„Děti, Agrride? Ale já už na to nemám ten sprrávný věk, drrahoušku… Ehm… Ani nevím, jestli bych ještě vůbec mohla… Nemyslela jsem si, že bychom…“
„Ale no tak, holka, nic si z toho nedělej. Kdybysme nemohli mít vlastní prcky, můžem přeci ňáký adoptopo… ech, no, prostě vzít za vlastní, ne? Pamatuješ, jak sme byli tenkrát vyřizovat ty věci pro Brumbála na severu u vobrů? Šak si viděla, kolik tam bylo roztomilejch vopuštěnejch sirotků.“
(Následuje ticho. Dlouhé. Nejdříve konsternované, pak hluboce přemýšlivé, rezignované a nakonec rozhodné.)
„Ano. To jsem oprravdu viděla.
Myslím, drrahý, že jsem svůj pohled na mateřřství prrávě přřehodnotila.“