Moje články

Griffin se samotný zpátky vrací
lesem k té jeskyni, kde byli draci.
Vejde a slyší, že uvnitř cos ťuká -
veliké vejce tam praská a puká.

Rytíři najednou všelicos dochází,
pannino zmizení, nesnáz za nesnází.
"Tys našich potíží veškerých příčinou!"
Panna se ušklíbne, nezdá se nevinnou.

Griffin statečně zabušil
až hejno netopýrů vyrušil.
Vrata se otevřou a zvou je dál.
Možná je uvnitř i svatý grál?

Kronikář a Griffin si hledí zpáteční cesty
s sebou dary od Žvahlava a jeho nevěsty.
Dojdou na rozcestí, kde psáno na skále:
"Vpravo, vlevo, rovně? Vyber si dále."

Jako nikoho nenutím, ale kdyby jsme se pustili do 96a, 96b, a 96c... :-D

Všichni jen zírají, tomu, co vidí
nevěří, myslí, že oči je šidí:
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
Stáňa se Žvahlavem dálným nebem plynou.

"Křeč v nohou značí nedostatek vodní,"
dí Alenka, a Griffin hned podá si sklenici vod ní.
Vzápětí zaujme svůj postoj hrdinný -
vstříc tlamě Žvahlava, z které tečou sliny.

Tak kampaň v proudu nejlepším se skvěla
a vůlí lidu všeho Jaga cařicí se stala.
Však než na trůnu zahalila se v carský háv,
hle - jaký řev a jekot, míří sem - Žvahlav!

A než Mrazík stačil berlu popadnout
koho by tohle mohlo napadnout,
že rytíř smělý, s dračicí po boku
pro babu pustí se do předvolebních kroků.

Postavy v černém
neslyšný tanec tančí
pro Zimoděje.

Zase po letech
je v Praze dnes (na chvíli)
ladovská zima.

Díky za krásný Poezim - a jelikož je fandom "Poezim 2025", tak pevně doufám, že bude další.
Užil jsem si, jak jsem v sobě hledal aspoň nějaké básnické střívko :-)

"Tak to by stačilo!" vykřikl Karásek
vřítiv se na scénu vyřešit ten zásek.
"Chaloupky od sebe! Máte se styděti!
Vždyť tohle dílo čísti budou i děti!

Krokem se brodí
chaloupka ku chaloupce
jiskřivým sněhem.

Ivánek k ledové chaloupce dofuní,
však po Mrazíkovi ani stopy není.
Nastěnka říká "Musel odejít za hranice,
dopřát čerstvý sníh České republice."

Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale:
Básnička je jedna z mých oblíbených z dětství z knížky Jitky Badoučkové: Jak mluvit s květinami

Stalo se jednou, nestalo
že vlci pekli koláče.
A napekli jich nemálo -
snad čtyři plné pekáče.
Jenomže měli malý vál,
mák se z něj sypal, ale jak!
Všude tam, kam se rozsypal,
od těch dob roste vlčí mák.

(pořád si to pamatuju :-) )

Próza je na téma večerníčku Pohádky ovčí babičky:

To jednou, když se ráno pásli na šťavnaté trávě, všimli si beránek s ovečkou, že na kraji lesa tři kuchaři staví pec. Postavili ji, zatopili, a teď něco tam kutí s díží těsta. Vypadali sice jako kuchaři, měli bílé zástěry a čepice, ale beránek nebyl padlý na hlavu. Dobře si všiml vyceněných zubů, a taky toho, že jim zpod zástěry kouká vlčí srst. Přesto přišli s ovečkou blíž, a ptali se kuchařů, co pečou.

"Koláče," utrhl se na tě ten největší kuchař.

"A s čímpak budou?" zeptal se jich klidně beránek.

Kuchaři se na sebe podívali a nevěděli.

"Já mám nejraději makové," řekla ovečka.

"Tak makové," zavrčel ten největší kuchař, ale pak se podrbal pod kuchařskou čepicí, "ale kde vzít mák?"

"U kupce ve vesnici přece," poradil jim beránek, a ten největší kuchař poslal toho nejmenšího za kupcem.

"Víš, beránku," znovu zavrčel ten největší kuchař, "ty koláče jsou jenom na zkoušku. Pak v té peci upečeme ovečku a tebe!"

A než stačili vzít nohy na ramena, už byl beránek i s ovečkou zavření v kleci.

Vlci si zatím připravili vál. Nebyl moc velký, spíš malý, tak na jeden koláč, a díže byla plná těsta.

"Nemohli bysme udělat místo koláčů jen jeden velký?" zeptal se prostřední kuchař.

