Moje články

„Hagrride, měl jsi prravdu. Nechtěla jsem to nikdy přřiznat, ale jsem poloobrr, stejně jako ty. Jen to mám s rrodiči naopak.“
„Tvoje máma se zamilovala do vobra?“
„To ne. Je etnogrrafka. Studovala je. Nějakou dobu s obrry žila. No a jednou prrovedla velikou hloupost. Z pokusných důvodů udělala přřed náčelníkem urrčité gesto, které znamenalo jednoznačnou pobídku k intimnímu sblížení.“
„Sákryš! Jak todle mohla přežít? Dyť ten vobr musel bejt strašně velikej i… no… i tam dole.“
„To by ses divil. Myslím těm rrozměrrům. Jsou docela malé. Skorro jako lidské.
Víš, drrahoušku, jsem vlastně moc rráda, že jsi obrr jen napůl.“

Hagrid pohladil náhrobek s nápisem Rubeus Hagrid senior 1875 – 1945.
„Nazdar táto, tak sem zase tady. Letos je mi přesně tolik roků cos měl ty, dyž si umřel. Sedumdesát. Pro kouzelníky žádnej věk…“
Hagrid popotáhl a utřel si nos do obrovského kapesníku.
„No ale proč sem dneska přišel. Tys byl moc mladej na to, abys umřel. Ale nejsem já moc starej na ženění a rodinu?
Povídáš, že záleží na tom, co je to za ženckou?
Abys věděl, Olympa je nejlepší na světě… Tak co? Mám do toho praštit?
Jo?
Díky, táto. Tak já už pudu. Musim na Příčnou pro prstýnky.“

Houština plná trní a bodláčí. Funí to v ní a mňouká, vřeští a piští, syčí a kvičí a křičí. Něco strašně dupe, něco padá. Někdo nadává, někdo říká, že nadávat se nemá a směje se.
Po chvíli se vynoří dvě postavy. Jedna poloobří a jedna dětská. Poškrábané, podrápané, ve vlasech a na oblečení spousty malých chlupatých kuliček. Obě se spokojeně chechtají, ta větší nese klec s pěti maguářími koťaty.
„Dík za pomoc, Megan. Bez tebe bych ty mrňavý útěkáře asi nechyt. Teď je musím vobrat vod toho sajrajtu.“
„A kdo obere mě?“
„Třeba táta. A že profesora Snejpa móóc pozdravuju.“

„Ták mazlíci moji, je to tady, to si pošmáknete…“ Hagrid poplácal bednu s nápisem Hans Fisherman – magická doprava živých mořských ryb, kterou mu právě doručili. Zapáčil a víko s rachotem odskočilo.
„No todle??? Depak ste se tady vy tři vzali? Já vobjednával ryby! To je teda dobrý. Ti troubové vod Fišermanů naložili místo žrádla další strávníky. Co s váma?“
Pak se plácnul do čela. „No jasně! Dyť já nemám dárky pro Dudlinku, Kuklíka a Puklíka k narozeninám. Vemu vás domů. Olympa bude mít radost a děcka tím tuplem! Budou mít každej svýho tučňáka. Takhle roztomilý domácí mazlíčky nemá nikdo jinej!“

Severus Snape se lítostivě zahledí na prázdnou láhev. „Obávám se, že jsme definitivně na dně, kolego.“
Hagrid se pokusí vyždímat poslední kapičku. Neúspěšně. Pak se zamyslí. „Víte, kolego, co mi dycky řikal můj táta? Dyž se někdy v životě voctneš na samym dně, pěkně si to tam prohlídni a vošahej, aby sis na to zvyk a srovnal se s tim. To tě uklidní a pak máš šanci najít ňákou cestu ven. Dobrý je, že vodtaď vedou šecky cesty enom nahoru.“ Popadne flašku a zamává s ní vysoko ve vzduchu. „Hospodo! Nebyla by tam eště jedna? Todle je moooc dobrý pití!“

