Moje články

Později do kuchyně vešel Sirius. Od té doby, co se objevil Regulus, jako by zestárl o deset let.

“Je ještě kafe?” zeptal se Rema unaveně, ale ten jen zavrtěl hlavou.

Chvíli spolu seděli beze slov.

“Já… málem jsem ho nechal umřít,” zašeptal Sirius do ticha. “Nenávidím, že se přidal k těm hajzlům, nenávidím ho za to. Ale teď, když málem-” zlomil se mu hlas. Cítil, jak ho pálí oči. “Bože, Reme… je mu teprve osmnáct.”

“Ale tím, že jsem ho tu nechal, jsem ohrozil tebe. Jamese, Lily, všechy.”

Remus neodpověděl. Jen pevněji stiskl jeho dlaň.

Válka trvá už příliš dlouho.

Teda kucí, už mě nebaví si pořád vybírat mezi váma a Bětkou, povzdechl si Rychlonožka, Stínadla jsou žůžo, ale Bětka, ta když se usměje, tak by i ježek vylezl z klece, jestli víte jak to myslim, ale Mirek se zamračil, tohle není jen tak, klub má svá pravidla, a Červenáček dodal, plantážníku, vyber si nás a je to. Jenže Rychlonožka na to, víte vy co, Bětka je správná holka, umí házet šišky až za roh, Hojerovic panádlovou polívku snědla a ještě by si přidala, prostě já ji přihlašuju do klubu, a můžem spolu chodit všichni, tim myslim jako na výpravy.

Cecil Červíčtvrť Svatý Jan Nóblhóch, řečený Noby, není člověk, kterého byste si spletli s někým nóbl.*

Nezúčastněný pozorovatel by Nobyho odhadl na ten typ člověka, který by prodal vlastní boty, a pak je obratem ukradl zpátky. Byl by to odhad nebývale přesný.

Jenže ti, kteří ví, kdy a proč ulicí u Melasového dolu znělo “vzlétnou k nebi výš”, odhalili něco dalšího.

Že pod nezanedbatelnou vrstvou špíny; pod povahou, která by se dala ohnout za drobný obnos, je něco, co se ohnout nedá.

Ani hrdinské, ani vznešené, ale dobré srdce, a snítka šeříku.

*Ledaže by z toho kápla nějaká ta kačka.

Když od Asociace přišel balík označený “Jarní úklid”, Ježibabě ruply nervy.

Nechala se slyšet, že jí ta holota vošklivá s ničím nepomůže, že jedna ženská todlencto sama nezastane, a dál to takle nepude. “Já vám ještě ukážu, jak se na lopatu sedá,” zavrkala zlověstně.

Santer se pod mírným nátlakem nabídl, že utře prach (střelný) (co rozsypal), a Otesánek se ochotně přidal, že vyčistí ledničku (od jídla) (společnýho). Jedině Voldemort se upejpal, že zrovna von tu žehličku (mudlovskou) (na vlasy) určitě nevytáhl, tak proč by ji měl schovávat, ale rychle vyměkl.

Naštěstí proti argumentu, že vodka čistí (zevnitř), neřekl nikdo nic.

Byl jsem cizincem ve tvé zemi. A přesto, když se naše pohledy setkaly, mé tehdy ještě bijící srdce se rozechvělo.

„Vítej v Barovii, drahoušku.“

Díky tobě jsem se cítil výjimečný. Silný. Rád si namlouvám, že jsi mě tehdy opravdu miloval. Než tě to omrzelo.

„Ireeně na tobě nikdy nebude záležet tak jako mně!“

Nikdy se necítím tak sám, jako když si máme být nejblíž. Když cítím tvoje tělo na svém, když ti dokazuji svoje city. Když se probouzím sám.

“Copak pro tebe, sakra, vůbec nic neznamenám?!”

Hroutím se před zrcadlem, a nepoznávám se. Vzal jsi mi všechno. I můj odraz.

“Jamesi, to si ze mě děláš Merlinovy přírodní nadprůměrně velký-”

James si promnul obličej. “Tichošlápku.”

