po něm. Hustej kožich, dlouhý chlupy, stejný barvy a hlavně hlas. Ječej totiž oba jak vzteklý.
Protože, vážení, každej je starej jen tak, jak se cítí!
Zapsala: Rozárka
Silverovy potomky potkáváme v okolí dodnes. Dlouhosrsté, většinou šedobílé, s typickým silverovským čumákem a čelem. Moc bychom za to nedali, že i Jája je jeho.
Kočka, která k nám jeden čas chodila a pak přivedla koťata, byla, jak by mu z oka vypadla. Díky Silverovým genům našli všichni domov brzo - tak krásné kočky se umísťují dobře. Naštěstí. Protože pro venkovní kočku není dlouhá srst žádná výhra, tomu věřte.
„…proto siru Dennymu promíjím veškeré případy zločinného padělání, otiskování a opisování králova vlastnoručního podpisu, k nimž došlo od 20. září minulého roku.“
Sir Denny sledoval podepisujícího Jindřich VIII. Oddechl si.
Mít v ruce razítko s královým podpisem je terno, ale má to i svá úskalí. Například potřebu zvláštní milosti pro osoby razítkem disponující. Bez té by mohl být kdykoliv obviněn z velezrady za falšování králova podpisu. A u panovníka jeden nikdy neví, jak se vyspí a čí hlava padne.
Tak či onak, vynález „suché pečetě“ se osvědčil.
Králi ulevil a jemu… Potěžkal váček.
Do práce. Spousta žadatelů chce králův podpis…
Suchá pečeť neboli dřevěný špalíček s vyřezaným královým podpisem, byla zavedena na dvoře krále Jindřicha VIII. v roce 1545. Důvod používání tohoto úředního razítka byl jednoznačný – královi slábl zrak a trápily ho mnohé neduhy, které mu bránily ve výkonu jeho úředních pravomocí.
Používalo se tak, že špalíček se pomocí ručního lisu přitlačil na listinu a vzniklou prohlubeň poté králův písař Wiliam Clark vyplnil inkoustem. Tomuto aktu měl být vždy přítomen sir Anthony Denny, králův osobní pokladník a Dennyho švagr John Gates, králův komorník. Každé použití razítka se mělo zaznamenávat do knihy a král je – vzhledem k evidentnímu riziku zneužití – měl osobně kontrolovat. Zezačátku razítko uchovával u sebe sám král, později ho předal do rukou Gatesovi, čímž fakticky předal Gatesovi a Dennymu otěže moci.
Falšovat či napodobovat králův podpis byl samozřejmě hrdelní zločin. Bylo tedy nutno právně ošetřit, aby použitím razítka nedocházelo k zneplatnění listin a budoucímu stíhání úředníků, kteří razítko používali. K tomu sloužila zvláštní milost, kterou Jindřich čas od času promíjel vyjmenovaným osobám jeho používání. Král si tím na druhou stranu ponechával i teoretickou možnost se svých osobních úředníků kdykoliv zbavit…
Clark, Denny a Gates, kteří měli podpisové razítko v rukou, drželi tím pádem obrovskou rozhodovací pravomoc a klíč nejen ke státní pokladně, ale i k udělování četných výsad. Netrvalo dlouho a nechávali si za vystavování méně důležitých listin s královým podpisem dobře zaplatit…
Lidé se prostě v některých věcech nemění.
Zdroj: Robert Hutchinson - Poslední dny Jindřicha VIII: spiklenci a kacíři na dvoře umírajícího tyrana.
Jak ten čas letí... poprvé jsme se takhle radovali už před šesti lety.
A od té doby ještě dvakrát...
Jsme vopuštěný.
Odpoledne domácí vykřikovala do telefonu: „Už? Všechno dobrý? Páni! Gratuluju!“, pak padla domácímu kolem krku a zmizeli ze dveří.
Na nás zapomněli. Úplně. Je noc, postel studená, misky prázdný (dvě plný granulí samozřejmě nepočítám).
Krmiči nikde, myši vylovený. Umřem hlady, to je jistý.
Když užuž umíráme, klapne klika.
Jsou zpět. Podpírají se a smějou jak o život.
„Dědku, zuj mi střevíček!“
„Bábo, cák jsi princezna?“
„Dědku, jsi dědek!“
„Bábo, víš, že jsi docela feš bába?“
Padnou do postelí a usnou.
Misky stále zejí prázdnotou.
Že by to tedy bylo nějaký terno, že se vrátili, to se říct nedá.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Skotsko, 1787
Mou původní ideu o skotském národním znaku jsem tu již zahlédla zpracovanou (a moc hezky), proto jsem se musela ohlédnout jinde. Ale ve Skotsku jsem zůstala...
A doporučuji si čtení podbarvit skotskými dudami.
„Říkáš, že napíšeš báseň na cokoli?“
„Samozřejmě!“
Mladí mužové si znovu přihnuli.
„Třeba… o myši?“
„Už jsem napsal,“ mávl rukou Robert Burns. „O myších, psech, žebrácích…“
Zrak jeho přítele těkal po místnosti, až se vítězoslavně zastavil na velké hroudě na vedlejším stole.
„Ale o haggis to nedokážeš!“
„Že ne?“ vyskočil Burns a zapotácel se. „Tak poslouchej!“
Spustil:
...Kdo haggis však je vykrmen,
ten obrům je vždy podoben,
pod jeho kroky chví se zem,
nepřítel bledne.
Jak bodlák setne hlavu všem,
když svůj meč zvedne...
Dlouze přednášel, a když se usadil, usmál se. „Taková hloupůstka, viď. To by se mohlo líbit!“
Robert Burns (1759 - 1796) svými skotskými básněmi, hovořícími lehkým jazykem o běžném životě tak, že byly srozumitelné i širšímu publiku, se nesmazatelně zapsal do skotských dějin. Jeho básně oslavovaly skotský národ a ten ho za to miloval.
Dodnes se na den jeho narozenin (25. ledna) slaví Burns‘ supper. Vrcholem večera je servírování haggis (pro neSkota nepříliš vábného skotského národního pokrmu). Světla pohasnou, dveře se otevřou a ozvou se zvuky dud. Do místnosti vchází dudák, následovaný kuchařem, který na stříbrném podnose nese haggis. Za ním jde osoba, které připadla čest recitovat při porcování pokrmu Ódu na haggis.
Pokud někdo nevíte, co si představit pod pojmem haggis, jedná se o starý skotský recept, který zužitkovává vnitřnosti poražených ovcí, které by se těžko skladovaly a nelze je jinak upravit. Do ovčího žaludku, který se nechá přes noc naložený ve slaném nálevu, se vtlačí směs uvařených jater, srdce a plic, ovčího loje a ovesných vloček. Koření a solí se dle chuti. Celé se uzavře a vaří tři až čtyři hodiny. Takto připravené jídlo se díky svému „praktickému balení“ rozšířilo po celé skotské vrchovině.
