Moje články

Sedět na louce, dívat se na nebe... A v ruce držet vlčí mák.
Na chvíli zapomenout na všechno. Na chvíli nebýt prokletý...
Rudý květ - symbol krve. Trhaný za úplňku? O to líp. I tak v něm viděl naději.
Trpká, jemně nahořklá chuť - jako život sám. Z očí do očí, nesnažil se nic předstírat...
Mák vlčí - v řeči květin značí útěchu a skrytou lásku. Docela výstižné, není to tak?
Dva korunní lístky - nedílná součást vlkodlačího lektvaru. A přece z něj vždycky vyzařoval klid.
Přes to všechno (a nebo snad právě proto?) byl vlčí mák jakousi jeho součástí. Nejen té vlčí stránky.

Zase je to tu. A každý rok je to stejné. Minerva si otřela vlhké oči kapesníkem. Vždycky, když studenti sedmého ročníku opouštěli bezpečí Bradavic, cítila jizvu na srdci. Obzvlášť ty lvíčata považovala téměř za své děti. A ještě aby ne, vždyť právě ona četla jejich jména, když se rozhodovalo o koleji. To ona jim strhávala body za různé lumpárny. Ředitelka lví koleje, statečných srdcí. Byla s nimi v dobrém i ve zlém. není tedy divu, že se jí oči zaleskly. Albus často říkal, "vždyť je nevidíte naposledy".
Ale že tato bolest bude největší, když uvidí odcházet Poberty, to skutečně nečekala.

Ať si to chtěli přiznat nebo ne, všichni tři měli zlozvyky. Více či méně důležité, které více či méně ovlivnily jejich životy; ale nikdo přece není dokonalý.
Sirius si myslel, že dokonalý je. Mnohé děvče by s ním jistě souhlasilo (a v mnohých ohledech by nebylo daleko od pravdy...), ovšem nic se nemá přehánět. Zůstalo mu to? Trochu určitě.
James rád pokřikoval na Lily. Možná, že se změnil, možná si ho vzala právě proto.
Dá se přeměna v "krvelačnou bestii" vůbec považovat za zlozvyk? Pokud ne, tak sebepodceňování jistě.
Všichni měli své "vady". Máme je rádi právě kvůli téhle lidskosti?

Sirius vpochodoval do pokoje a praštil za sebou dveřmi. Odložil jsme knihu na stůl.
„Zase ses hádal se Zmijozelskýma?“ zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo mlčení.
„Měli byste překovat meče v pluhy,“
„Cože? Jaký meče? A jaký dluhy nebo co?“
„Pluhy. To jako zakopat válečnou sekeru,“
„Sekeru? Nesnáším je, ale že bych si špinil ruce, to zase ne…“
„Ale ne sekeru jako sekeru! Sekeru jako…“
„Sekeru jako pluh?“
„Ne! Sekeru jako sekeru,“
„Takže… Meče?“
„Počkej, co?“
„No meče. Ale nebyly by praktičtější hůlky? Jsme přece kouzelníci…“
„Kdes vzal hůlky?“
„Mě se neptej, ty jsi začal,“
„Ale Siriusi…“
„Ano?“
„Radši nic…“

Po večerech jsme odměřovali různobarevné směsi s mistrovskou přesností. Remus nic nevěděl.* Tři šupiny norského ostrohřbetého draka jsme se Siriusem dostali celkem snadno. Skrz Hagrida jsme se dostali i k prášku z rohu jednorožce a dalším nezbytným ingrediencím pro přípravu mnoholičného lektvaru. Nejhorší byly asi chlupy těch bestií, do kterých jsme se měli přeměnit. Kde má člověk sehnat kus medvěda nebo vlka a nenechat se zmasakrovat!?!
Když do té bublavé břečky Peter po měsíci čekání hodil 8/9 místo 7/8 těch léčivek trhaných za úplňku, myslel jsem, že to nepřežiju. Celej ten slavnej lektvar jsme vylili.
Radši jsme se stali zvěromágy.

Díval se z okna a sledoval vločky, jak dopadají k zemi. Zachvěl se. Sám nevěděl, jestli zimou nebo vzpomínkami. Sníh - ještě vloni znamení klidu. Lily v kuchyni, Harry v postýlce, James, Sirius a Petr na gauči. Hrnek čaje, dobrá kniha. A vločky, každá krásná ve své jedinečnosti (a přece tedy úplně sama) padaly obzvlášť líně a s pokojem.
Kolik se za ten rok změnilo? Úplně všechno. Přátelé mrtví nebo zrádci. Dal by život za to, kdyby se čas vrátil o rok zpět. Logiku měl radši, než představy. Ale tohle byla výjimka. Každý den, znova a znova byli před jeho očima.

