Moje články

I já jsem letos podlehla psaní seriálu.
Protože, jsem slíbila, že rozpoutám válku. -Nebo že napíšu její dějiny.
Válku, která se odehrála na přelomu let 1975 a 1976.
Válku střepů a horkých nápojů.
Remus a Sirius, desetkrát sto slov, spousta čaje a kakaa.
Najdete zde, přeju pěknou zábavu. :)

„Je to za náma,“ Sirius si oddechl a spokojeně se natáhl do křesílka u krbu. „Člověk by nevěřil, kolik věcí se může stát za jeden jedinej měsíc.“
„Hm…“ usmál se Remus. Nějak ho nenapadlo, co lepšího by měl říct. Na okno bubnoval déšť, v krbu praskal oheň.
„Tebe to nějak vzalo…“ ušklíbl se Sirius.
„Jen nedělej, taky se ti bude stýskat.“
„Možná trochu,“ připustil Sirius neochotně a pomalu přešel k oknu. Chvíli jen pozorovali dešťové kapky. „Tak ať to příště přežijem znovu!“ Proti vší etiketě si přiťukli hrníčky. Čaj s kakaem. Kakao s čajem. Protože tak je to prostě nejlepší.

„Kam jdeš?“ zeptala se téměř vesele. Synovu bundu sjela nanejvýš nesouhlasným pohledem, ale neřekla nic.
„No… trochu se projít,“ snažil se Sirius o nezávazný tón. Úsměv nebyl tak docela upřímný. „Je tu na mě strašnej blázinec.“
„To je zvláštní, že vždycky, když jsi venku, tak je tu najednou klid,“ pobaveně nadzvedla obočí. „Nedívej se na mě jako štěně. To, že kazíš veškerý zákon a pořádek, už není nic nového.“
„Tohle není pro mě,“ pokrčil omluvně rameny.
„Vždyť já vím… Brzo se vrať,“ vyprovodila ho ke dveřím. Dokonce zamávala na rozloučenou. Sirius prkenně přikývl.
Překonal nutkání se otočit.
Už se nevrátil.

„Kalhoty nám pošlete,“
Píše vždycky pracovník.
„jenom, prosím vás, už ne
ty formičky na perník.“
Náš poslíček nebojácně
zvoní ‚cink cink‘ u branky.
Bez modřin vrací se vzácně
od téhleté sebranky.
Snad jsou zbrklí, víc než koně,
ale my jim věříme.
Vždyť jen a jenom pro ně
tohle všechno tvoříme:
Skupinové terapie…
Posezení s klaďasy…
Vlky, lidi i harpyje,
nepošlem přec do basy!
Ať si hnízdí ve své chatě -
když jsou venku ze světa -
my je srovnáme do latě.
To je naše parketa.
Pracovník – ta čeleď dravá:
Maká málo, zato levně.
sice chlastá, marná sláva.
Maj ho rádi, doufám pevně…

„Siriusi!“ vykřikla Walburga Blacková. Temperament Sirius očividně zdědil právě po ní. Budoucí dědic rodinného impéria se raději zdržel odpovědi.
„Vydržela jsem toho hodně,“ ztišila hlas unaveně a upravila si širokou sukni. Sirius protočil panenky. Kdyby se mu matka dívala do očí, pravděpodobně by mu vynadala. Nepochyboval, že to udělá tak jako tak.
„A kolikrát jsem ti říkala, abys nenosil tuhle bundu?“
„Ale-“
„Je to špinavá hadra,“ nenechala se odbýt. „A nastydnou ti záda.“
Teatrálně rozhodila ruce. „Ne, všechno bych pochopila. Nebelvír. Dlouhé vlasy. Motorku! I tu strašnou bundu. Všechno.“ Na okamžik se odmlčela. Procítěně vzala syna za zápěstí. „Ale tetování?“