Báseň o haggis je samozřejmě mnohem, mnohem delší - pokud máte zájem si ji přečíst - a to doporučuji - najdete ji zde.
„Koukej, fo fem ti pfinef!“ Barbucha se vřítil do předsíně, obalen bodláky, lopuchem a svízelem přítulou. Rozjásaně přešlapoval před domácí.
„Víf, kam af fem pro ni mufel? Tady vfude je úplně myfuprofto!“
Domácí strnule hleděla na zelenou změť.
„Fytej!“ Kocour otevřel tlamu, myš nabrala kurs pod skříň.
„Uáááááá!“
Za naší mohutné asistence byla myš odlovena a odnesena.
Domácí obratem začala čistit Barbuchovi kožich, kocour se jí ale uraženě vyškubl:
„Vypasenou myší jste pohrdli, a blbá zeleň vás zajímá? Tsssk! Očistím se sám!" Mrskl ocasem a zmizel nad schody.
Tu noc se domácí moc nevyspali.
Kudlibabky z peřin vybírali ještě pozítří.
Ehm, ano. My máme na dvoře i zahradě úplně myšuprosto, proto chodíval Barbucha lovit do jedné sousední zahrady, kde byl tehdy dům neobývaný a zahrada si rostla jak chtěla.
A přinášel toho tehdy v kožichu požehnaně...
Naštěstí zanedlouho poté se dům prodal a lopuchy a bodláky zmizely.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
...tentokrát poměrně mladá. Píše se rok cca 2000. Praha, ale předtím New York či Londýn.
„Já bych k vám chtěl na brigádu,“ vyhrkl ze sebe mladý muž v kanceláři ZOO. „Jsou ještě volná místa u tučňáků?“
„U tučňáků?“
„Jak se musí stavět na nohy,“ vysvětloval netrpělivě mladík.
„Na nohy?“
„Kvůli letadlům, je tu koridor, přece. Letí letadlo, oni ho sledujou - jsou zvědavý, že jo. Jak nad nima přelítá, zakláněj hlavu a logicky spadnou na záda a leží. Neumí se sami zvednout. Povídala mi to kámoška. Prej tady dělala…“
Úřednice se zadívala do bezelstných modrých očí, potlačila salvu smíchu a profesionálně řekla:
„Ne, u tučňáků bohužel volné místo není. Ale jedno máme v pavilonu opic. Berete?“
Roztomilá urban legend, což?
Poměrně nová pověst, dostala se k nám prostřednictvím internetu z anglosaského světa na konci 90. let 20. století. Původně byla situovaná do New Yorku nebo do Londýna a oficiální název fiktivní pozice, na kterou se měli lidé hlásit, zněl penguin uptaker.
U nás se šířila jakožto nabídka brigády do pražské zoo, práce - zvedání tučňáků.
Zdroj: Černá sanitka - druhá žeň
Vzpomínka na našeho zrzounka Tobiáše.
Byla s ním legrace.
Máme rádi návštěvy s dětmi. Na dětech totiž nikdo nešetří. To my máme všehovšudy patnáct šantomyší, osm plyšmyší a malýho růžovýho medvěda. Je Tobiáše. Tobiáš ho strašně miluje a strašně vraždí.
Poslední dítě si přivezlo muchláčka. Důležitě s ním chodilo a říkalo: „Čuňáák! Čuňááák!"
„Tučňák, miláčku,“ opravovala ho maminka.
Druhý den se rozlehlo velké kvílení. „Čuňáááák néééníííí!“
Nebyl.
Domácí prohledali kde co. Pak si vzpomněli, co provádí s plyšáky Tobiáš.
Koukli do fontánky.
Plaval v ní tučňák, vzorně nacucaný vodou a rozblemcanými granulemi.
Dítě přestalo plakat, až když tučňák opustil sušičku.
Tobiáš ostrouhal.
Večer plaval ve fontáně opět růžový medvěd.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
18. století, Čechy a Morava
Protože nestíhám číst, už to tu možná proběhlo, v tom případě se omlouvám.
Vousatý muž v tmavém oděvu schoval peníze do váčku a natáhl ruku.
„Co ještě chceš?“ zabručel radní.
„Vejpis z práva.“
Radní mávl na písaře, ten položil na stůl vypsaný list a přistrčil k vousáčovi. Ten ho pohledem zkontroloval, stočil do ruličky a zastrčil do oděvu. „Děkuju.“ Otočil se a odešel.
Radní se otřásl. „Nerad s ním jednám. Jde z něj hrůza.“
Písař závistivě hleděl z okna. „Skoro deset zlatých… Takových peněz. Navíc ještě prodá provaz a kdoví co dalšího.“
Radní nakoukl písaři přes rameno. Vousáč přecházel náměstí, lidé před ním uhýbali. „Měnil bys? Já ne. S katem ani žebrák nepromluví…“
Kat (mistr ostrého meče, popravčí) byl nepostradatelnou součástí výkonných aparátů hrdelních soudů. Manipuloval s obžalovaným v mučírně, na pranýři a prováděl exekuce na popravišti. Současně také vykonával funkci pohodného, neboli rasa.
Katovna stávala mimo město, do města se kat dostával úzkou brankou, zvanou „katovská fortna“, kterou používal pouze on a jeho rodina. Ani zločinci na útěku z města si prý netroufli tuto branku používat. Kat míval v určené hospodě svůj stůl a židli – do jiných nesměl a jinam si sednout též nesměl. Stejně tak měla katova rodina svou určenou lavici v kostele.
Katovské řemeslo bylo sice smutné, ale poměrně výnosné. Rodiny katů tedy žily v dostatku, ale naprosto bokem společnosti, na jejím úplném dně. Sňatky uzavíraly děti z katovských rodin zpravidla jen mezi sebou, stejně tak jejich děti neměly šanci vyučit se jinému řemeslu.
Kat nedostával peníze jen za popravy (pro zajímavost, rodiny obviněných musely za tortury a výslechy platit. Mnohdy musely zaplatit i za popravu). Na druhou stranu, pokud se poprava katovi nepovedla, mohl být zdivočelým davem i ukamenován k smrti(prý se tak nejednou stalo).
Pokud bychom se na moment zastavili u nejznámější popravy 27 českých pánů – není pravda, že byli všichni sťati mečem. Poslední tři byli oběšeni, protože staroměstského kata Jana Mydláře ke konci bolely ruce…
Pro zajímavost:
Ceník za katovské úkony z počátku 18. století – (podle hrdelního řádu Josefa I.):
1. Od dotazu strašnýho neb představením jeho se všemi k mučení patřícími nástroji – 1 zlatý, 12 krejcarů.
2. Od přišroubování palečnic neb šněrování 36 krejcarů.
3. Od skutečného zmučení, byť s ohněm, neb bez ohně 2 zlatý, 24 krejcary.
4. Od vyvedení ze země neb města vypověděného 36 krejcarů.
5. Od celýho, nebo polovičního vymrskání 2 zlatý, 24 krejcary.
6. Od uřezání uší a nosu 2 zlatý, 24 krejcary.
7. Od ruky utnutí 2 zlatý, 24 krejcary.
8. Od vypálení cejchu 1 zlatý, 12 krejcarů.
9. Od meče 6 zlatých.
10. Od provazu 6 zlatých.
Pro porovnání pár cen z téže doby (zlatý, neboli zlatka = 60 krejcarů)
- 4 až 5 krejcarů = libra hovězího
- 48 krejcarů = střevíce
- 7 zlatek = kráva
- 8 zlatek 30 krejcarů = sud piva
Ceny jsou z 1. poloviny 18. století.
