Moje články

mila_jj
Myslím, že netřeba víc dodávat - nick hovoří za vše. Její Věda ve sto slovech mě fascinuje. Vždy zaloví ve své paměti a na každé téma najde odpovídající příběh. Přibližuje mi vědu fantastickým způsobem a já její drabble miluju. A je úplně jedno, které, všechny jsou úžasné. Za všechny dávám Šest anonymních géniů.
Martian
Jak mně bylo líto, když jsem pod nickem modrého koníčka nenašla letos Tři mušketýry! Ale jak rychle jsem zjistila, že Martian je prostě geniální, že její poláčkovský humor je nádherný a každé její drabble skvost! A je jedno, které dám pro osvěžení paměti, například Vědecký přístup.
Strigga
Už od loňska vyhledávám nick s červenou jahůdkou a pokaždé, když jej zahlédnu, zaraduju se. A pokud je tam ještě fandom Záchranná stanice záporných postav, je mé štěstí dokonalé. Konec zahálce: Veďte záchrannou stanici efektivně, smysluplně a bez stresu (výňatek z příručky).
ioannina
Bjørkhallen. Její vlastní příběh, kde je doma, kde její postavy žijí plnokrevným životem, její příroda zpívá a drsný a nemilosrdný svět lidi prověřuje ze všech stran. Umí. Engelandsbergan.
Alasdair MacColla
Stejně jako vloni čtu jeho drabble jedním dechem. Exotická místa, exotická zvířata... a těžká, přetěžká práce, kterou na svých štacích dělal. K jeho stoslůvkám se moc ráda vracím a dumám nad nimi. Jsou bolavá i nádherná, jako život sám. Co není v hlavě, musí být v plechu.
Regi
... a její Hagrid. Něžný obr, hromdopolice, zamilovaný do své Olympy. Jeho příběh z HP zas až tak moc neznám, ale jeho příběh, který mu vytváří Regi, se mi líbí moc. A někdy mě doopravdy dojímá. Je v podstatě jedno, které drabble vyberu, nemůžu se zmýlit. Neodkladná záležitost.
KattyV
Letos se mi od ní moc líbil Cirkus Humberto. Někdy jsem si říkala, jestli ona to snad neopisuje z knížky, tak moc to dýchalo knihou. Moc se mi líbil její táta Malina, například. Táta Malina vypravuje.
Aries
a její liškomágové mě uchvátili už dávno, na její příběhy na pokračování jsem se vždycky moc těšila. A že umí napnout! Ještě, že to Evžen s Xénii zvládli. Uf. Zbyde pár ohlodaných kostí.
Faob
Havran, který nám místy ke konci i zčervenal, aby se zas rychle vrátil k černému lesku peří. Svůj stylem, svůj šarmem. Jeho drabble nejsou prvoplánová, nutí k zamyšlení. Příliš mnoho nití.
Terda
Frances a její šalupa Betsy, námořníci, dobrodružství, moře - toho nám dopřává Terda plnými doušky. A k tomu napětí, obavy, jak vše dopadne. Frances nedostane vůbec nic lacino...Přítel či nepřítel?.
Doktor
Jak bych mohla zapomenout na Košína a Želvíka? Jejich příběhy mě vždycky roztáhly úsměv od ucha k uchu. Jsou své, paličaté, svéhlavé, kouzelné a tak moc kočičí... ráda jsem vás zase potkala, kočky. Jak vybruslit z maléru.
Lee
Moc ráda její drabble čtu. Jsou něžná, jsou krásně napsaná, jsou prostě moc pěkná a čtivá. Doma.
Už jsem myslela, že tucet stačí, ale pak jsem si vzpomněla, že nemůžu opomenout
mamut.
Její drabblátka mám moc ráda. Jsou lidská a kočičí a vůbec, prostě se mi líbí.
Princeznička.
Těchto třináct autorů tvoří třináctilístek, který vyhledávám hojně. Ovšem pak je dalších hodně autorů, které taky vyhledávám... těm se omlouvám.
Doufám, že ještě aspoň jeden výběr se mi povede udělat.

