Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Tady ho máš!“
Hans a Jack přede mne hodí svázaného Kristiána. Dopadne na slámu chléva, jen to zaduní.
„Vy jste snad zešíleli!“
„Nechtěl jít, tak co s ním jinýho!“
Kristián na mě úkosem zahlíží. „Co po mně chceš, ty čarodějnice? Jsem jen obyčejnej voják, na mně si nic nevezmeš!“
„Ale… já ti chci pomoct!“ vykoktám.
„Nevěřím ti ani slovo,“ zasyčí vztekle. „Háta tě dobře odhadla. Jen pořád nevím, proč jdeš zrovna po mně! Tábor je plnej vojáků, vyber si jinýho, s větším žoldem, a mně dej pokoj, děvko!“
Hans se napřáhne. Zadržím mu ruku.
Odjíždíme na celý den pryč, potřebujeme kočky zahnat domů. Z okna vidím, že se prohání po zahradě. Vylezu ven, zavolám – a nikde nikdo. Ani jeden kočičí ocásek, ani jedno ouško, hlasivky si můžu vykřičet, kočky prostě nejsou. Projdu známá místa, kouknu do sklepa – nic. Nezbývá, než se uchýlit ke lsti. V kuchyni vezmu do ruky plechovku s jejich oblíbeným lyofilizovaným kuřecím masem a zatřepu.
V tu ránu jsou kolem mne všichni. Odkud se zhmotnili, netuším.
A tak je to pokaždé. Kdepak nějaké prosby nebo výhružky. Jen úplatek funguje.
Jejich hluchota není kolektivní. Jejich hluchota je selektivní.
Myslím, že tohle zná moc dobře každý, kdo má kočky...
Snažím se navenek nedat nic znát, ale uvnitř zuřím. Mikael a Tara mě hlídají jak oko v hlavě, hluší ke všem mým návrhům.
Nezbylo mi, než sepsat prosebný list pro Jacka. Požádala jsem ho, aby navštívil Kristiána. Aby mu vysvětlil, že s ním chci jen mluvit. Jsem příbuzná rodiny a mám o něj starost.
Že každý večer po klekání budu na kopci nad táborem čekat na jejich příchod.
Nakonec jsem musela poprosit sedláka, aby dopis předal jednomu určitému trhovci.
Tak moc jsem se zapřela! Tolik proseb!
Teď už čtvrtý večer čekám.
Marně.
Nesnáším, když si své věci nemůžu vyřizovat sama!
„Takže,“ řekne Tara, „potřebuješ nutně mluvit s nějakým chlapem z tábora. Otázka života a smrti, říkáš.“
Přikývnu.
„Jenže tam nesmíš,“ podotkne Mikael.
„To je mi jedno! Prostě tam půjdu! Přehodím si kápi a nikdo mě nepozná!“
„Změnili heslo. Nepustí tě.“
„Tak mě tam propašuje náš sedlák! Až poveze zásoby, schovám se do vozu!“
„Vozy důkladně prohlíží. To ti neprojde.“
„V noci přelezu přes valy! Nikdo mě nechytí!“
„Jo, a ta ženská tě přivítá chlebem a solí. To určitě!“
Zmlknu.
„Ale no tak. Máš ještě čtvrtou možnost. Dobře víš, že jedinou schůdnou.“
Schlíple přikývnu.
„Ale to bych musela…“
„Ano,“ přikývne Mikael.
„Tady ti bude dobře,“ přisedne si ke mně Tara. „Než začne jarní tažení, je lépe v chalupě než ve stanu.“
Má pravdu. Ve stáji je rozhodně tepleji.
„To ano,“ přikývnu, ale nepřesvědčím ji. S Mikaelem tvoří dvojici strážců, která přebrala náš úsek. Přidala jsem se prozatím k nim, než mě zařadí jinam.
„O Jacka se postará Hans,“ snaží se mě dál rozveselit. „Navíc už je docela zkušený, ne?“
Přikývnu, ale v duchu vidím před sebou Kristiána. Zatracená Háta! Tak blízko jsem byla, a teď je všechno ztracené. Už se k němu nedostanu…
Velký stan působí honosně. Velitel trénu mě postrčí dovnitř.
„Kvůli ní byl v táboře ten povyk?“ zavrčí vojevůdce.
„Ano, pane.“
Nazrzlý muž se zvědavě nakloní: „Opravdu umíš čarovat?“
„Ne,“ hlesnu. „Umím trochu léčit, nic víc.“
„Lidi ji tu nechtějí,“ řekne velitel trénu. „Jsou s ní jen potíže.“
„Bolí mě tady,“ ukáže vojevůdce na podžebří. „Vyléčíš mě?“
Přimhouřím oči a zavrtím hlavou. „Ne, pane, to nedokážu.“
Zrudne vzteky. „Vyhoďte ji z tábora. Hned.“
Večer uléhám na seno stáje v nejbližší vesnici.
Když zavřu oči, stále vidím před sebou vojevůdce, v jehož útrobách rostou krabovité řasy z černé žluče.
Není mu pomoci.
Tábor jako by se probíral z těžkého snu. Ranění ošetřeni, mrtví pohřbeni mimo ležení.
Pak začaly padat první otázky.
Jak se to mohlo stát?
Byla ta černočerná tma pekelné znamení?
Začaly se šířit řeči o čarodějnictví a kletbách. Každý podezřívavě sledoval sousedy.
Pak přišli pro mne. Ukázal na mne ten kulhavý.
Prý čaruji, když léčím. Taky jsem se nebála, když táborem prošla nakažlivá nemoc.