“…mlčim,” ohradil se Sirius, hrdý na svůj nevalný vtípek. Pak se zarazil. “Nemlčim! Jasně jsme si řekli, že bráchové maj přednost před buchtama, a to i před Evansovou. Dokonce speciálně před Evansovou! A ty si klidně jdeš, pomiliontýprvý ji pozveš na rande, a ona ti navíc kejvne?!”

“Kotě, však se ještě neberou,” uklidňoval ho Remus s pramalým pochopením.

“Ještě aby! Jamesi, jestli se vemete a budete mít děcko; jestli z tebe bude spořádanej vobčan, tak tohle chlapský přátelství je u konce! Si to dobře rozmysli.”

Pro mě to taky není lehký, víš to? Nikdy jsem tě nepřestal obdivovat, ani po tom, co se z naší vize o pomoci utlačovaným stala tahle fraška.

Už od začátku stojím po tvém boku, ne jako ostatní. Bolí mě, že moje slova neslyšíš. Šimon je fanatik, Petr zaslepený strachem, a o Máří už vůbec nemluvím!

Vše se ti příliš vymklo z rukou. Chtěl jsem tě zachránit, ne ti ublížit! Sám jsi mě poslal k farizeům.

Doufal jsem, že mě bude hřát dobrý pocit v srdci, sakra.

Místo toho mě v kapse pálí třicet stříbrných, a na rtech dotek rtů tvých.

Děda loni babičce na výročí říkal, že s ní prožil těch nejkrásnějších padesát let, jaké si dovede představit.

Máma s tátou se potkali v tanečních, když jim bylo šestnáct. A i přes všechny rozdíly našli způsob, jak se životem protancovat spolu.

Dlouho jsem se bála, že na mě takový příběh nečeká. Ale teď?
Hrozně mi chybíš, jakmile se za tebou zavřou dveře. Tvůj úsměv mě vždycky rozzáří (i ty ďolíčky, o kterých tvrdíš, že je nemáš). Nevěřím, že mám s někým tolik společného, a miluju, že jsme z 35 procent zasnoubení.
Když myslím na tebe, lásko, všechny pochyby se rozplynou.

"Všechny nás zabijí, copak si to neuvědomuješ?" křičel Jidáš, a zatínal ruce v pěst. Třásl se vztekem a bezmocí. "Lidi tě budou chvíli obdivovat, a co pak? Myslíš, že to Římani nechají být? Budeš všem akorát za blázna."

Ježíš mu odpověděl klidně, tiše. "Myslíš, že to nevím?"
To Jidášovi vzalo slova.

"Můj Otec má plán, a já mu musím důvěřovat." Smutně se usmál, a podíval se Jidášovi zpříma do očí, pohledem plným únavy, ale také odhodlání. "Budeš důvěřovat ty mně?"

Jidáš nebyl připravený odpovědět.
"Tvůj otec chtěl, aby ses stal tesařem. Abys byl šťastný. To bych si přál i já."

Ismark Koljanovich držel stráž.
Venku zuřila bouře, a v kostele svatého Andrala se schovávali přeživší. Ze zdí Ravenloftu sem doléhaly zvuky boje, a skřeky démonů, bránících svého vládce.
Bylo už těsně nad ránem, když všechno utichlo.

Ismark vyšel z kostela, v rukou meč a na rtech zoufalou modlitbu k Pánu jitra. Nenech tu naději zemřít. Znovu už ne. Prosím.

Obloha se nad ním rozestoupila, od mokré dlažby se odrážely zlaté paprsky ranního slunce. Ismark stál, oslněn hřejivým svitem.
Irina vedle něj klesla na kolena a Ismark cítil, že mu po tvářích stékají slzy.
"Zázrak," zašeptal kdosi.

Nad Barovií vyšlo slunce.

Removo třetí kafe skoro vychladlo, nazouváky nikde, a v obýváku mu ležel polomrtvý Smrtijed. Bídná noc, i na vlkodlačí poměry.

