Moje články

„Se budou jednou šeci za břicha popadat, až budeme vykládat historky, co sme s tim architektem zažili,“ rozumoval Hagrid nad pergamenem s plánem domu. „Ale nakonec šecko dobře dopadlo. Baráček bude krásnej.“
Olympa povytáhla obočí. „Drrahoušku, v souvislosti s domem, mám prro tebe dvě zprávy. Jednu dobrrou a jednu horrší.“
„Sem s tou dobrou!“
„Zdá se, že v létě budeme ten dětský pokoj oprravdu potřřebovat.“
Hagrid se rozzářil! „My budeme chovat?!“ Vlepil Olympě pusu a zarazil se. „A co teda ta horší zpráva?“
„No… budeme muset znovu za tím hrrozným člověkem. Aby dětský pokoj zvětšil. Nebo rraději vyprrojektoval rrovnou třři.“

Pročítali složité právnické formulace, až konečně došli k ceně.
„Za takovou chatrrč? Tolik?!“ Na Olympu šly mrákoty.
Hagrid před očima užaslého agenta poporostl skoro o třicet centimetrů. „Dyť přeci nekupujem šlechtickej zámek!?“
Agent pokrčil rameny. „V nabídce přece bylo jasně uvedeno, že nemovitost je určená k rekonstrukci. Cenu navyšuje pozemek.“
Olympa, zase při plném vědomí, pergamen odsunula. „Myslím, že to nepůjde. Částka je nad moje… eh… naše finanční možnosti.“
Hagrid si smlouvu zase přitáhl. „Ale pude. Zaměstnanej sem v Bradavicích vod čtrnácti. A kolik já toho utratim, že jo? Řek bych, že mám u Gringotovejch tech galeonů docela slušnou hromádku.“

„Tak kerý?“ Na polici ležely vyrovnané láhve francouzských vín, dárků od Olympy. Pořád rád chodíval „na jedno“ do Prasinek k Rosmertě, pořád si rád dal panáka ohnivé skotské whisky. Ale víno, to bylo něco, co hladilo, jiskřilo, vonělo. Něco, co patřilo k jeho novému životu s Olympou.
„Červený? Bílý? Bublinky? Suchý? Sladký?“ Těžký výběr… „Po takový robotě to chce něco sladkýho,“ rozhodl se. Sáhl po láhvi úplně vlevo.
V té chvíli se to stalo. Přetížená police zavrzala a zřítila se.
Víno z rozbitých láhví se slévalo do jediné veliké louže. Rezignovaně pokrčil rameny. „No tak si dám holt ouplně šecko.“

Stmívalo se. Hagrid naposledy obcházel ohrady. Všude byl klid. Došel až k okraji Zapovězeného lesa a překvapeně se zastavil.
„Depak ses tady vzal? Tebe já neznám! A to vim ouplně vo všech, kerý tady žijou.“
Sáhl do kapsy a natáhl k malému roztomilému stvoření otevřenou dlaň s pamlskem. Tvoreček si jej jemně vzal. Pak kývnul hlavou na pozdrav, a rozběhl se mezi stromy. Tiše tam na něj čekalo několik elegantních zvířat. Bílé rohy jim stříbřil vycházející měsíc.
„Tak běž za svejma. Přišel si na návštěvu, co? Bodejť. Největší a nejkrásnější jednororožci bydlej přeci tady v Bradavicích. Depak asi přebejváš ty?“

Madam Pomfreyová, bradavická léčitelka, udělala nad Hagridovou hlavou na zdi čárku, seskočila ze stoličky a spokojeně se usmála. „Růst pokračuje velmi dobře, měříš dvě stě deset centimetrů. Svaly a šlachy jsou v pořádku, plíce také. Srdce jako zvon… to je hodně zajímavé, když uvážím šok při náhlém zmenšení a zátěž při tak překotném růstu. Existuje jistá teorie… synergie párového orgánu. Ráda bych si ji ověřila. Přijď sem zase v sobotu.“
Hagrid se zamračil. „Musí to bejt zrovínka v sobotu? Přijede Olympa!“
„Právě proto. Přijďte oba. Vím, že měla na srdci drobný šelest. Pokud je moje teorie správná, už ho neuslyším.“