„Věž na C4.“
„Střelec C4,“ ušklíbl se Sirius a napil se čaje. Věž mezitím sváděla se střelcem poslední souboj.
„Nemůžeš ten hrnek na chvíli položit? Jsem z tebe nervózní.“
„A když řeknu ne?“ usmál se tím strašně provokativním způsobem.
„Tak se asi přestanu soustředit úplně…“
„To by byla strašná škoda. Asi bych si měl uvařit další.“
„Siriusi, nemusíš si čaj vařit. Jsi kouzelník,“ podotkl Remus netrpělivě.
„Něco jako čaj nemůžeš prostě vykouzlit. Chce to trpělivost, cit… A tak podobně.“
„Ale ještě jsme neskončili,“ namítl.
„Málem bych zapomněl,“ obrátil se Sirius se suverénním úsměvem zpět na šachy. „Dáma na F5. Mat.“

„Peón E5,“
„Jezdec F6,“
„Peón F6 – beru.“
„To je pitomost. Kůň se přece neposadí na zadek kvůli nějakýmu pěšákovi!“ protestoval Sirius.
„Podívej se,“ odpověděl Remus pomalu, jako by mluvil s dítětem. „To, že tvoje příjmení je ‚Black‘, vážně neznamená, že černé figurky mají výhodu.“
„Fakt? Ten, kdy vymyslel šachy, byl očividně mudla…“ odtušil Sirius zklamaně. Černý jezdec schlíple odhopsal z šachovnice.
„Siriusi, nemusíme hrát, jestli nechceš,“ usmál se Remus shovívavě. „V šachách je možné kapitulovat.“
„Nikdy,“ odmítl rázně, málem přitom převrhl šálek čaje. „Dáma na G5.“ Královna se opatrně přesunula na kraj svého políčka. Tahle hra zdaleka není u konce.

„Nedáš si kakao?“ navrhl jen tak mimochodem. „Horký kakao dělá zázraky.“
„Reme, já jsem úplně v pořádku,“ zaprotestoval Sirius. Peřinu si přitáhl blíž ke krku. „Ale čaj bych si možná dal.“
„Nevíš, o co přicházíš,“ protočil rezignovaně panenky.
*
„Kdyby tu byla elektřina, už bych to měl dávno uvařený,“ pokrčil omluvně rameny Remus a položil šálek na noční stolek. Sirius se na okamžik zamyslel.
„Ta Elektřina musí být skvělá,“ dodal s úsměvem a napil se horkého čaje.
„Jo, někdy si říkám, že to tu bez ní nepřežiju,“ povzdechl si Remus. V té chvíli Siriovi pohasl úsměv ve tváři.
„Vy spolu chodíte?“

Astronomická věž byla zase pro jednou využívána ke svému účelu. Tedy, alespoň částečně. Sirius byl opřený o zábradlí a bezmyšlenkovitě si prohlížel hvězdnou oblohu.
„Sluneční korona odsud nebude vůbec vidět,“ zamumlal Remus, když něco dopisoval do mapy. „Nejsme v pásu totality.“
„A Dopplerův jev taky nic moc…“ dodal po chvíli. „Aurora borealis, škoda mluvit. “
„Asi už půjdu,“ přerušil ho najednou Sirius. Remus se zarazil a pohlédl na kamaráda.
„Víš, strašně mě kouše tenhle svetr. Ten úkol stejně nedodělám… A nerozuměl jsem ti snad ani slovo,“ omluvně se usmál. „Ale pokud to něco znamená, máš příjemnej hlas. Krásně jsem si odpočinul.“

"Reme! Ten je tvůj? Jak se jmenuje?“ sehla se okouzleně Lily a začala černého psa hladit za ušima.
„No…“ ošil se Remus. „Jmenuje se... Tichošlápek. Vlastně je, ehm, Siriův.“
„Nechápu, proč se s ním bavíš. Black je… jak to říct slušně?“ Lily se chvíli zdálo, že si ji pes ukřivděně prohlíží.
„Pozor Lily, kouše,“ dodal Remus pochmurně.
„Ale prosím tě,“ uculovala se zrzka „Kdo je hodnej pejsek? No jistě že ty. Tááák je hodnej,“
*
„Víš, Reme, možná je Evansová úplně pitomá,“ upravil si Sirius zasněně rozcuchané vlasy, když se vrátil do své lidské podoby. „Ale drbat za ušima umí fantasticky…“