Kolik si tehdy vydělali?
- tesař mistr 9 1/2 krejcaru týdně
- tovaryš 7 krejcarů týdně
Kati ale díky znalostem těla uměli i léčit – prodávali masti, rovnali zlomeniny, pověrčivým lidem pak kusy oběšencova provazu a podobně.
Jejich řemeslo sice zřejmě mělo zlaté dno, ale zato pořádně hluboké dno.
Doplněno: Vejpis z práva, zmíněný v drabble - zápis, který "vyvinil" kata ze smrti při popravě nebo tortuře. Za případnou smrt obviněného nesla odpovědnost městská rada, která torturu nebo popravu nařídila. Přesto bylo povinností každého dobrého kata, aby oběť zbytečně netrpěla a na popraviště šla smířena se svým osudem.
Zdroj: Co ještě nevíte o životě našich předků, Stanislava Jarolímková, Naučná stezka Šibečniční a popravčí vrch v Křenovicích
Evergreen všech evergreenů.
Na chvíli si odložíte tašku. Co v ní najdete, když ji chcete uklidit? Kočku.
Vybalíte zásilku ze Zoohitu. Než uklidíte konzervy a granule, koho najdete na jejím dně? Kočku. Popřípadě dvě, jak se vesele perou.
Vybalíte si zbrusu nové úžasné botky a okouzleně se v nich procházíte před zrcadlem. Bohužel, zezadu mají odřený podpatek. Jenže… krabice je rozvalená, protože v ní spí… kočka.
Pracujete v zoologické zahradě a potřebujete odvézt listí a větve. Dovezete si kolečko a jdete si pro hrábě. Mezitím kolega otevře branku. Vracíte se a přes plot vidíte, že na dně kolečka sedí… kočka.
Poslední slovo je rozklikávací, pokud jste náhodou přehlédli. Bez obrázku by to jaksi nebylo ono...
Když hra, tak hra.
Pouze lehká inspirace,takhle to u nás doma vůůůůbec nevypadá.
Lehký dusot tlapek.
Rozárka (rozzuřeně): Vraaaau, ssssssssssssssssssss!
Dupot po schodech.
Rozárka, Barbucha, Čenda, Jája (jeden přes druhého):
Mňáu!“
Skřek skřek skřek!
Wrrauuuuouuu!
Jaujaujaujaujau!
Sssssssssssssssssss!
Třesk shozené vázy, crčení vody na podlahu.
Barbucha (spokojeně): Mňááááu!
Jája (politě): Grg grg grhg grg!
Kroky, scházející po schodech.
Domácí (rozmrzele) : Bando jedna uličnická, co to zas vyvádíte? Jsou dvě v noci, jestli jste si nevšimly, kočky jedny bláznivý!
Cvaknutí vypínače, ostré křupnutí.
Domácí (rozlobeně): Krucinál, navíc praskla žárovka a vypadla elektrika. Tma jako v pytli! Se na to můžu vykašlat!
Šoupání pantoflí.
Jája ublíženě): Mjááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuu!
Domácí (rozkolísaně): Uááááááááááááááááá!
Třesk nábytku.
Pád těla.
Houkání sanitky.
Vážení posluchači, další díl rozhlasové hry na pokračování Hotel u devíti koček uslyšíte zase příště v obvyklém čase. Děkujeme za pozornost a přepínáme na počasí.
„Jste hrozní!“ Domácí je naštvaná. „Vzorek granulí, co jsem donesla, jste slupli jak malinu. Jen se po nich zaprášilo. Já pitomá objednám desetikilové balení, vy užerete sotva dvě hrsti a začnete se ofrňovat! Čuchnete si a odejdete! Si myslíte, že jsem nějakej Onassis ? Nebo že kradu? Víte, kolik stojí peněz, takovej pytel granulí?“
Jája ostentativně přejde k misce s navršenými granulemi a zaboří do ní čenich.
„Ještě že mám aspoň tebe,“ zavrká domácí. Vrká do chvíle, než si všimne, že se Jája čenichem propracoval do spodku misky, kde zbyly granule z minula. Ty, kterých si před týdnem nikdo ani nevšiml…
Myslím, že kdo má kočky, velmi dobře chápe, že kočky jsou velmi pekelní zákazníci, zvlášť co se stravování týče.
Jozífek, špičku jazyka vystrčenou, se pekelně soustředí. Na břidlicovou tabulku krouží písmenka podle diktátu pana učitele.
„Písmenko o.“
Jednoduché, usměje se v duchu Jozifek. Soudeček!
„Teď písmenko i.“
Hůlčička s puntíčkem, bleskne Jozífkovi hlavou.
„Ticho,“ napomene učitel břitce třídu a pokračuje. „Písmenko em.“
Jak se píše em? šrotuje kloučkovi hlavou. Ruka s křídou se chvěje. Něco načmárá, ale honem houbičkou smaže. Tři hůlčičky, přece… Ulehčeně si oddychne.
„Teď se soustřeďte. Písmenko ypsilon.“
Jejdamánku! Jozífek strne. Jak to bylo? Už ví! Pytlíček s třepečkem!
„A poslední, písmenko c.“
Měsíček, měsíček, klučina div nenadskakuje radostí. Všechno zvládl! Nebude po škole, nebude rákoska!
Krásně popsal Jindřich Šimon Baar venkovskou školu ve své knížce Hanýžka a Martínek. Odtud jsem si vypůjčila popisy písmenek, které krouží malý Jozífek.
Až do počátku 20. století se děti učily psát pomocí břidlicových tabulek. Tato šikovná pomůcka měla na jedné své straně tři červené linky, nanesené lakovou barvou, na kterých se učily děti psát. Druhá strana byla bez linek - mohlo se na ní malovat, nebo linky dokreslit. Pokud se písmenko či obrázek nepovedl, smazal se houbičkou, která byla přivázána pevně k tabulce a psalo se odznovu.
Pokud se psalo na papír, psalo se olůvkem (což byl měkký molybdenit MoS), nebo seříznutým brkem. Husí brky byly na venkově lehce dostupné. Podle J. Š. Baara nosily děti každý týden do školy dva brky - jeden si pan učitel ponechal a druhý seříznul a dal tomu, kdo si jej přinesl.
