Moje články

„Na tento problém,“ poznamenal Severus, „je odborníkem kolega Kratiknot.“
„Ó, že by slovutný mistr lektvarů potřeboval konzultaci v oboru pošetilého mávání hůlkou?“ neodpustil si lehké rýpnutí maličký profesor, který právě vešel do sborovny.

„Velice zajímavé…“ mumlal, když si všechno vyslechl. „Takže Hagrid sice řekl správně visionamplio, jenže inkantaci doplnil nadávkou do římskej řiti řasnatej. A místo, aby hůlkou jen ukázal na objekt, který chtěl lépe vidět, opsal s ní složitou křivku.
Hagride, můžeš mi ji předvést? Aha, nevzpomínáš si přesně. Severusi, ty jsi přece mistr nitrozpytu.“
„Býval jsem. Zde jsou však jen odrazy našich duší. Nitrozpyt je v podstatě nemožný.“

Mr. Rubeus Hagrid, který obyčejně ráno brzy vstával mimo ony nikoliv řídké příležitosti, kdy probděl noc u některého ze svých svěřenců sužovaného jakýmsi neduhem, seděl právě u stolu z kmene dubu, na němž se snídávalo.
Jeho věrný pes Tesák ležel na předložce před krbem, i vstal, přistoupil tiše ke svému pánu a příteli s plechovou miskou v zubech.
„Nuže, Tesáku milý, co chceš počíti s touto nádobou? Chtěl bys snad také posnídati?“
Hagrid seděl zády obrácen ke svému psu. Jak věděl, co tento činí? Měl snad oči nazad hlavy?
Nikoli. To geniální mozek jeho dobral se pravdy brilantní metodou dedukční.

„Né že bysem se nesnažil! Já fakt přemejšlel, co by to mohlo znamenat.“ Hagrid se toužebně zahleděl na Olympu. „Dyť já bysem už moc chtěl bejt venku. Tak hrozně dlouho sem ti nedal pořádnou pusu. To je horší, než dybysem celej čas vůbec nic nejed…“
„Tak ať se někam posuneme,“ přerušil jeho vyznání Severus. „Řeknete konečně, co vám to Justinius pověděl? Já nebo Evelína tomu snad rozumět budeme.“
„No, to teda nevim. Pamatuju si to ouplně přesně. Řek enom: Čím ses pokazil, tím se zase napravíš. Tak sem šel do tej španělskej hospody. Ale počítám, že todle von asi nemyslel.“

Hagrid pomalu ztrácel vědomí. Levou ruku už necítil vůbec. Jako kdyby vězel v bloku ledu…
Najednou sevření maličko povolilo. Už to nebyl led, ale něco jako natvrdo udusaný sníh. Zapřel se nohama a pravou rukou, sebral všechny síly a zatáhl.
Povedlo se!
První co uviděl, byla obrovská tvář Olympy, která se vrhla k obrazu.
„Hagrride, drrahoušku, tolik jsem se bála!“ Pak se otočila na Severuse. „Ještě že jste věděl, že teplo pomůže.“
„Nevěděl. Jen správně předpokládal. Ti, kteří znali vše o magických silách proudících Bradavicemi, už mezi námi nejsou. Zakladatelé hradu a alchymista Justinius, který nás opustil právě před chvílí.“

Olympa chodila po bradavických chodbách už několik hodin. Přijela za Hagridem, jenže ho nikde nemohla najít. Vyptávala se lidí v obrazech, každý si pořádně prohlédla. Samozřejmě ho všichni znali a snažili se poradit. Posílali ji k různým plátnům, která si oblíbil…
Nakonec se zmoženě sesula na kamenné sedátko u okna. Na protější zdi visel obrázek opuštěné pláže s malým osamělým děvčátkem, hledícím na rozbouřené moře.
Najednou se otočilo a zkoumavě na ni pohlédlo. „Hagrid je tvůj ženich? Proto ho hledáš? Já vím kde je. Musíš do sklepení. Až úplně dozadu.“
Olympa strnula. Co se stalo? Je tam snad někde zavřený?

