Moje články

„Mama!“
To je sama, na rozdíl od mami, což je maminka.
„Nemůžeš jít sama z kopce, sletíš!“
Prásk.
„Vidíš, vstávej, šup!“
„Mama!“
„Jasně, že sama.“
„Mami hajá,“ oznamuje moje nejzářivější hvězdička kolemjdoucí paní.
„Ano, hajá, je nemocná,“ snažím se zjemnit řečené. Paní se usměje a jde dál.
„Mamí hajá,“ oznamuje hvězdička sousedovi. Starší pán je evidentně dobře naložen, takže vesele odpoví: „Ta se má, ta tvoje maminka. A tatínek taky hajá?“
„Hajá,“ přisvědčí hvězdička. „Na mami,“ dodá důležitě.
Pán vyprskne, já popadnu hvězdičku do náruče a mažeme domů.
Rodičům posléze dlouho vrtalo hlavou, proč na ně sousedi tak šibalsky pomrkávají…

Teď už ne podle abecedy, ale prostě jak jsem si oblíbené ukládala...

Elementálové od Lejdynky. Pobavili velice.

Jiný živočišný druh od Amaranty.Zatrnulo mi.

96 hodin od Owlicious.
Rozněžnilo.

Nepatřím k vám (a jsem za to ráda) od TheBlueEyedBandit. Zabodlo vzpomínkou.

Sklíčka od Mamut. Taky bych si přála vidět draky...

2002 od hidden lemur. My, co máme řeku kousek za domem a její návštěvu už zažili (někteří), ji takhle už vidět nechceme...

Každý den od Peggy Tail. Zvláštní drabble, moc se mi líbilo.

Optimalizace chaloupky od myday. Dostala mě do kolen, smíchy.

Pauza v misi od Danae. Jestli mě Peggy Tail dostala do kolen, tak Danae definitivně pod stůl. Též smíchy.

Matky, matičky, matice od Evangelista Biolog. Zmátli mě totálně.

Zoufalství v hlase od Taarg.
Po přečtení se mi regulárně chtělo brečet a myslím, že mě rozhodil naprosto nejvíc ze všech letošních drabblů. Silné a bohužel obávám se, že pravdivé. Kéž by už lidi měli rozum taky.

Jak se Kerbík naučil počítat od Tyfónka. To je tak něžné a hezké...

Kterak Angličané zvítězili taktikou strašlivou od Rebelky. Pobavilo mě strašlivě.

Čáry, kouzla, halucinace od Svojanovské.
Celý cyklus o Svojanově mě bavil. Paráda.

Temná od wandriky. Úplně jsem stvořitele viděla, jak se probírá materiálem a neví, co s tímhle kouskem.

Bez ladu a skladu, jak jsem si házela věci do oblíbených...

Rodičovské představy ratolesti nebaví - Skřítě čtu moc ráda, většinou se skvěle pobavím.

Vidět nestačí - Keporkak, letošní nováček. Její drabblíky znám ze šuplete, byla jsem moc ráda, že jsem tu na ni narazila.

V rouše beránčím elliade a její sportovci, úžasný svět, doporučuju!

Nekrolog na bývalé ódy Aplír, pobavilo moc.

Hřiště - Mordomor toho letos moc nenapsal, velká škoda.

Konec vesmíru - Aveva a její božátko - boží!

Fňuk - netopýr budečský a jeho dva netopýrci, doufám, že už jsou kámoši

Strašidlo nejstrašnější - Faob, též těžko vybírat, spousta skvělých drabblat

Návštěva u babičky - Hippotamie - skvělý kousek

Nespoutané kadeře - Wolviecat - pobavilo moc

Noc na Dněpru - PanVrchní - líbilo moc

Totální vzpoura winterpool - jak dobře to znám!

Bacha na buchty - zirafice - též nováček, též super kousky

Mistr Jeřábí šat - ef77 - nádhera, opravdu nádhera

Plnou traťovou - Linkový stykač - též nový nick a velmi zajímavý svět kolem tramvají.