Když protijed zabral a Regulus tiše oddychoval na gauči, dalo se to snést. Sirius byl pořád v módu Zodpovědný Zdravotník, (a v jiné situaci by Remus musel připustit, že rozhodnost na něm vypadá vážně dobře), ale jakmile Regulus otevřel pusu, šla profesionalita stranou.

"Veritasérum? Prohlášení?" zopakoval Sirius nevěřícně. "Tyvole Regu, málem jsi mi vykrvácel na koberec! Teď chceš řešit papírování?"

A chvíle klidu byla pryč.
Remus za sebou zavřel dveře, kafe si ohřál v mikrovlnce, a přidal panáka Ohnivé whisky.

"Same, na plese se tančí," pronesla Sybila hlasem, který Elániovi naznačoval, že veškerý odpor je marný. "Navíc, v těch šatech vypadáš jako pravý vévoda."
"To radši tabulová služba," zabručel Elánius. Pak spatřil Nobyho.
Desátník se kroutil, škubal a… ano, technicky vzato se hýbal do rytmu. Elánius se rozhodl jednat.

"Noby, jaká je situace?" zeptal se, když tanečník dorazil k jejich stolu.
Nobymu šibalsky zajiskřila očka. "Šéfe, je to špatný. Venku se strhla rvačka, chlapi potřebujou posily," odříkal poslušně jako básničku.

Elánius předvedl vzorně smutný pohled na Sybilu, vtiskl jí pusu na tvář a zmizel.

***

"Lady Sybilo?"
"Ano, Noby?"
"Smím prosit?"

Dokud má sílu pozvednout meč a povolat moc Světla, dokud v jeho hrudi plane byť jen jiskra naděje- nemůže přestat. Nesmí.

A tak Anduin Wrynn stojí před vězeňskou celou. Má těžké srdce mladíka, jehož tíží nebývalá zodpovědnost, ale odhodlaný pohled krále, který nepřestane bojovat za nevinné.

A Varok Saurfang mu pohled oplácí.

"V Lordaeronu jsi ušetřil můj život," řekne Anduin, a v rukou mu zachřestí svazek klíčů. "Proč?"
"Doufal jsem, že zastavíš Sylvanas."

Nastane ticho, pak cvakne zámek.
"To nemohu," tak zní strohá, nekompromisní odpověď.

Anduin se otočí k východu. "Ne, pokud budu sám."
Odchází. A dveře cely nechá otevřené.

"Kde jste byli?" obořil se na ně James, sotva Buclatá dáma práskla rámem. "Skoro jsem ty šachy vyhrál!"
"Jamesi, brácho, tomu bys nevěřil," začal dramaticky Sirius, "úplnou náhodou jsme se zamkli v přístěnku na košťata."
"Jasně, náhodou. A já jsem jelen," pokýval James vážně hlavou. "Remus má aspoň tu slušnost se červenat, ne jak ty, 'nevinnost sama'."
"O tom, jestli jseš nebo nejseš jelen, vím svoje," odtušil Sirius. "A Remus využívá toho, že mu červenání sluší. Kdybys ho viděl v-"
"Dobře, fajn, odpouštím ti," zhrozil se James. "Zbytek si bohužel umím představit. Buďte si v tom přístěnku třeba celý rok."

"Jeden z vás mě zapře," říkal, a oni mu nevěřili. Jak by mohli? Lásku v očích přemohla únava, a pravdu na rtech víno.
"Jeden z vás mě zradí," řekl, a oni mu odporovali. Všichni, až na toho, jehož slova chtěl slyšet nejvíc.
"Což nikdo se mnou nevyčká?" řekl, a nikdo mu neodpověděl. Jedenáct spalo kolem něj, Dvanactý ho hořkosladkým polibkem zradí.

"Zbyls tu sám, a ti blázni spí."
V tu chvíli nevěděl, kdo litoval víc.

Zatkli ho, odváděli, tloukli.
Šel s hlavou vztyčenou, protože svůj smysl nalezl a věděl, že to pro ně umírá.
Přesto si nikdy nepřipadal tolik sám.