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

První z mnou vybraných pohádkových drabble (a to, které mě k tomuto výběru inspirovalo, je drabble od Arengy. Vlastně ne od Arengy, ale od její dcery: Jak se pastelky naučily kreslit. Na to, že jí není ani devět a vyšvihla drabble na první dobrou... rostou nám prima nástupci!
Druhá pohádka má dost netypický název, přesto je z pohádkového světa. Jmenuje se
Pohřeb a je od se.id.
Třetí je Doktor, jeho pohádka Jak šel Honza (už zase) do světa mě dostala do kolen. Smála jsem se ještě hodně dlouho a několikrát se k ní vracela.
Čtvrté pohádkové drabble je od Melosiry a přesto, že také pojednává o Honzovi, je to úplně jiný Honza než v předchozí stoslůvce. Tenhle mě rozněžnil. No ano, pohled na krmící se koťata. Jak jinak, že, u mne.
Pátá je Azereth a její Jak to bylo doopravdy. Džina všech džin mě pobavila moc.
Že i princové jdou s dobou, nám v šestém kousku dokáže Ebženka. I když občas by se ještě princům hodila i větší pozornost při výběru zbraně. Jenže pak by to nebyla taková legrace (pro nás, samozřejmě).Jak zabít draka sedmihlaváka
I ta slepička už není ta uběhaná udřená puťka. Amarantina slepička už toho totiž měla dost a tak na to šla od lesa. A to se mi líbí. Jak už se slepička nenechala využívat.
Rebelka a drabble O emancipované princezně je osmým kouskem mého výběru. Bavila jsem se u něj moc moc moc. Nepíše náhodou ona princezna také DMD? Úpět umí skvěle!
S emancipací princezen úzce souvisí i deváté drable. Nettiex a její Konec pohádkových princů. Chudáci malí, tak to mají s těma babama princeznama těžký!
A na závěr jedna Karkulka. Nebo tedy spíš vlk. Hidden_lemur a jeho Nejstarší trik. Chudák vlk, tolik se snažil... a všichni víme, jak dopadl.
Drabble jsou srovnaná náhodně, všechna se mi líbí stejně, a všechna jsou z fandomu "Pohádky". Díky za krásné chvilky, které jsem s nimi strávila.

My kočky rády spíme. Klidně až dvacet hodin denně.
Proto musíme i hodně jíst, to dá rozum.
Zvlášť večer je potřeba se pořádně nacpat, abychom dožily rána. Tak se nedivte, že nastřádanou energii tak kolem třetí ráno vždycky musíme vybít. Nejlépe tryskem přes překážky (rozuměj postele) nebo bojem v ringu (rozuměj posteli). Před pátou zaléháme spravedlivě unaveny.
A co udělá domácí?
V šest spustí sirénu (rozuměj budík), dupe, heká a průběžně naříká, jak se zas nevyspala.
Koukáme na ni krhavým zrakem, až se zastydí a odejde do práce.
Když už nás tedy vzbudila, tak se dojdeme nacpat, abychom dožily odpoledne…

„Ještě toho trochu,“ řekla Rozárka. „Emancipace? Koček? Neupadla jsi?“
Zaraženě jsem na ni koukala.
„No, kdybyste byly trochu víc emancipované, tak byste mohly třeba chodit s lidma na procházku. Jako chodí psi.“
Teď zas koukala zaraženě ona.
„A co bychom z toho měly?“
„Třeba by vás lidi měli víc rádi.“¨
„To už nejde.“
„Tak byste se dostaly dál od baráku.“
„Na vodítku? Přivázané? Tomu říkáš emancipace? Nic jsi nepochopila. My se emancipovaly už dávno. Jestli je někdo na řadě, tak to jsou psi. Protože my, kočky, už dávno děláme jen to, co chceme. Takže s emancipací na mě fakt nechoď!“

„Hele, stačí, aby domácí řekl, a půjdu třeba na kraj světa. Já jsem totiž prochodil kde co, dokážu dojít kamkoliv, abys věděl!“
„Fakt, Silvere? To jsi byl i za řekou?“
„Jasně, Jájo. Dokonce až v lese!“
„Tak pánové, musím kuchyň vytřít, sypejte na chvíli na dvůr, slunce svítí, běžte si vyvětrat kožichy!“
„Na dvůr? Vždyť misky jsou tady! A teplá dlažba taky!“
„No tak, Silvere, přece tě nebudu ven nosit… jak podlaha uschne, tak zas přijdeš, utíkej, ta chvilka na čerstvém vzduchu tě nezabije!“
„Nezabije… co když se ta kuchyň ztratí? Někdo by ji měl radši hlídat! Hlásím se dobrovolně!“

Teda že to praskne zrovna dneska, to jsem netušil.
Šli jsme navštívit kámoše veta, měl plno, tak jsme čekali venku. Byli tam i nějaký lidi se štěkalem a paní: jé, kocourek, koukej, táto, ten je krásnej, a stejnej jako ten, co chodí k Mařce Zemanojc do kuchyně!
V domácí by se krve nedořezal, prej jaká Mařka… a ukázalo se, že nechodím jen k sousedům zleva zprava, do hospody či lékárny, ale že s Mařkou odpoledne spávám na gauči a pak se přesunuju k hasičům, kde rovnáme hadice.
Domácí málem omejvali.
Jak jako, že ostuda? Vždyť kudy chodím, tudy zdobím, přece!

