Moje články

„Ty seš ale fakt praštěnej, lézt na ty slabý větvičky, sypej odsud!“
Jak asi, to mi neporadíš, co. Kruci, vlaju tady na těch větvičkách fakt hodně, sem si myslel, že to dám, ale asi ne, a domácí umí za plotem jen hulákat, hele nehulákej a pojď mě chytat, nevidíš, že se na těch proutkách neudržím, jéžiš, to klouže, pomoc, hrabáky zasekněte už někde, honéem, že já sem sem lez, už mi zas klouže zadek, škoda, že nemám chápavej ocas, krucipísek, se neudr…
Dopad byl naštěstí do měkkého.
Bohužel ale na Silvera.
Hnal mě pak přes dvě zahrady. A těch facek!

Březen, za kamna vlezem.
Jak kdo.
Kočky lezou za kamna pořád, jaro nejaro. Pokud jsou lidi v práci a doma je klid, za kamny zůstanou spokojeně celý den.
Pak přijde večer.
A kočky musí ven. Zkontrolovat rajón.
Pak musí zas dovnitř – venku je zima a prší, kdo by tam byl dlouho?
Pak zas ale musí ven – co když přišel ten sousedovic kocour, co je ho potřeba zbušit a vyhnat?
Ale zas radši hned domů – nepřišel.
No jo, ale co když je venku něco zajímavého – honem ven.
A lidi, místo aby byli za kamny, chodí ke dveřím a otvírají… a zavírají…

Každé ráno je u nás veselo. Máme důležitý úkol, udělat ze zombie, co se tu potácí, zase člověka. Zombie se motá velmi nepředvídatelně, na probrání potřebuje řadu šoků. Nejvíc pomáhá podražení nohy, ale to jsme po několika špatných zkušenostech vzdali. Dobře ji tuhle probral Barbucha, když jí dal do boty svačinu. To byla vzhůru hned. On teda tvrdil, že to byl orel, ale my mu nevěříme, protože když to vyhazovala, mělo to dost malej zobák.
Když ji konečně probereme, dá nám pac a pusu a odfrčí do práce. My si jdeme opět lehnout. Však se zítra po ránu pobavíme zas.

Kdo někdy měl milovaného zvířecího společníka, určitě slyšel o místě zvaném Duhový most. Tam přebývají naši zvířecí přátelé, ti, kteří již dopsali svou poslední stránku v knize života. Tady jsou opět zdraví a šťastní, tak jako za svých nejlepších dnů, ale přestože prožívají krásné chvíle, cosi nedefinovatelného jim chybí.
Pak se najednou ve hře zastaví a zadívají se do dáli, kde se na obzoru objeví člověk. Jednomu z nich se rozzáří oči vzpomínkou a už nadšeně utíká příchozímu v ústrety.
A tehdy se ty a tvůj kamarád opět sejdete, společně překročíte Duhový most a potom… potom už jste navěky spolu.

Byla tak… nádherná. Voněla už z dálky, kam se hrabe No 1 Imperial Majesty.
Ty tvary. Ty barvy… prostě neodolatelná. Však byla taky hlídaná jako oko v hlavě.
Od okamžiku, kdy vstoupila do našeho domu, nezůstala chvilku bez ochranky, nikdo se k ní nesměl ani přiblížit. Tím víc nás přitahovala, lákala a sváděla, zcela bezostyšně. Jakoby každičkým kouskem říkala – jsem tu, vidíš? Jsem nádherná, jsem tu jen pro tebe, vezmi si mě a klidně si mě třeba i sněz!“
Stačil malý okamžik nepozornosti ochranky a dílo bylo dokonáno.
Skok, úlovek, úprk.
A za gaučem jsme tu svíčkovou společně všichni sežrali.