Tomu největšímu se taky nechtělo dělat se s koláčky, a tak, když se vrátil ten nejmenší s pytlem máku, hodili těsto na vál, a nasypali do něj mák. Jenže, jak byl vál malý, těsto z něj přetékalo a mák se sypal všude okolo. Prostřední i nejmenší kuchař byli oba ulepení a posypaní makovými zrnky, které je šimraly v nosech, až kýchali, a ten největší, když jim chtěl radit, co mají dělat, zapomněl, a sedl si přímo na rozpálenou pec. Pak už netrvalo dlouho, a pustili se do sebe, až vlčí chlupy lítaly, a na beránka s ovečkou úplně zapomněli. Nakonec pro ně musela přijet sanitka a odvézt je popálené a polámané do vlčí nemocnice.

Beránkovi a ovečce bylo líto zmařeného těsta, a tak společně koláče upekli. Byly jich čtyři pekáče. Tři odnesli do vlčí nemocnice, aby z toho ti nekňubové alespoň něco měli, a o zbylý pekáč se rozdělili.

A další jaro na tom palouku u lesa vyrostl celý trs červených máků, těm popleteným kuchařům na památku.

Dobrou noc, a ať vám vlci pečou koláče s mákem celou noc.

Po kapkách se slévám do pramínků
vprostřed mokřin a zelených lesů,
trávím čas na lukách plných vřesu,
kde si skládám za vlnou jen vlnku.

Když si nočním tichem za úplňku,
kolem hradů čnících na útesu
pluji krajem rusalek a běsů,
žízně zbavím jelena i srnku.

Cestou svou se já den za dnem vinu
jméno moje kdysi znělo "divoká",
však já nyní poklidně si plynu.

Město za městem tak s klidem minu,
a v kraji, kde hora stojí vysoká,
do objetí k Labi se přivinu.

Teď když je všechno vysvětlené jasně
hrdinové se do chaloupky nacpou krásně.
Baba jen zakouzlí, pometlem zatočí,
a chaloupka krokem hbitým vykročí.

Když za rozbřesku zrozen vyjdu na svět,
nejprv jen pomalu se tvůj chlad rozhání.
Pak však v něžné záři slunce každý květ
se rozvine a nadšen vítá svítání.

Když za večerních červánků se zrodím
a tělo mé se tvojím teplem ohřeje,
já vykročím a po krajině chodím
přinést všem klid, co šťastný spánek dopřeje.

Pak celý svůj čas, se světlem slunečním
dohlížím na svět, aby správný svůj řád měl.
Touhu jedinou však neuskutečním,
ač z duše své i srdce velice bych chtěl.

Já zase, za svitu luny stříbrné
přináším sladké sny všem tvorům znaveným.
V tom čase, kdy všechno zdá se neměnné
a chladný svět je do černé tmy zakletým.

Když čas můj k večeru se začne krátit
já těším se na lásku krátkou, vrtkavou.
Kdy spatřím tu, ke které se obrátit
nelze déle, než na chviličku prchavou.

Když na východě začne bledě svítat,
já vím, že chvíle naší lásky nastává.
Jen na kratičký okamžik se líbat,
když záře celý svět zalévá zlatavá.

Takový osud je nám předurčen,
střídat se, Den a Noc, a Noc a Den.

Ozlomkrk Griffin před trknutím utíká -
pro zbylé hrdiny legrace veliká.
Jaga hned vykoukne a shlédne vůkol.
"Hej všichni, mám pro vás hrdinský úkol."

Griffin jen zírá, pak však jde zpátky
k chaloupce nohaté, kde rostou hlávky.
Dřív však než svým mečem na jednu udeří,
ozve se z chaloupky skřípění dveří.

Na cestu vyrazí hned naše čtveřice,
krajinou bloudí a diví se velice.
V létě tu sněží sníh po teplých vločkách,
stojí tu chaloupka na muřích nožkách.

Je jako hadR.
A neskutečnej moulA.
Radši se nepteJ.

Když na trůn vstoupil, země zchudlá byla.
A lid skleslý, jehož víra se už vytratila.
Rozhod' se do své země vrátit blahobyt,
Elišky, matky své, památky hoden být.
Lesku a slávy říše jeho dočkala se,
I most i škola skví se dodnes v kráse.
Věk za věkem, dobrého krále vzpomíná se.

Když hrozí mi, že budu tíhou zbořen
problémů, co jeden za druhým se přibývati zdají,
vejdu ve svět, z jehož krásy lidský dech se tají,
a jenž je z pera Mistra stvořen.