U jezera žil starý rybář.
Do zahrady se mu časem nastěhovala spousta koček. Rybář je nevyháněl, miloval je všechny, ale nejvíce černého kocourka. Bral ho všude s sebou - i na jezero, kde v zimě na ledu postavil boudu a vysekal díru, kterou lovil ryby.
Jednou se ale kocourek choval prapodivně. Pořád pobíhal, mňoukal, až rybář ztratil nervy. Odnesl ho domů, aby měl na lov klid.
Po návratu zjistil, že místo boudy zůstala v ledu jen obrovská díra. Kdyby tam zůstal, propadl by se také a v ledové vodě by se utopil.
Od té doby měl své mazlivé kočky ještě raději.

Sofie, za ní tři ustrašená koťata.
Sama sotva o půl dlaně vyšší než ony.
Neváhala.
Postavila se bokem, naježila srst i ocas a vztekle zaprskala.
„To sssssssou moje děti... Ani sssssssssse jich nedotkneš!“
Odvážně ťala drápky po zvědavém čenichu.
Pes se ustrašeně stáhl.
Do zahrady vniknul náhodou, rozverně přeskočil plot, celý rozjásaný, že unikl vodítku.
Rozpačitě štěknul.
Hluk přilákal domácí: „Co to… Co tu děláš? Mazej domů!“
Zdvihla pletivo, pes rád ustoupil.
Sofie ještě párkrát prskla, ale pomalu se uklidňovala.
„Postavit se psovi, Sofie… Srdce bojovnice, ale mozek jsi asi někde ztratila, viď…“
Kdepak. Kočičí máma svoje děti lacino nedá.

Tmou se míhají mrštné stíny.
Klapne přezka, zašustí látka.
Pak tanec stínů zrychlí a ticho se pomalu vytratí.
Dusot tlapek vystřídá škrábání drápků na pevném materiálu, občasné zavrčení a ocásky, míhající se ve světle měsíční noci.
Kočky objevily novinku.
Každá věc, která se doma nečekaně objeví, je zneklidní. Zvlášť když je to věc přitažlivá, kterou je nutno prozkoumat, očichat, označit, obsadit.
A kolem je tolik soupeřů, co mají stejné úmysly!
Z tichého obšlapování novinky se vyvine trysk po domečku. S přeskoky na půdu, na schody a zpět k novotě.
První vítězí.
Obsadí polovybalený kufr, s kterým přijela domácí z výletu.

"Ňaňaňaňaňaňamlask ham mlask chroup.“
Večeříme.
Já, Rozárka, večeřím způsobně, s grácií.
Tobiáš vytáhl svou porci z misky, rozňahňal ji po podlaze a teď ji s chutí pojídá.
Čenda jí málo a spořádaně.
Jája mlaská, chrochtá, do toho vrní a hltavě polyká.
"Ňaňaňaňaňaňamlask mlask chroup ňaňaňaňa."
"Vrni vrni."
Ano, všechny ty zvuky vydává on.
Potom, když spořádá svoje, zkoukne situaci a vydá se luxovat zbytky ze všech misek kolem. Dočistí podlahu po Tobiášovi, dojí, co nechal Čenda – vrni vrni – a potom loudí po domácích přídavek.
My si myslíme, že je dutý.
Protože jinak by se to do něj všechno vejít nemohlo.

Dostat se na vytýčený bod není jednoduché. Musí nastat dobrá konstelace a pak to přijde.
Párkrát přešlápnu, proměřím si vzdálenost, přikrčím se, přilepím uši k hlavě (to kvůli aerodynamice, víme?) a hop hop hop, jsem tady!
Stojím na úzkém pruhu širokém tak na tlapku, propast pode mnou je imponující. Tady se mi líbí. Projdu se až na konec, otočím se (ten adrenalin) a jdu zase zpátky. A juchů! Jde domácí!
Číhám.
Zklamání. Otočila se a vrátila.
Ne, jde zpátky.
Připravím se.
Plác!
"Tobiáši!" lekne se domácí."Mazej z těch dveří dolů! Sletíš a nabiješ si čumák!"
Cha!
Jsem kočka, přece!