„Hele a proč je tu tahle věc?“
„To je pumpa, Barbucho.“
„Pumpa… a na co je pumpa, Rozárko?“
„Čerpá se s ní voda, přece, trubko.“
„Aha… ale já ještě nikdy domácí pumpovat neviděl… vždycky pustěj doma vodu z kohoutku!“
„Protože je rozbitá a nepumpuje, proto. Tak je tam čerpadlo, tuhle to povídali, že ho musej vyčistit.“
„Aha, a když je rozbitá, tak proč tam teda stojí?“
„Protože je krásná! A nově natřená! A my se máme o co drbat! Přece bys nechtěl, aby nám zrušili takový krásný drbátko!“
„Aha, takže ta pumpa je tak akorát pro kočku, jo?“
„Přesně tak.“

Naproti našemu domu je obřadní síň. S rozvernými svatebčany bývá veselo. Když se do toho přimíchám ještě já, malej kocourek, tak je veselo na druhou. Družičky po hře se mnou už nejsou tak nastrojené, nevěsta, co jsem jí tuhle proběhl pod sukní prý koktala ještě při obřadu, ale co jsem viděl naposled, to mě uzemnilo.
Když vyšli novomanželé před úřad, zacvakli kamarádi ženichovi hlavu a ruce do takové dřevěné desky, uzamkli ji a klíček dali nevěstě. Ta se smíchem sedla do auta a ženich nestačil koukat.
No to vám řeknu, než bejt takhle ženatej, to je snad lepší bejt mrtvej!

Byla nebyla jedna rodinka, vlastnící kočičku Kolombínu a kocourka Jollieho. Když kočky dospívaly, rodinná rada dlouho jednala o kastracích, koho prvně, koho potom... Kočička byla menší a drobná, tak byl jako první vybrán na kastraci Jollie. Vše proběhlo jak má, jedinou komplikací bylo, že se zrovna začala mrouskat Kolombína. Majitelé si gratulovali, jak to všechno parádně stihli.
Jenže volání přírody je volání přírody...a tak Jollie ještě posledním zbytkem sil stačil hlas přírody poslechnout.
Rodinka se pak nestačila divit, jak je možné, že se jejich čistě bytové kočce kulatí bříško.
Narozená koťata jako by hrdému tatínkovi Jolliemu z oka vypadla.

Ta moje zvědavost mě jednou zabije, už jsem jak ty kočky. Stejně za to můžou ony, neměly přitáhnout to divný vejce. Kdoví, kde ho vyhrabaly. A já ho měla zahodit a ne s ním ťukat o kámen!
Teď mi po zahradě lítá želva, na zádech má čtyři miniaturní slony a na nich nějakou placku, a když ji chci chytit a vyhodit, tak z placky vyjede blesk a práskne mi do ruky. A roste. Včera jsem ani nerozeznala slony a dneska vidím, jak malinká sopka na placce kouří.
A proč mi proboha po botě lozí ta malá krysí kostřička s kosou???

Teda domácí má zas náladu. Kudy chodí, tudy brblá. A za všechno, samozřejmě, můžeme my, jak jinak. A přitom to tak vůbec není. Jenže to si ona nedá vysvětlit. A tak prý můžeme za:
- rozsypaný stelivo,
- vylitou vodu,
- rozťapaný jídlo,
- vytahaný ponožky ze šuplíku,
- vyházený knížky z knihovny,
- omatlaný okna z obou stran
- potrhanou záclonu,
- rozšlápnutou flešku,
- vyhrabanou mrkev
- zdechlý maliny
- roztrženej balík.
Takže za chvíli asi budeme mít na triku i:
- zimu v zimě,
- horko v létě,
- povodeň na dvorku
- toho pitomce, co nám naboural auto před barákem.
Jo, když je brblavá nálada, je lepší jít lidem z cesty.

Oni si snad myslej, že když jsem mladší, že se mnou budou vorat? Tsssk. Ani náhodou. Já vám ukážu, že nejsem žádnej přizdi… uzdi… zazdí… tentononc.
Prvně jsem si počíhal na Tobiáše. Vyvaloval se na sluníčku, tak jsem ho převálcoval, až zdrhnul.
Rozárku jsem přepadl na toaletě. Vyletěla z ní tak rychle, že domácí měla dlouho co uklízet.
Čendovi jsem bafnul za zadkem, takže se s úlekem zřítil i s pelechem z parapetu.
Narostly mi křídla a šel jsem zbušit Silvera. Jenže ten starej ostřílenej kocour mi takovou jednu střihnul, že jsem se zastavil až doma.
Ale stejně jsem dobrej!