Když mi přivedli kněze, pohlédla jsem mu dlouze do očí.
V příštím kázání vysvětlil všem, že to Bůh zkoušel své věrné a oni, až na výjimky, obstáli.
Řetěz udání a zášti jsem dokázala přetavit na svobodu.
Šejla umí (jako všichni strážci) ovlivnit myšlenky toho, komu se zadívá do očí. Sice po použítí "pohledu" mívá silné migrenózní bolesti hlavy, ale někdy prostě není vyhnutí...
Věnováno Neviathiel a Kitsune's Sun, za nápad a pošťouchnutí!
Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýre netopýre,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.
Díky za pošťouchnutí v komentářích u Hladový . Já za to nemůžu. Jakmile se mi nápad usadí v hlavě, chce véééén a je stejně neodbytný jako ty naše kočky.
Doufám, že mě Nevi nepřizabije, až mě potká :)
Pohádku O Smolíčkovi Pacholíčkovi, na jejímž základě jsem stavěla, jste předpokládám poznali. Boženě Němcové se tímto omlouvám :D
A pokud vás zajímá, co na to Neviathiel, nakoukněte sem
Tábor, v poledne zavalený černou tmou, hučí jak včelí roj.
„Tam!“ ukazuje Jack.
Nad ležením planou dvě rudá kola. Oči, dojde mi. Polknu.
Iraniggrum, černý běs. Rozdmýchává v lidech to nejhorší. Krmí se zlem, které zplodí.
Ležením proběhne vlna vzteku a nenávisti.
Meče okamžitě vyletí pomstít domnělé křivdy.
Bože, ať nové wigitory fungují! Jít na něj s píkou...
Ohlušující křik mě ničí, ale znovu tisknu spoušť. Zelené paprsky krájí černé zlo, jekot se stupňuje.
Konečně se tma rozpadne.
Křik utichne. Meče se nevěřícně skloní.
V prachu leží bezvládná těla.
„Pozdě. Zítra bude mít pár vojáků nové boty,“ řekne smutně Jack.
„Už nechci víc vidět, já ubohý!“ vzkřikl jsem při pohledu složku tajných dokumentů k akci s krycím jménem KMEN. „Proč já hlupák zrovna tobě dal úkol informace o politikovi nekalém shromáždit? Ta hora se dobře dva metry tyčí!“
„Kterak za to mohu já,“ opáčila Lisbeth. „Vždyť jen tři dny jste mi na tuto nevděčnou práci dal!“
„Shledávám, že toho lituji,“ prohlásil jsem rozčileně. „Kdo toto všechno prostudovat má?“
„Stačí fotografie, můj zaměstnavateli,“ zčervenala Lisbeth. „Tu ženě povětrné čenich olizuje, zde do komnaty tajné peníze cizích ukládá…“
„Ó,“ zvolal jsem obdivně, „soud nyní dozajisté v náš prospěch promluví! Hrdinkou zvu tě!“
Doufám, že jsem dobře pochopila zadání.
Nápověda na knihu, v jejímž stylu je psáno, je zde: (bílý text, nutno přejet myší): Robert Merle, Dědictví otců.
Dlouho se snažil proniknout do světa, z kterého k němu občas dolehly ty přitažlivé vůně.
Jejich střípky viděl v jasných barvách – ostře žluté, svítivě fialové, tmavě rudé. Přitahovaly ho jak magnet, nedokázal odolat jejich vábení.
Kolik času strávil v nehostinném, šedém Mezisvětí, netušil. Snaha prorvat tu zlořečenou slupku ho stála spoustu sil. Útroby zkroucené hladem, duše vyprahlá, oči plné prachu.
Pak slupka pukla.
Zavalila ho oblaka strachu, hrůzy, bolesti a smutku, prosvícená tu a tam zábleskem radosti a štěstí.
Půst byl u konce. Hltal emoce, polykal, pil – a s jídlem rostla chuť.
Rozhrnul cáry rozhraní a vstoupil do světa lidí.
Nevešlo se do jednoho drabble. Zhuštěné to nedávalo smysl.
A téma se hodilo... tak holt ještě jedno nesoutěžní.
„Šejlo,“ vklouzne do stanu Heike. „Nils… popral se s nějakým Smålanďanem... Felčar je zas opilý, pomoz!“
Vezmu uzlík a jdu. Vojáci jsou vojáci, nejdou pro ránu daleko. Samozřejmě, že jsou bitky v táboře zakázané, a samozřejmě, že se zákaz porušuje.
Když Nilsovi odhrnu zakrvácenou košili, vzdychnu. Rána na žebrech nevypadá dobře.
„Bodl… zespoda… měl druhý tesák…“ zašeptá Nils.
„Na,“ podám Nilsovi kus dřeva. Pochopí. Zakousne se do něj. Vytáhnu tinkturu, ránu pečlivě vyčistím. Stáhnu ji čistým kusem látky.
„Musíš mít pár dní naprostý klid. Žádné sedání, vstávání, chození. Ani…“ naznačím milování.
Heike se usměje. „Půst mu jen prospěje,“ prohlásí ulehčeně.
„Poslouchej, děvče,“ zastoupí mi cestu kulhavý voják, „pořád sháníš chlapa?“
„Jakýho chlapa?“ vykoktám.
„Viděl jsem, jak jste se Hátou málem porvaly o Kristiána. Hele,“ mrkne na mě, „stará to před měsícem zapíchla. Jako umřela, víš? Takže mám ve stanu místo. I v posteli!“
„Nemám zájem,“ zavrtím hlavou.