Ocelová perka, která usnadňovala psaní, se začala používat počátkem 19. století - nejprve se nasazovala na brky, pak byly tyto nahrazeny dřevěnými násadkami. Perka byla levná, po rozskřípání se z brku či násadky sundalo, vyhodilo a nahradilo novým.
První moderní typ plnicího pera byl patentován v roce 1884, ale většího rozšíření se dočkala (kvůli klesající ceně) až po první světové válce.
Tužka se začala vyrábět od roku 1790 - první patent na tužky získal rok 1802 vídeňský továrník Josef Hardtmuth. Zajímavostí je, že je používají dodnes kosmonauté - tužky píšou za všech okolností včetně tzv nulové gravitace.
Kuličkové pero vzniklo sice již v polovině 19. století, ale všechny jeho nedostatky, jako zadrhující kulička či samovolné vytékání náplně se podařilo odstranit až v polovině století dvacátého...
Zdroje: J. Š. Baar, Hanýžka a Martínek, Stanislava Jarolímková, Co ještě nevíte o životě našich předků
Volně inspirováno opravdovou hodinou prvouky v první třídě, kdy si náš synovec vzal do školy na ukázku kocoura.
Bohužel Barbuchu.
Honzík mě vzal do školy. Ukázat dětem, jak vypadá pořádný kocour.
Vyprovokoval jsem pořádnou honičku. Želva nestíhala. Králík strachy nabobkoval do rohu. Málem jsem ulovil sváču, ale uletěla mi na lustr. Když mě přestali bavit, vyskočil jsem z okna a šel domů.
Vážení rodiče,
experimentální prvouka s domácími mazlíčky se vydařila. Příště prosím nepouštět andulku z klece, když je přítomen kocour. Bobky jsme uklidili, želvu našli druhý den. V koši. O kocoura se nebojte, domů trefil. Prý trefí kamkoli.
Na příští schůzi přineste příspěvek (dobrovolný) na opravu poničených tabulí a lavic.
Zda budeme v experimentálním vyučování pokračovat, rozhodne školní rada.
Ehm... co byla básnická licence a co se v hodině skutečně stalo, nechám na vaší obrazotvornosti :)
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Francie, 1092
Příběh francouzského krále Filipa I. a hraběnky d'Anjou je jako vystřižený z červené knihovny...
„Co jste to provedl,“ zpovědník lomí rukama. „Zapudit královnu! Vzít si ženu svého vazala!“
Král Filip pohodí hlavou.
Před dvaceti lety byla svatba s Bertou nevítaným, ale nejlepším řešením. Sňatku předcházela bitva u Casselu, kde Filip prohrál. Uznal vítěství Roberta Flanderského a následovala nabídka spojenectví proti Vilému Dobyvatelovi, která se nedala odmítnout. Podmínka - politický sňatek.
Jenže teď je Berta tlustá, trudovitá. Zato Bertrade! Něžná, krásná úžasná Bertrade!
Jakmile ji spatřil, byl ztracen. Unesl ji do Meungu. Vášeň, která se tam zrodila, nic neudolá!
„Exkomunikace? Ať! Papež si myslí, že nade mnou zvítězil. Ale víš co? Ta prohra za to stojí!“
Francouzský král Filip I., (1052 – 1108) byl po matce Anně Kyjevské, plavovlasé siréně, která ze stepí Ruska přišla do Francie s průvodem jako z Tisíce a jedné noci, neobyčejně krásný. Zdědil i její výbušný temperament a vděčí jí za křestní jméno s nádechem Byzance, které se ve Francii do té doby nepoužívalo.
Politický sňatek s Bertou Flanderskou trval dvacet let, od roku 1072 do roku 1092, kdy král potkal v Tours sličnou Bertrade de Montfort, hraběnku d’Anjou. Krásná hraběnka byla čtvrtou chotí hraběte Foulquse d’Anjou, kterému přezdívali Mrzutec. Zlý, hrubý hrabě měl na svědomí zmasakrování vlastního bratra, první manželku ubil k smrti a další dvě, poté, kdy se mu znelíbily, nechal zavřít do kláštera.
Bertrade se nehodlala smířit s manželstvím, do kterého ji uvrhla její rodina, a sama iniciovala setkání s Filipem – dopisem, kterému král neodolal. Od prvního okamžiku, kdy se čtyřicetiletý král setkal s dvaatřicetiletou hraběnkou, se do sebe zamilovali s vášní, která jim vydržela až do smrti.
Jejich láska přečkala tři papežské exkomunikace – čas od času Filip a později i Bertrade papeži vždy slíbili, že hříšného svazku ponechají (Filip byl v podstatě bigamista, královnu sice zapudil, ale manželský svazek zrušen nikdy nebyl) a odloučí se od sebe, ale byly to plané sliby, nikdy nedodržené. Přes veškeré intriky, které proti svému otci a jeho milence osnovaly Bertiny děti, je rozloučila až Filipova smrt. Po té, co ji muž jejího života navěky opustil, odešla Bertrada roku 1108 do Anjou, prodala svůj vdovský majetek a založila klášter v Haute-Bruyere. Poté pobývala v klášteře Fontevrault, kde o pár let později také zemřela.
Je fakt, že jsem měla výhodu v tom, že jsem si vzpomněla na jedno drabble, co jsem psala na Šíleném šupleti právě na téma Prašivé pryšce. Inu, těžko na cvičišti... tak tak.
Že nám na zahradě vyrostly medlouny, dchýně a filajový filky nám nevadí. Pod listy se bezva spí, jen k jídlu to není, ani Jája to nechce. Teď jsme ale vzadu v rohu objevili nahnědlé koule. Přilepené k zemi. Páchnou. Zas nějaký vetřelec? To teda ne. Vzali jsme je útokem. Jedna dobře mířená a… fuj, co to? Koule splaskly, asi chcíply, ale té špíny všude kolem!
Ještě že máme domácí. Vytřela nám kožíšky (ještě že tak, fakt to nebylo dobrý) a navíc nám večer načala tu úplně nejlepší konzervičku.
Pročež jsme jí slíbili, že do páchavek už fakt drápky strkat nebudem.
„Už?“
„Ještě ne, Vaše Veličenstvo.“
Devětatřicetiletá žena se nespokojeně mračí. „Ale zdravice byla odeslána už před třemi hodinami!“
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ lord Kelvin nervózně přešlapuje. „Je to ale první přenos, musíte mít trpělivost…“
„Musím?“ vytáhne obočí královna Viktorie.
„Pardon,“ ukloní se lord, „prosím o posečkání, věřím, že co nejdřív bude telegram doručen.“
„Vaše Veličenstvo, pan prezident Buchanan Vaši zdravici právě obdržel.“
„Až teď? Po šestnácti hodinách?“
„Bylo to 97 slov, Veličenstvo. Impulsy byly slabé a zkreslené, telegrafisté v Newfoundlandu pořád požadovali opakování, špatně rozuměli. Zvýšíme elektrické napětí, snad to pomůže.“
„Zkuste, lorde. Ale příště snad raději pana prezidenta pozdravím osobně.“
Na rozdíl od rakouského císaře Františka Josefa milovala anglická královna Viktorie pokrok a byla velkou stoupenkyní nových technologií. Byla první korunovaná hlava, která okusila jízdu vlakem – navzdory proroctvím, že železnice nebude nikdy ničím víc než dětskou hračkou a rozptýlením pro znuděné měšťany.