Domácí přišla a tvářila se tajuplně.
„Koukejte, co mám!“
Rozbalila balíček a vysypala přehršel barevných kuliček.
„Devět kulí jako v Sarajevu!"
„Těch bylo sedm,“ podotknul domácí. „Tady jich je jen šest,“ dodal.
Nám ale bylo jedno, kolik jich je. Byly totiž s šantou! A to je kočičí hit, šanta jede, kdo má šantu, ten je pán!
Okamžitě jsme se na ten poklad vrhli. Já ukořistil dvě. Modrý, šantový a ještě cinkací! Boží! Jsou tak voňavý! Nikomu je nedám!
Jen nevím, proč se mi Rozára pošklebuje, ať si je lepší hlídám. Aby mi prý zůstaly aspoň tyhle…
No rozumí tomu někdo?

Hotel U devíti koček - domácnost v malém městečku za Brnem.
Založena 2009, původně za zcela jiným účelem, než péče o bezprizorní kočky.
Zrzek druhu Felis catus v témže roce domestikoval obyvatele domečku a připravil vstupní půdu pro ostatní svého druhu.
Početní údaj v názvu odpovídá počtu kočičích obyvatel v době vzniku Hotelu – 2013, tzv. Squatterský týden.
Od té doby počet koček kolísá, v současnosti jich je osm (šest domácích, dvě venkovní).
Počet lidí se nemění.
Squatterský týden – období, kdy se do dílny v zahradě nastěhovali 4 squatteři a další den si zazvonil Barbucha (ze čtyř koček během týdne bylo devět).

„Tak se ukaž, junáku,“ zaslechnu.
Nepudu ven. Ani náhodou. Minule jsem šel a co? Díra do kožichu. Tůhle. Už vám na vaše lákání neskočím, nejsem blbej!
Jenže co to? Můj úkryt se bortí, rozpadá, ba úplně mizí!
„Doma ho nedostanem do přepravky a tady zas ven, pokaždé rozděláváme klec,“ vysvětluje komusi domácí, zatímco jsem nesen vzduchem, vržen na váhu, potupně zvážen, otevírají mi tlamku, přepočítávají zbylé zuby, uši otáčí naruby a než se naděju, pic ho, pigáro v kožichu, auvajs, zas mě dostali!
Přepravka! Bezpečí! Hurá!
„To mě fascinuje,“ platí domácí očkování, „kdyby to uměl, ještě si za sebou zabouchne!“

„Nejlepší je ten s plachetnicí,“ tvrdil domácí. „Námořníci prej jinej nepijou!“
„Ale tenhle plachetnici má!“ zvedl flašku kamarád.
„Jenže špatnou! Takhle vypadá správná plachetnice!“ Domácí se vyštrachal na židli a začal šmátrat rukou po lednici.
Čenda, sedící na lince, to viděl nejlíp.
Domácí nahmatal tu ohromnou flašku. Shodil si ji na hlavu. Pak ho ještě praštila do nohy a těsně nad zemí byla zachycena kamarádem.
Pětilitrovka rumu šplouchla, vyrazila lehce nasazený špunt a uronila na zem jednu velkou slzu.
Ti dva málem brečeli taky, ale nechtěli si ředit ten rum.
A koho vyhodili prvního? Nás!
Prý si to slížou sami!

Tryskám si radostí sem a zase tam, kuchyň - předsíň – obývák – naklopím to přes sedačku, přes domácí – ta ječí, že má obrazovku vzhůru nohama, no tak dej Ctrl Alt a šipku, jako bys to neznala, copak je to poprvý? – nezdržuj, mám zpoždění, ještě musím nahoru do schodů, v ložnici převálcovat Rozáru na posteli, proletět pod postelí, dolů ze schodů, odtud hopnout na půdu, přes hromadu krabic – taky byste je konečně mohli uklidit, slibujete to už měsíce, jak tady má jeden tryskat – a zpátky do předsíně – otevřete dveře, venku svítí slunce, je jaro, tak honém, ne?
Na jaře se válí jen břídilové!