„Já myslím, že máš.“ Hmátne po mně. „Nebuď blbá. Vím nejlíp, co taková ženská jako ty potřebuje!“
Jak na mne sáhne, zafunguje reflex. Přitáhnu jeho ruku, zkroutím a pomalu chlápka položím na zem.
„Na mě se bez dovolení nesahá,“ zasyčím.
Na odpověď se zmůže, až když odcházím. „Stejně bych tak blbou ženskou nechtěl!“
Sedím nad klávesnici.
Tabulky, statistiky, platby. Kontroly, další kontroly, přepočty.
Miáuuu!
Pohodím hlavou. Teď určitě vám půjdu otvírat, když jsem možná zrovna přišla na chybu, co hledám od rána!
Miááááuuuuu!
Vydržte, potvory chlupatý! Co si myslíte, že asi dělám? Že sedím u toho počítače celý dny z vlastního plezíru? Kdo furt chce žrát, he?
MIÁÁÁÁUUUUU!
Mě klepne. Už řvou všichni tři. A já už jsem jen maličký kousek od toho, abych mohla svou práci dokončit a poslat v termínu!
MMMIIIÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁUUUUUUU!!!
Krucipísekdonnrwetrkrucajselement! Přestaňte tu řvát jak bůvoli!
Vyletím, otevřu dveře.
Mazejte ven, než vás ubezduším!
Krucinál, kde že byla ta chyba????
Nevím, jak ti vaši, ale naše trojčata jsou šíleně vytrvalá a když si něco usmyslí, tak vydrží otravovat neskutečně dlouho. Neskutečně. Dlouho. Dokud nedosáhou svého. Lumpové to jsou!
Nikdo nemůže popřít, že největší síly (občas v pozadí, občas v popředí), které s námi mávají, jsou tyhle tři nezvedenci. A Rozárka jim přizvukuje.
„Řekni Hansovi. Je v táboře už dlouho, všechny zná, oni znají jeho,“ mračil se Jack.
„Myslíš, že jsem to nezkoušela? Dvakrát! Jenže ani jednou to nevyšlo. Prvně skončili v hospodě. Když je se setměním vyhnali, měli ji oba jak z praku, takže cokoli Kristiánovi vysvětlovat nemělo smysl. A podruhé Hanse ta ježibaba hnala pryč hned, jak ho viděla.“
„Já ani nevím, který je jejich stan.“
„To vím já, ukážu ti ho.“
„Dneska ne. Mám službu u marodů. Víš, co je tam nočních můr? Musím se vyspat,“ otočil se ke mně zády.
Povzdechla jsem si. Tahat zezadu za nitky očividně neumím.
„Konečně pořádné jídlo,“ usměju se na trhovce. „Beru cibuli, vejce, maso a čočku.“
Zalovím v kapsáři a zeptám se: „Na čí straně je Bůh?“
„To ví jen on,“ zazní odpověď. Ruka, čekající na peníze, se stáhne. „Posila?“
„Dorazili jsme nedávno. Šejla a Jack. Můžu?“
Ukáže očima do kouta. Vylovím klíč, otevřu okovanou truhličku. Prohrabu obsah, jedna listina nese mé jméno.
Mrknu na písmo a zatetelím se. Riaggon! Konečně nějaké zprávy!
„Peníze nepotřebuješ?“
„Zatím ne,“ zavrtím hlavou. „Tady jsou víc v bezpečí.“
Přikývne. „Noční můry. Občas gronghové a nejvíc křídlatci. Rozhraní pořád praská. Jsem rád, že tu jste, potřebujeme každou ruku.“
Vojáci měli dvě možnosti zásobování - zásobovacími jednotkami, nebo trhovci. Zboží, které v táboře prodávali trhovci, bylo vždy oceněno kvartýrmistrem, ceny byly vyvolány a trhovec nesměl prodávat dráž, jinak byl potrestán. Za místo, kde si stánek postavil, samozřejmě platil poplatek. Zboží se nesmělo prodávat před desátou ráno a po západu slunce se musel přestat prodávat alkohol - hlídky, ani vojáci nesměli být opilí pro případ napadení.
Každý trhovec musel být prověřený a musel mít povolení vjíždět do tábora - stejně jako všechny ostatní cizí osoby.
„Couro zvyjebená!“ Stojí proti mně. Hubená, ruce v bok, z očí blesky. „Slídíš tu už dlouho! Dobře vím, o co ti jde!“
Kolem nás se začíná stahovat kruh chlapů. Ženský jdou do sebe, bude zábava!
„Chci jen…“
„Vím, co chceš,“ zasyčí má protivnice. „Přitáhlas kdoví odkud, a chceš mi ho vzít! Ale já si ho našla první! Táhni, než ti vyškrábu oči!“
„Rozbij jí hubu!“
„Nedej se, nová!“
„Rozdejte si to!“
„Dost!“ zahřmí vyšší, prošedivělý muž. „Nechte toho, nebo vás obě vykážu z tábora!“
Herenweibel. Velitel trénu.
Křísneme o sebe očima, ale poslechneme. Když odcházím, zahlédnu Kristiána.
Pobaveně se usmívá.
Stojíme na kraji lesa. Před námi je zimní tábor švédského vojska. A v něm Kristián. Dotknu se knoflíku. Zahlédnu změť stanů a známou tvář. Oddechnu si.
„Konečně,“ hlesne Jack. Z našeho přeřazení nemá žádnou radost. Naštěstí netuší, že je to moje práce. Na cestě nás zdržela vánice a poslední týden, kdy jsme se probíjeli těžkým sněhem, nám všem sebral plno sil.