Návštěvy máme rádi. Většinou přivezou dobroty, áchají nad našimi kožíšky, rozplývají se, když jim konečně vlezeme na klín. Čenda má návštěvy obzvlášť rád. Jeho vrcholným číslem je, že si vleze návštěvě na klín, otočí se k ní zády, ocasem jí šmejdí po tváři a nechá si obdivovat dupku.
Jednou ale přijel nějaký strýc. Že byl postarší, nevadilo. Že Rozárku málem zasedl, už ano. Tobiáše nakopl cestou do kuchyně, prý špatně vidí. Na Barbuchu si odložil tlustou knihu a Čendovo vrcholné číslo skončilo vylitým kafem a strýcovým závěrem, že kočky patří do guláše.
A tak svorně voláme: „Strýce? Už nikdy více“!

Poznala ho na cestách, byl dokonalých tvarů, pábil, přinesl jí kousek nebe. Nebylo to umění pro umění, byl spřízněná duše, velení nechala na něm. Věřila, že nepsanou smlouvu bude dodržovat. Pak se přestala cítit ve své kůži, pocítila neklid, hemžení malých a ošklivých myšlenek. Do její říše vnikl nepřítel. Je to tady zas, nepomůže zpovědnice ani dieta. Potřebuje hlavně klid. Třeba jednat, dokud si myslí, že o nich neví. Nejprve dostane tu punkovou nutrií. Po popravě pampelišky skončí i on s kudlou v zádech!
Transakce ji uklidnila, rozptýlila její olověné kruhy ve vzduchu.
Tolik k biografii a cestě pravé ženy…

Když má kočka koťata, jde jí z cesty i ten největší kocour. Brání je ze všech sil, opatruje je dnem i nocí, hlídá je jako oko v hlavě. Dokáže však, vedena hlasem přírody, své dospělé děti nekompromisně poslat do světa. Neznám kočku, která by opatrovala dospělé potomky, nosila jim jídlo, zabezpečovala domov. Tak hlas přírody nepraví. Dala jsem ti své znalosti, naučila jak a co lovit, kam se schovat, jsi dospělý, běž a poper se se životem.
Nenechme se svést z cesty, nepodřizujme svůj život životu jiných, byť těch nejbližších. Poučme se. Milujme děti, ale postavme je na vlastní nohy.

Kdysi to začalo výměnou pazourku za vydělanou kůži. Pak se na trhu objevilo stříbro, zlato, časem se vše přetavilo v peníze, které nyní hýbou světem. Ale ne celým. Jsou komodity, které za peníze nedostanete.
Nejzvláštnější transakce jsou ty, které nečekáte.
Třeba když vám kocour netýkavka poté, co jej vyléčíte z virózy, sám vyleze na klín. Jindy to už neudělá. Jen tehdy a jen jedenkrát.
Nebo když vám jiný kocour přesně na první výročí, kdy jste jej přijali do domu, přinese až do ložnice tlustou vypasenou myš. Jen tehdy a jen jedenkrát.
Neoslňují nás leskem drahých kovů. Jen láskou. Ale nádherně...

Kdysi bývaly na domech nenápadná znamení. Tu vryp, tu křížek, šišatý ovál… a všichni zasvěcení věděli, že v tomto domě se nedočká žebrák ani suché kůrky, že tady naopak za práci dostane večeři i nocleh, tady že je vydřiduch a vyděrač, co za hodně práce dá jen málo muziky a podobně. Myslím si, že nějak podobně jsou domy označené pořád. Jen tam nejsou křížky či vrypy, ale někde pěkně při zemi je kočičí čůrbook:
„Sem nelez. Kopou.“
„Bacha, vzteklej štěkal!“
„Tady ti nic nedaj, kámo, máš to marný!“
„Plně obsazeno!“
„Jsi v nouzi? Jdi sem!“
Není úniku. Ví o nás.

Když usedla na lavičku vedle mě, nebyla jsem moc ráda. Asi to vycítila. „Nebojte se, hned zas půjdeme, to víte, staré nohy, ale musí sloužit, co naplat, jídlo potřebujeme, hlavně ty moje zvířátka. Mé děti říkají, že jsem bláznivá, ale to není pravda. Jen už mám než některé lidi raději ty němé tváře, nejsou falešné, nepřetvařují se, nezávidí. Já už moc nepotřebuju a oni stejně – kup si radši kabát, boty… Ať si trhnou nohou, já potřebuju lásku a tu mi dáváte vy, viď, Janinko, pojď, jdeme domů za kočičkama…“
Odcházela a ještě pořád mluvila. Strakatý pejsek šťastně poskakoval okolo ní.