Jeho bratr sklopí hlavu a vejde.
On se skloní víc a s obtížemi se protáhne za ním.
Bratr se narovná a rukou uklidní rozhoupaný lustr.
On se narovná také. Trošku to zabolí, vysype se omítka a několik cihel. Mžourá do tmy, na hlavě koberec. Chce ho sundat, ale nejde to. Ruce v přízemí, hlava v prvním patře. Tak nedělá nic. Jako vždycky čeká, až tu šlamastyku Hagrid nějak vyřeší. Zdola slyší jeho hlas:
„Dobrej den, madam Malkinová. Přived sem svýho mladšího brášku Drápa. Potřebovali bysme, abyste nám voboum ušila společenský hábity. Já se ženim a von mi de za svědka.“

Výbuch nadšení odezněl a Rubík se ještě jednou začetl do svého prvního dopisu z Bradavic. Pak sklopil oči k starým sešlapaným botám. „Je to hezký, ale asi z toho nic nebude. Víš, co šecko bys mi musel koupit? Tolik peněz přeci nemáš.“
Hagrid starší se usmál, sáhnul hluboko pod matraci své postele, vytáhl malý kožený váček a obsah vysypal na stůl.
Rubík vytřeštil oči. „Vodkaď si vzal tolik zlatejch galeonů?!“
„Synku, já dycky věděl, že budeš chytrej, šikovnej a kouzelnej. Vodkládal sem vod doby, co ses narodil. Dem na Příčnou nakupovat, a šetřit nebudem. Pro mýho syna enom prvotřídní zboží!“

Hagrid pozval přítelkyni na oběd. Opásaný obrovskou kostkovanou zástěrou se otáčí v kuchyni.
„Vochutnej, Tesáku. Po tomdle by se Olympa měla voblizovat až za ušima, že jo? Mám recept vod Regi: Kyselý zelí, voňavý klobásky, slanina, vajíčka, smetana, cibule, pár brambor, trocha mouky, sůl, kmín, bobkovej list, paprika… Zelňačka delukse, co? Stojí v ní vařečka, tak je hustá.
Po vobědě uvařím čaj a dáme si něco sladkýho. Moje griliášový hrudky. Dneska sem si na nich dal vopravdu záležet. Tentokrát sem…“
Z pece se vyvalí oblak černého dýmu. Hagridův široký úsměv zvadne.
„…tentokrát sem ten plech zase nevyndal z trouby včas.“

Co myslíte, jak probíhala moje úplně první návštěva u Hagrida?
Ochutnala jsem jeho pověstné sušenky.
Vypili jsme spoustu máslového ležáku.
Padla i láhev ohnivé whisky.
Potykali jsme si.
Přes mé protesty mi ustlal ve své posteli.
Sám si lehnul k Tesákovi na předložku před krbem a přikryl se spratkovým kožichem.
Ráno jsme šli na procházku kolem hradu, k jezeru a do zakázaného lesa. K jednorožcům, testrálům, Drápovi…
Svačili jsme v Prasinkách v Medovém ráji.
Obědvali u Rosmerty.
Na skleničku zašli k Prasečí hlavě.
Večeřeli s Olympou.
Nevěříte? Copak bych toho o Hagridovi tolik věděla, kdybych všechno neviděla na vlastní oči?

Hagrid otevřel vrata a strnul. Na hromadě sena někdo seděl. Šosatý červený kabát, úzké bílé nohavice s knoflíčky, na hlavě třírohý klobouk a u nohou… buben.
„Kde ses tu vzal? Hůlku nemáš, tak kouzelník nejseš, co? Jenže mudla taky nebudeš. To bys Bradavice a šecko kolem nemoh vidět. Chlape, že ty seš moták?!“
Muž pokrčil rameny. „Moták? No, asi jo… Nějak jsem se fakt zamotal… Jsem bubeník z Klubu živé historie. Sehráli jsme tady někde nedaleko bitvu z jakobitského povstání. Kde že to jsem? V Bradavicích? Tak já zavolám našim, ať pro mne někdo přijede. Mohl byste mi půjčit mobil?“