Žárlili jsme všichni.
Byla nadpozemsky krásná. Bílý nadýchaný obláček, srst přímo volala po pohlazení.
Zářivě zelené oči na nás shlížely s pohrdáním, jako by říkaly: „Cože jste? Taky kočky? No to snad ne, že by i TOHLE mohly být kočky?“
Jistojistě se pohybovala plavně a neslyšně, po schodech by určitě nedupala jako stádo slonů.
Prostě nedostižná kočičí kráska.
Nedalo se na to koukat.
První to nevydržel Tobiáš, vyskočil na vršek kuchyňské linky a shodil krasavici na zem.
Tam jsme se na ni vrhli my ostatní a za chvíli z ní zůstala jen hromada smetí.
Domácí posléze jen polkla: „Můj kalendář!“

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

Ve dne v noci ji střežíš.
Pláčeš spolu s ní, když jí poprvé píchnou zanícené ucho, chráníš ji všemi silami.
Čas poskočí, školní kabela je větší než copatá dívenka.
Najednou se koušeš do rtů a sleduješ za oknem, jak poprvé sama odjíždí autem.
Bolí tě srdce.
Čas vylétávání z hnízda.
Tváříš se statečně, ale tak moc to bolí...
Občasné návraty - někdy září štěstím, jindy zdrcená, ne každá cesta vyjde.
Potom...
Nádherný den. Jsi na návštěvě u své dcery.
Udělá ti snídani, zorganizuje program.
Je samostatná, soběstačná, suverénní.
Má svůj život a stojí pevně na vlastních nohou.
Nejkrásnější den tvého života.

Všechno bylo nachystáno.
Slavnostní sklenice, talíře i příbory vytaženy ze svých skrýší.
Přijde návštěva. Důležitá!
Z kuchyně se linou voňavé pramínky.
Zvonek.
Domácí usazuje hosty, společensky švitoří.
Polévka pochválena.
Nese se svíčková, knedlíky, brusinky.
Do chřípí stolovníků stoupá omamná vůně koření, oči se na tu nádheru jen smějí.
Vtom se Rozárka rozhodla, že se na to také podívá.
Bilance jejího proběhnutí talířem svíčkové:
- Téměř srdeční zástava u domácí.
- Mokré čištění ubrusu, koberce a dvou z hostů.
- Litr slivovice, s kterou se původně na slavnostní stůl nepočítalo.
Oběd se protáhl do noci, hostům se ani nechtělo odjet.
Návštěva se nadmíru povedla!

„Kdo že to je?“ zeptal se potichu domácí a my nastražili uši. Tahle návštěva se nám moc nelíbila. Tobiášovi řekla, že je tlustý, Silver jí smrděl, Jája prý vypadá hrozně, Čenda je hubenej a já že jsem taky nějaká divná.
Přijela včera navečer, nakvartýrovala se do obýváku, vyjedla ledničku.
Domácí vzdychla.
„Jak bych ti to jen… Je to mojí babičky sestry vnučka.“
„Cože?“ vyvalil oči domácí.
„Vnučka sestry mojí babičky, viděla jsem ji jen jednou, kdysi.“
„Co tu chce?“
„Sestavuje rodokmen, chodí po hřbitovech…“
„A nechtěla by tam zůstat?“
Nejen my měli nastražené uši.
Práskly dveře a návštěva byla pryč.

Číhám.
Teď! Levá packa, pravá, náhra a šup! Trefa!
Číhám znovu.
Jé, spadla blízko! Stačil levý hák a je tam taky.
Tak honem, už číhám dlouho!
Konečně! Mazej za ostatníma!
„Já nemám červenou! Mně se ztratila červená!“
Jejda, je zle. Malá zjistila, že je něco špatně.
„Babí, slyšíš, jak mám vybarvit Karkulku?“
„Koukni na zem, tam někde bude!“
„Koukám a není! Někdo ji sežral!“
„Kdo by ti žral pastelky, prosím tě…“
Domácí se s povzdechem spustí na kolena. Jde najisto.
„Jsou pod ledničkou, koukej. Červená, žlutá, modrá… a hele, i černá! Že se nestydíš, Tobiáši!“
Nestydím. Já si zas počkám!

Stáli za dveřmi a ječeli:"Vééén!" Tobiáš, Rozárka, Čenda.
Domácí se zvedla a otevřela jim.
Sotva dosedla, škrábali na okno:"Dovnííítř!" Rozárka a Tobiáš.
Vstala a pustila je oknem domů.
Dosedla a zjistila, že u dveří skřeká Jája:"Vééén!"
Otevřela mu, znovu usedla.
Mezitím vyskočil na okno Čenda a mňoukal:"Dovnííítř!"
Vzala ho tedy dovnitř.
Otočila se. U dveří znovu kňourali Tobiáš s Rozárkou:"Vééén!"
Naštvala se,vyhodila je ven všechny, zabouchla dveře a zatáhla rolety.
Když po dvou hodinách otevřela, přiběhli všichni honem domů jako jeden muž.
A už vůbec nikam jít nechtěli.
Tak dlouho být daleko od jídla!