Krabice je pro kočku výzva. Velká, malá, jakákoliv. Natož když pošta doručí krabici plnou kočičích konzerv. Už to vybalování. Otevřít krabici. Vyndat konzervu. Vyndat kočku. Konzervu. Kočku. Kočku. Konzervu. Kočku. Kočku. Konzervu. Kočku. Po dvacáté vyndané konzervě a padesáté vyndané kočce se jde nová chuť otestovat. Za velkého gaudia všech koček, které se pletou pod nohy, mňoukají a poskakují okolo, se otevře konzerva. Připraví se čtyři misky. Dopravit obsah konzervy do misek, zatímco se kočky různě hemží, proplétají, navzájem odstrkují, je nadlidský úkol.
Konzerva je prázdná, část obsahu v kočkách, část na kočkách, zbytek na podlaze.
To byl príma den!

Zase mě vyhnaly. Protivný cizí kočky. Ještě nedávno jsem měl domov i pelíšek. Pak začali balit, mě vystrčili za dveře, naskákali do auta a odjeli. Týden jsem se snažil dostat domů, nebylo kudy. Musel jsem hledat jídlo jinde. Tady misky jsou, ale ty cizí kočky mě k nim nepustí… Jdu dál, nohy už mám jak z olova, bříško mě bolí hlady. Je mi zima, prší.
„Hele, kotě. Asi se zaběhlo sousedům, zazvoň!“
„Ale to není naše… bože, pojď sem, prtísku…“
V tu chvíli se olověné mraky na obloze rozplynuly. Rozpustil se i olověný kruh strachu kolem mého srdce.
Mám domov.

„... a potom jsem si vzal kousek toho masa, ale fakt jen malej, a plácl ho na zem a přišel Tobiáš a pak jsme se prali, ale já fakt nechtěl rozšlápnout tu misku s vodou, ale ona se tam nějak připletla a jak jsem měl mokrý packy, tak mi uklouzly nohy, hele fakt nemůžu za to, že ti pak spadla ta hromada toho vyžehlenýho prádla, já nevím, kterej slon ho podupal… víš, já jsem tak rád, že se ti můžu vždycky narovinu vyzpovídat a ty z toho nic neděláš…“
„Ty tak krásně vrníš, Barbuško,“ řekla domácí. „Škoda, že ti vůbec nerozumím.“

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem. Dolů po příkré stráni pomalým krokem sestupovala řada sekáčů, kosy svištěly v rytmu kroku. Vysoká tráva jim lehala pod nohy jak řady poražených nepřátel, žluté hlavičky pampelišek smutně zasychaly.
Nápřah, švih. Kosa prvního sekáče se zarazila, zvonivě zacinkala. Zastavil řadu a vyprošťoval uvázlou špičku. Opatrně rozhrnul vysokou trávu a spatřil drobounkou kostřičku se zašlým modrým obojkem s rolničkou. Zlehka jej nadzvedl brouskem. Malému chlapci, který pohraboval trávu, se zalily oči slzami.
„Ten je naší Pampelišky, kdes ho našel?“
Sekáč zakryl kostřičku travou.
„Jen tady tak ležel. Určitě ho ztratila. Neboj, jistě se má někde dobře…“

„Trocha historie nikoho nezabije,“ pravila rozvážně Sofie.
„Blééé,“ nahodila koťata svorně ksichtíky.
„Neprotestovat, poslouchat! Byla kdysi dávno jedna obrovská říše, Egypt, kde byly kočky uctívány jako posvátné. Egypťané věděli dobře, proč. Nebýt nás, sežraly by jim myši veškerou úrodu a oni by umřeli hlady. I svoji bohyni jsme měli, Bastet. Kočky byly tehdy chráněny zákonem a kdo zabil kočku, byl potrestán smrtí.“
„Jů,“ udělala koťata. „A kde je ta říše teď?“
„Lidé jsou zvláštní. Neudrží si nic nadlouho, natožpak říši. Proto jsou kočkám nějaké říše úplně jedno. Konec konců, nemusíme být zrovna bohové. Nám stačí, když nás miluje náš člověk.“