Arenga - stíhá neskutečně moc věcí najednou. Rodinu, dva fandomy v DMD, betování, psaní na další stránky - nechápu, jak to dělá. Mám ráda její fandom Rotolf z Rohova, a jaké jiné drabble vybrat, než to, které mi bylo věnováno:
Dobré místo pro život

Aries - dobrá duše DMD, neúnavná čtenářka, komentátorka, ale hlavně skvělá drabblistka, její kousky nabité akcí miluju. Jen vybírat jde těžko. Tak třebas
Obklíčen (ale mohlo by tu být kterékoli, vše jsou skvělé).

Chrudoš Brkoslav Štýřický - jeho svět mě fascinuje. A někdy je mi jeho aktérů líto, třebas tady: Lyžařův hořký den .

KattyV - se svou letošní dětskou partou pro mne byla na špičce. Skvělý příběh, krásně dotažený dokonce. Přála bych Ti, Katty, aby se ti podařilo, co chystáš. A opět těžký výběr. Nakonec jsem vybrala Jak ho nezná - protože mě opravdu vzal za srdce.

Killman - jeho Odria je spletitá, náročná, ale čtu ji ráda. A občas opravdu dojme, jako třeba tady I bezejmenným se občas plní sny .

kytka píše prostě úžasně. Její kousky Z Nového světa mě opravdu berou. Třebas Čtvrtá zima . Normálně mi vstávají chlupy, fakt.

mila_jj - nelze vynechat, ani náhodou. Její vědecká stoslůvka... nechápu rozsah jejích vědomostí. Fakt. Úžasné Vystoupit z davu a zazářit jsem četla fascinovaně několikrát.

neviathiel - letošní příběh jsem četla s napětím, a byla jsem moc ráda za to, jak dopadlo. A tenhle kousek, ten se mi zaryl do paměti: Nad oblaky .

Regi - oscilující a vyvažující svět psí a svět poloobří, v obou má výborné kousky. Díky za odpověď na můj hloupý dotaz: Loučení s Frídvulfou .

Rya - pan Grenadin, Sovátko a Myšák nebo cokoliv dalšího otevřete, stojí za přečtení. Prostě umí. Nejvíc mě vzalo vyznání víry .

strigga - její vážné kousky jsou výborné, ale pro mne má naprosto skvělý smysl pro humor, miluju ZSZP, ale letos mě poslala do kolen tímto kouskem: Rychlonožkova óda na Haha Bimbi aneb Jak mně by jen bylo líp... .

terda - Skřivánka čtu moc ráda, stejně jako i ostatní její drabblíky. Tentokrát jsem vybrala něco hned ze začátku - Koňské délky .

tess - Ostrovy vyhledávám. Líbí se mi, jak je ten svět postavený a líbí se mi postavy, které v něm ožily. Vran, Rezka... a letos i Badatel. Beran.
Za všechny Pevný bod .

tif.eret - letos psala i jiné věci, než jen horory, a přiznám se, mně se ty nové kousky líbily víc. Třeba toto, tam mě pointa dostala: Starý zloděj.

vinpike - letos jsem do prvního výběru zařadila (z jeho tří identit) jeho. Protože prostě Jeroným. Co víc říkat? Není třeba. Zvlášť když se pustí mimo svůj rajón: Kdo se ke mně přidá? .

Ještě kousek.
Není to ono. Musím výš.
To je dřina, tohleto. Lehnu si na bok a zkusím natáhnout packy. Nejde to. Málo místa. Znovu vstát a popojít pár kroků. Opatrným šlapáním zjistit půdu pod nohama, ještě abych tak propadla do hlubin, to se vám vždycky tak leknu, to si ani neumíte představit.
Takže znovu. Tady je koleno, tady bok… cože? To teda ne, takhle by to nešlo! To přeháníte, ne? Nacpu se do úzké mezírky a znovu se pořádně zavrtím.
Pěkně se rozdělte a udělejte mi místo! Tady jsem pánem já!