Velmi tedy přivítala i položení transatlantického kabelu. Jakmile byl telegrafní kabel položen na dno Atlantiku, odeslala natěšená královna zdravici americkému prezidentovi Jamesi Buchananovi. Spojení však nebylo valné a přenos necelé stovky slov trval opravdu šestnáct hodin. Ve snaze zkvalitnit přenos navrhli lord Kelvin a hlavní inženýr Wildman Whitehouse zvýšení elektrického napětí, ale tím bohužel naopak kabel vyřadili z provozu. První transatlantický kabel fungoval pouhých 26 dní... Roku 1865 však byl položen nový kabel - to už ale seděl v Bílém domě Abraham Lincoln.
I když to tedy při prvních pokusech moc nadějně nevypadalo, posléze se z telegrafu stal jeden z hlavních komunikačních prostředků.
Rozárka má ráda, když může s domácí koukat z okna. Alespoň domácí si to myslí...
„To je ale venku krásně,“ kochala se domácí.
Je. Tak proč už dávno nejsou dveře dokořán?
„Ještě je tam ale docela zima,“ dodala, když koukla na teploměr za oknem.
Zima? Blázníš? Mám kožich! Otevři ty dveře!?
„Ale pohled je to nádherný. Jsou takoví sladcí! Ráda se na ně koukám. Ty taky, viď? Je to lepší než televize!“
Souhlasím. Je to lepší než televize, lepší než rádio, je to lepší než kdeco, ale vůbec nejlepší by bylo, kdybys už konečně otevřela ty pitomý dveře a nechala mě, ať do toho hejna tupých ptáků vlítnu! Není nad to, mít peří v tlamce!
Věřím, že touhu po osobním setkání vyjádřila Rozárka dostatečně.
Další návštěva si přivezla lidské kotě. Na vratkých nožičkách se potácelo sem a tam. Hlídali jsme ho jak oko v hlavě. Je doufám jasné, proč. Přišlápnutý ocásek nebo prstík v oku není nic, o co bychom stáli.
Ale proč ho hlídají lidi? Ven přece nemůže, po schodech neumí…
Pochopili jsme ve chvíli, kdy buben pračky začal vyluzovat podivné zvuky. Mezi sykotem napouštěné vody se ozývalo bum… křáp… bum… Znepokojená domácí pračku zastavila. Ze špinavého prádla vytáhla - svůj nový mobil!
Strnuli jsme. Proto nás to mrně honilo po bytě! Vyprat nás chtělo!
Od dětí se držte co nejdál, to vám povídám!
Opravdu se stalo. Tedy ne, že by malá holčička rvala kočky do pračky, ale ten mobil v ní skončil. Naštěstí jsme vše zjistili včas a voda nestačila napáchat žádné škody.
Uf.
Dnes opustíme rámec historie - i když jen zčásti.
Určitě jste už slyšeli japonské bubny taiko.
Pokud ne, pusťte si k drabble malou ukázku.
Bůh moří Susanoo rozzlobil svou sestru Amaterasu, bohyni Slunce. Ta zašla do jeskyně a zasunula za sebou kamenné dveře. Svět se rázem ocitl v hluboké noci. Zlí duchové řádili neslýchaným způsobem. Ostatní bohové se snažili Amaterasu vylákat ven, ale bez úspěchu.
Až bohyně Ame-no-uzume popadla velký sud se saké, nápoj vylila a na obrácený sud začala vší silou dupat. Strhující rytmus chodidel byl natolik silný, že způsobil sesuv kamení a odkryl vchod do jeskyně.
Amaterasu, vylákána hlukem, vykoukla, bůh Tadžikarao ji chytil za vznešenou ruku a vytáhl ven.
Tak se vrátilo Slunce do Japonska.
Tanec Ame-no-uzume připomíná dodnes buben taiko.
Bubny byly součástí japonské kultury od nepaměti. Doprovázely divadla Kabuki, v době feudálního Japonska je používali armádní hudebníci.
Na obří bubny taiko se hraje paličkami vestoje, ale existuje i styl eisa, kdy se na bubny taiko bubnuje během tance.
V současnosti se trend bubnů taiko vrací na výsluní, vzniká mnoho uskupení, které vystupují na festivalech hudby jak v Japonsku, tak i po světě. Taiko se v dnešní době vyvinulo i do koncertní moderní podoby, takže lze spatřit velmi sofistikovaná představení profesionálních skupin (Kodo, Ondekoza, Yamato).
„Zaplať, Abele, prosím, zaplať!“
„Zbláznila ses? Zlodějnu podporovat? Nikdy!“
„Muži, když nezaplatíš, víš, jak dopadneme? Jako Helen… Podívej, Goldovi, Silbersteinovi, Rubinovi… všichni zaplatili! Je to investice do budoucnosti, máš děti, prober se, nemůžeš nezaplatit!“
„Takové krásné jméno máme! Azoulai! Zatracený císař! Samé rány na nás Židy padají!“
„Abele,“ žena v tmavém oblečení hladí svého vousatého muže po hřbetu ruky, „Udělej to pro nás, prosím…“
Muž vzdychne. „Dobře. Obětuju ty velké peníze. Vybírej.“
Manželka se zaraduje. „Ty jsi tak hodný! Klára je Gold, Sára Rubinstein. Co takhle koupit příjmení Diamond? Ne, počkej, hezčí bude Rosenfeld… Ano, Ester Rosenfeld, to zní krásně!“
Naše příjmení, tak jak je známe nyní, jsou datována až od roku 1786. Do té doby se lidé pojmenovávali, jak jim bylo libo, i si jména měnili dle chuti.
Úsilí osvíceného státu o přesné, ustálené a praktické příjmení vrcholí u nás v roce 1786. Císařským patentem z 1. 11. 1786 JSG (=Sbírky zákonů) č. 591 se poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen (Familennamen). Tedy příjmení manželky od jejího manžela (III, paragraf 49) a dětí od otce (IV, paragraf 20), a tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.
Zvláštní úsilí bylo věnováno dalšímu patentu, a to patentu týkajícímu se jmen židovského obyvatelstva. Ten byl přijatý 23. 7. 1787, s platností 15. 1. 1788. Jím se nařizovalo přijetí nejen stálých příjmení, ale navíc i rodných jmen (Vorname), a to německých. Příslušný seznam obsahoval 1500 jmen v židovské a křesťanské (německé) výslovnosti. Odvozování příjmení židovských dětí od otce a manželky od manžela bylo totožné s patentem z předchozího roku. Pokud Žid nepřijal tento patent a měl stále své hebrejské jméno bez příjmení, měl být potrestán (od peněžité pokuty až po vysídlení ze všech dědičných zemí monarchie).