„Držte se u mne,“ řekne Hans. „Doufám, že velitel ještě nezměnil heslo.“
Míříme k bráně, kterou střeží zamračená hlídka.„Lösenord!” zachrčí.
„Fjärilsvingar,” odpoví Hans. Zadržíme dech.
Hlídka si nás změří pátravým pohledem, ale pak uvolní cestu.
Jsme v táboře.
Vojenské tábory (všechny, nejen ty zimní) byly samozřejmě organizované, ohrazené a hlídané. Velitel tábora vždy na určitou dobu vyhlásil heslo, které znali všichni obyvatelé tábora (vojáci i civilisté). Bez znalosti hesla se do tábora nikdo nedostal - logická obrana před zvědy a záškodníky.
Jinak samozřejmě švédský tábor, tedy švédská řeč:
lösenord - heslo
fjärilsvingar - motýlí křídla
Děkuji veliteli, že si pro tento týden zvolil tak poetické heslo. Kde bychom jinak v zimním ležení v Bavořích sehnali motýla, že...
Situace v Sasku začíná být neudržitelná. Emoce, doprovázející postup švédské armády, přitahují stále více tvorů zpoza rozhraní. Síť strážců v dané oblasti musí být posílena, nebo na velkém úseku hrozí rozpadnutí rozhraní. Důsledky by byly katastrofální.
Využívám svého postavení a okamžitě stahuji sedm severních hlídek. Čtyři budou přiděleny do oblasti Mohuče, kam míří švédská armáda, tři posílí skupinu, která čistí a uzavírá rozhraní po průchodu armády krajem.
Současně též posiluji hlídku, umístěnou přímo v trénu švédské armády – přeřazuji tam jednu z dvojic, pracující v těsné blízkosti vojska.
Radu žádám o další posílení stavu strážců v Sasku a Braniborsku.
Míjíme rozbité vozy. V příkopech lapají po dechu ti, kteří na celodenní pochody již nemají sílu. Možná přežijí. Možná ne.
Svírá mi to srdce. Poslouchali velitele, šli bez reptání proti nepříteli. Stříleli. Bojovali. Zabíjeli. Zbylo jim jen právo na žold, a ani ten mnohdy neviděli jak dlouho.
Pak je, nemohoucí, nechali ležet u cesty jak prašivé psy.
Válka se zakusuje do země jak kosa do obilí. Je jako mlýn, který semele všechny. Mrtvé, i ty, kteří přežijí.
Jediné právo, které by mít neměli, je právo být zapomenut. Bohužel, právě toho mají vrchovatě.
Vážení domácí!
Mám eminentní zájem o obsazení nedávno uvolněné venkovní dílny s volným prostupem směrem k trati.
Předmětnou dílnu nemůžete ponechat dlouho neobsazenou, jinak se vám tam nakvartýrují toulavé kočky. Jistě uznáte, že mnohem lepší bude mít tam mě.
Dílnu i otvor budu pečlivě hlídat, chodit domů budu včas a už vůbec se nebudu ztrácet, packu na to!
Věřím, že mé zkušenosti s chozením po střeše ze mne dělají velmi dobrého kandidáta na tuto uvolněnou místnost a slibuji, že do ní nepustím žádného přivandrovalce ani zvenčí, ani zevnitř.
S úctou váš Goliáš.
PS: Zazdít tu díru by byla věčná škoda!
Vážený Goliáši!
Zadní venkovská dílna, kde kdysi bydleli squatteři a pak ještě nedávno starý zrzavý kocour, je nyní opravdu volná, neboť zrzounek před nedávnem přešel přes Duhový most.
Nicméně vzhledem k tomu, že jsme již vynaložili nemalé náklady na to, abychom celý dvůr oplotili a ohradili tak, abyste ani ty, ani tvoje sestry nedokázali utéct a vrhnout se v mladické nerozvážnosti buď pod vlak či pod auta, nebude (ač je nám to velmi líto), tvé žádosti vyhověno.
Je to smutné, ale i nadále se budete muset spokojit pouze s dvorem, zahradou, čtyřmi sklepy, verandou a průjezdem.
S úctou tví domácí.
PS: Tu díru samozřejmě zazdíme. Co nejdřív.
„Markusi, nalej!“
„Dobré víno máš!“
„Ohnivé, uherské! Jen pijte, jak jen naše ženy umí!“
V domě kloboučníka Markuse Farkasche se sešlo několik žen místních kloboučníků a soukeníků.
Opily se tak, že dobové záznamy praví: „ i natáhly si mužské kalhoty, nad koleny pověsily zrcátka, do rukávců nohy strčily a jiné bujné věci a nestydatosti tropily“. Poté přešly do vedlejšího domu, kde v té chvíli zrovna pekli koblihy. Znovu řádily jako ztřeštěné a ve všeobecném zmatku někdo shodil džbán vody. Ta se rozstříkla až do rozpáleného másla a oheň, který z toho povstal, způsobil, že město kromě několika málo staveb úplně vyhořelo.
Ani výše popisovaný požár nebyl prvním, který v Jihlavě způsobilo pečení koblih. Už v roce 1513 hostili mniši kláštera sv. Kříže ženy lehkých mravů a pekli s nimi oblíbené koblihy. Neopatrností vznikl velký požár, který zničil ve městě šedesát a na předměstí třicet domů.