„Rozálie,“ řekne rozespale domácí, „zas musíš ležet napříč postele?“

Chechtáky klechtáky rypáky
Štěkají kousají chrochtají
Dobývají se potají
Tam kde se lidé bodají
Slovy pojmy dojmy
Pláč křik bolest dej mi
Křičí a rypáky vzpínají
Pocity hrůz rádi nasají

Rozpárat zapárat uzavřít
Nepustit nedopustit nepřipustit
Nejsme tu pro legraci
Nejsme tu na hraní
Nejsme tu na zpívání
Jsme tu na čištění
Hory doly černý les
Neštěkne už po nich pes

Paprsek rozprsek přepršek
Rozčtvrtí ubije rozdrtí
Vyletí proletí uletí
Srdce plíce ruce kuše
Mají přízraky i duše
Netuším netušíš netuší
Strážcům se plakat nesluší

Uvíznout v čase
Uvíznout dá se
Uvíznout v smrti
Uvíznout drtí

Přidala ses dobrovolně
Sheilo

Přišla návštěva a plká o blbostech. Světelný vítr. Mikrokosmos. Kosmos. Odvrácená strana měsíce a tak. Samý kraviny.
Já mám jiný starosti.
Občas se tu zničehonic vynoří rybička. Pluje po zemi, zvětšuje se, zmenšuje… a nedá se za svatou kočku chytit. Drápky už mám ošoupaný, domácí se raduje, že jsem shodila zimní špeky… Ale to mi povězte, mňauvajs, kam ta rybka mizí?
Je tu.
Není tu.
Připluje maličká, zářící.
Odpluje velká, rozplesklá.
Klidně mi vleze na záda a domácí se lámou smíchy.
Potvora jedna.
Tsssk, nějaký kosmos, to je máčka.
Největší záhada všehomíra je, kam mi sakra pořád mizí moje rybička?!

Dvě lokomotivy, šest vagónů.
Dělí je dva kilometry jedné kolejnice.
Sbližuje je rychlost, kterou se řítí proti sobě.
Je 15. září 1896, dav diváků netrpělivě natahuje krky.
Jedou!
Čtyři postavy se kutálí po náspu, to vyskočili strojvůdci a topiči.
Ještě pár vteřin, půda se chvěje. Strašlivý výbuch rozmetá lokomotivu, všude létají kusy železa a syčí pára. Kotel vybuchl!

„Idiot!“ drtí mezi zuby starý nádražák. „Varoval jsem je! Okouzlil je, prý senzace! Teď to mají!“

Crush, duchovní otec akce, je nadšen. Mrtví a ranění ho nezajímají, o riziku věděli. Ostatně, je pojištěn.
Point Crush bude navždy pojem, a to je důležité.

„To mám vyhlásit rozhlasem Uteklo nám takové zvířátko, velké jen jako náklaďák, na ocasu má jedovatý trn, neberte si ho domů, protože miluje lidi až nezdravě?“

Hádali jsme se, jak varovat obyvatelstvo, ale vtom jsme ji konečně zahlédli.
Jenže.
Než jsme ji našli, sežrala:
- náměstka v tatrovce
- fízla
- dělnického kádra
- svátečního myslivce pif paf bum
- svazáka, co místo sázení stromků žvaní
- babku udavačku.

Když jsme ji konečně chytili, koukla krhavým okem, odříhla, vyplivla boty, pozvracela se. Takovou nálož aktivních blbů nesnese ani žaludek mantichory.
Bylo nám jí vlastně líto, tak jsme otevřeli prostup a přes její protesty ji šoupli domů.

„Mrcho paličatá!“
Prospektor Henry Wickenburg klopýtá přes kameny. Chytá osla, který mu utekl se zřejmým úmyslem nenechat se už nikdy chytit. Trmácí se za ním už hodiny, několikrát ho měl téměř na dosah, ale to proklaté zvíře vždy uskočí. Jestli ho nechytí, padnou nakonec oba za oběť odpornému supovi, co nad nimi krouží a čeká na kořist.
Vztekle popadne kámen a mrští ho po zvířeti, které se ostražitě pase nedaleko.
Popadne další, zarazí se. Co to, k sakru...
Kámen je protkaný zlatými žilkami.
Tak Wickenburg za asistence osla a supa objevil Vulture Mine, Supí důl.