Vždycky, když dostala chuť na jahody, cibuli, zmrzlinu, sušenky (nebo všechno dohromady), tak měla radost. Vždyť přece – bude z ní máma! O něco menší radost měla, když jí James bral z rukou tašky, aby se nenamáhala. („Čekám dítě, nejsem nemocná!“) Jak se zmenšoval šatník, radost nahradily starosti a bolavá záda.
A pak Lily (se zápisníkem v ruce) chodila po domě, plánovala miminku celý svět. Od jména (pro kluka Harry, pro děvčátko Andy), přes kmotra, až po tu nejposlednější drobnost, kterou by si takový malý špunt mohl přát.
Ach, to byly krásné starosti… Oproti neutišitelnému dítku s věčně rozcuchanými vlásky rozhodně.

James bere polštář – hází ho na spícího Siria. Ten se zvedá z postele (nadávajíc z plna hrdla), hledá Pobertův plánek. Kde je neviditelný plášť? James už ho má. Remus nesouhlasně kroutí hlavou, znovu sedá ke knize. Bez nich přece neodejde. Zvoní na první hodinu – když přijdou pozdě, tak alespoň pořádně. Učitelé jsou už na to stejně zvyklí.
Vycházejí z kolejní místnosti, směr tajná chodba. Petr jako vždy poslední, zapomněl si svačinu. Žádnou paniku, banány to jistí a výprava do Prasinek může začít. Rosmerta je nepráskne, a i kdyby, nebude to poprvé, co budou mít trest. Za dobrodružství to přece stojí.

Měsíce přípravy a tvrdého tréninku… To je pro hráče famfrpálu denní chleba. A před očekávaným zápasem jsou kapitánovy rádoby motivační proslovy a promluvy do duší totéž. Možná byli jen obyčejní hráči, ale zápas pro ně znamenal zábavu. Přišli, zahráli si, zvítězili.
Pro kapitána je to ale něco úplně jiného… Stres, taktika, trápení. A „nervy v kýblu“.
James to věděl, a že tým před zápasem doslova mučí, věděl taky. Snášel za to mnohé úšklebky a nadávky, ale nemohl si pomoct. Nervozita ho vždycky přemáhala.
A přece – když vyšel na hřiště, tak věděl, že to zvládnou. Týmová práce? Určitě, ale hlavně tréning.

Měsíc už byl vysoko na obloze, když se trojice chlapců plížila k vrbě mlátičce. Tváře bledší než obvykle, ale v srdci měli odhodlání. Sýček se polekaně vznesl do vzduchu, když se před jeho očima z chlapců stal jelen, pes a krysa. Údolíčkem se rozlehlo zavití. Do rána zbývaly ještě hodiny, které se zdály nekonečné. A měsíc jim nehodlal nic ulehčit.
Když se ráno vraceli z ošetřovny, prohlížel si Sirius jizvu na svém rameni.
První kontakt s vlkodlakem nebyl nic příjemného, ale za měsíc určitě to bude lepší.
Sirius si povzdechl. Ale co, však holkám se s jizvou stejně bude líbit…

Plánovali James se Siriusem. Vždycky. Peter jenom přihlížel, občas něco hloupého poznamenal a potom zase přihlížel. Pak byl plán s dokonalým načasováním a bezmeznou precizností uskutečněn. A Remus je tahal z průšvihů. Byl to zažitý cyklus, fungoval jako dobře promazaný stroj a nikdo si nikdy nestěžoval. Jako je každá sněhová vločka jedinečná, tak originální byly i Pobertovské plány. Bylo pod jejich důstojnost, aby se opakovali. To by už nebyla taková zábava…
Jakkoliv byly rozdílné, něco je spojovalo. Možná za tím bylo Jamesovo ego, možná nějaký jiný Siriův rozmar, ale u všech jejich ‚akcí‘ bylo jedno společné.
Nikdy neměly plán B.

Když poprvé chytil zlatonku, bylo to něco… Naprosto neuvěřitelného. Ten pocit se prostě nedá slovy popsat. Po měsících tréninku přinesla dřina své ovoce. Vítr mu tehdy svištěl kolem uší a když v ruce sevřel ten malý zlatý míček… Byl prostě šťastný. Jednoduché, ale jinak to vysvětlit neuměl. Nejlepší úlovek.
Nerad o své přítelkyni přemýšlel jako o úlovku. Ale když se na věc podíval z jiného úhlu, prožíval úplně to samé, když mu Lily řekla „ano“, jako když vyhrál pohár ve famfrpálu. Štěstí, úleva, radost, klid. Sobecké, ale v lásce je vše povoleno.
Famfrpál a Lily – dvě ‚věci‘, co miloval nejvíce.