Hotel U devíti koček, dosud považovaný za solidní organizaci, je zástěrkou pro obchod s mňoukavým masem!
Nitky tohoto skandálu vedou až do jižních Čech, odhalili reportéři Janek Mňoupa a Josef Šklíba.
Týdeník MŇOUK A PRSK je důkladně vyzpovídal:
"Je za tím obrovské množství práce," připustil Mňoupa.
"Najezdili jsme tisíce kilometrů!" dodal Šklíba.
"Bojíme se! Už desetkrát nám přeběhla černá kočka přes cestu!"
"Vše vyšetřuje mňoulicie, víc prozradit nesmíme!"
Z tajného zdroje víme, že minimálně jedna kočka byla převezena z jižních Čech na Moravu a jiná z Moravy do jižních Čech.
Jde o manipulaci s genovým fondem?
Příště se dozvíte více!

Omletá věta, ale pravdivá – máte-li rádi kočky, kastrujte je.
Sofinka k nám přišla už se třemi koťaty, a to tehdy neměla ani rok. Jakmile to šlo, nechali jsme ji vykastrovat. Nebýt toho, doručila by nám ke stávajícím třem potomkům brzy další, v době kastrace prý byla opět v počátečním stadiu březosti.
Kočky jsou totiž velmi plodné – mívají ročně dva vrhy, průměrně čtyři koťata v každém. Všechny útulkářky znají desítky šílených historek o koťatech v igelitkách pověšených na klice, házených přes plot, vysypaných na práh – nechtěných koček jsou plné útulky.
Sofie za předčasnou dospělost zaplatila tím, že už nikdy pořádně nevyrostla.

Domácí nešťastně dřepěla a zírala na to nadělení.
"To snad není pravda! Ty se už nemůžeš prát, protože zajedno jsi starej, za druhý pomalej a za třetí bys toho druhýho mohl tak maximálně ožužlávat! Vždyť už nemáš žádný zuby!"
To, co vyšlo ven jako krásný dlouhosrstý kocour, se vrátilo jako hrouda bláta, z které koukalo jedno žluté oko. Namočený ručník (a trocha boje na obou stranách) udělal posléze z blátivce tvora alespoň lehce podobného kocourovi.
Den se vzpamatovával ze šoku, další den utrpení zajídal a zapíjel.
Teď už vypadá skoro jako dřív.
Jen když se do něj lehce plácne, práší.

„Od rána mi píská v uších,“ sténal džin v bílé dišdaše.
„Už aby to skončilo,“ přikyvovala džinka. „Vůbec to nechápu. Celá staletí klid a teď… darmo mluvit. Copak neví, že při každém vyslovení toho slova nám zazvoní zvon v láhvi, abychom byli připravení, až někdo otře lampu? Ach kam ta doba spěje, lidi neznají základní informace. A nám se pak může hlava rozskočit, vždyť je tu randál jak na tržišti!“
„To je jak naschvál! Když našel lampu Aladin, kdo měl službu? My! A teď zas! To je ale pech!“
Zvon opět zazněl. V láhvi dunivě zarezonovalo:
„Cožeto? Etymologie slova džin?“

„Co to dělá?“
Sledovali jsme domácí ostřížím zrakem. Nešťastně hleděla na obrazovku, pak se zvedla, přinesla si láhev a skleničku. Od té doby usrkávala nám nelibě vonící tekutinu a tupě zírala do prázdna.
„Sožeto má dneska vymyslet, Rozárko?“ položil kontrolní otázku Barbucha.
„Etymologii slova džin,“ odpověděla jsem.
„To je nějaká nadávka?“
„Ale ne, slabikovala si tu něco o skládání slov.“
„Jo?“ ožil Barbucha. „“Skládat umím, o tom žádná! Třeba…“ zamyslel se.
„Dokonalej Živočich Intelektuální Neskonale – to jsem jako já, prosím.“
„Vejtaho! Zkus něco napasovat na ni, koukej, jak je nešťastná!“
„Domácí – Žena Inteligentní Naše!“
„Ale drabble sama nevymyslí,“ dodal Čeněk.