Jedno z nejbohatších nalezišť Arizony.

Končily zde oběti rvaček či vrahové.
Boot Hill.
Mrtví se totiž pohřbívali, jak padli, včetně bot. S náhrobními nápisy si hlavu nikdo nelámal.

„Zemřel na otravu olovem.“ (Čti prostřílený jak řešeto.)
„Omylem oběšen.“
„Lynčován davem.“

Jeden hřbitov pro všechny mrtvé desperády z okolí.
Lidé se mu vyhýbali, prý tam strašilo. Přesto na něj kdosi složil báseň:

„Zastav se, poutníče, na tomto pustém vrchu a pomodli se za nás.
Nelituj nás, kdo předčasně spíme věčným snem,
na sobě houni, na nohách boty, pod hlavou sedlo.“

Pokud jde o sedlo, autor se mýlil. Bylo příliš vzácné, než aby bylo pochováno s majitelem.

Vytahovala se, tlustá bréca, ležící volně na klínu paničky, která jí špitala: „Neboj, maminka tě nedá, jenom to malinko štípne…“
Blbej pes. Neměl očuchávat mou klec. Klopila jsem uši, syčela, nic. Otravoval dál a ta ženská jen: „ Bobečku, pojď k mamince…“
Nešel.
Tak jsem bobečka ťafla do čumáku.
Zaječel, vyletěl. Vyděsil tlustou brécu. Zaječela, vyletěla. Provedla oběma „maminkám“ perfektní tatuáž výstřihu a vyskočila na skříň, kam se za ní škrábal ťafnutej, kterej nepobral, odkud rána přilítla.
„Maminky“ zmateně čučely, vyděšeně krvácely a bílá, když konečně zklidnila ten čurbes, dala všem příkladem malou hodnou černobílou kočičku, vzorně spící v přepravce.
Mě.

Přivedli dívku na přelomu dětství a dospělosti.
Neměla nic, jen nadání, zářící do daleka.
Naučil jsem ji toho hodně, ale některé zkušenosti jsou nepřenosné.

A tak jsem jí stíral slzy, když se rozhodla, že než vidět umírat své děti, nechce je raději vidět se ani narodit.
A tak jsem jí stíral slzy, když zemřel Chris, muž, kterého milovala.
A tak jsem jí stíral slzy, potrestané, že nedokázala nechat lidi napospas surovému vrahovi.

Kráčíme bok po boku už několik století. Lidé kolem se mění, ale Sheila pro mne zůstává tím nejdůležitějším člověkem.
Má žačka, má kolegyně, má navenek nikdy nepřiznaná láska.

Kůň Ruff kráčí vyšlapanou stezkou, v sedle veze starého muže, dobrodružným životem těžce poznamenaného. Revmatismus, struma a nepřítel nejzákeřnější, slepota. Přežil mnohé, poráží ho vlastní stáří.
Pes, doprovázející pána, zaštěká – kůň uhnul z cesty. Ruff se poslušně vrátí na naučenou trasu. To dcera Viktorie poradila otci, aby svůj vztek na nemohoucnost zklidnil v sedle.
Stařec smutně objíždí své pozemky a v duchu sní o překrásných krajích, které sám objevil.

Zanedlouho zemře a na jeho náhrobku bude vyryto:
Slavný lovec a průvodce
1824 objevil Velké Solné jezero
1825 Jižní průsmyk
1830 Yellowstonské jezero
1843 Založil Fort Bridger

1804 – Jim Bridger – 1881

Na takovou potvoru prý narazíte jednou za sto let. Obrovská obluda, ostré drápy i zuby, zrohovatělý ocas.
Bájné bytosti nejsou výmyslem pošetilých jedinců. Létavci z Galwarthy dali základ pohádkám o dracích, yetti má kořeny u walmirských kožonanců.
Mangikorské bestie – lidmi nazývané mantichory – jsme lovili nedávno v Brazílii. Naštěstí se nedostaly k obydleným oblastem, zakročili jsme včas.
Jednou za sto let?