Po požáru z roku 1522, který zapříčinily opilé kloboučnice a soukenice, zůstal stát pouze klášter sv. Kříže, několik málo domků za farou, dolní mlýn, katův domek a domek povětrných ženštin. Při požáru zahynulo 22 osob, a když se zřítil chór ve farním kostele, zabil tři lidi.
Nutno dodat, že obnova města byla rychlá a král Ludvík Jagellonský ji podpořil slevou berně na dvacet let. Přece jen to bylo horní královské město, i když stříbrné doly už měly své nejlepší doby za sebou.
Jihlava prostě měla na koblihy smůlu.
Požárů se středověká města bála velice. Stavby z vyschlého dřeva hořely rychle a oheň se šířil, zvlášť při větrném počasí, rychlostí blesku.
A co jsem tak pročítala, máslo mělo svůj podíl na spoustě požárů, když je hospodyně na plotně při pečení různých jídel neuhlídala.
Pokud máslo vzplanulo a hospodyně ho chtěla uhasit vodou, docílila jen toho, že voda se bleskově odpařila a proměnila se takřka v plamenomet - rozprskla oheň po celé místnosti a neštěstí bylo hotovo. Reakce má charakter fyzikálního výbuchu - každá vodní kapka okamžitě změní svůj objem a exploduje. Proto nejen rozšíří oheň, ale popálí i každého, kdo stojí v cestě.
Nikdy, opravdu nikdy nezkoušejte uhasit hořící tuk vodou!
Lučištník skončil se svou tirádou, krátce na mne pohlédl a vstal.
„Můj úkol je splněný. Byli jste poslední, koho jsem hledal. Vracím se na základnu. S novými wigitory vám bude snáz, jsou mnohem lepší. Tenhle by sejmul karamejce raz dva.“
„Chci jít do tábora,“ řekla jsem tiše.
„Zbláznila ses?“ Vytáhl obočí. „Mezi tu sebranku? Máš rozum, ženská?“
„Musím.“
Zamračil se. „Důvod?“
„Je tam Kristián. Potomek… jednoho z našich. Musím ho odtud dostat.“
Ticho, které se mezi námi rozhostilo, bolelo. Když se na mne znovu podíval, pochopila jsem, že ví.
„Máme tam pár lidí,“ řekl pomalu. „Vyčkej. Přijdou si pro tebe.“
„Šejlo!“ Lučištník využil situace, kdy se Jack vzdálil. Okamžitě se do mě pustil: „Jak jsi mohla takhle riskovat? Měli jste se držet stranou!“
„Za to mohl ten marodér! Vyrušil karamejce a ten se na nás vrhl! S tím nikdo nepočítal!“
„Hmm. Ale co ta banda? Proč jste nezmizeli včas? Proč jsi tak riskovala? Neohrozila jsi jen sebe, ale i toho kluka! Jsi teď instruktor, rozumíš? Máš za něj odpovědnost! Ty svý vylomeniny si dělej, až zas budeš jen malá šarže!“
Štval mě tím víc, že jsem věděla, že má pravdu. Připadala jsem si jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Blbá válka!
Vážení kněží,
potřebujete ve svém výzkumu pracovat s více těžkými svazky naráz? Bolí vás z toho ruce, záda, berou vás křeče?
Mám pro vás řešení! Ultralehké kompaktní zařízení, které zvládne každý člověk! Váží jen 270 kg a umožní číst až 8 svazků najednou!
Neváhejte a objednávejte ještě dnes!
Ano, přesně tak mohl „anoncovat“ svůj stroj, který vynalezl v roce 1588, Agostino Ramelli. Číst více těžkých knih najednou tehdy byla záležitost spíš pro vzpěrače, než pro mnichy. Dalo by se říci, že toto zařízení bylo tedy jakousi první „čtečkou“, která umožňovala zpracovávat informace.
Dnes je z něj už jen muzejní kousek.
„Přišel jsem jak na zavolanou, koukám,“ řekl příchozí. „Nechápu, na co jste čekali.“
Úsměv pohasl. „Opravdu sis myslela, že zvládneš najednou ukočírovat mysl šesti lidí? Nejsi blázen? Proč jste nezmizeli?“
Polkla jsem. Jak to vysvětlit? Útěk přes rozhraní byl samozřejmě nabíledni, ale kdoví, kam by nás těch pár kroků zaneslo! Potřebuji najít Kristiána co nejdříve, ne se vracet kdoví odkud!
„Děkuji za pomoc,“ odsekla jsem. „Tohle je ale náš úsek. Co ty tu?“
Odjakživa je nejlepší obrana útok.
„Hledám vás už několik dní,“ řekl Lučištník, jeden z nás. „Rada posílá nové wigitory.“
Sáhl do vaku a vyndal dvojici lesklých pistolí.
Díky mila_JJ, která mě svým drabbletem inspirovala.
Jedeme na výlet. Projíždíme vesničkami, sledujeme cvrkot. Já tedy ne, anžto řídím, ale můj muž pozoruje okolí a hlásí, co kde vidí. Po chvíli ztichne.
"Jedu špatně?"
"Ne, to ne... Jen - víš co tam bylo napsáno? Prodej použitých ryb..."
"To snad ne?"
Pokrčí rameny, jedeme dál.
Procházíme krajem, tři zříceniny za sebou, na každé tabule s historií hradu.
"Všimla sis, kdo psal ty popisy?"
"Ne."
"Spolek BARAKUNDA."
"To si děláš srandu!"
"Nedělám!"
Jdeme dál, a když se o něčem po chvíli dohadujeme,spontánně ze mně vyletí: "To je stejný, jak ten tvůj Spolek použitých ryb!"