„Kupovat domek? Nesmysl Hagrride. Máme přřece pohodlný prrostorrný byt v Krrásnohůlkách a rromantickou útulnou hájovnu v Brradavicích. Ale s tím vyčištěním hlavy v jiném prrostřředí máš prravdu. Víš co? Přříští týden to obrrátíme. Já přřijedu za tebou.“

„Byl to jistě… přříjemný víkend. Jen ty Tesákovy chlupy v posteli jsou trrošku… a tys tady se mnou moc nepobyl... Ano já vím. Kůrrolezové a tlustočerrvi a nemocný krrálík a ten prroblém s přřemnoženými pavouky… Ale ta kadibudka venku… No a koupelna půl kilometrru až na hrradě, to je tedy kapitola sama pro sebe…
Tak nevím… Nemáš ještě někde noviny s tím inzerrátem?“

Na chodbě před bytem ředitelky se opět ozvaly tiché hlasy.
„Myslíš, že můžeme?“
„Není pozdě?“
„Není. Tak brzy přece spát nechodí.“
„Ale je sobota, má tam manžela…“
„Tak teda zaklepeme?“

„Tady se dneska dveřře netrrhnou,“ poznamenala s rezignovaným povzdechem Olympa, když vyřešila další drobný problém a dívky odešly. „Skorro ti závidím, že každý víkend z Brradavic odjedeš a nemusíš myslet na prráci. Dokonale si vyčistíš hlavu od všech starrostí.“
Hagrid vzhlédl od Denního věštce. „Tadyhle sem našel inzerát. Prodávaj takovej šikovnej baráček v horách. Na ouplný samotě. Nekoupíme ho? Vo víkendech bysme si tam mohli parádně čistit hlavu voba dva.“

„Hagrride! Ty jsi vyrrostl! Skoro o půl metrru!“ vítala Olympa manžela v pátek večer.
„Jo, taky se mi zdá. Esli vono to nejni tim, jak sem se celej tejden rozčiloval. Už dyž sem v pondělí vez prváky do Bradavic, sem vyrost nejmíň vo deset centimetrů.“
„To je pozorruhodné. Vypadá to, že negativní emoce mají na tento typ rrůstu pozitivní vliv. Řříká se přřece, když tě někdo irrituje: Já z tebe vyrrostu.“
„Vono to tak bude. Povidal to i kolega Snape. Ale víš co, holka moje, poď si lehnout. Mám hroznou chuť ti pošeptat do ouška něco vo ouplně jinym růstu…“

„Hagride, vzhledem k tvé dočasné indispozici pomoc potřebuješ. Trvám na tom.“ Ředitelka McGonagallová položila rázně na stůl hromádku pergamenů na znamení, že rozhodnutí je definitivní a rozhovor u konce.

Pro prvňáky na nádraží šel s Hagridem školník Filch. Rázoval dlouhými kroky a bylo vidět, že svůj úkol bere s náležitou vážností: „Pamatuješ, že máš stát až u lokomotivy? Nezapomněl sis skládací schůdky? Kouzlo sonorus umíš? Klíč od loděnice v Prasinkách máš? A…“
Hagridovi, který vedle něj klusal celý rudý, konečně došla trpělivost. „Zatraceně!!! Esli hned nezavřeš tu klapačku, hodím tě do jezera. Máš mi pomáhat, protože sem malej, ne blbej!“