Kdepak, žádný blesk.
Vyjela po mně z lesa. Vystřelila jsem, ale švihl mě tlustý ocas s trnem.
Zahlédnu, jak mizí mezi stromy, a už nevnímám nic.
Netuším, kam utekla.
Problém je, že je lidožravá a my jsme v centru Čech.

Brno jako každé ráno ucpané až běda. Trčím v koloně, nervózní za volantem. Dav na zastávce netrpělivě přešlapuje.
Až na ně.
Stojí proti sobě, dav kolem nevnímají. Mají svůj svět, něžně se drží za konečky prstů, hledí si do očí. Čiší z nich láska, touha, nechuť se rozloučit po probdělé noci, ať první, sté, tisící… Ona mu láskyplným gestem urovná límeček, jemně, majetnicky. On se usměje, lehounce jí políbí konečky prstů. Dál setrvávají ve své bublině radosti, jediní nespěchající, jediní, kterým je kolona ku prospěchu.
Do práce dojedu pozdě, ale s úsměvem na rtech.
Viděla jsem lásku v přímém přenosu.

„Zachovala jste se správně."
„Zabila jsem člověka!“
Nejhorší provinění. Jsme tu proto, abychom lidi chránili od hrůz, které se na Zemi snaží dostat zvenčí. Chráníme bez rozdílu všechny. Malé, velké, silné, slabé, dobré, zlé. Já toto základní pravidlo porušila.
„Byl to odpad společnosti, vrah, sadista, násilník. Nezabila jste ho. Jen jste mu nedovolila, aby zabil on vás.“
Udiveně vzhlédnu.
„Nikdo vás neodsuzuje,“ usměje se povzbudivě revírník. „Naopak. Proč myslíte, že jste jen postavena mimo službu? Nejste první strážce, který zabil člověka. Ti ostatní ale nebyli jen postaveni mimo službu. Byl jim odejmut dar a dožili své životy v grossnolském vězení.“

Domácí dřepí kolem ohně, na klaccích nabodnuté tlusté růžové myši. Voní na dálku, ale my k nim nesmíme. To je samé: „Mazejte pryč, kočkouni, spálíte si kožich!“
Když už je nebaví nás odhánět, zavřou nás domů. Zrádci.

Druhý den, jakmile vytáhnou paty, jdeme inkriminované místo prozkoumat.
Myši, ač hledáme důkladně, žádné.

Domácí se vrací, ale radost z návratu skončí hned za dveřmi.
„Co to…“
Dlažba, koberec, peřiny… stopy černých tlapek jsou všude.
„Kdo to byl? Poťapat jo, ale přihlásit se, to ne, co?“
Po důkladném zkoumání zjistí, že v tom lítáme všichni.
Spát jdeme bez večeře (granule nepočítám, že jo.)

„Ty s ním chodíš?“ kulí na mne oči kolegyně Jarka.
Povzdechnu si. To byl nápad, Gonny, přijít za mnou do práce. Prý abych nezapomněla, že v sobotu odjíždíme na dovolenou. Taková pitomost.
Zavrtím hlavou, ale palbě otázek neuniknu.
„A když s ním teda nechodíš, nemůžeš mě s ním seznámit? Dělá nějaký sport, že jo? Vypadá na to! Jaký? Odkud ho znáš? Co dělá? Je volný? Kolik je mu?“
Ach Gonny. Co narychlo vymyslet?
„On by tě nechtěl. Je na kluky.“
Jarce spadne brada. „Taková škoda!“
Jestli to Gonny zjistí, tak mě prokleje.
Ale co. Pravdu v žádném případě prozradit nesmím.