„Na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt, Benjamin Franklin,“ přečetl znuděně Sirius. „Studium mudlů je rok od roku větší pitomost.“
„Něco se ti nezdá?“ zeptal se Remus tlumeně. „Mudlové těch jistot moc nemají.“
„Minimálně o jednu víc mají určitě,“ trval si Sirius na svém.
„A to?“
„Čaj, přirozeně,“ usmál se. „Ale možná, že ten Franklin nebyl tak úplně marnej, třeba po tom ‚Bostonským dýchánku‘. Kam se hrabe kakao!“
„Siriusi, to, že je čaj v dějinách, neznamená, že je lepší.“
„Říkáš ty.“
*
„Můžete mi vysvětlit, co jste tu dělali?“
„Zabývali jsme se čajem,“ odpověděl suverénně Sirius. Profesorka Knottová zbledla.

Krajina byla tichá, snad až moc. Krvavý úplněk skončil a sluneční paprsky pomalu přinášely nový den.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl Sirius tiše. Do očí mu spadalo několik pramenů tmavých vlasů a na tváři měl krvavý šrám. Možná, že chtěl dodat odvahu i sobě. „Věř mi.“
Neznělo to přesvědčivě. Ale něco v těch slovech, nebo spíš v tom, kdo je vyslovil, bylo neskutečně uklidňující.
Svým způsobem bylo lehké uvěřit. Že všechno bude v pořádku. Že se vlastně nic nestalo. Že to byl jenom zlý sen…
„Díky,“ pousmál se, i když ho bolel každý sval. Protože hezčí slova snad nikdy neslyšel.

„Máš všechno oblečení, zlato?“ zeptala se poněkolikáté paní Evansová starostlivě a láskyplně dceru objala. Kapesníčkem si otřela zbloudilou slzu. „Kdyby ti cokoliv chybělo, tak napiš.“
„Buď hodná holka, Lily,“ usmál se pan Evans a dřepl si k dceři. Nikdy nepochyboval, že jeho holčička je to nejkouzelnější stvoření. Oči se mu zaleskly. „Ale kdyby tě někdo otravoval, tak mu to dej sežrat.“
Poslední k sestře přistoupila Petunie. Šla nesměle, jako by váhala nad každým krokem.
„Viď, že všechno zůstane stejný,“ zaprosila šeptem, když Lily objala na rozloučenou.
„Ale Petty,“ usmála se Lily vřele. „Copak bych tě někdy mohla přestat mít ráda?“

James zrovna četl v příručce famfrpálu, když se ze společenské místnosti ozvalo několik dutých ran a zvuk tříštěného porcelánu. Opatrně sešel schody, aby se přesvědčil o příčině hluku. Na první pohled to vypadalo, že se nic neděje, ale atmosféra byla hustší než mlha nad zapovězeným lesem. Remus a Sirius seděli v křeslech u krbu, okolo střepy. Peter postával opodál.
„Co se těm dvěma stalo?“ zeptal se ho James. „Zase se pohádali, jestli je čaj lepší než kakao?“
„No, vlastně to byla spíš nehoda…“ odpověděl Peter a uhnul pohledem.
„Tak to vysyp, co se stalo?“
„Převrhl jsem stolek a vylil oboje.“

„Možná… Když ty zkusíš kakao,“ navrhl vesele Remus a aniž by čekal na odpověď, vykouzlil druhý šálek. Sirius si tekutinu přeměřil nedůvěřivým pohledem. „Neboj, ono tě nekousne,“ zasmál se a přistrčil mu hrnek blíž. Pokojem se začala rozlévat těžká, sladká vůně.
„Jen aby…“ ušklíbl se Sirius a napil se. Překvapení maskoval zakašláním. Tohle v ničem nepřipomínalo hořkou břečku, kterou si pamatoval z dětství. Na rtech cítil jemnou, příjemnou chuť, která se tolik hodila k zimnímu večeru.
„No, žádný terno to nebylo,“ dodal po chvíli s veškerým přezíravým nezájmem, kterého schopen.
„Jistě,“ usmál se Remus chápavě. To ti tak budu věřit…