I tehdy vládla korupce a bohatí Židé si zaplatili krásná a voňavá příjmení, např. Gold, Rubin, Diamant, Silberstein (stříbrná ruda) Rosenfeld (růžové pole), zatímco chudí kteří neměli na úplatek byli za trest počastováni příjmeními jako Verbracher (zločinec), Langwilling (nudný), Notdurft (tělesná potřeba), Kanalgeruch (zápach kanálu) či opravdu nezáviděníhodné Regenschirmbestandteil (držák na deštník).
Dlužno dodat, že po vzniku státu Izrael v roce 1948 si spousta Židů, kteří do Izraele odešli, svá příjmení opět změnila tak, aby odstranili zbytky galutu(exilu), který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tomuto jevu se říká hebraizace příjmení a Židi tím nejen prezentovali sounáležitost s novým domovem, ale i obrazně končili s minulostí a začínali nový život s čistým štítem.
Pramen: Tomáš Konečný - Kuriozitami novověké kultury
Michael Krupp - Dějiny státu Izrael
Tuhle návštěvu mám rád. Miluje černý kocourky. Vůbec je nevyhazuje z postele jako někdo. Dnes mi ukázala úplně nejlepší pelíšek, jaký jsem kdy viděl. Vůbec jsem netušil, že doma takový máme. Veliký, prostorný, plný měkoučkých peřin. Slastně jsem se rozvalil a tvrdě usnul. Ticho, žádná Rozára za zadkem, žádná domácí, co se pořád vrtí…
Jejda, tolik světla, už je ráno? Rozespale mžourám na domácí, která na mě zírá vytřeštěným zrakem.
„Jájo, ty zvíře hrozný! My tě celou noc hledáme, po hodinách lítáme ke dveřím, jestli už ses vrátil, a ty si klidně chrápeš zastlaný v gauči! Mě z tebe picne!“
Abych celou věc trochu objasnila. Návštěvy u nás spávají na gauči v obýváku. Gauč je rozkládací, v úložném prostoru dole jsou uloženy peřiny. Návštěva (dobrá návštěva, taková, co je napůl domácí) si večer ustýlala. Nazvedla gauč, vytáhla jednu peřinu, jeden polštář, a než stačila peřiny odložit a gauč zaklapnout, Jája využil chvilky nepozornosti a skočil dovnitř. Stočil se v tmavém rohu, takže návštěva, nic zlého netuše, gauč zaklapla, ustlala si, ulehla, a spolu s Jájou v podpalubí spali jak Růženky šípkové až do rána raníčka, zatímco my domácí jsme téměř nezamhouřili oči, chodili obhlížet dvůr, jestli se ten černý trouba už konečně nevrátil... a trnuli strachy.
Když jsme ho pak konečně našli, samozřejmě jsme mu rádi odpustili. Pořád lepší doma v gauči, než někde v zimě venku...
Konečně sluníčko. Dveře dokořán, větrat je nutno nejen kožichy. Domácí čistí boty. Jak je jejím zvykem, odbíhá postavit vodu na čaj, poplkat se sousedkou…
Sobotní idylka.
Která skončí, když do předsíně vletí catgranát.
Barbucha.
Šlápne do otevřené plechovky s černým krémem, uklouzne, zaječí a proběhne domečkem. Než ho stihnou odchytit, umaže dlažbu v předsíni i kuchyni, vyděsí pošesté snídajícího Jáju a popere se s Rozárkou.
Domácí stojí jak sloup, neví, co uklízet dřív.
„Kdybys zavřela plechovku s krémem, než jdeš plkat se sousedkou,“ dovolí si podotknout domácí, který pucuje Rozárku, "nemuseli bychom..."
„Nepoučuj laskavě, ano? Nejsem malá holka!“
Idylka skončila.
Izabela Francouzská sršela blesky. „Jak jste si mohl dovolit vtrhnout na Nottingham?“ Pětatřicetiletá žena vzteky neviděla. Co si Eduard myslí? Ona je královna Anglie!
Roger Mortimer, princ regent (a královnin milenec), stál bledý, beze slova. Jemu bylo vše jasné. Je zle.
„Promiňte, matko. Zřejmě jste si nevšimla, že já už nejsem dítě. Jsem plnoletý. Před třemi lety jste mě prohlásili králem. Tehdy se vám to tuze hodilo. Vládli jste po svém, hrabali statky, mne ponižovali. S tím je konec. Ujímám se vlády. Regentství skončilo.“ Eduard III. se otočil k pobočníkovi. „Matku odvezte na hrad Rising. Mortimera do Toweru. Bude popraven.“
Eduard III., byl synem Eduarda II. a Izabely Francouzské. Jeho otec, málo ctižádostivý, ale zato stále ve vleku svých oblíbenců (měl snad být bisexuál), nebyl pro Izabelu partnerem, kterého by si vážila. Naopak, opovrhovala jím a zosnovala jeho pád. Díky Eduardově neschopnosti obsadil v roce 1325 anglické državy ve Francii Izabelin bratr, francouzský král Karel IV. Izabela odjela do Francie v roli anglického velvyslance uzavřít mírovou dohodu. Eduard II, bez Izabely, pod vlivem svých milců, mezitím vládl anglickým pánům tak nesnesitelně, že ti požádali Izabelu, ať se vrátí i se synem, Eduardem III., zpět do Anglie. Pomohou jí porazit Eduarda II., mladého Eduarda III. prohlásí králem a jí regentkou...
Tak se také stalo. Izabela s Mortimerem sestavila armádu a 21. září 1326 se vrátila do Anglie. Invaze byla úspěšná, Eduard II. zajat a donucen k abdikaci. 1. února 1327, ve věku 14 let, byl Eduard III. prohlášen anglickým králem a Izabela Francouzská s Mortimerem (mimochodem ženatým otcem dvanácti dětí) začali jako regenti vládnout Anglii. Mortimer Eduarda III. neměl v lásce, vystavoval ho ponížení, choval se k němu arogantně. Není divu, že mladík, jakmile měl plnoletost na dosah, vědom si toho, jak dopadl jeho otec, zorganizoval spolu se svými přáteli přepadení nottihghamského hradu a uvěznil jak Izabelu, tak Mortimera.
K matce se nakonec mladý král zachoval velkoryse - přesto, že ji vinil za to, že poskrvrnila své jméno vztahem se ženatým Mortimerem, nechal ji převézt na hrad Rising v Norfolku, kde jí zajistil dostatek služebnictva a slušný důchod.
Mortimer dopadl hůře - byl uvězněn v Toweru a jeho majetek propadl ve prospěch krále. Byl obviněn z převzetí královské moci, bez řádného soudu odsouzen k trestu smrti a popraven.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Varování: dnešní téma není pro slabé žaludky. Opravdu.