Sedmá třída, dějepis. Husitské války.
„Zmenšeniny husitských zbraní,“ ukazuje nám soudružka učitelka.
Valíme oči.
„Okované cepy – každý sedlák s tím uměl.“ ukazuje asi metr dlouhý cep. Pak vytáhne tyč s připevněnou koulí, okovanou železnými hroty.
„Řemdih,“ představí učitelka zbraň. „S ním husité sundávali rytíře z koní. Roztočili kouli,“ roztočila řemdih, „zasekli a rytíře stáhli z koně.“ Zasekla.
Hoši vzadu zajeli pod lavici, urvaná koule přefičela nad jejich hlavami a zaťala se do skříně.
Vyděšená učitelka jen zalapala po dechu, když vtom se ze třídy ozvalo: „Ty brďo, a to se vždycky trefili, jo?“
Na husitské války jsem odborník, věřte mi.

„Mama!“
To je sama, na rozdíl od mami, což je maminka.
„Nemůžeš jít sama z kopce, sletíš!“
Prásk.
„Vidíš, vstávej, šup!“
„Mama!“
„Jasně, že sama.“
„Mami hajá,“ oznamuje moje nejzářivější hvězdička kolemjdoucí paní.
„Ano, hajá, je nemocná,“ snažím se zjemnit řečené. Paní se usměje a jde dál.
„Mamí hajá,“ oznamuje hvězdička sousedovi. Starší pán je evidentně dobře naložen, takže vesele odpoví: „Ta se má, ta tvoje maminka. A tatínek taky hajá?“
„Hajá,“ přisvědčí hvězdička. „Na mami,“ dodá důležitě.
Pán vyprskne, já popadnu hvězdičku do náruče a mažeme domů.
Rodičům posléze dlouho vrtalo hlavou, proč na ně sousedi tak šibalsky pomrkávají…

První, co udělal nový šéf, byla povinná víkendová teambuldingová akce.
Adrenalin! Zážitky! Zábava! Stmelení týmu!
Připadala jsem si jak kdysi na rekreaci, šéf mi velmi připomínal tehdejší soudružku kulturní referentku.
V sedlech koní, voděných po jízdárně, dřepěli utrápení referenti, držící se madel zuby nehty. Domluvit se s hlavním stájníkem naštěstí nebyl problém. Přidělil mi koně a poslal se mnou jedno z děvčat.
Bylo krásné moci opět rozjet hřebce do trysku a slyšet vítr hvízdat ve vlasech. Adrenalin, konečně!
Nemůžu za to, že šéf čučel s otevřenou hubou a pustil se madla.
Dopad byl tvrdý.
Další teambuilding se už nikdy nekonal.

Dívala jsem se, jak odchází, a bylo mi hrozně.
První učitel, kterého mi přidělili, když jsem ke strážcům přišla.
Naučil mě vše, co umím.
Byl jako můj otec, má matka, má celá rodina.
Stál vždy u mne, pohotový, pevný jako skála.

Udělala jsem něco, co strážce prostě udělat nesmí.
Proto teď vidím jeho vzdalující se záda. Mám stažené hrdlo, je mi zle na duši.
Tolik let jsme byli pořád spolu.
V dobrém i zlém bok po boku.
Parťák nejvěrnější.
Teď odchází na další akci a já, vyřazená z kolektivu strážců, mu mohu maximálně popřát šťastný návrat.

Tak šťastný návrat, Gonny.