„Táto, jak ste se s mámou našli? Dyť u nás žádní vobři nežijou?“
„Ech Rubíku… už ti to konečně musím říct. Zdraví mi ňák přestává sloužit, a až tu nebudu, nikdo jinej ti to nepoví.
Sem moc malej, tak mě žádná žencká nechtěla. A mně se dycky líbily takový hodně veliký.
Jednou v noci se vobjevila v naší stodole. Největší a nejkrásnější žencká na světě. Zubožená potrhaná, na krku řetěz. Utekla z mudlovskýho cirkusu. Ukazovali ji tam jako zvíře. Uzdravil sem ji, zamiloval se… Byl sem šťastnej jako blecha.
A pořád sem. Protože než zase zmizela, dala mi tebe, synku.“

Byl to právě rok, co bývalý bradavický hajný Ogg předal hájovnu mladému Hagridovi a odešel na penzi. Staral se o kluka několik let, když ho vyhodili ze školy. A učil ho všechno, co má hajný znát.
Teď přišel mladík na návštěvu. Vypili čaj, probrali novinky. Ale Oggovi se zdál nějak nesvůj. Všelijak se ošíval, až nakonec položil na stůl několik mincí.
„Já vim, že to není moc. Že bych ti měl vrátit šecko, cos mi kdy pučil. Na voblečení, na živobytí a tak, ale víc nemám. Enom chci, abys věděl, že sem nezapomněl. Asi je to lepší než nic, co?“

„Rone, sbalil sis opravdu úplně všechno?“
„Jo, nejsem už malej“
„Hůlku jsi nezapomněl?“
„Ne, nezapomněl.“
„Učebnice máš všechny?“
„Jasně.“
„Brky a pergameny taky?“
„Brky a pergameny mám taky.“
„Tady máš čistý kapesník. A svačinu.“
„To jsi nemusela. Něco bych si koupil.“
„A ne, abyste s Harrym zase hned první den provedli nějakou pitomost.“
„Hmm.“
„Opravdu nechceš, aby šel taťka s tebou?“
„Mamko!!!“
„A neměl bys už jít? Ať nepřijdeš pozdě.“
„Jo, však už jdu.“
Vlepil Molly pusu na tvář a nabral z krbové římsy hrst letaxu. S Harrym má sraz v hale ministerstva. Bystrozorský kurz jim začíná přesně v osm.

„Na bystrozorský kurs potřebuju OVCE z lektvarů. Jenže z NKÚ beztak vybouchnu a Snape mě do pokročilých nepustí. Tak nevím, co budu po škole dělat…“ brblal Harry a sledoval Hagrida, jak se přehrabuje v bedně plné páchnoucí sliznaté havěti. „Dělíš je na kluky a holky?“ zeptal se s nakrčeným nosem.
„Tys to poznal?! No jasně!“ Hagrid se hluboce zamyslel. „Domluvil ses i s Klofanem. Máš hadí jazyk. A nebojíš se draků. Ani akromantulí. Aragog tuhle řikal, jak ste si tehdá pěkně pokecali… Ty, Harry, ale to bys moh! Myslim, až pudu do penze, nechtěl bys to tady po mně převzít?“

„Heslo!“ vyštěkla Buclatá dáma. Prohlížela si studenta podezřívavě. Je moc velký i na sedmáka a prý je prvňák. Kdyby ho před týdnem po zařazování nepřivedli prefekti mezi ostatními nováčky, nevěřila by. Tvářil se vyděšeně, zpocenýma rukama nervózně žmoulal lem hábitu a mlčel.
„Tak bude to?“
„Já ho zapomněl.“
„Tak to budeš muset jít spát… třeba do sklepa.“
„Tam už sem byl včera. Byla mi zima.“
„Skutečně? Hmm... Tak pojď blíž. Ale příště už to neudělám.“
Chlapec přistoupil k obrazu, poslouchal a po chvíli vážně přikývnul. Heslo si v duchu několikrát zopakoval, aby ho už nikdy nezapomněl. Pak nahlas pronesl: „Akromantule!“

Mám kamaráda. Velikánského hafana co bydlí u Hagrida. Myslela jsem, že bude v naší smečce šéf. Jenže! Šli jsme na procházku. Já běhala kolem Hagrida dopředu, dozadu, vlevo, vpravo a dokolečka, a lákala Tesáka ke hře. On nic. Vlekl se jako napůl chcíplý. Taková nuda. Dokud před ním z trávy nevyskočila maličkatá žabka. To se pak tak lekl, že ožil, a v tu ránu byl pryč. Tohle že je šéf?
Hagrid nad tím jenom mávnul rukou a šli jsme domů.
Tesák se přiloudal až za hodinu. Hrdina. To už jsem stihla vyžrat i jeho misku. Nemá chodit k večeři poslední.