"Jak mě můžeš milovat tak krutým způsobem?"
Byla to první z mnoha otázek, které vyslal k nebesům, a na něž nedostal odpověď.
Na některé se ptal opatrně, a na chvíli se odvážil doufat.
"Není nějaká jiná cesta?"
Jiné křičel, zoufalstvím zatínal pěsti.
"Musel mě zradit zrovna on?"
A další šeptal.
"Řekneš mi alespoň proč?"

Nebesa stále mlčela.

Nakonec v slzách našel sílu ještě naposledy vyslyšet přání -nebo snad rozkaz- svého Otce. K tomu byl zrozen, a k tomu zemře. "Děj se vůle tvá."

Přesto Boží Syn truchlil za Ježíše, syna tesaře z Nazareta, který svůj obyčejný život obětoval už dávno.

Buďto posmrtný život nestojí za nic, nebo, a to se Regulus neodvažoval doufat, dostal novou šanci. Tvrdý gauč a pálení v hrudi naznačovalo spíš to druhé.
Namáhavě se posadil a rozkašlal se.
"V klidu, hlavně dýchej." Na zádech ucítil konejšivý dotyk. A ten hlas...
Bylo to dlouho, co naposledy viděl svého bratra.

Čekal hněv, křik a výčitky. Ticho bylo svým způsobem horší.
Nechtěl slyšet obvinění, o kterých věděl, že na ně Sirius má právo.

Polkl všechny pocity. Snad přijde čas na vysvětlení... ale ne teď.
Odkašlal si a snažil se přimět hlasivky ke spolupráci.
"Sežeňte veritasérum," zašeptal. "Chci učinit prohlášení."

I couldn't believe my own eyes. "Is it really you?"
"There's still a part of me that can't be destroyed," came the hesitant reply. He pointed at my chest. "Because it's right here."
"In my heart? So you came back?" I said. For a moment I dared to hope.
"I came home," he smiled but it didn't reach his eyes. "Life is messy ...I'm sitting there all alone and I am like... maybe, maybe with you things would be okay."
My heart fluttered. "Is okay... good?"
"Quirrell! Okay is wonderful!"

[Not Alone Reprises as their souls turn into one again]

Sedí přede mnou, a má ji jak vyšitou. Takovýhle případ jsem dlouho neviděl. Řeč je samozřejmě o tématici.
Oči rudé, kolem nich tmavé kruhy. V prstech cosi křečovitě svírá.
"Myslela jsem," škytne, a vloží si do úst zvláštní tabletu, "že letos to půjde dobře. Že budu stíhat psát, číst a komentovat."
Kývnutím ji vybídnu k pokračování.
"Nejím, nespím, nestíhám." Pohled se jí zamlží, a bezmyšlenkovitě si dá do pusy další kousek.
"Jak to zvládáš?" ptám se nechápavě.
Dnes poprvé se usměje. "To bys chtěl vědět."

Nakonec jsem tajemství přece jen odhalil. Zbyl tu po ní obal s nápisem hroznový cukr.

Uděláme si zahrádku, navrhl jednou Mirek, a Jarka se přidal, Mirku, řekl, to bude něco, pak můžeme zahradničení naučit kluky a holky z naší čtvrti, napíšeme o tom taky do TAM-TAMu, to bude žůžo, a co budeme pěstovat?, tak Mirek odpověděl, všechno: mrkev, cibuli, rajčata, melouny, prostě všechno, ale ostatní nadšení nebyli, na tohle nemám, oznámil Červenáček, zlatý převádění důchodců přes přechod, to radši panádlovou polívku od Hojerů, a Jindra přikývl, plantážníku, klidně ti ji přihřeju, jenže Rychlonožka neposlouchal, tak slyšel jenom melouny, a hnedka řekl, pánové, melouny nebudou problém, o těch Bětčiných vím všechno, a Mirek zahradničení radši zrušil.

Udělali, co mohli. Dál Regulus potřeboval hlavně klid, a jim nezbylo než doufat.
Remus odešel spát, aby za pár hodin mohl převzít dohled nad pacientem, a Sirius s Kráturou, který odmítl opustit lože svého pána, osaměli.