„Vždyť jsem se ti omluvil,“ ohradil se Sirius a s provokativním úsměvem si nalil čaj. Plynule do hrníčku přidal kostku cukru a třikrát nápoj zamíchal od sebe a k sobě, jak velí čajová etiketa. Lžičku vyndal, aniž by se dotkl okraje. Krátce se napil a položil šálek zpět na stůl. Malíčky samozřejmě nezvedl. „Ty jsi někdy strašnej pesimista. Svět není tak strašný místo k životu, víš o tom?“
„Ty seš zas nenapravitelnej optimista, víš o tom?“ podotkl Remus s náznakem úsměvu. Do kakaa ve zbrusu novém hrníčku namočil čokoládovou sušenku. Sirius se požitkářsky napil čaje.
„Vím. Nechceš to taky zkusit?“

Já… prostě jsem to nečekal. Tolik jsme toho spolu prožili, a teď... Věděl jsem, že tě nemám nechávat samotného v pokoji. Ale jak jsem mohl tušit, co se stane?
Tvou ztrátu nemůže vyvážit ani všechna čokoláda na světě, i když ji James sháněl ve Švýcarsku a McGonagallová mu dala trest za nedovolené přemisťování. Žádný Peterovy omluvy nevyváží tvoje jednoduchý, něžný barvy.
Sirius si tě nikdy nedovedl dost vážit. Nepochopil, že čaj tě v mém srdci nenahradí.
Můj milej hrnečku, buď sbohem. Ať tvoje střepy odpočívají v pokoji a ať je nikdo nevyhodí do smetí.
Kakao už nikdy nebude chutnat stejně.

Přesně ve tři (nebo spíš o několik mučivě dlouhých minut dříve) stál James u zábradlí na Astronomické věži. Vždycky to bylo takové nepsané místo všech schůzek. Zamyšleně pozoroval dění kolem školy a mimoděk se usmál. On tady čekal na schůzku. S tou nejhezčí zrzkou pod sluncem.
Lily váhavě udělala několik posledních kroků na Astronomickou věž. Pohled na Jamese ji z nějakého důvodu dodal odvahu. Nikdy nebyla nesmělá květinka. Na okamžik ji napadlo, že kdyby teď Jamese shodila, pravděpodobně by jí to do budoucna ušetřilo spoustu starostí.
*
„Ahoj,“ usmála se. Tehdy si poprvé připustila, že se v něm mohla trochu mýlit.

„Pottere? Co je to za bodláky?“ zeptala se Lily odměřeně, bez jakýchkoliv emocí. Zdálo se jí, že Potter poněkud znejistěl. Vmžiku se ale nadechl a spustil:
„Bodlák - urazila jsi mě,“ pronesl obřadně James a bezděčně si sáhl na tvář, na které byl dosud otisk drobné dlaně. „Ale je zelený, to je naděje. Přemýšlel jsem o tom. Můžu si za to sám. Takže… Fialový hyacint, omlouvám se.“ Lily stála, neschopná slova.
„Rudá růže, Miluji tě. Iris, Věř mi,“ s těmi slovy a nesourodou kyticí ji James nechal stát na chodbě. Pravděpodobně u ní právě ztratil poslední ždibec vážnosti. Ale možná ne...

Bylo počasí jako stvořené pro famfrpál. Nebo pro nábor nových členů do týmu…
V prvních minutách stál James vzpřímeně a všem hrdě vystavoval na odiv lesklý odznak kapitána.
„Ehm,“ zaváhal při pohledu jednoho obzvlášť neschopného účastníka. „Zkus to za rok,“ snažil se o příjemný tón. Ten se z jeho hlasu ale brzy vytratil.
Další účastník se smíchem houpavě spadl s koštěte. „Jsi člověk, nebo tučňák?“ zařval James a útrpně si promnul spánky. Potencionálních nových členů znatelně ubývalo.
„Nepřijat,“ zopakoval asi posté. „A kdo ti, promerlina, dal koště?“
*
„Jamesi, jsi člověk, nebo jelen?“ ušklíbl se Sirius. „Někoho do týmu musíš vzít!“

/naprosté ticho, pak přibližující se kroky/
Sirius: Kluci, nemám-
/zakopnutí/
James: *sykne* Au, doháje, to byla moje noha!
Sirius: -svítit?
Remus: *varovně* Pozor, tady někde by měly být schody.
/další přidušené syknutí/
James: *tiše nadává*
Sirius: Lumos!
/trojhlasně/: Zhasni!
Sirius: *odevzdaně* Nox!
/hlasité zvuky pádu ze schodů/
Remus: *starostlivě* Jamesi, jsi v pohodě?
James: Myslíš? *další nadávky*
/smích/
Sirius: Že se nestydíš! Kdyby to slyšela McGonagallová!
/tiché kroky v pozadí/
Peter: *zasměje se* Vsadím se, že by nám strhla tak sto padesát bodů…
McGonagallová: *sarkasticky* Lépe bych to neřekla. Mám vám strhnout body hned, nebo potřebuje pan Potter na ošetřovnu?