Smějeme se ještě v autě.
A mně tak nějak vrtá hlavou - mám sousloví Spolek použitých ryb poslat do příštího DMD jako téma, nebo nemám poslat sousloví Spolek použitých ryb do DMD jako téma... Co myslíte?
A abych nedlužila vysvětlení, cestou zpátky jsme si všimli, že v té vesnici, kde můj muž viděl ten "prodej použitých ryb", stojí vedle sebe dvě budovy. Budova pneuservisu, s reklamou na prodej použitých pneu, a prodejna ryb.
To máte hned. A to já dodržuju předpisy a neřítím se vesnicemi stovkou, fakt že ne! Jen můj muž už asi taky nějak hůř vidí, či co...
Mimochodem - údolí říčky Bobrůvky doporučuji. Je tam nádherně!
Blížili se obezřetně, Jackova mušketa je odrazovala od rychlé akce. Jenže byla jen jedna a jich bylo šest. Přicházeli pomalu, zvětšovali rozestupy. Obkličovali nás.
„Nechte nás být!“ křikl Jack. „Umíme bojovat, nedáme svou kůži lacino!“
„I ty brepto,“ ušklíbl se krajní marodér. „Na její kůži se rád podívám, to mi věř!“
Vtom se zastavil. A nejen on.
„Do prdele,“ hlesl.
„Fext! To je fext!“ vykřikl druhý. Začali couvat, jako bychom byli postiženi morem a ve chvíli zmizeli jak pára nad hrncem.
„Fext? Tady?“ Otočila jsem se a vyvalila oči.
Stál za námi. Vysoký, celý v černém. Jeho oči se usmívaly.
Fext (jindy zvaný i zmrzlík, zřejmě z německého Fest, pevný), je mýtická postava, jejíž kořeny opravdu tkví v třicetileté válce. Vyprávělo se, že mezi vojáky se pohybují nezranitelní muži, které je možno zabít jen speciálními metodami - posvěcenou koulí, skleněnou koulí a podobně. Pověrčiví lidé se fextů báli, protože uměli skvěle bojovat a navíc (jak už bylo řečeno), je na rozdíl od ostatních vojáků nebylo možno zabít běžnými zbraněmi. V pozdější literatuře o nich byly zmínky už jen minimálně, posléze z lidové slovesnosti téměř vymizeli.
V novější literatuře jsem postavu fexta našla např. v knize Václava Semeráda: Fext - Stín z temnot (1996):
Kdo z dálky viděl chlapa v černém vstoupit vojsku do cesty
ten na prstech si spočítal, že špatně dopadne,
když ozval se pak růžence těch kulí koncert štěkavý
za duši jeho modlil se už jenom bezradně.
Tam na tom mostě jak na honu stříleli prý na něho
on jediný však po svých vlastních odtud odešel,
a chlapů moc tam ve své krvi potom ležet zůstalo
ti splatili té válce daň svým vlastním životem.
Jack znovu sáhl po kordu.
„Zadrž,“ řekla jsem. „Nesmíme jim ublížit. Jsme strážci rozhraní a oni jsou lidé, nezapomínej.“
„Ale…“
„Nesmíme lidem ubližovat a do jejich sporů se nesmíme míchat,“ připomenula jsem jedno z hlavních pravidel.
„Pak oni zabijí nás! V tomhle případě by nás Rada musela osvobodit!“
„Na to bych nesázela.“
„Nikdo to nezjistí!“
Pohlédla jsem na něj. Sklopil zrak, ale ruku z kordu nespustil.
„Přece musí být nějaké řešení,“ namítl.
Sledovala jsem pozorně otrhané muže a cítila na sobě jejich pohledy. Šli po kořisti. Jack má zachovalé oblečení, zbraně a já… já jsem žena.
A ublížit jim nesmíme.
„Zvládli jsme to,“ řekne Jack. Karamejec je pryč, trhlina zaslepena.
„Se štěstím,“ přikývnu. „Zatracený wigitor! Už mu nevěřím!“
„Brzo nám dodají nový typ,“ prohlásí Jack.
To doufám. I tenhle je lepší než ten původní, ten byl dobrý tak akorát na noční můry.
„Už aby to bylo.“
„Neboj, určitě bude, brzo,“ překypuje optimismem Jack. Nováček. Ještě ani nemá složené zkoušky. Doba je zlá, strážců málo a tak jsou v poli i studenti. Nechci mu brát iluze o tom, jak to občas chodí, tak se jen usměju.
Úsměv mi však rychle zmizí.
Blíží se tlupa marodérů. Po zuby ozbrojení, v očích zlo.
Každá má cesta je jiná, ale každá je plná zážitků.
Jednou je zapadaná sněhem (to nemám rád, sníh zebe do tlapek).
Podruhé je rozpálená (to miluju, slunce krásně hřeje do kožíšku).
Občas je plná motýlů a pak mi čas rychle uběhne.
Někdy daleko nedojdu – hlavně když jsou na zahradě nějaké novinky. Třeba jako včera, když nám uprostřed trávníku vyrostla hliněná hora. Nedošel jsem ani k plotu, výzkum, chápete.
Tu a tam je dlouhá – pomalu kráčím dvorem, obcházím túje, zkoumám verandu a sklepy.
Jindy je krátká – to když mě honí Sára nebo Zuzi.
Každá z nich je ale úžasná!
„Jacku!“
Karamejec vycítil čerstvou kořist. Odrazí se zakrnělýma nohama, roztáhne křídla.