Začalo to nenápadně. Nejdřív to chytly nákupní tašky. Znatelně zeštíhlely. Pak lednička. Vnitřní prostor se značně vyprázdnil. Jen tam, kde to mělo být viditelné, nebylo vidět nic. Co se změnilo, byla nálada.
„Už zas jídlo? Koukněte se na sebe, víte, jak budete vypadat?
Už ji to drží třetí týden. Odměřuje porcičky. Všem. Proč to vždycky odnese celé okolí? Začali jsme konat. Když uvařila večeři a otočila se, zjistila, že chybí půl porce. Losos byl výtečný, jiného neměla, zůstala hlady.
Pátý den to vzdala. Naštěstí.
To už měl domácí dolů pět kilo, my každý asi půl a ona celých 15 deka…

Statečně se prodírali hustým porostem. Vojsko podivných tvarů - klínovité, zploštělé tělo s mohutným zadečkem, kroužkovaná hruď se třemi páry nohou, opatřenými silnými drápy. Vyzbrojeni třemi bodavými stilety v ústech se bezostyšně drali za potravou, za územím, za životem. Konečně se po dlouhém půstu dočkali.
„Ta kočka se nějak moc drbe“ pronesla domácí. „Pojď sem,“ prohrábla jemnou srst.
„Fuj, vidíš to? Panebože, ona má blechy!“
Vypuklo šílenství. Všechny kočky byly postupně odloveny, zakápnuty spotem. Celý dům byl vydrbán, pračka jela na sto procent.
Malí, ale zato oškliví nájezdníci pro tentokrát nezvítězili.
Je to ale jen otázka času, kdy vstanou noví bojovníci…

„Tady Dana Břízová, vaše duše spřízněná!“
Jo? A kde jsi, ty duše spřízněná, když tě potřebuju, co? Koukej naklusat, vyndat mě z přepravky a pustit ven, než ji rozštípu na milion kousků! Nechci, aby mi nějakej člověk koukal do huby, a už vůbec nechci žádný pigáro do kožichu, jasný? Nerozumíte? Haló!!! Chci domů! Nechte si ty kecy, že je to jen pro mé dobro! Pro mé dobro je běhat na zahradě a honit hmyzáky, slyšíte??? Já chci domů!!!“
„Vozit kočky na očkování je za trest,“ řekla domácí. Zesílila autorádio.
„Posloucháte stále pořad Radiopřání. U mikrofonu Dana Břízová, vaše duše spřízněná.“

„Koukejte už zalézt do toho pelíšku!“ pravila rázně kočičí máma Sofie.
„Pohádkůůů, pohádkůů,“ překřikovala koťata jedno druhé.
„Jste tu všichni? Tak poslouchejte: Pro zlobivý děti si chodí čerti. Ale pro zlobivý koťata chodí nutrie. Ale není to lecjaká nutrie, je to punková nutrie! Má velkou fousatou hubu a z ní čouhají dva obrovský oranžový zuby. V uchu má kus drátěnýho plotu, na zádech zelenej pruh ze žabince. Věčně je v rauši, protože si dává mletou vrbu, a miluje rachot. Proto musí kočičky našlapovat potichoučku a hlavně vůbec nesmí chodit k řece, jasný?“
Tu noc se koťata od mámy ani nehnula.

Lidé umí spoustu věcí.
Umí namalovat černý puntík na bílý papír a je to umění. Diváci stojí v řadách před obrazem a vzdychají, jak úžasný je to tvar, jak skvěle je umístěný a jak nádherně z toho trčí do prostoru.
Umí natočit film plný krásných žen, úžasných západů slunce, rychlých blýskavých aut a prázdných frází.
Umí postavit dům, který je nádherně proporcionální, ale v jeho šikmých místnostech se nedá s radostí bydlet.
Umí postavit na sebe tři ojeté pneumatiky, propíchnout je rezatou tyčí a vydávat je za poslední výkřik sochařství.
Kočky zvládají jen jediné umění. Umění přežít.
Co je víc?