"Kráturo." Sirius se pro něco unaveně sehnul. "Tohle není, a znovu opakuji, není oblečení. Tady máš Removy nazouváky. Ber to jako gesto dočasného míru, nebo třeba pracovní obuv, mně je to jedno. Ale mokrý fleky na parketách už dneska nezvládnu."

Krátura se pro jednou nezmohl na kousavou poznámku. Namlouval si, že je to vyčerpáním.
Přesto, když si papuče obouval, nedokázal se ubránit hřejivému štěstí.

"Společnost nemá kouska citu," povzdechl si malíř.
Lord Henry vážně pokýval. "Také není v sezóně nic nudnějšího, než něžný cit. V módě jsou prázdná slova a plné křivky."
"Mohl bys chvíli nebýt cynický? Doriane, řekněte mu něco."
"Ušlechtilý cit je ohromně zajímavý. Je totiž předchůdce každého hříchu."
Pak Dorian konejšivě dodal: "Vás samozřejmě nemyslím, Basile. Vy máte citů za nás oba."
"Nepředstírejte bezcitnost, Doriane. Nesluší vám."
"Nejsem bezcitný - prožil jsem mnoho procítěných neřestí." Věnoval malíři okouzlující úsměv. "Pokud to pro vaši čistou duši nebude přílišné pokušení, mohu vám o nich vyprávět."
Basil polkl. Společnost je ztracená. A on - s ní.

"Reme, víš, kolik je hodin?" zívl James do telefonu.
"Promiň, ale máme tady trochu krizi. Máš tam Lily? Hledáme lektvar."
Zatímco Remus popisoval příznaky, které Regulus vykazoval, Sirius donesl lékárničku.
Třesoucíma se rukama bral jednu lahvičku po druhé. Přece tu musí být něco užitečného, sakra!
"...musíš přidat šalvěj. Lily říkala, že mudlové o tom mají film-" ozývalo se z telefonu.
"Jamesi, na historky nemáme čas," přerušil ho Remus. "Jak to vypadá?"
"Jako uschlý listí, co víc po mě chceš? Sirius bude vědět, měl povinně zdravotňák."
"Díky," vydechl Remus. "Kdybysme se do rána neozvali..."
"Vím, dodržujte protokol." James ztichl. "Hodně štěstí."

"Je to Smrtijed," řekl Sirius nakonec. "Co když..."
Větu nedokončil, ale oba věděli, co chce říct. Co když je to past?
Slyšeli už příliš mnoho historek, které začínaly podobně. Důvěru ve Voldemortovy stoupence člověk snadno zaplatil životem.
Trochu se mu ulevilo, že nemusel být první, kdo to zmíní.

Při pohledu na Reguluse ale místo úlevy cítil stud. Neviděl Smrtijeda, ale chlapce na prahu dospělosti, ve strašných bolestech.
"Je to tvůj bratr," odhodlal se nakonec. "Pokud mu teď nepomůžeme, budeš s tím moct žít?"
Stačil jeden pohled.
"K Mungovi ho vzít nemůžeme," zašeptal Sirius nejistě.
"Zavolám Lily, snad bude znát protijed."

"Hůlky na zem a ruce nahoru," zavrčel Sirius, když s Remusem v patách vtrhl do vlastního obýváku, odkud se před chvíli ozvalo prasknutí typické pro přemístění. "Vyzývám vás ve jménu-" Další slova se mu zasekla v hrdle.
Remus se také zarazil. Otrhaný domácí skřítek, kterého nikdy neviděl, se skláněl nad nehybnou postavou mladíka s tmavými vlasy. Oba byli mokří, a chlapcovo tělo natolik pokryté krví a šrámy, že ho téměř nepoznal. Téměř.
"Regu?" zašeptal nevěřícně Sirius. Pak jako by se probal. "Kráturo! Okamžitě mi řekni, co má tohle znamenat!"
"Pokud chce krvezrádce zachránit bratra," vydechl těžce skřítek, "pokládá špatné otázky."