Evelína se Severusem už vyzkoušeli všechno, co znali, ale Hagrida ven dostat nedokázali. Byli přesvědčeni, že klíčem je fotografie skleníku. Její magie byla jiná, přesto bradavickou galerii nenarušovala. Jakoby tam nebyla, ale zároveň s malbami na zdech hradu spolupracovala.
„Co Justinius? Ví o kouzelné podstatě Bradavic úplně všechno. Snad ještě neusnul,“ chytila se posledního stébla Evelína.
„Má na to právo a nic nechce víc,“ podotkl Severus.
Prastarý obraz alchymisty visel zapomenutý ve sklepení. Po tisíci letech z něj magie téměř vyprchala, stařec se nehýbal a skoro nemluvil. Většinu času spal. Až usne definitivně, z jeho kouzelného obrazu se stane obyčejný.

Evelína a Severus se polohlasně radili a dohadovali. Hagrid chvíli poslouchal, ale debatě plné odborných termínů příliš nerozuměl. Otočil se a zamyšleně došel až do popředí fotografie, k něčemu, co vypadalo jako zarámované okno do vnějšího světa.
Zadíval se do sborovny. Připadala mu strašně veliká. Stůl a židle obří velikosti, a maličký profesor Kratiknot, který tam seděl a cosi psal, jako obr opravdu vypadal.
A největší - Hagridova - židle, na kterou se přesto pokaždé jen tak tak vešel, teď byla skoro větší než celá jeho hájovna. Smutně na ni hleděl. „Už abych byl venku a šecko bylo zasejc stejný jako dřív…“

„Pro… pro… prof…esore S…nej…pe…“ nemohl Hagrid popadnout dech, „uff… já za… váma co nejrychlejc běžim, protože… mně došlo něco… strašlivě důležitýho. Ten… skvorejš v tý fotce… sice nejni nebezpečnej, ale ten skutečnej, co ho Prýtová… vyfotila v tom mudlovským banánovým skleníku, ten teda jo!!!
„Uklidněte se,“ odložil Severus neochotně knihu, ve které cosi zaujatě studoval. „kdybyste někomu něco řekl, jak je vaším dobrým zvykem, ušetřil byste nám všem spoustu problémů. Třaskavého skvorejše soumarovitého jsem na fotografii objevil už ve chvíli, kdy ji profesorka Prýtová na zeď pověsila. Okamžitě se na Island vrátila, zvíře odchytila a vypustila v bradavickém Zakázaném lese.“

Je to dovopravdy zajímavej svět. Namalovaný lidi choděj z vobrazu do vobrazu jak chtěj. Enom do portrétů v ředitelně neprojde nikdo kromě bejvalejch ředitelů.
Můžou si z jednoho vobrázku něco vodnýst do druhýho. Ale dyž to pustěj z ruky, zasejc se to vrátí, kam patří.
To zvířata nikam běhat nemůžou. Kromě těch domácích, co choděj s člověkem.
A nejlepší je to s jídlem. Hlad namalovaný lidi necítěj. Ale dyž maj na něco chuť, klidně spucujou šecky ty dobroty, co sou kde namalovaný. Vono to pak na chvilku zmizne, ale ani se nevotočej, je to zpátky, a můžou si dát nášup.

V příštím obrazu je přivítal radostným štěkotem a vrtěním ocásku malý chrtík. Stará žena, která krájela hrušky, zvedla hlavu od práce.
„Princi! Přestaň! Á, Severusi, ráda tě zase vidím. A kohopak to… Hagride! To není možné!“
„Zdravím, Evelíno, jak vidíš, možné to je.“
Hagrid rozpačitě přešlápl. „Dobrej den, přeju. Noo… zmotal sem jedno takový zaklínadlo... A chtěl bysem zase zpátky.“
„Ty a tvá sestra jste kdysi vynalezly přenášecí kouzlo. Možná by se dalo nějak modifikovat pro tento speciální případ,“ upřesnil Severus.
Evelína se usmála, narovnala a jakoby omládla. „Hned za Laurou zajdu. Tohle ji bude taky zajímat. Zkusíme něco vymyslet.“