Když Remus vkročil do pokoje, na okamžik nechtěl věřit tomu, co vidí. Sirius s Jamesem strnule stáli u okna a Peter pro jistotu chyběl úplně. Nebo možná jen nebyl vidět.
Pokoj vypadal, jako by prodělal několikanásobný útok Smrtijedů a oslavu vítězství famfrpálového poháru. Na zemi ležely poházené a rozbité věci, jedna postel i s nebesy byla převrácená. Remus udělal několik opatrných, váhavých kroků. Pohled mu padl na převrácený, nakřáplý hrnek. Na dně bylo několik kapek tekutiny.
„Co se tu dělo?“ zeptal se Remus ledově. Protože tohle chtělo hodně dobré vysvětlení. V jeho hlase zřetelná výhružka. „Vy jste mi vylili kakao?!“

Venku se strhla bouřka a jindy plný hostinec ‚U Tří košťat‘ osvětlovalo jen několik prskajících svíček. Barmanka, zabalená do kabátu netrpělivě postávala za pultem a odpočítávala vteřiny do zavíračky. Vtom se otevřely dveře a čtyři postavy zamířily přímo k baru.
„Dobrý večer, Rosmerto, to je dneska počasí, viď?“ sundal si Sirius mokrou kapuci a obdařil barmanku úsměvem. „Čtyřikrát ohnivou whisky,“ dodal nezávazně. Rosmerta jen přikývla. Neměla by nalít nezletilým. Budou z toho problémy. To jí za to nestojí.
Přesto kývla znovu a teď už veseleji nalila čtyři skleničky. Pátou pro sebe. Déšť neustával. Ale svět se zdál tak nějak snesitelnější…

„Za celých dvacet let, co tady učím, jsem něco podobného nezažila,“ povzdychla si profesorka odevzdaně. Sirius se nadechl k odpovědi.
„Ani to nezkoušejte, pane Blacku, tentokrát se z toho tak snadno nevymotáte,“ mávla rukou. „Když jste byli v prvním ročníku, ještě šlo přimhouřit oči. Ale ve svém věku už byste mohli mít rozum…“ sjela Remuse významným pohledem.
„Abych to shrnula, máme tu čtrnáctinásobné porušení školního řádu během jednoho večera. Vaším trestem budou dva týdny pomoci v kuchyni.“ Peter se rozzářil jako sluníčko. „Můžete jít,“ dodala smířlivě.
„A, paní profesorko?“ obrátil se James ve dveřích. „Těch čtrnáct trestů, je to rekord?“

„Moony, vsadím se, že cestu do Medového ráje a zpátky stihnu pod dvě hodiny.“
„Jak tě to napadlo?“ vzhlédl Remus pobaveně od knihy. Sirius jen pokrčil rameny.
„Když vyhraju, tak mě naučíš hrát šachy,“ pokračoval. „Jinak… strávím den v knihovně.“
„Siriusi,“ zamrkal Remus překvapeně. „Já bych tě šachy klidně-“
„Takže bereš?
*
O hodinu a padesát dva minut později Sirius hrdě postavil na stůl tácek plný sladkostí.
„Vidíš, říkal jsem to!“ ušklíbl se.
„Říkal,“ odtušil Remus vesele a sáhl po čokoládové tyčince.
„Ale…“ zarazil se Sirius. „Stihl jsem to, takže ty jsi prohrál!“
„Přesně,“ usmál se. „Nejsladší prohra, co jsem zažil.“