"Kornélius Popletal získal hlasy od Nevilla Longbottoma, Hermiony Grangerové a Theodora Notta. Zbylých 4763 hlasů si úplatky a vydíráním pojistil Harry Potter! Ať žije nový ministr!"
Harry samolibě mával do davu. "Chtěl bych poděkovat Nevillovi, že mi doporučil kandidovat, a mé jasnovidecké jizvě, která mi předpověděla vítězství ve volbách. Jako první zruším pondělky, a Sirius Black bude velvyslanec Británie na Mallorce."
***
Neville se s hrůzou a zbrocený potem probudil, a pohledem okamžitě vyhledal kalendář. Ještě nikdy nebyl tak rád, že dnešní datum má nadpis Pondělí.
"Byl to jenom sen," opakoval si s úlevou. "Harry Potter není Ministr kouzel. Díky Merlinovi."

Co se matka vrátila, Zagreus si v paláci připadal víc a víc nesvůj. Přestírá před ní otec vlídnou tvář, nebo takhle vypadá láska? Opatrně začal zkoušet hranice.

Uvolnil Achillea ze služby, aby navšívil Patrokla. Nic se nestalo.
Nechal Kerbera pobíhat po domě, a nedostalo se mu ani zdviženého obočí.
Zvolil novou výzdobu - extravagantní i na svůj vlastní vkus - a nejen, že neskončil v řece Styx, ale otec souhlasně pokýval hlavou.
Už schází jen poklepání po ramenou a "jsem na tebe hrdý". Zagreus se otřásl.

Když rozbil vázu a dostal přednášku o nevděku, která přerostla v hádku, vlastně se mu ulevilo.

"Proč ses neučila dřív?" ptá se Špatné svědomí.
"Beztak ti to nedají," přisadí si Nejistota.
"Tak se nehádejte," zkouší do toho vstoupit Naděje. "Třeba toho nebude tolik."
"Dvě otázky z pravěkého a historického vývoje ČR," oznámím pochmurně. "Obecnější to už být nemohlo."
"Tak si dej pauzu a pár dílů seriálu," láká Prokrastinace s falešným knírkem, převlečená za Pud sebezáchovy.
"Tak a dost, všichni ven," utne to Rozum. "Kdo tady bude ještě za pět minut, toho hodím z okna. A ty!" ukáže na mě. "Projdi maturitní otázky a pusť Dějiny udatného Českého národa."
Povzdechnu si. "No to jsem z toho lev."

Plížím se nocí kolem Technického muzea a hledám křídové šipky. Oči mě pálí od sezení u monitoru, tak to jde trochu ztuha.
Aha, tady! Už je vidím! Zahalené postavy sedí v kruhu na dekách, okolo spí kachny. Pomalu se přibližuju, když vtom mi ujede radostné úpnutí a můj úkryt je prozrazen.
Jedna z postav se prudce otočí. "U svaté Glorie, to seš zase ty? Hele, tady žádný téma nedostaneš."
"Aspoň malou nápovědu," žadoním. "Posledně-"
"Posledně, tos byla ještě antiúp. Teď nejíš, nespíš, nic nestíháš. Jasná tematice, to nebudu podporovat."
"Polepším se!"
"Už jsem řekla. Až téma bude, tak bude. Pakuj."

Celá ta věc s jablkem byla trochu vyhrocená, aspoň podle Petronela, vždyť co je na tom, jestli lidi umí rozlišovat dobro od zla, půlka z nich to stejně nedělá, ale na Zemi museli, tak aspoň mrmlal a vinil Uriáše, ale sehnat to jablko, to vám byl problém, navíc se spolu pohádali kvůli Magdaléně, ale když se ráno Uriáš objevil, a proběhl ten poprask s mlhovinou, Petronel se nedokázal dál zlobit, a tak si povzdechl, seš sice zmetek pekelná, ale pojďme, u Brány bych se bez tebe nudil, tak nechci abys byl mlhovina, a Uriáš na to, Anděli, no ještě aby.