Potíž je v tom, že když kocour kulhá, při značkování šišlá. Pokud je k tomu ještě zamilovaný, tak je to úplný běs.
SAKASUJU VÁM CHODIT ZA SLSKOU S PEKÁLNY! JÁ!
Hlavně, že se nezapomněl podepsat.
SLSKA Z PEKÁLNY JE MOJE! JÁ!
Všude.
MILUJU TĚ, SLSINKO! JÁ!
Už je to monotónní, kam se jeden vrtne, tam zamilovanej vzkaz.
KDO MI PUDE ZA SLSKOU, DOSTANE DO ŽEPY! JÁ!
Kdo by za ní chodil, za uječenou zrzavou kočkou???
Nakonec mi ho ale bylo až líto, tu kudlu do zad od ní si fakt nezasloužil…
TA PLOLADNÁ MLCHA! ČTYŽI KOŤATA A ANI JEDNO ČELNÝ!

Na cestách byli deset dní. Prochodili všechny ulice, uličky, prolezli všechna křoví. Večer se vraceli unavení a nešťastní. V práci je nic nebavilo, doma panovala napjatá atmosféra.
Kruh jejich cest se stále rozšiřoval. Původně procházeli jen nejbližší okolí, potom to brali ve větších kruzích. Bezvýsledně.
V duchu už to vzdali.
Uvolněný prostor uviděla Centrální distribuce koček a začala jej zaplňovat. Prvně kočkou s třemi koťaty, posléze ještě jedním kotětem sólistou.
Když jsem se po deseti dnech vrátil z toulačky, místo mých třech kočičích spolubydlících jsem jich napočítal osm.
Od té doby raděj nikam nechodím.
Tak vznikl Hotel u devíti koček…

„To prostě nemůžu stihnout! Okna, dárky, cukroví…“ klela domácí a běhala po domečku. Uklidili jsme se moudře z cesty, známe konce. Nakopnutá kočka, přinejlepším.
„Odnesu tohle do sklepa a bude večeře, jo?“ odběhla s plnou náručí věcí. Nepřiběhla. Přikulhala. Přehlédla schod.
Druhý den ji přivezli s nechodící sádrou, nešťastnou, prý jak to dopadne? Jak asi. Klídek, vánoce přijdou stejně, no ne? Přišly a byly príma. Domácí se celé dny válela a my šťastně s ní. Okna špinavá, dárky přes Internet, cukroví, co spatlala vsedě, skoro nepřipálila.
Za odměnu jsme neshodili stromeček, nerozškubali dárky.
Ponaučení?
Když moc spěcháš, raději si sedni.

Ten tvar je bezchybný - kruh má magickou moc. Kdo do něj pohlédne a zadívá se, je ztracen. Ztracený v hloubi zelené, zachycený černou. Ztracený v hloubi zlaté, polapený černou. Na barvě koneckonců nezáleží.
Jen málokdo má ale to štěstí, vidět jiskřivé opalizující pablesky zblízka. Ne každému je to dovoleno. Ne každému je tolerováno přiblížit se tak, aby spatřil, jak se jednolitá barevná plocha rozpadá do malých barevných loukotí, kterými občas probleskne stříbrná tečka.
A pak se to stane. Barva mizí a od středu se rozlije inkoustová čerň.
Kočka svůj pohled právě zaměřila jinam.
Važ si toho, co jsi směl vidět…

Stál na trávě, třásl se jak osika. Na těle se mu ježily chomáče chlupů, nohy připomínaly dráty do betonu a ocásek za ním jakoby patřil olezlé kryse.
Znechuceně se podíval za sebe. Lidi už nevypadali vyděšeně, ale s gustem se smáli. „No ty vypadáš, se na sebe podívej,“ nabádali ho.
Jen se smějte, pomyslel si. Vypadáte pořád stejně příšerně, mokrý nebo suchý. Ale počkejte, až uschnu. Protože já, na rozdíl od vás, své dokonalé tvary budu mít zpět, jen co mi uschne kožich.
A příště už vám na ty kecy, že ten bazén je leda pro kočku, fakt neskočím.
Tssssk.