Hagrid zareagoval bleskurychle. Z kapsy vytáhl prázdnou krabičku od šňupacího tabáku a tvorečka do ní zavřel.
„Tebe musim někam vodnýst. Co kdyby na tebe šáhnul nějakej mudla. To byste ani jeden nepřežili.“
„Myslíte?“ ozval se za ním známý hlas. „Předpokládám, že naprosto nechápete, že si tady teď hrajete na hrdinu úplně zbytečně. Toho skvorejše můžete klidně zase pustit.“
„Profesore Snejpe, co vy tady? Dyť ste přeci todle… mrt… ééé… namalovanej… U Merlinovejch podělaných spodků!!! Já sem taky ve vobraze!?
„Jistěže. Přesněji, v magické fotografii. Už druhý den tady chodím zkoumat, jestli se řídí stejnými zákonitostmi, jako bradavické obrazy. Očividně ano.“

Hagrid se ztěžka opřel rukama o zem, a pokusil se vstát. Pod jednou dlaní ucítil křupnutí. Zvedl ji. V šoku zíral na něco jako rozbité vajíčko.
„Ale né! Co sem to proved?! Dyť ty seš možná ouplně poslední! Já tě chtěl zachránit! A taky šecky ty mudly kolem…“
Před očima, najednou plnýma slz, viděl stránku z Obludného obludária:
Nejmenší a nejvzácnější z třaskavých skvorejšů, zvaný soumar, má tvrdé rovné krovky. Snáší na nich do svého doupěte potravu. Unese až trojnásobek své vlastní váhy.
Kouzelníkům není vůbec nebezpečný. Při doteku mudly však extrémně silně exploduje. Zničí vše v okruhu jedné míle.

S parapletem v jedné ruce a s lucernou v druhé vešel do sborovny. Přistoupil k obrazu. Připravil deštník do pohotovostní polohy, ruku s lampou vysoko zvedl, aby lépe viděl, a začal odříkávat zaklínadlo.
Vtom se čas zběsile rozletěl.
Ruka narazila do stropu. Lucerna praskla. Svíčka vypadla.
Plameny na temeni hlavy Hagrid dlaněmi rychle uhasil, ale zamaskovanou hůlkou přitom opsal neobvyklou křivku. A zaklínadlo zakončil dlouhou nepublikovatelnou nadávkou.
Obrovská síla Hagrida roztočila jako čamrdu. Zbylé vlasy mu zavířily kolem obličeje.
Nic neviděl. Někam letěl. Někam žuchnul.
Konečně nastal klid. Odhrnul si z tváře obrovský zelený list.
„U Merlina!!! Kde to sem???“

„Neuvěříte, co ti mudlové umí,“ rozplývala se ve sborovně madam Prýtová po návratu z dovolené na Islandu. „Přivezla jsem obrázek.“
Všichni profesoři se podívali směrem, kterým ukazovala. Na zdi za jejím křeslem visela velká zarámovaná fotografie vnitřku obrovského skleníku.
„Vidíte? Oni tam pěstují banány a využívají k tomu teplo z hloubi země. Tohle by pro nás měla být úplná maličkost. Budeme je v Bradavicích také pěstovat, co říkáte? Mám návod.“ Zamávala svazkem hustě popsaných pergamenů. „Nejsou to sice rostliny magické, ale ta chuť!“
Rozproudila se živá debata, jen Hagrid mlčel a zíral na obraz. Něco se mu na něm nezdálo.

S časem to u mne letos bylo (a stále je) hodně bídné, takže jsem nečetla skoro nic. A když už četla, tak téměř nekomentovala. Naštěstí jsem měla jeden kontrolní den, kdy jsem si užila kompletně celé téma - Koncert zkázy. Často hodně dobré, ale depkoidní čtení. Přesto se našlo pár drabblíků, při kterých jsem se zasmála, nebo alespoň pousmála:

Alešandr_Veliký - Lístky do první řady
Čarodějnice - Venkovský masakr motorovou pilou
Esti Vera – Do rukou
Hippopotamie - „Pak bude možno hodně zpívat a méně mluvit…“
mamut – Tráva
Nettiex - Špatný den
Peggy – Chorál věštící smrt
P.M.d.A. – Demolice
Rebelka - Harry Potter a koncert zkázy
Rya - Punková nutrie a koncert zkázy
Terda - Největší problém na světě