Basil Hallward se sice narodil v Londýně, ale jak tomu u umělců bývá, jeho srdce volalo po Paříži. Tato touha dosáhla svého vrcholu jednoho mlhavého listopadu, kdy malíř koupil lístek na vlak, který odjížděl patnáct minut po půlnoci, a s kufříkem v ruce vyrazil na nádraží Victoria.

Více než po umění teď ale srdce zatoužilo vidět Doriana Graye, přestože původně neměl v úmyslu se s nikým loučit. Boj rozumu se srdcem v tomhle dávno prohrál, a tak zamířil na Grosvenor Square.

O hodinu později se jeho srdce zachvělo naposledy.
Půlnoční vlak do Paříže odjel, aniž do něj Basil Hallward nastoupil.

Remus zvedl hlavu právě včas, aby viděl Jamese, jak vchází do společenské místnosti a u nosu si přidržuje zakrvácený kapesník. Těsně za ním byl Sirius s pomalu se vybarvujícím monoklem.
"Co se vám stalo?" zhrozil se Remus.
"Řekl jsem Jamesovi pár... nevybíravých věcí," přiznal neochotně Sirius. James přikývl.
"A já jsem mu to oplatil."
"Takže... Jste se pohádali a porvali se?" ujišťoval se Remus. "McGonagallová vás rozcupuje."
Oběma chlapcům se na chvíli do tváří vrátil úsměv.
"S tím jsme počítali. A proto jsme vrazili každý sám sobě."
"Z toho žádnej problém nebude, a hádka je vyřešená. No není to geniální?"

Zlatoslav Lockhart, držitel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy obrany proti černé magii a pětinásobný vítěz Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv s radostí představuje oddaným čtenářům svou nejnovější knihu
Leprikón nad zlato!

"Pane Lockharte, mohl byste čtenářům prozradit něco víc o vaší knize?" zeptala se reportérka, zatímco okolo cvakaly fotoaparáty.
"Ale beze všeho! Je to zcela nový žánr, s nímž se u mě mí příznivci dosud nesetkali. Původně jsem chtěl s Leprikóny bojovat, ale místo toho jsem mezi nimi objevil úžasné znalosti!"
"Můžete přiblížit, jakého oboru se to týká?"
Lockhart reportérce věnoval jeden ze svých magických úsměvů.
"Převážně finančnictví."

Všechny kostky byly vrženy a draci poklidně spí v jeskyních.
„Co příští pátek?“ zeptá se Druidka.
Kouzelník zavrtí hlavou. „Nemůžu, hlídám děcka. Sobota?“
Oba pozvednou oči k nebesům, a ozve se hromový hlas.
„Sorry, celej víkend budu v Praze.“
Všichni tři si povzdechnou.
„Dobře, fajn, co tohle,“ zamyslí se Druidka. „Já ve čtvrtek vynechám přednášky, ty,“ ukáže k nebi, „máš volno, a Kouzelník zkusí ukecat brzký odchod z práce."
„No dobrý, ale co Paladin? Ten čtvrtky nemůže.“
„Není tady, aby se domluvil, takže buď se přizpůsobí, nebo nehraje.“
„To zní jako plán,“ zahřmělo z nebe. "Jeho postavu kdyžtak sežral drak."

Takhle jednou začal školní rok, a James hnedka povídá, člověče Siriusi, viděls už letos Evansovou, to je ale kočka, co, na Obraně proti černé magii proklela Malfoye, a to mi na ženské imponuje, s čímž musel Sirius souhlasit, tak se pozná dobrá partie, a myslel, že tím to skončilo, ale James hned pokračoval, brácho, asi jsem se zamiloval, jdu ji pozvat na rande, bude to počátek nejromantičtějšího a nejperfektnějšího vztahu, jaký takhle škola viděla, načež mu Sirius oznámil, vždycky jsem věděl, že seš jelen, ale že budeš na podzim taky v říji, to bych nečekal, to není počátek ale konec.