Ten klid, když jsme tu byli jen dva. Domácí se starali o misky, pelíšky, nic nebyl problém. Prostě pohoda.
Pak ale přišla ona. Malá, zvíci dvou dlaní, vykulená, rozježená. Vyhozené kotě. Po chvíli jsme se nedivili. Kdybychom mohli, vyhodili bychom ji taky. Bylo jí rázem všude plno. A k tomu rozený generál. Pojď si hrát! Hele, ocásek! Dělej!!!
Domácí jí podlehli. Toho musíme využít. Řekni jim, že máme hlad! Na tebe dají! Kotě se nafoukne: „Si piš! Je vám ale jasný, že teď mám velení já, jo?“
To jsme dopadli. Jednou jsme na to kývli a už jí to zůstalo…

Narodil jsem se s darem, o kterém jsem ani nevěděl. Vyrůstal jsem v maringotce, sjezdil kus světa. Nikdy jsem nemusel provozovat žádnou ekvilibristiku, a přesto jsem vždycky posledním číslem představení.
Stačí, abych jen přišel, sundal brýle a začnou se dít věci. Já s tím nikdy problém neměl. Od malička jsem viděl některé lidi šedé, žluté, červené či fialové a myslel jsem si, že to tak má být. Že takoví prostě jsou.
Ti lidé s tím ale problém mají. Zvláště ti fialoví a žlutí a tak musíme raděj zas dál.
Přijedeme i k vám. Určitě přijďte.
Pobavíte se, až přijde kocour.

„Nechápu, proč tě mám vůbec ráda.“
Vyčítavý hlas se nesl prostorem. „To je pořád dokola. Ráno vstávám, ty se ani neuráčíš rozloučit. Přijdu z práce, válíš se na kanapi, pomalu ani neotevřeš oko. Buď se někde povaluješ, nebo si hraješ ty svý pitomý hry. Jo, umíš přijít na jídlo, perfektně. Hlavně když ti ho strčím až pod nos. Proč já si tě vlastně vůbec pustila domů? Ani na víkend pomalu nemůžu odjet, prvně děláš vyčítavý pohledy, pak abych si tě ještě usmiřovala.“
Kocour líně vstal, protáhl se, dotknul se soucitně její ruky.
„Ve tvé kůži bych opravdu být nechtěl,“ zavrněl.

Ten dům stál opravdu za to. Starý, ale rozložitý, pevný v základech, v jeho zdech byl stále cítit genius loci jeho bývalého majitele, rozmarného malíře. „Tady bude kuchyň a tenhle pokoj je jako dělaný pro děti,“ švitořila budoucí majitelka.
„Je tu jeden problém,“ ozval se realitní agent. „Bývalý majitel měl kocoura a vymínil si, že kocour tady musí dožít.“
„Jako tady? Vevnitř? Ani náhodou!“ ohlédla se švitořilka. „Kudy do sklepa?
„Tudy,“ ukázal zneklidněný agent. Pak už jen slyšel ránu a nářek.
Jako obvykle. Odmítnou kočku, už houká sanitka a smlouva zas nikde.
Černý kocour za oknem potměšile přivřel zelené oči.

Kde jen může být? Vždyť tu ještě před pár dny byla… Moc mi chybí, sestřička. Vyrostli jsme spolu. Za mrazivých nocí jsme se hřáli. Hledám ji celé dny. Cítím její vůni, vím, že tudy přednedávnem prošla. Musí tu někde být, přece by ode mne neodešla. Budu hledat, dokud ji nenajdu. Vím, občas ráda bývala sama. Ale vždycky se vrátila… tak kde je? Tady byla naposled. Ještě ji tu cítím, ale dál už stopy nevedou. Cítím ale něco zlého, kovovou pachuť krve. Co se -
Poslední, co kocourek uviděl, byly kola vlaku a kousek nebe.
Neviděl plačící ruce, které ho potom pohřbívaly.

Už ho zase slyším.
Plíží se kolem. Vím to.
Ještě ho nevidím, ale je tu. Jako včera, jako před týdnem. Nedá si pokoje.
Čekám v naprosté nehybnosti, svaly napjaté, připravený k akci.
Teď zastavil.
Je na kraji zahrady, váhá. Tuší, že tu někde jsem a čekám.
Nervozita stoupá a mé tělo se chvěje nedočkavostí. Slyším první váhavý krok, druhý...
Jeho touha je silnější než on. Tohle je ale můj pozemek a moje jídlo. A moje taky zůstane! Pak to jde ráz na ráz. Tasím. Skok, náraz a křik.
Nahoře se rozletí okno:
„Zatracený kocouři! Kdo má v tom jekotu spát?“