18. století, Francie (ale i Německo, Anglie... prostě Evropa)
Sebastian střídavě rudl a bledl. Bylo mu strašně zle. Snědl něco, co neměl, a teď mu střeva vyhrávala krutý koncert. Proplétal se davem. Někde tu musí být! Když je člověk nepotřebuje, naráží na ně na každém kroku! Znovu ho zkroutila křeč. Stáhl půlky a zhluboka dýchal.
Konečně uslyšel spásné: „Přejete si TO udělat? Chcete TO udělat? Chce pán něco udělat?“
Vzápětí se vedle něj vynořila matróna, která ho zahalila do dlouhého koženého pláště, pod kterým měla schované smrduté vědro. Jen hlava mu koukala. S úlevou si stáhl kalhoty, usedl a ulevil si mohutným pšoukem. Oddechl si. Neztrapní se před sousedy!
Sebastianovi z prekérní situace pomohla madame toilette - nynějším názvoslovím bychom ji nazvali mobilní záchodovou službou. Muži a ženy, kteří se touto prací živili, nosili široký dlouhý kožený plášt a pod ním vědro. Pracovali tam, kde bylo hodně lidí - na tržištích, výstavách, v centrech velkých měst a vyhlíželi lidi, kteří si potřebovali dojít na záchod. Tehdy totiž neexistovaly veřejné WC, nebo jich bylo jen pomálu. Na druhou stranu bylo znečišťování veřejného prostranství zakazováno vyhláškami městských rad, co tedy měl chudák, na kterého přišla potřeba, dělat? Ještě rád využil služeb paní nebo pana toalety.
V Edinburgu tuto službu vyvolávali rčením: "Who wants me for a bawbee?" (bawbee bylo označení drobné mince), ve Vídni existovaly c.k. privilegované retirády, tedy císařsky upřednostňovaná místa v ústraní, malé, sudu podobné dřevěné nádoby, umístěné na tržištích, obhospodařované zdatnými ženami. Místo v plášti dřepěl potřebný v sudu... Tyto veřejné toalety byly provozovány až do poloviny 19. stolení a evidentně nikomu nevadilo, že má zakrytou jen spodní část těla.
První veřejné toalety v Neměcku se stavěly z litiny a jejich stanoviště se mohla měnit - což se dělo dost často, neboť si obyvatelé okolních domů stěžovali na zápach. V roce 1876 bylo v Berlíně 56 těchto staveb - osmiúhelníkové "kavárny", jak se jim v Německu říkalo.
Toalety v domě, které měli Egypťané a Římané před začátkem křesťanského letopočtu ve svých domech běžně, se začaly v "pokrokové" Evropě běžně objevovat až koncem 19.století. Satirický týdeník Kladderadatsch z roku 1852 satiricky popisuje situaci, kdy v poledne všichni chodci přidají do kroku. Proč? Protože z domů jsou vyneseny a před dům postaveny plné nočníky. Jsou připraveny pro pojízdnou svozovou službu.
Zápach musel být bestiální.
Važme si toho, co máme...
Pramen: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, Michaella Vieser, Irmela Schautz
„Když se mnou půjdeš do kuchyně, budeš mi moct dát něco dobrého do misky!“
„Jé, ty máš ty černý kalhoty čerstvě vypraný, já se ti pořádně otřu o nohy a pěkně ti je zachlupím, chceš?“
„Oběd, vy máte oběd, já si k vám vlezu na stůl a budu vám koukat do talířů, jo?“
„Když mě pustíš oknem dovnitř, budeš mě moct za chvíli zas pustit dveřma ven!“
„Máš nový svetr, ale je takový fádní… Udělám ti v něm drápkama čtyři díry, ano?“
„Tebe bolí koleno? Přitulím se a uvidíš, bude líp…“
Kočky mají samé neodolatelné nabídky. Jednu lepší než druhou!
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Třeboň, zámecká knihovna, 1601 - 1608
„… proto vám bibliotéku Jeho Milosti páně s pilností sepsati, registrum pořádné všech knih učiniti, knihy vytírati a opatrovati, náležitě facultates a scientates rozděliti, i do polic srovnati ukládáme.“
Václav si povzdechl. Nelehký úkol obdržel. Přejel očima sudy a truhly vycpané slámou a starým papírem, plné knih. Převezli je na Třeboň z Českého Krumlova, rožmberský vladař je chce mít po ruce.
Čím začít? Na papír heslovitě zaznamenával další postup:
- vytřídit do pěti skupin (teologické, historické, filozofické, právnické, lékařské)
- seřadit skupiny dle abecedy
- sepsat katalog.
Během sedmi let Václav Březan, rožmberský knihovník, roztřídil, zkatalogizoval a hesly doprovodil jedenáct tisíc knih rodové knihovny.
Rožmberská knihovna patřila počátkem 17. století k největším knižním souborům tehdejší střední Evropy. Břežan (honosně titulovaný bibliothecarius et studiosus antiquitatis - knihovník a pilný znalec starých věcí) knihy sjednotil pergamenovou vazbou ze žluté nebo hnědé vepřovice a svrchní desku nechal ozdobit rožmberským znakem. Uvnitř každé knihy byla vlepena vlastnická značka (exlibris). Vedle zmíněných pěti skupin knih (vedla teologická literatura v počtu 4 500 položek), se v knihovně nacházely sbírky map, hudebnin, grafických listů a novin. Všechny knihy byly zaneseny do čtyřsvazkového katalogu.
Podle přání Petra Voka měla po jeho smrti knihovna připadnout Rožmberské škole v Soběslavi. Dědicové rožmberského majetku však rozhodli jinak - Vokova knihovna zůstala na třeboňském zámku. Po porážce českých stavů připadla habsburskému císaři, který ji nechal roku 1647 převézt do Prahy. O rok později se stala součástí válečné kořisti Švédů.
Toho už se, naštěstí, Václav Břežan nedožil. Zemřel v roce 1618, sedm let poté, co svět opustil Petr Vok.
Pramen: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol. Dvory velmožů s erbem růže
Čenda, packy hore, chrápe v pelíšku. Rozárka, spící na okně, se ani nehne.
Je jim úplně jedno, že zoufale prohledávám knížky, internet (paměť jsem vyloučila hned v rozběhu) a hledám cokoli, co by vypadalo jako heslo a vztahovalo se ke kočkám.
„Co napíšu?“
Jája se slastně protáhne a spí dál.
„Jste na baterky, ne na hesla! Když vás člověk potřebuje, spíte jak zařezaný!“
Přejdu do kuchyně, sáhnu pro čokoládu. K čertu s linií!
Otočím se. Zírám na tři kočky, nastoupené u misek. „Co…?“
DOMÁCÍ V KUCHYNI, JÍDLO NA OBZORU.
ŠUSTÍ-LI COKOLI, BĚŽ TAM. TŘEBA NĚCO KÁPNE.