Vystřelím. Paprsek wigitoru narazí do černého těla – bez účinku. Varovali nás, nová zbraň nemusí platit na všechny. Kruci! Co teď?
Odrážíme útoky, Jack kordem, já zlomenou píkou.
Křídla sviští, jak ocel tvrdé drápy tvrdě doráží.
„Clarissin zdvojený výpad!“ křikne Jack. „Jdeme!“
Při dalším útoku kleknu. Píku zapřu pevně do země, Jack bodne kordem nad mou hlavou. Píka projede karamejci podbřiškem, kord hrudníkem. Zbytek dokonáme tesáky.
Díky, Clarisso.
Nenáviděli jsme nekonečný dril a lpění tvých bojových mistryň na dokonalém provedení cviků, ale uznávám – bez tvého výcviku bychom už dávno nebyli.
Dnes uděláme malý úkrok stranou. Co taky s takovým tématem, s veverkami si na obludu netroufnu.
„Paní,“ přiběhne vyděšený muž, „mohla byste jít se mnou?“ Zkouším vzdorovat, ale když dodá, že pomoc potřebuje jeho rodící žena, jdu.
„Je vzpříčené, musíme ho otočit…“ obrátí se ke mně porodní bába.
Dotknu se myslí rodičky, ale vidím jen bolest. Stočím vnitřní zrak na dítě. K posunutí stačí jen kousek…
„Tady,“ zmáčknu lehce břicho. Soustředím se.
Dětský křik naplní stan. Oddechnu si.
„Já toho Veverku zabiju,“ sténá novopečená matka. „Už nechci žádné dítě! Poraď, bábo!“
Zkušená žena jen potřese hlavou.
„Děvče zlaté, tady je každá rada drahá. Leda, že by mu ho v bitvě ustřelili. I to se stává. Doufej.“
Jen pro informaci, s armádou táhlo samozřejmě plno žen - manželek vojáků, prostitutek, vdov po vojácích, takže se v táborech samozřejmě rodilo i plno dětí. Proto tam byly i porodní báby. A samozřejmě žádná žena, která byla po ruce, neodmítla pomoc - zkušeností měly všechny na rozdávání a navíc nikdy nevěděly, kdy budou pomocnou ruku potřebovat ony.
Ženy, byť těsně před porodem, nebo těsně po něm, neměly samozřejmě žádné úlevy - absolvovaly dlouhé pochody i ve vysokém stupni těhotenství nebo hned po porodu - jen pokud měli jejich manželé peníze na to, aby jim najali místo na povoze, to měly trochu jednodušší. Novorozenecká a kojenecká úmrtnost tam byla vysoká, ale i přesto některé děti přežily a v armádě se dožily věku, kdy chlapci sami vstoupili do bojů jako noví vojáci...
Tvor chtivě olízne nejbližšího mrtvého. Nezajímají ho emoce, ale rozpadající se aura.
Silnýma rukama hrábne po dalším těle. Přitáhne si ho jak hadrovou panenku a lačně se nakloní. Černá křídla na zádech se mu nervózně chvějí.
Musíme čekat, dokud je nesloží. Až pak můžeme vystřelit a doufat, že ho paprsek zasáhne. Jsou to bleskurychlí letci, v mžiku se dostanou lovci za záda a jedním pohybem ho rozpářou.
Vzduch prořízne výkřik – to ho spatří jeden z marodérů.
Měl utéct.
Nebo to aspoň zkusit.
Místo toho se s píkou vrhne vpřed. Než předá karamejci svou auru, neuběhne ani minuta.
Další mrtvý hrdina.
Marodéři byli vojáci, kteří byli buď zranění či nemocní, takže nestíhali postupovat se svou jednotkou, nebo nemoc či zranění předstírali. Šli za vojskem, loupili a rabovali. Někdy se i sdružovali do menších tlup, které se rozrůstaly o dezertéry. Pokud našli ještě živého raněného vojáka, záleželo na tom, zda patřil k jejich straně, či nikoliv. Pokud byl schopen odpovědět jejich jazykem, nezabili ho, ale mnohdy mu i pomohli. Pokud to byl nepřítel, oloupili ho a zabili.
Mrtví byli obráni o zbraně, oblečení i boty. Oblečení se vypralo nebo očistilo od krve, pak bylo zašíto a stejně jako vyčištěné boty použito znovu. Padlí byli ponecháni na bojišti – podle vojáků bylo pod jejich úroveň, aby je pohřbívali, od toho byli (podle jejich mínění) okolní civilisté. Později, kdy už byly kraje tak zničené, že tam v podstatě civilní obyvatelstvo téměř neexistovalo, zůstávali ležet na polích na pospas dravcům…
„Jak se v nich vyznáte?“ kývne opravář ke kuchyni, kde se krmí naše kočky. „Vždyť jsou jedna jak druhá!“
Usměju se. Kdepak, pane, to se pletete. Barevně jsou si (až na Goliáše) podobné, ale jinak?
Rozárka je nejstarší. Nejklidnější. Koťata ale srovná raz dva.
Zuzana je samotářka. Kdykoliv ji hledáme, je zašitá někde o samotě.
Sára je ďáblík. Ven, dovnitř, neposedí, nemá čas odpočívat. Když konečně padne únavou, neprobudí ji nic (jen zvuk plechovky s dobrotami).
A Goliáš? Náš Pan Pomalý? Rozvážně kráčí životem, než rozmyslí, zda chce to nebo ono, chvíli to trvá.
Co kočka, to originál, milý pane.