Je tu ňák těsno. A ouplná tma. Nemůžu se hejbat. Asi sem svázanej. Nacpanej v nějakym pytli. Do pytle! Mlátí do mě! Voni mě snad hodili pod vrbu mlátičku. A ten řev! Dali mě na hraní celý dračí kolonii nebo co? Jo, už to tak bude. U merlinovejch podělanejch spodků, to se mi snad enom zdá!
„Puklíku! Kuklíku! Dudlinko! Okamžitě sundejte z táty tu peřřinu a přřestaňte po něm poskakovat! Tesáku! Indy! Prro vás to platí taky, psiska jedna mizerrná! Dolů z té postele! Fofrrem!
A všichni zmlkněte!!!
Hagrride, drrahoušku, vstávej. Je tady Rregi. Musíte se pustit do dnešního drrabblíku.“

Todle sem cejtíval dlouhý roky pokaždý, dyž sem se blížil k hradu. V září v loďce na jezeře s tim mrňavým potěrem, co jede do Bradavic poprvý, i po cestě z druhej strany, vod Prasinek. Jak se za zatáčkou vobjevily známý věže, věděl sem, že sem patřim. Že sem tady doma. A tu cestu že mám nejrači ze všech cest, po kerejch sem se za celej život něco nachodil.
A teď je to šecko pryč.
Protože to samý cejtim, dyž du každej pátek navečer vopačným směrem. Za hranice bradavickejch pozemků, vodkaď už se můžu přemístit k Olympě a děckám. Domů.

Malý domek rodiny Hagridovy - 7 + kk poloobří velikosti včetně příslušenství:
Obývací pokoj s jídelnou, kuchyňským koutem, spíží a pelíškem pro Tesáka - 30 x 40 m.
Ložnice rodičů - 10 x 16 m
Dětský pokoj - 8 x 10 m
Dětský pokoj - 8 x 10 m
Dětský pokoj - 8 x 10 m
Pokoj pro hosty poloobří až obří velikosti (včetně koupelny a WC) se zvýšeným stropem - 20 x 30 m
Pokoj pro hosty lidské velikosti (včetně koupelny a WC) - 5 x 6 m
Koupelna rodičů - 4 x 6 m
Koupelna dětí - 4 x 6 m
Přístěnek na košťata - 3 x 3 m

Mourovatá kočka už od rána tiše ležela na střeše hájenky.
Hagrid připravoval různé hromady krmení a roznášel je po ohradách. S každým zvířetem promluvil, pohladil ho, prokartáčoval srst, zručně vytáhl klíště. Tady vymyl lektvarem poraněné oko, támhle převázal dlahy na zlomené noze. Pro všechny tvory měl kopce pochopení a lásky, oni mu opláceli důvěrou.
Večer se kočka protáhla a seskočila. Víc už Minerva vidět nepotřebovala. Ředitel měl nejspíš pravdu. Rubeus asi bude dobrým profesorem péče o kouzelné tvory. O zvířatech opravdu hodně ví, umí se do nich dokonale vcítit. Je vlastně jakýmsi duševním zvěromágem. Jen… dokáže tohle vůbec předat studentům?

„Hagride, budíček!!!“
„Co je, Regi?“
„Duben.“
„Už? Já myslel, že je eště březen.“
„A co nějaká příprava, testovací drabble a tak.“
„Ach joo, to zase budu muset stávat celej měsíc v pět, co?“
„Hmm.“
„Nemoh by za mě někdo zaskočit? Prej máme číst mimo naše bubliny. Tak musí taky někdo z jinej bubliny něco psát, né? Třeba ta tvoje Indy, co sem ji onehdá hlídal.“
„Tak jo, Hagride. Běž zase spát, já se letos domluvím s Indirkou a…“
„Ale to nééé, tak sem to nemyslel. Já jen že by vobčas zaskočila, dyž se zdržím u Prasečí hlavy nebo tak něco.“