„Jsi rytíř ducha, statečný a věrný, v boji ses osvědčil, záda mi vždy kryl. Sliby své plníš, bohatství ducha nad bohatství světské povznášíš. Ženy a děti, sirotky zvláště, v úctě máš, ruku ochrannou nad nimi držíš. Kodex rytířů mravní příkladně plníš, vzorem všem mužům v okolí dávám tě dnes. Odměnu zasloužíš si velkou – já zámek výstavný ve Španělsku tobě dnes tímto věnuji.“

Rytíř na kolena pokleká, hlavu sklání.
Ocenění lenního pána jej těší velice, leč dobře ví, že zámek ve Španělsku pro něj není nic víc, než sladké cukrátko, nic víc, než vzduch.
Má totiž velkou vadu – zatím není dobyt…

Supěli do kopce. Každoroční test fyzické zdatnosti se chýlil ke konci.
Instruktor vpředu spustil:
„Než se ráno rozkoukám!“
„Než se ráno rozkoukám!“ rytmicky zopakoval spolek, klusající za ním.
„Zopakuju PAVOUKa!“
„Zopakuju PAVOUKa!“ zpěv sílil, běžci cítili, že se blíží cíl.
„Když ženská po mně kouká!“
„Když ženská po mně kouká!“
„Zopakuju PAVOUKa!“
„Zopakuju PAVOUKa!“
„Z díry se něco souká!“
„Z díry se něco souká!“
„Zvopáknu si PAVOUKa!“
„Zvopáknu si PAVOUKa!“

Proběhli cílem, zastavili, udýchaní, ale rozesmátí.
„Zopáknem si PAVOUKa,“ zavelel instruktor.
Srazili paty a dokončili pokřik:
„PROHLÉDNOUT
ANALYZOVAT
VYHODNOTIT
ODVÁŽNĚ
(ale)
UVÁŽLIVĚ
KONAT!“

PAVOUK, mantra, se kterou vstávali i lehali.

Mám já tohle zapotřebí? Jen proto, že si v nějakém hloupém filmu kdosi vymyslel, že vlk bude nosit domovníkovi psaní? Jako by nevěděli, že ve filmové říši se každá vyřčená myšlenka zhmotní!
Navíc vyfasuju domovníka kutila! Ostatní jednou týdně donesou pohled, a mají leháro. Ale já? Bedna s vrtačkou. Bedna se šroubkama, těžká jak prase. Jo prase, to bych táhnul rád, sem tam bych si kousnul… Ale prase nemám, dneska vleču, no já bych toho chlapa fakt nejradši sežral, víte, co vleču? Třímetrovej žebřík. Doufám, že aspoň dostanu něco od cesty, třeba kus tuleně… nebo aspoň makrelu…

Jak, není doma?

Čarodějka hleděla do dáli. Lesy za Sarragonským valem tmavly.
Viděla celou vlčí smečku – Aldogga, Beldogga, ostatní. Volné, svobodné. Černá linka už nesvazovala jejich mysl, nikdo už nepoužíval vlčí smečky na přepadávání vesnic, nikdo si pomocí vlků nerozšiřoval panství.
Vlci pomohli jí, když byla v nouzi – jen díky nim uprchla ze zajetí. Ona pak pomohla vlkům z moci loutkáře vlčích myslí. Vybavila si úlek muže, který zničehonic zjistil, že vlci už nejsou poslušní beránci, a smutně se pousmála.
Dluhy zaplatila a může jít dál.
Poslední myšlenka patřila Aldoggovi.
Vyřiď svým druhům, že už jsem doma…
Dlouhé vlčí zavytí jí bylo odpovědí.

„Škoda, Gonny. Byla krásná,“ snažila jsem se. „Bude jiná.“
„Nebude,“ zahučel. „Nikdy. Tohle nemám zapotřebí.“
„Co?“ To je vždycky okolků, než z něj něco dostanu!
„Nekoukej, jinak ti to neřeknu!“ zavrčel.
Pokrčila jsem rameny, sedla si do rohu a jen koutkem oka sledovala, jak přechází před oknem.
„Kocourka jsem unesl. Čumáček, to už jsem skřípal zubama. Ale bicáček mi nikdo říkat nebude! Na tričku to taky nosit nebudu!“ švihl o zem kusem oděvu.
Loupla jsem po inkriminovaném tričku okem a zakousla se do rtů, abych se nesmála nahlas.
Jestli si na tohle vzpomenu v akci, tak jsme v pěkný rejži.