Ještě nedávno byl v podstatě nic. Méně než přízrak… Něco horšího, než být mrtvý. Pomezí života a smrti.
Každopádně, uvědomil si lord Voldemort bolestně, mělo to několik nesporných výhod. Jako mrtvola, které k "životu" stačí sem tam se napít krve jednorožce, schovávat se v lese pod děsivým černým závojem a doufat, že se nenajde banda přechytralých dětí, které by se rozhodly ničit vaše pracně vyrobené viteály, mnoho starostí nemáte.
A pak se nakrásně vrátíte mezi živé a BUM!
Sluhové se na vás vykašlali, Harry Potter vás chce zabít a v sídle vám nikdo už čtrnáct let neutřel prach...
Nespravedlivé, že?

Myslel jsem, že mě děsí moje vlastní fantazie, ale šustění neustávalo. Ba naopak – bylo stále hlasitější a hrůznější. Chvíli jsem si pohrával s možností, že vzbudím druhého člena hlídky, ale nakonec jsem to zamítl. Ať už je ve stanu cokoliv, není dobrý nápad to vyrušit.
Žádné zbraně jsem u sebe neměl, jen u opasku se mi houpal lovecký tesák z dob parforsních honů. Léty poznamenaný, avšak spolehlivý. Tesáky sloužily ke dvěma účelům. Jako zbraň, a k usmrcení vysoké.
Vzal jsem nůž do ruky a vplížil jsem se do stanu. Temná postava, shrbená nad plátnem byla jen několik kroků od mne.

Rána byla na jaře ještě chladná, ale slunce se smálo do nového a vybízelo všechny k procházce.
"Hej, Evansová! Půjdeš se mnou na rande?" zakřičel James z plných plic přes Velkou síň a sebevědomě vyšel směrem k zelenooké dívce.
"Ani ve snu Pottere, zapomeň na to!" otočila se Lily nevrle od snídaně.
"Ale Lily," ztišil James hlas. "Stejně se mnou chceš jít, jenom o tom ještě nevíš..."
"Jsem si naprosto jistá, že s tebou nikam jít nechci, a taky že nepůjdu!"
"Ale Lily, proč nechceš jít?"
"Nemám čas, musím psát esej... A vůbec, já prostě nejdu."
"Tak za kolik?"
"Cože?"

James nám vždycky říkal, že jsme tým. A Sirius mu vždycky připomněl, že nemáme dresy a mimo něj se nehoníme za zlatonkou jako splašené kachny. Že jsme spíš spolek, jehož cílem je přivést ostatní k šílenství.
A mně to bylo jedno - hlavně že jsme přátelé.
Tým jsme byli, o tom žádná, ale na názvu jsme se nějak nemohli domluvit. Spolek, Tým, Skupina, Asociace... Hrozně dlouho jsme vymýšleli, co že to vlastně budeme. Profesorský sbor s Filchem v čele nám dodával mnoho zajímavých materiálů, ale "Chuligáni!", "Buřiči!" nebo "Vy bando jedna!" se nám prostě nelíbilo.
Nakonec jsme rádi za ty Poberty.

Celej život jsem se těšil, až mi bude sedmnáct... Až budu smět používat hůlku, ke Třem košťatům chodit pít i ve dne a ne jenom v noci na tajno. Že mi McGonagallová nebude moct nic říct na naše vtipy, Filch bude jen skřípat zubama místo nadávek. Myslel jsem si, že mi všechny holky padnou k nohám...
S Jamesem jsme si často říkali, že i když budem dospělí, tak se nikdy nezařadíme mezi ty lidi v oblecích. Že nikdy nedospějeme...
Zkoušel jsem to, ale už to není ono.
Vím, že věk je jenom číslo, ale dřív... Dřív to bylo prostě lepší.

"Musíš s tím něco udělat, jsi přece kapitán!"
Tak tuhle větu slýchal James Potter, kapitán nebelvírského Famfrpálové týmu poslední dobou více než často. Zprávy o zpřelámaných košťatech, domlácených hráčích či zmasakrovaných kachnách (které si jen nevinně létaly kolem!) se na něj valily za všech stran. Prostě a jednoduše, ve vzduchu už není bezpečno!
***
"Jimmi, nechci tě děsit," začal nejistě Remus. "Ale asi ty pravidla budeš muset fakt sepsat."
"Remus má pravdu Jamesi," přizvukovala i Lily.
Jmenovaný si zmučeně (přesto dokonale) načechral vlasy. "Siriusi, ty podpoříš mě, že jo?“
"Soubor pravidel bezpečnosti letového provozu,"
"Cože?"
"No přece název. Tobě se nelíbí?"