„Pottere, to ty jsi mi poslal tenhle dopis?“ pronesla Lily ledovým hlasem a v ruce držela zmuchlaný pergamen.
„No… Líbil se ti?“ nadhodil nevinně James. Zrzka zůstala překvapeně stát.
„Líbil? Jestli se mi líbil!? Je to totální děs, plýtvání pergamenem!“
„‘Ne‘ by stačilo,“ ušklíbl se James dotčeně, ale sebevědomí se mu hned zase vrátilo. „Takže už žádné dopisy?“
„Ne!“
„Proč jsi to neřekla hned?“ pročísl si rukou už tak rozcuchané vlasy. „Taky mám radši osobní setkání. Kdy by se ti to hodilo?“
„Cože?“ zamrkala Lily zmateně. „Nikdy, Pottere!“
„Nevadí, domluvíme se zítra,“ usmál se James. Nebo jí prostě pošle dopis…

Vzduchem létaly zmuchlané papíry a několik očarovaných svíček.
„Kluci, už to bude hotové?“ prohodil Péťa, když se s hůlkou v jedné a štětcem v druhé ruce skláněli nad mapou hradu. Pobertův plánek – zbraň civilizovanější doby.
„Myslím, že už nechybí nic,“ zasmál se James. „To by chtělo něčím zapít.“
„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou Sirius a významně poklepal na prázdné místo na plánku.
„Siriusi, to přece…“ protestoval Remus.
„Co? Jednou je to plánek, tak by měl být kompletní,“ ohradil se Sirius s nevinným výrazem.
„To… To nejde,“ začervenal se.
„Schválně, vsadíš se?“
„Ne, Siriusi,“ řekl skoro výhružně. „Dívčí koupelny tam prostě nebudou!“

„Tak, uvidíme se v pondělí,“ zamával Remus na rozloučenou.
„Myslíš, že je jeho máma fakt nemocná?“ ozval se Sirius, sotva se za ním zavřely dveře. Chvíli trvalo, než se James se odhodlal k tiché, podezřívavé odpovědi.
„A ty myslíš, že není?“
*
Sirius seděl na zemi a okolo se válelo několik nepravidelně počmáraných papírů. V měsíčním světle něco škrtal do jednoho z nich. Pak vstal a vyklonil se z otevřeného okna ven. Úplněk dnes zářil nějak víc.
Poslední díl skládačky dopadl na své místo. Jizvy, nepřítomnost, nemocná matka. Všechno najednou začalo dávat smysl.
Slovo mu ze rtů splynulo tak lehce…
„Vlkodlak.“

„Hm…“ Sirius Jamese zhodnotil kritických pohledem. „Něco tomu prostě chybí,“ zamyslel se.
„Siriusi, já mám pocit, že-“
„To je ono!“ usmál se jako dítě, které právě přišlo na řešení hádanky. „Nemáš kytku. Vždycky holkám dávej kytky.“
„Siriusi, to stačí-“
„Co myslíš, růže? Nebo lilie?“
„Brácho,“
„Máš pravdu, růže bude lepší. A chovej se k ní mile, řekni jí, že má hezký vlasy. Ne, oči. To zní líp.“
„Siriusi, nejsem děcko!“ utrhl se na něho James.
„Jistě, že ne, jdeš přece na rande s Evansovou,“ ušklíbl se Sirius a smetl mu z ramene neviditelné smítko. „A to je mnohem, mnohem horší.“

„Evansová!“ vykřikl James přes celou Velkou síň. „Dneska – ty, já. Rande?“ Lily jen protočila panenky.
„Vskutku lákavá nabídka, Pottere,“ odvětila nevzrušeně a dál se věnovala své snídani.
„Já vím,“ usmál se sebejistě, teď už jen několik kroků od ní.
„Jaká škoda, že nebude vyslyšena,“
„Evansová,“ upravil si vlasy naučeným pohybem. „Lily… Vím, že chceš.“ Vtom Lily vstala od stolu a prudce se k Jamesovi otočila.
„A jestli jo?“ při pohledu na zaskočeného Pottera se jí na tváři objevil vítězný úsměv. Jejich tváře teď byly nebezpečně blízko u sebe.
„Dneska ve tři – ty, já. Rande,“ prohodila sladce. „Budu na tebe čekat.“