Nejdřív se místností rozšířil nepříjemný pach.
Potom se šéfovi ztratila svačina. Pravda, měl ji na stole už dva dny, ale pořád to byla JEHO svačina.
Později objevili zvláštní zrníčka a podivnou drť.
Nakonec začal vynechávat systém.
Šéf svolal poradu.
„Kdo vypátrá, co je za tím, má odměnu jistou!“ prohlásil.
Začali hledat.
Následně zjistili, že se jim v racku usídlila myší rodinka. Prokousala se těsněním kabelů a živila se vším, co bylo v dosahu. Nepomohly ucpávky, nepomohly pasti.
Konečně jednoho ajťáka napadlo vzít do práce kočku.
Za dva dny po myších zůstaly jen stopy v rozkousaném těsnění racku a desetitisícová škoda.

„S žampionama ne,“ protestovala domácí. „Víš, že houby nejím!“
„Mně zas nechutná řapíkatý celer,“ mračil se domácí. „Proč si ta návštěva vymyslela zrovna tohle, to nechápu,“ okukoval balíček, ležící na stole. „To si nemůže dát normální salát? Nebo třeba těstovinovej? To ho musí mít ausgerechnet s krabíma tyčinkama?“
„Chce to jen vyzkoušet,“ mírnila jeho rozčilení domácí.
„U nás? Co jsem komu udělal…“
Odešli pro další várku nákupu.
To byla naše chvíle.
Barbucha sáček shodil ze stolu.
Tobiáš ho rozpáral drápkem.
Když se domácí vrátili, našli čtyři umaštěné čumáčky a po krabích tyčinkách jen mastné fleky.
K večeři dostala návštěva chlebíčky.

Občas vedeme řeči.
„Misku máš plnou, tak co ještě čekáš? Krevety? Nebudou, věř mi.“
Vrni vrni.
„Blázínku, nechoď ven, prší!“
Vrni vrni.
„Neposlechnuls, a teď jsi zrousanej jak nutrie. Ty jsi mi trdlo, viď.“
Vrni vrni.
„Jájo, ty koni černej, dyk máš nos od jogurtu, neumíš jíst jako slušná kočka?“
Vrni vrni.
Asi jsem blázen, ale miluju ten dunivý zvuk.
A pak ve chvíli, kdy je mi těžko, něco ucítím. Rozhlédnu se a mám je všechny kolem sebe. Zkoumavě na mě hledí a v těch pohledech čtu – neboj, jsme tady, nedáme tě.
Je to zvláštní, ale pomáhá to.
Vrni vrni.

Shlíželi na kocourka, skrčeného na ordinačním stole.
„Nevíte…“ odhodlala se domácí k otázce, „jak dlouho…?“
„Nevím. Kočičí AIDS je zrádné. Pokud zastavíme ten úporný průjem, tak ještě snad…“
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jája, šestikilový kocour, absolvoval operaci zubů. Potom, místo aby se srovnal, začal hubnout. Rychle. Po měsíci už měl kila jen tři. Hromádka neštěstí.
Kontrolní vyšetření zjistilo FIV, obávanou kočičí nemoc.
„Má rozhozené zažívání, nasadíme dietu a léky.“
Dvakrát denně boj s tabletkou.
Kaolínová pasta.
Dietní granule, vařené kuře s rýží.
Po týdnu záblesk naděje.
Nikdy by nevěřili, jakou radost můžou mít z pevného kočičího bobku…

Kdo je jediná kočka v našem domečku? Já, Rozárka.
(Ne, ty šmudly venkovní fakt nepočítám).
Kdo v domečku vládne? Rozárka.
(Tlapku mám něžnou, ale drápky zasunuté proklatě nízko, o tom ví kocouři svý.)
Kdo zůstane ležet v pelíšku, když se vrací domácí? Rozárka.
(Kocouři se můžou přetrhnout, jak je letí vítat, ale za kým domácí přijdou sami? Hádejte…)
Kdo se jediný nebojí Silvera, který se k nám nadrzo přistěhoval? Rozárka.
(Mimochodem proč se bojej polohluchýho a poloslepýho kocoura nechápu. To jim nedošlo, že stačí pořádně ječet a on se jim vyhne?)
Kdo není žádná křehotinka, ale vydrží kde co?
Domácí.

Objevil se v zahradě, v podstatě jen pochodující kostřička s velkýma smutnýma očima.
Lupínek z lupení…
Uplynulo pár týdnů, kdy se zotavoval v karanténě. Nabral svaly, sílu i odvahu. A začal považovat za svou nejen tu místnost, ale i verandu, časem dvůr i zahradu.
Čenda dostal na budku, když si šel lehnout na své místo na verandě.
Tobiášovi zdrbal kožich, když ho našel odpočívat v levanduli.
Když na sebe narazili se Silverem, ječeli přes tři zahrady a rvoucí klubko bylo odděleno až skotským střikem.
Teď je Lupínek jediný kocour na farmě, vzdálené 150 kilometrů.
Všichni doufáme, že cestu zpět nenajde.