„Jed jsem sněd jsem, ale teda Ježibabo, dneska mi ten perník nějak nejede,“ prohlásil Otesánek upřímně a v opojení rumového těsta si ani nevšiml, kolik uhodilo.
„Tak já se s tím těstem třepu až mám bicáky jak flašky od kofoly,“ vyhrnula si Ježibaba zlověstně rukávy. „Ta holota protivná mně to nepomůže ani zamíchat, a ještě jsou nevděčný!“
Santer Otesánkův útěk kryl obrannou palbou a Vlk jehlicema, ale nic naplat. Ježibaba prohlásila, že na ní peří neroste, a všichni se povinně naučí péct.
„Perník bude, my nebudem,“ pohrozila válečkem a pro jistotu Otesánka přetáhla.

Aspoň mám co napsat do rukodělných činností.

„Něco mi asi chcíplo v puse,“ zasténal Petr nad aspirinem a hrnkem kávy. „Ale viděl jsem McGonagallovou tancovat na stole. Ničeho nelituju.“
„Tak to ti závidím. Já čekám na vysvobození v náručí smrti a zapomnění. Viděl jsem, jak na stole tancuje Snape,“ zamumlal James. „Co ty, Reme?“
„Mohli byste laskavě nepokračovat? Mluvíte děsně nahlas a bolí mě z vás hlava.“
„Ale Mooooony,“ zasmál se Sirius. „Neuď takle kouv- kousavej hnedka po ránu. Svět je kráásnej.“
James tiše zasténal. „Ty potvoro škodolibá, proč nemáš kocovinu jako slušnej člověk?“
„Toyschtělvedět, coo? Roinný tajemství.“
„Houby tajemství,“ zabručel Remus. „Je ještě opilej ze včerejška.“

Svět se s ním točil a bylo mu zle, necítil už nic z toho odhodlání, které měl při objevení viteálu. Ach, bože, kde jenom Krátura vězí? Měl se přece hned vrátit!
A ta příšerná žízeň. Matně si vzpomínal, že se k jezeru nesmí přiblížit, ale vyprahlé hrdlo volalo stále naléhavěji. Jen malý doušek neublíží...

Ledově ztuhlé hnáty ho strhly pod hladinu a rozpoutalo se peklo. Pokaždé, když se jim vytrhl, další pár rukou ho táhl níž. Voda mu vnikala do plic, a všechno upadalo do temnoty. Že ho za zápěstí chytla další ruka už ani nevnímal.

Tahleta ale trhla nahoru.

Sirius vtrhl do pokoje jako povodeň. "Moony, musíš okamžitě se mnou!"
"Co se děje?"
"Musíme pomoct Jamesovi, Skoro bezhlavý Nick a Protiva ho zničí!"

***

"Proč jsme v přístěnku na košťata?"
"Tyjo, to je záhada, asi jsem někde blbě odbočil," rozhlédl se Sirius na oko překvapeně. "Teď James ty šachy nikdy nevyhraje."
"Šachy?" zarazil se Remus.
Sirius s nevinným úsměvem pokrčil rameny. "Možná jsem si to nebezpečí maličko přibarvil... A koukej, teď jsem nás tady omylem ještě zamkl." S posledními slovy odhodil klíč mezi košťata.
Remus si povzdechl, ale neubránil se úsměvu. "Ale ne, co budeme dělat?"
Dostal odpověď beze slov.

Grimmauldovo náměstí. Hádka s matkou. Křik. Tolik křiku.

Nezraněnou rukou tiskl zvonek a dešťová voda se mísila s proužky slz a krve.
Dveře otevřel chlapec v pyžamu s rozcuchanými vlasy, očividně napůl spící.
"Siriusi? Co tu děláš tak pozdě?" Jakmile jeho oči přivykly tmě, ospalý výraz se změnil v ustaraný. "Merline, co se ti stalo?"
"Jamesi, já- Moje matka-" hlas se mu zlomil hned u prvních slov. "Už se tam... Nemůžu se tam vrátit," dostal ze sebe mezi špatně zadržovanými vzlyky. "Mohl bych tu do rána zůstat?"
Místo odpovědi ho James stiskl v objetí.
"Jasně, brácho. Jakkoli dlouho bude potřeba."