Občas jsem něco málo zvládla přečíst i z jiných témat. I z té trošky byl ale výběr hodně těžký. Takže jsem použila stejný klíč jako u předchozí skupinky drabblíků, a sice - úsměv:

Arenga – Rouška omlazuje
Aries – Oběd
Faob – Plná země Vodnářů
Katty - Panika na WC
kytka - Cestopisná
mila_JJ - Deaktivované maskování
strigga - Plantážníkem na věčné časy a nikdy jinak
Tom _Peterson - Andulky vs Fake news
Tora – Zločin v drogerii

Je mi líto, že jsem toho nestihla přečíst, okomentovat, a vybrat víc. Ale jsem optimista, takže věřím, že to příští rok napravím. ;-)
Díky organizátorkám za dokonalou organizaci, a vám všem za milou společnost.

„Kam jsi pověsil ten obraz s barokní postelí?“ vyštěkl na George Fred.
„Do kuchyně.“
„Do kuchyně? Mám chodit spát do kuchyně? Zacházíte se mnou jako s kusem hadru!“
„Zacházíme s tebou jako s nejdražším plátnem, můj malovaný bratře.
Namalovala ti Lenka druhý portrét, jak jsi chtěl? Namalovala.
Pověsil ho Ron na ministerstvu, abys mohl být u té taškařice se Scamanderem? Pověsil.
Domluvila Hermiona s Minervou, aby odteď mohl viset v Bradavicích, takže máš neomezený přístup do všech obrazů na hradě? Domluvila.
Zítra se žením. Takže jediný pokoj, kam ani nepáchneš, pokud chceš být někdy strejdou, je moje a Lenčina ložnice.“

Následující týden se nezastavili. Málem ani nejedli a nespali.
Ron tajně zatkl a zavřel do izolace tři nejméně významné ministrovy příznivce.
Hermiona vařila mnoholičný lektvar.
Lenka malovala druhý Fredův portrét.
George s Fredem se zavřeli v laboratoři.
Potom se Hermiona přidala k dobrovolníkům připravujícím sál na oslavu. Navrhla vylepšení výzdoby. S instalací jí pomáhali tři nevýznamní ministrovi příznivci.

Dnes nastal den D.
Všichni nenápadně čekají na svých místech v sále plném netrpělivých hostů.
Konečně!
Velké dvoukřídlé dveře se s trhnutím otevřou. Stojí v nich oslavenec, ministr kouzel Rolf Scamander. Za frenetického jásotu a ohlušujícího potlesku pomalu kráčí k vyvýšenému pódiu.

„Vlastně ne. Počkej ještě s tou sovou. Potřeboval bych nejdřív něco prokonzultovat s jedním… kolegou.“
„Cože? S jakým kolegou?“ vyjevila se Hermiona.
„No, on to teda není kolega profesně, ale jaksi současnou životní, vlastně neživotní situací. Prostě… taky je už po smrti.“
„Ty myslíš…“ začalo Hermioně svítat, „nejlepšího lektvaristu a zároveň největšího znalce černé magie na světě i…“
„i v podsvětí. Přesně tak. Pomůžeš mi?“
„Samozřejmě. Není nic jednoduššího.“ Hermiona mávla hůlkou a Fredův obraz se odlepil ode zdi, zmenšil se a zaplul do její korálkové kabelky. Spokojeně ji zaklapla. „Tak. A můžeme vyrazit do Bradavic, navštívit portrét Severuse Snapea.“

„Co je!“ vyštěkl Fred na Hermionu místo pozdravu. „Nemám čas. Celý den jsem lítal dole v kšeftě z obrazu do obrazu a hlídal chmatáky, co se snažej rozkrást půl obchodu. Teď musím zkontrolovat kasu a pak spáchat měsíční uzávěrku. Čekám jenom na Tiru, aby mi převracela stránky a zapisovala. George se fláká s Lenkou na romantické dovolené v Americe a já abych se přetrh. Ani jako živej jsem se tak děsně nenadřel…“
Přerušil ho Hermionin smích. „Tak přijdu jindy. Ale chtěl jsi, ať od kamarádky, která pracuje v kanceláři ministra, zjistím jeho nejbližší program. A je tam něco moc zajímavého.“