Plahočil se dětským pískovištěm. Zrnka písku jako balvany, všude se tyčily formičky, kbelíčky, lopatičky, zapomenutá gumička do vlasů jako obrovský růžový had… najednou kolem něj vyrostly skleněné stěny. Byl v přesýpacích hodinách. Písek se nemilosrdně sypal, čas běžel…
„Hagrride, prrobuď se! Katastrrofálně jsme zaspali!!!“
Zamrkal a posadil se. „Dyť se nic neděje, ne? Děcka přijedou do Prasinek až navečír. A přenášedlem sem doma hnedle.“
„Ty ano! Ale“ zachvěl se Olympě hlas počínající hysterií, „moje studenty začne létající kočárr postupně přřivážet už za čtvrrt hodiny!
„No tak se holt vomluvíš, že deš kapku pozdě.“
„Omluvím? Ale komu? Řředitelka jsem přece já!!!“

Nedělní večer před začátkem školního roku trávili společně v Krásnohůlkách.
„Posledních párr chvilek klidu,“ povzdechla si Olympa. „Ale stejně se těším, až studenty přřivítám.“
„Taky sem dycky šťastnej, dyž zase v Prasinkách na nádraží začnu svolávat prvňáky,“ souhlasil Hagrid.
„Víš, že přříliš nechápu, prroč musí u vás všichni studenti, i ti, co třřeba bydlí ve Skotsku, přřijet nejdřříve do Londýna a pak vlastně nazpátek?“
„To je takovej… eee… symbol. Von jim začne ouplně novej život. Bradavice sou jejich druhej domov. A ve vlaku maj trochu času si na to zvyknout. Mrňata, co jedou poprvý, i sedmáci, co se vracej naposled.“

„Přřestěhovat? Do hájovny? Sám? Myslela jsem, že třřeba koupíme domek v Prrasinkách a já budu dojíždět do Krrásnohůlek, jako dosud,“ vrtěla hlavou Olympa.
„Chceš bydlet i s Tesákem?“ zeptal se Hagrid poťouchle.
„S Tesákem…“ zarazila se, ale statečně pokračovala. „Když to musí být, i s Tesákem. Jsme manželé! Máme být spolu!“
„Šak jo. V Bradavicích přeci budu enom přes tejden. Vo víkendech se mi vo šecko postaraj domácí skřítci, a já přijedu za tebou. Seš ředitelka, musíš bejt v Krásnohůlkách. Todle!“ zvedl Hagrid významně ruku se zlatým kroužkem na prsteníčku, „nejni žádnej šmejd. Todle znamená, že spolu budem už nafurt.“

Dneska by měl můj tatík narozeniny,“ prohlásil Hagrid, když utrhl další list z kalendáře.
„Mám s tebou zajít na jeho hrrob?“ zvedla hlavu od snídaně Olympa.
„Ale né. Máš hromadu práce. Stačí, dyž mi vyčaruješ přenášedlo.“
O hodinu později už stoupal na špičky, aby otřel smetí a prach i z vršku malého náhrobku.
„Tak sem tu zas, táto. Koukáš, jak vypadám, co? Řeknu ti, nejni to žádná sranda. A to sem myslel, že nejhorší je, bejt tak moc velikej. Ale neboj, já zas dorostu. Enom je asi dobře, že teď vim, jak se cejtí lidi, co sou navopak moc malý.“

Olympa stála, prudce oddechovala, srdce jí bušilo jako o závod, z očí jí šlehaly blesky. „Málem jsem dostala infarrkt! Peřřiny mokrré, špinavé, plné chlupů! Fofrrem dolů z naší postele, ty přříšerrný pse, jinak tě vlastníma rrukama uškrrtím!!! Kde ses tu vůbec vzal?“
Tesák seskočil a se schlíplýma ušima a staženým ocasem se jí přišoural k nohám, jako jedna velká omluva.
Hagrid se posadil a konečně zhluboka nadechl. „Von asi někde chyt moji stopu, jak sem se byl podívat k vohradám na zvířata. Muselo mu už bejt strašně smutno, chudákovi malýmu. A přišel se přivítat. Tak mu to, holka, přeci vodpusť…“