Píšu o koťatech, ale ony už jsou to taky pořádné kočky. Budou jim brzo dva roky, Goliáš má přes pět kilo, Zuzka čtyři a půl a Sára, diblík, kolem čtyř. Rozárka bude mít jedenáct let a s touhle partou má občas starostí až nad hlavu. Ale zatím to zvládá s grácií. A kolik váží? To se u dam neříká, přece. (Ale - jen mezi námi - do Goliáše nemá daleko...).
Co se týče vybarvení - to má pan opravář pravdu. Rozárka, Sára, Zuzi - tři černobílé kočky se všem opravdu pletou (nám už ne). Goliáš je mezi nimi jasně rozpoznatelný - bílozrzravého krasavce nepřehlédnete.
„Ty bitvy jsou jedna jako druhá,“ povzdechla jsem. „Wiesloch, Lutter, Werben, Breitenfeld… Tolik mrtvých!“
„Včera bylo něco jinak,“ řekl Jack pomalu. „Nevšimla sis? Švédi změnili taktiku. Už žádné obrovské čtverce pěšáků a mušketýrů, ale menší, pohyblivé útvary. Ty jim tu bitvu vyhrály, když ten nafoukaný Sas vzal do zaječích.“
S údivem jsem na něj pohlédla. „Opravdu?“
„Jistě,“ přikývl. „Válka se mění. Obávám se, že k horšímu.“
„Obávám se, že i pro nás,“ ukázala jsem před sebe. Nad středem opuštěného bojiště se v rozhraní objevila trhlina, z které se začaly nořit obrovské černé drápy. „Garenijská bestie?“
Jack zavrtěl hlavou. „Horší. Karamejec.“
V bitvě u Breitenfeldu opravdu Švédové – tedy jejich velitel král Gustav Adolf II. – použili novou taktiku – střelbu v četách. Zatímco císařská armáda byla rozestavěná do tzv. španělských čtverců zvaných tercios, tj. útvarech přibližně třicet metrů dlouhých i širokých, sice výkonných při čelních útocích, ale nemotorných, švédští mušketýři stáli v podlouhlých útvarech o pouhých šesti řadách za sebou, následování pěti řadami pikenýrů. Navíc místo toho, aby podle obvyklého způsobu vystřelovala řada za řadou v přísně dodržovaném rytmu, vypálily vždy tři řady najednou v jediné ohlušující salvě, pak vojáci udělali čelem vzad a prošli třemi řadami, které dosud nevystřelily. Tato dosud nevídaná palebná technika nadělala v hustých čtvercích císařských neuvěřitelný masakr, a nadto byly tyto útvary velmi pohyblivé a dokázaly se lehce přesunovat.
A co se týče toho nafoukaného Sasa, Jack jím myslel Jana Jindřicha, saského kurfiřta, spojence Gustava Adolfa II. Ten (ač bitvu svým naléháním na švédského krále v podstatě podnítil), nezadržel na levém křídle nástup císařského vojska. Naopak. Při prvním náporu vzala celá saská pěchota a většina jezdectva jako na povel nohy na ramena a zmizela jako mračno pestrobarevných okruží a cizelovaných brnění v prachu. Ke cti Jana Jindřicha nutno podotknout, že se je snažil s kordem v ruce vrátit na bojiště, ale to se mu nepodařilo. (Zastavit byli ochotní až v týle, kde zastávky využili k rabování – a to jak v týlu vlastním, tak i částečně švédském). Jan Jiří pak už neváhal a své jednotky následoval. Svého koně zastavil až bezpečných dvacet kilometrů od bojiště.
I bez jeho vojáků však Švédi – právě díky své nové taktice – dokázali bitvu u Breitenfeldu vyhrát.
To se nedalo, tohle drabble prostě chtělo na svět.
Jestli někoho můžeme v dnešní moderní době nazývat soumary, tak majitele koček. Zvlášť ty, kteří jich mají povícero. O tom bychom mohli vyprávět.
To máte:
Konzervičky. Samozřejmě nebudem krkouni, bereme větší balení a dvě, však jsou ve slevě.
Kapsičky. Vidíš? Mají tyhle, ty jim chutnaly! Tři balení! Ta velká, samozřejmě.
Písek! Došel nám písek! Co na tom, že už je otevřeno na zahradu, ty potvory si to stejně nosí domů! Tak tenhle. Dvakrát!
Ještě toto… a toto…
Pak u dveří zazvoní dopravní služba, u auta tři obří krabice a tady to máte, na shledanou.
Soumrak soumarů? Ten hned tak nenastane…
A ano, uhádli jste, samozřejmě že Šejla neposlechla.
„Nechalas mě tu samotného!“ Jack soptí vzteky. „Dvě fouraire! Čtyři křídlatci! Těch nočních můr!“
„Promiň,“ přikrčím se.
„Nemít wigitor, dostaly mě,“ pohladí malou bambitku za pasem.
Zatrne mi. Nečekala jsem, že stvůry přijdou tak brzo.
„Našlas ho?“ zeptá se, už klidnější.
Zavrtím hlavou.
„Jdeme.“
Hodím na záda pytel, vezmu uzly s jídlem. Jack přehodí přes rameno mušketu. Vyrážíme. Voják a jeho žena.
Pochodujeme kolem příkopů, z kterých trčí koňská kopyta. Procházíme bojištěm, všude spousta roztrhaných mul, koní… Hořící vozy, převrácené truhly, lidi i zvířata v jedné změti.
Dotek knoflíku mě uklidní. Kristián pochoduje daleko před námi. Snad ho brzy dostihnu…