„Siriusi, jaký je teď heslo?“ zastavil se James před obrazem Buclaté dámy, když se vraceli z famfrpálového tréninku.
„Em, netuším. Reme?“ Ten jenom bezradně pokrčil rameny.
Peter nervózně přecházel kolem dveří. „Já jsem to věděl… bylo to nějaký zvíře,“ zamumlal si pro sebe nepřítomně. „Jakási uječená kráva, nebo tak něco.“
„Evansová?“ nadhodil Sirius zkusmo a James se po něm ohnal koštětem. No tak jsem to zkusil, to je toho, ušklíbl se Sirius.
„Tak co, znáte heslo, nebo ne?“ zeptala se Buclatá dáma netrpělivě.
„Už to mám!“ praštil se Peter do čela. „Nebyla to kráva, ale tráva. A heslo je mandragora.“

Nebe bylo poseté miliony hvězd a pootevřeným oknem pronikaly do místnosti bledé měsíční paprsky.
"Moony," řekl potichu Sirius. "Moony, no tak, vstávej!" Po chvíli Remus neochotně otevřel oči a pomalu se posadil na posteli.
"Siriusi," zašeptal unaveně. "Můžeš mi vysvětlit, proč mě, promerlina, budíš teď, uprostřed noci?"
"Já, nevěděl jsem... Teda, nechtěl jsem... Promiň," znejistěl Sirius a s výrazem smutného štěněte odstoupil. Remus se musel navzdory únavě usmát.
"Nevadí, stejně už jsem vzhůru," mávl nad tím rukou. "Takže... Co se děje?"
Sirius na okamžik obrátil pohled k oknu a na tváři se mu objevil nesmělý úsměv.
"Jsou krásně vidět hvězdy."

Myslel jsem si, že mě už nemůže nic překvapit. Ale Asociace zase jednou zabodovala. Nějaká naivka uspořádala výměnný pobyt.
*
„Formičku, nebo život!“ zaječela Ježibaba, až se zatřásla okenní tabulka a sklo se rozsypalo všude okolo. Krakonoš chtěl s bílou vlajkou nějak opatrně vycouvat. Santer mu ji na místě rozcupoval a Ježibaba ho dorazila lopatou. Pak už anarchie vypukla naplno.
„To jsem já, tvoje babička,“ zařval vlk a rozbitým oknem se vrhl za zbaběle prchajícím Mirkem Dušínem. Voldemort bodal nohou od židle do všeho, co se hýbalo a zpod Otesánka koukalo několik končetin. Za posledním pohybu schopným hrdinou Sauron přibouchl dveře.

Blížila se půlnoc. Jediná lampa, osvětlující tmavou chodbu, pomalu dohasínala.
Jen málo studentů si po večerce troufalo vejít do zdánlivě nekonečného bludiště pochmurných zákoutí, tajných uliček a sklepení.
Vždycky se sice najde několik odvážlivců, ale ti většinou nekončí moc dobře. Někdy prostě nepomůže ani neviditelný plášť ani Pobertův plánek…
Protože nepřítel, čekající v tom nejtemnější koutě, má něco, co chybí všem ostatním. Zaprvé, komplice. Klíčový je samozřejmě i moment překvapení. Ale poslední, nejdůležitější výhodu, zajistí jen dlouhá leta praxe. Bezchybnou znalost terénu.
*
„Můj poklade,“ ozval se nakřáplý hlas podrážděně. „Máme tu nezvané hosty?“
A paní Norrisová se vydala na lov.

Kdyby přístěnek na košťata mohl mluvit, ti počestnější z nás by si pravděpodobně museli zacpat uši.
Když ho stavěli, zdálo se totiž pánům stavitelům tři na tři metry jako dost prostoru. Jenže to nepočítali se studentskou vypočítavostí…
Přístěnek na košťata poskytl mnoha generacím spolehlivé zázemí. Ne zrovna útulné, ale na úkryt před rozzuřeným Filchem dostatečné.
Název – to byla vlastně jeho jediná nevýhoda. Přístěnek na košťata. Nezní to zlé, ale na „cool“ název moc dlouhé. Mnozí se ho snažili zkrátit do přijatelné podoby, bohužel neúspěšně.
Nakonec zlidověl dokonale výstižný termín, vynalezený a hojně používaný profesorkou McGonagallovou a madam Pomfreyovou.
Doupě neřesti.