Kočičí hesla jsou přímočará.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Anglie, devatenácté století
„Takový skandál!“ Madam Thicknessová se až zalykala. „Znáte Janet, mladou Lorrimovou?“ podívala se po posluchačkách. Starší ženy v šicím kroužku napjatě přikyvovaly, šití už ani nepředstíraly.
„Vy víte, jak se nosí po ulici. Stahuje se v pase, aby jí vynikla figura. Všichni chlapi po ní koukají! Ženicha shání, nestyda jedna. Na večírku u Shickleových omdlela. Nejspíš to přehnala se šněrováním. Přispěchaly jsme jí s paní Downlyovou na pomoc, uvolnily živůtek a…“ významně se odmlčela.
„A?“
„Z živůtku vypadla dvě krásně tvarovaná vosková prsa a kutálela se po podlaze! Utekla s ostudou, hned jak jsme ji probraly. To by koukal, ženich…“
Tento příběh, zaznamenaný v knize The School of Fashion z roku 1800 naznačuje, že ženy se snažily pomoci přírodě i v době, která byla – z našeho pohledu – velmi puritánská. A nebyla to jen umělá vosková prsa. Anglický magazín Society v roce 1899 informoval o tom, že si ženy propichují bradavky zlatými kroužky posázenými brilianty. Jiné ženy zase používaly prsní rozdělovač – kousek oceli nebo železa ve tvaru trojúhelníku, po stranách jemně zaoblený, pošitý hebkou tkaninou – položil se doprostřed hrudníku, aby od sebe co nejvíce oddělil ňadra, aby rýha mezi nimi nebyla vůbec patrná.
Na druhou stranu v Anglii opravdu žily i velmi puritánské skupiny obyvatelstva. V takových rodinách bylo nepředstavitelné, že by se manželé někdy mohli vidět, „jak je Pánbůh stvořil“. Muži nosili do postele dlouhé noční košile, které měly ve strategickém místě otvor. Žena tak nezahlédla a neucítila z mužova těla téměř nic. Manželé tak spolu mohli žít celý život, aniž by se viděli nazí. Historka, která se tradovala o jednom významném občanu Edinburgu proto vyvolala v jistých kruzích zděšení, v jiných velké veselí. Šlo o to, že slovutný pan John Jolly, když se miloval se svou ženou, zatoužil viděti, jak jeho žena vlastně v intimních partiích vůbec vypadá. I posvítil si svíčkou, ta mu však upadla a podpálila ženě ochlupení. A zřejmě nejen to, nicméně dům se – dle dobových informací – podařilo zachrániti. Jaký byl další milostný život pana Jollyho, už zpráva neuváděla...
Zdroj: Nigel Gawthorne, Milostné hrátky ve staré Anglii
Trojice zkoumavých očí. Kočky studují ležící objekt.
„Je po něm,“ pronese Jája.
„Néééé,“ zakvílí Čeněk.
„Můžete za to vy dva,“ sekne Rozárka.
Kocouři se naježí, Čenda zle podívá.
„Jo,“ vede svou Rozárka. „Tady černá nádhera,“ (kdyby černobílá kočička uměla, tak si odplivne), „celou noc vrněla jak traktor. Víte dobře, že to nesnáší. Když konečně černýho odnesl a zavřel do kuchyně, tak jsi přišel ty,“ (prskla po Čendovi), „a začal ječet na plný kolo. Kleplo ho z vás! Zrovna, když ona není doma! Vstávej, domácí! Umřeme ti hlady!“
„Neumřeme,“ pípne nesměle Jája.
„Ne? Sežereme ho?“
„Kdepak,“ zavrní černý kocourek. „Otevřel oko.“
Nestává se to často, ale občas bývají noci v Hotelu bouřlivé. Zvláště pak ze strany koček. A to se jednomu (ba i jedné) vstává opravdu špatně...
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Mannheim - Pforzheim, srpen 1888
Mladá žena nenápadně vyklouzne z postele. Potichu probudí syny. Napíše na lístek vzkaz, že jedou za babičkou a všichni tři se potichu vkradou do garáže. Auto vytlačí a za rohem nastartují. Nesmí být chyceni, nedovolil by to…
Ujíždí jak o život.
Po pár kilometrech zastaví – motor se přehřívá. Ujedou další kus, přetrhne se řetěz. Ještě, že je poblíž kovář… Čerpadlo! Ucpalo se! Bertha neváhá, vytáhne z účesu sponku a vyčistí je.
Bertha Benzová, první člověk na světě, který kdy usedl za volant auta, nebyla žádný troškař.
Z Mannheimu do Pforzheimu ujela 105 kilometrů. Lepší reklamu si Karel Benz nemohl přát.
Opravdu, první auto, které se kdy vydalo na silnici, řídila žena.
Karel Benz byl sice velmi úspěšný vynálezce, ale teké puntičkář, který svůj stroj - trojkolku poháněnou jednoválcovým petrolejovým motorem - neustále vylepšoval. Jenže zákazníci se mu nehrnuli, nebylo divu, Benz nebyl obchodník a pokud svému zboží nevěří sám výrobce, jak mu mají věřit zákazníci?
Bertha Benzová se rozhodla, že svému muži, jako už tolikrát, pomůže. Věděla, že manžel by její cestu neschválil, a tak se jednoho srpnového rána vytratila z domu spolu se svými dvěma syny, kterým v té době bylo čtrnáct a patnáct let. Dlouhou cestu i přes všechny peripetie zvládli. I problém s palivem - nádrž měla jen 4,5 litru, takže museli tankovat cestou. Ale kde, když neexistovaly žádné benzínové pumpy? Zastavili u lékárny ve Wieslochu, tam skoupili všechen ligroin (petrolejový éter), co byl v lékárně k dostání - celé dva litry! - a jeli dál.
Zpáteční cestu jeli po několika dnech jinou trasou - za obrovského zájmu přihlížejích lidí. Zájem o trojkolku byl naráz tak obrovský, že Karel Benz mohl zanedlouho rozjet výrobu. Bertha tedy nebyla jen první řidička auta na světě, ale i skvělá reklamní agentka v automobilovém průmyslu. Po čertech vynikající...
Když jsem ho zahlédla poprvé, kráčel pomalým krokem po kolejích. Vyděsila jsem se. Slyšela jsem přijíždějící vlak – snad nebudu svědkem toho, jak kovová kola roznesou to hloupé zvíře po okolí? Kocour v klidu seskočil vedle na násep, přikrčil se, počkal, až se hřmící obluda přežene a sebevědomě pokračoval v chůzi.
Silver. Obrovský nekastrovaný jednooký kocour, tělo zjizvené, uši odrané. Nekorunovaný pán okolních zahrad. Pojmenovala jsem ho po kocourovi stařenky Oggové – jméno mu padlo jak ulité.
Kocouři i psi v okolí z něj měli respekt.
Silver. Venkovní kocour, který se dožil 18 let. Unikum.
Můžu s hrdostí říct, že nás miloval.