Sirius si už asi po sté toho večera prohlédl v zrcadle svůj odraz a upravil si bezmála dokonale učesané vlasy. Na stole ležela kytice růží.
James zvedl hlavu od Famfrpálu v průběhu věků a podezřívavě si kamaráda prohlédl.
"Vypadáš dost nervózně," Sirius si pro sebe jen něco potichu zamumlal.
"Brácho, děje se něco?"
"Nic,"
"Snad nemáš strach. Zrovna ty, že by ses bál jít na rande?
*
"Je ze Zmijozelu?"
"Cože?"
"No ta holka, se kterou jdeš."
"Ne, něco horšího," na chvíli se odmlčel. Vzal do ruky kytici, nesměle se usmál a když došel ke dveřím, zamilovaně poznamenal:
"Je to Francouzka."

Sedět na louce, dívat se na nebe... A v ruce držet vlčí mák.
Na chvíli zapomenout na všechno. Na chvíli nebýt prokletý...
Rudý květ - symbol krve. Trhaný za úplňku? O to líp. I tak v něm viděl naději.
Trpká, jemně nahořklá chuť - jako život sám. Z očí do očí, nesnažil se nic předstírat...
Mák vlčí - v řeči květin značí útěchu a skrytou lásku. Docela výstižné, není to tak?
Dva korunní lístky - nedílná součást vlkodlačího lektvaru. A přece z něj vždycky vyzařoval klid.
Přes to všechno (a nebo snad právě proto?) byl vlčí mák jakousi jeho součástí. Nejen té vlčí stránky.

"Remusi? Na okamžik," zastavila je profesorka přeměňování.
"Zažila jsem už nejednoho studenta..." na chvíli zaváhala. "Vašich charakterů. Ale to, co tahle škola zažila s Vámi... Jak jste to dokázali?"
Kluci se na sebe zmateně podívali.
"Ty neplechy, tajné chodby, žertíky..." V očích měli směsici pobavení a údivu.
"Promiňte paní profesorko, to je tajemství," pokrčil James omluvně rameny.
"Ach... Rozumím," Minerva se zklamaně usmála. Po chvíli se na ni Sirius otočil a spiklenecky dodal:
"V tom případě bych vám rozhodně nedoporučoval prohlédnout stůl ve Filchově kabinetu."
Jak jsme to udělali? Máme něco, co nikdo jiný neměl.
Pobertův plánek – zbraň civilizovanější doby

„Tak co, pánové, souhlasíte?“ ptám se s vyzývavým úsměvem na rtech. „Siriusi, jdeš do toho?“
Pohled cassanovy, duše prý stejně černá, jako jméno. Dívám se mu do očí a předem vím, co odpoví. Přikývnutí – výzva přijata.
„Reme… Bude to ten nejlepší duben, jaký jsi kdy zažil. Uvidíš, že si to užiješ.“ Medové oči si mě nesouhlasně měří. „Přece mě v tom nenecháš…“ Váhavý souhlas. Snad i úsměv?
"Jamesi, neruš moje kruhy…,“ zkouším ho přesvědčit.
„No tak Jimmi, nekaz zábavu!“ pomáhá mi Sirius.
„Hm… Dobře,“ povzdechne si a naučeným pohybem si upraví vlasy. „Ale na ty kruhy zapomeneš, jo?“
„Čestné Pobertovské.“

"...Tonksová a Kingsley zůstanou v záloze." Nebyla to otázka, ale jmenovaní i tak přikývli. "Malfoy odláká pozornost Smrtijedů a Potter se zbytkem řádu zaútočí…"
"Proč mám být volavka zase já?!"
"Protože, mladý pane Malfoy," přeměřil si ho zuřivě Moody kouzelným okem, „jste jednou dvojí agent, tak-“
"Ale já nechci být volavka!"
"Buďte si pro mě za mě třeba kachna!" vybuchl Moody. "Ale jestli nebudete na místě, tak vás i vaše kachní pozadí dopravím před dveře pána zla už předpečené!“
***
Draco vrhl na Moodyho nasupený pohled a se zdviženou hůlkou odešel. Na Moodyho tváři se rozlil obzvláště škodolibý úsměv.
"Zamávejme kachně."