Olympa se každý den přemísťovala ráno do Krásnohůlek a večer zpět do Bradavic.
Právě dorazila, a úlevně se svalila do křesla. „Školní rrok začíná za dva týdny a mně chybí dva prrofesořři, zpozdil se dotisk učebnic, místo zásilky husích brrků přřišla stovka živých hus…“
„A do toho ti eště přidělávám starosti já, že jo?“ pohladil ji po lýtku Hagrid. „Šak bys sem nemusela lítat každej večír. Dyť už měřím skoro šedesát centimetrů. Sem docela samostatnej. A ty by sis mohla vodpočinout.“
„Drrahoušku, ale to je obrráceně! Prrávě tady, kde jsme spolu zakotvili, si odpočinu nejlépe. S tebou je mi krrásně.“

„Jsme pozvaní na oslavu narrozenin prrofesora Krratiknota. Jak to jenom uděláme? Je to na tebe ještě hrrozně daleko.“ Olympa pohledla na Hagrida, který se jí ležérně opíral o botu.
„Kdy a kde to má bejt?“
„Večírrek bude zítrra večerr v salonku u Velké síně.“
„Tam už dojdu. Šak sem to k hipogryfům zvlád taky.“
„Ale drrahoušku! To je na půli cesty k hrradu a zabrralo ti to celý den.“
„Podívej. Vod tý doby sem zas vo dobrý tři centimetry porost. To dám. Ráno mi nabalíš nějakej proviant a do večera sem na hradě. Přeci si takovej parádní flám nenechám ujít!“

Hagrid vtrhl do stanu a nadšeně hlásil: „Ty kuřátka co se dneska vylíhly, sou tak roztomilý!“
Olympa, zabraná do příprav na nový školní rok v Krásnohůlkách, jen nepřítomně poznamenala: „To je dobřře, že sis našel zábavu, než zase dorrosteš. Tady blízko je nějaký chov drrůbeže?“
„Neřek bych že zrovínka drůbeže…“
Olympa zbystřila, začichala a odložila brk. „Hagrride, nepoznamenalo ti některré z kuřřátek tvůj kabát? Otřři si to prrosím ubrrouskem.“
„Asi jo, jaksi trochu…“
„Ach! Jen trrochu?!“ Olympa vytřeštila oči na manžela pokrytého nevábnou páchnoucí břečkou. „Kolik těch kuřřátek prromerrlina bylo?“
„Enom jedno. Já ti neřek, že se narodili mladý hipogryfové?“

„Co ti ta trrumpetka prrovedla, drrahoušku!“
„Sám sem trumpeta. Neměl sem do ní foukat.“
„Ale kdybych to neřříkala, nic by se ti nestalo.“
„Copak já. Ale todle nejni zrovna manželskej život, jakej sis přectavovala, co?“
„To je v pořřádku. Však tvůj tatínek byl taky menší než maminka.“
„Šak jim to taky neklapalo. Máma vod něho vodešla. Co když tě to se mnou taky přestane bavit?“
„S tebou mě život nikdy bavit nepřřestane.“ Olympa postavila na podlahu hrníček s ulomeným ouškem. „Pořřádně se toho chyť a poletíme domů.“
Mezinárodní ministerské přenášedlo vystřelilo, a v posledních dohasínajících paprscích slunce zamířilo k západu.

Hagrid se převaloval a nemohl usnout.
Olympa dávno spala, ale neustálé vrzání a pohupování postele ji nakonec probudilo.
„Prroč nespíš? Něco tě trrápí?“
„Ale ne. Enom nemůžu zabrat, dyž je tady takovej rachot.“
„Rrachot? Vždyť je všude naprrosté ticho!“
„Teda, mě vomejou. Nemáš něco s ušima? Dyť ty lidi hulákaj jak na trhu! A hádaj se anglicky! To sem poznal. Ale ňák jim nerozumim ani slovo.“
Olympa si povzdechla a natáhla se pro hůlku. „Také mi začíná trrošku šumět v uších. Zrruším nám na noc přřekládací kouzlo. Asi už ho používáme přříliš dlouho. Oprravdu je nejvyšší čas vrrátit se domů.“