Velkou chybu udělal starostlivý Sunkáč!
Nechráněná hlava spícího Butche, jaká to příležitost pro hladovou noční můru! Vklouzla dovnitř, překonala alkoholovou obranu zemdlelého mozku (notně oslabenou teplým mlékem), pohodlně se rozvalila ve spánkovém centru nebohého střelce a začala se lačně krmit.
Spáč se zavrtěl. Přitisknul se ke svému revolveru značky Colt. Chladný kov ho ukonejšil a Butch se opět ponořil do svého divokého snu:
Saloon U prostřeleného kaktusu.
Rej divokých husí na pódiu, dým převalující se nad nálevním pultem, westkáčové, zlatokopkáčové, kowboykáčové, hluk, křik… a uprostřed toho všeho stojí on v růžovém jégrově spodním prádle. Teplém, není sebevrah.
A za ním…

„To nedáme,“ zachmuřila se. „Nenechá na sebe sáhnout, ten stres ji zabije dřív než nemoc. Co s tím?“
„Objednáme tu drátěnou klec. Už jsme ji chtěli koupit dávno, ale vždycky bylo něco přednějšího. Teď už nemáme jinou volbu. Víš, tu fixační, s posunovací stěnou.“
Obě útulkářky smutně hleděly na nemocnou kočku, do které nemohly za nic dostat léky.
Na klec čekaly čtyři dlouhé dny. Sotva dorazila, strhaly obal, v tlustých rukavicích do ní přesunuly kočku a posuvnou stěnou znehybnily zvíře tak, že se nemohlo bránit.
Konečně dostala lék. I tak aspoň kousla.
Ráno už byly léky zbytečné.
Klec dorazila pozdě.

Seznamka byla perfektně umístěna - na křižovatce rušných cest. Denně na ní přibývaly vzkazy, kterými byly hledány nové lásky či slibována velká potěšení. Občas sice někdo sobecky přemázl kompletně všechno, ale hned druhý den byly původní vzkazy opět obnovovány. Největší boom zažívala na jaře, v čase, kdy se noci krátí a večery začínají omamně vonět.
Všichni však nadšení z jejího zřízení nesdíleli.
„Zatracená práce,“ sakroval muž v černém. „Vždycky zapomenu! Za rok mě na tenhle barák nikdo nedostane!“
Ucpal si nos a spustil štětku do komína.
Slunce pražilo do střech, kočičí značkování se vypařovalo.
Seznamka se připravovala na další noční směnu.

Tobiáše zachránila dcera. Náhodou. Jeli s přítelem pro kotě – vyberte si, které chcete, druhé utopíme, nabídla jí paní ze statku. Vzali obě, přítel kočičku pro maminku, dcera Tobiáše.
Rozárku zachránila kamarádka. Náhodou. Vešla do nepoužívané stáje, kam někdo „soucitný“ odložil krabici se třemi malými koťaty. Zavázanou. Kočičí konzerva položená vedle. Jak to ten dotyčný myslel, jsme nikdy nepochopili. Otvírák nedodal.
Ostatní (dnes již naše) kočky na náhodu nečekaly a zachránily se samy.
Nastěhovaly se k nám.
Do dílny, do domečku, do našich srdcí.
Nebýt náhody, nemám kočky. Nemít kočky, nezačala bych psát. A nepoznala spoustu lidí…
Díky, náhodo. Díky, kočky.

„Tumáš,“ proběhla Rozárka kolem Tobiáše, vrazila mu jednu packovanou a zmizela pod schody.
„Wrau,“ zařval kocour, natěšený na honičku.
Stádo buvolů produsalo domečkem, proletělo postelí, proběhlo domácí po klávesnici a skončilo za gaučem, odkud se nesly zvuky nelítostného souboje. Po chvíli se zpoza pohovky vynořily dvě spokojené kočky, obhlédly pokoj, spatřily krmícího se Barbuchu a vyrazily směrem k němu.
„Jste pitomý?“ zavřeštěl překvapený Barbucha, překulený do granulí. „Nejste už na takový blbostě trochu starý?“
„Na jaře jsou všechny kočky mladý, ty trubko, to si zapamatuj,“ pravil prošedivělý veterán Čeněk, seskočil ze škrábadla a celou cestu na sluníčko si rozverně poskakoval.