Ten svět je plochý, v širý vesmír vnořen,
a ač nemožný on zdá se jak ve středu, tak i na okraji,
je plný fantastických tvorů, lidí, čarodějek, hrdinů i bájí,
a k tomu všemu s vtipem, jenž pro mě stále nepokořen.

Když jsem v tom světě, moje duše jásá,
(a může hrdinou mým býti kterýkoli),
vždy tělo mé se smíchem hned natřásá.

Já cítím, jak se smutek ze mě střásá.
Ten svět je lékem na všechny mé boly,
Zeměplocha, mé duše, srdce spása.

Slyš ty, kdo zaplatil můj život býkem
když vlčí národ chtěl mě odmítnout,
kdo včas a znovu splatil jej, jak zvykem,
když od přátel jsem se bál odvinout;

Slyš ty, kdo jediný jsi z vejce vzešel,
kdo přítelem mým neváhal ses stát,
kdo zachránil mě včas, když pryč odešel
jsem jako hlupák s hloupými si hrát;

Slyš ty, kdo byl jsi přísným učitelem,
však nejvíce mě ze všech v lásce měl,
kdo učil mě řeč sambarů i šelem,
a jako vlastní krev mě chránit chtěl:

Já přísahám, že budu do konce svých dní
vzpomínat vás a ctít, jak Zákon džungle zní.

To jednou jeden ptakopysk
co se Podivný jmenoval,
rozhodl se pro velký risk:
že by sám pro světový tisk
svou Tasmánii zmapoval.

Dlouho se cestou plahočil
a kreslil všechno bez obav.
Drápek v inkoustu namočil,
papír si správně natočil,
tak jako pravý kartograf.

Když potom šel tu svojí práci
do velké redakce nabídnout,
nechtěli ji ti hajdaláci.
Řek' jim, že není pro legraci.
Doma si mapu nad matraci
nechal napíchnout.

Kronikář dusí se, lehko mu není.
Ani dech Griffinův to, zdá se, nezmění.
Heimlichem Stáňa mu uvolní krk,
svobodně vylétne uvízlý brk.

Beep beep chirp meep squeak
chirp meep meep whee, beep chirp meep,
squeak beep beep squeak whee.
.
.
.
.
.
Kluk z Tatooinu
i všichni, co z něj vzešli,
prodchnuti Silou.

Královně, králi
věrná trojice a s ní
dychtivé mládí.

Dvě slova dají
veškerou lidskou moudrost:
"čekat" a "doufat".

Griffin se rozmyslel, k noře zpět pokleká.
Nechat je udusit, co by byl za reka?
Stáňu i chronistu zemdlelé zachrání -
musí jim však dáti umělé dýchání.

Před okny nám roste jinan
vysoký a starý, prý naň
nikdo dopustiti nedá,
kdo příjemný chládek hledá
pod tou korunou.

Každý podzim za večera
země zlatě svítí z šera
listím spadaným. To jmění
zaplatiti možno není
žádnou korunou.

Vyletěv z nory na louce zelené,
Griffin naštěstí nemá nic zlomené.
Náhle z díry se hluk a ryk tlačí,
blíží se kronikář i nevěsta dračí.

Utíkat lesem se nevyplácí
Vždyť skrýt může věci horší než draci.
Griffin klopýtá, zakopne, letí
přes bludný kořen, druhý, i třetí...

Lechtání chmýří v čumáku dračím
přivodí kýchnutí než mrknout stačím.
Rýmička odvěký problém je mužský.
Hlasitý výbuch, a z draka jsou cucky.

O čem může snít
barevné listí sakur
spící v pažitu?
Snad o znovuzrození
v záplavě jarních květů?

Jak výheň žhavé, plameny pálí,
Stáňa se odmítá dívat i zdáli.
Jaký však div! Griffin utíká přes cestu.
Brnění, kalhoty, i vestu: z azbestu.

U dračí jeskyně silně to hlučí,
jak draku hladem už ve břichu kručí.
Dračice Stáňa na Griffina mrká,
ten se chce zbaběle ukrýt ve smrkách.

Pro Avevu, vyhovuje?

Listím se brodím v podzimním hájku,
na blízkém přejezdu spatřil jsem rajku.
Teď na kolejích jak uličník
sedím a vymýšlím limerik.
Neměl jsem raději zkusit haiku?

P.S. Ta rajka je tohle :-)

Hlava jen jedna, však není to málo.
Dýmu je v chřtánu víc, než se zdálo.
Tesáky cení, drápy si brousí.
"Začíná zábava," dí drak pod vousy.

S podzimním sluncem
po dlouhém odloučení
spolu v Podsvětí