Moje články

„Už pro to malé máte vymyšlené jméno?“ zeptal se Remus s úsměvem. „...které není Bambi, Siriusi.“
„Ty tomu nerozumíš, Reme. Bambi bude pro Jamesova syna perfektní jméno!“
„A co když to bude holčička?“ vložila se do toho Lily nevinně a položila si ruku na kulaté bříško.
„Holčička? Nepřichází v úvahu, Lily,“ zasmál se Sirius. „James taktak holku sbalil, jeho geny nemají na vytvoření holky žádnou šanci.“
„Abys věděl, budu otec, a tak se zachovám dospěle a jednu ti nevrazím,“ podotkl vážně James, i když mu cukaly koutky úst. „A vůbec, konec debaty. Hlavně když to bude zdravé. Jméno vymyslíme pak."

“A nebude to trochu matoucí, drahá?“ zeptala se drobná žena oblých tvarů. „Já ti to nechci vymlouvat, ale... orel?“
Druhá žena, vysoká s vosím pasem, si povzdechla. „Já vím, ale Helenka si nedala říct, dokud jsem jí neslíbila, že orel bude. Když si ta malá postaví hlavu, není s ní řeč.“
„No, aspoň je to pořád pták,“ podotkla ta menší. „Třeba si toho nikdo nevšimne.“
„Snad. A co sis vlastně vybrala ty?“
„Původně jsem chtěla slona. Ale pak jsem v lese narazila na tohohle slaďouše!“
Na stole se objevila rozzuřená chlupatá koule a Rowena zbledla. „To má být, Helgo, jezevec?“

Some days are bad. Dean can’t stop thinking about the mistakes he’s done. About all the people he couldn’t save.
And no amount of pie and booze can fix that.
But there are days when Sam looks at him with the same awe in his eyes as when they were kids. As if Dean really was Batman and not his brother in a worn t-shirt.
Days, when Cas laughs at his jokes even though he ‘doesn’t understand that reference’, and the world seems better because of what they do.
So, he keeps going. Because these things are worth fighting for.

V informatice je budoucnost, říkali. Na to se hodíš, říkali. Pokud nelhali, tak jsme se asi špatně pochopili.
Přehřívám se já i notebook, všechno je jaksi rozostřené. Už dávno od sebe nedokážu rozeznat závorky normální, hranaté a složené (fakt se jim někdy říká chlupaté?). A program – překvapivě – stále nejede.
Předčítám ho nahlas, abych si uvědomila, kde je chyba (metodu gumové kachničky prý používají všichni ajťáci).
F5, nic. Chyběl středník.
F5, nic. Špatně zapsané proměnné.
F5, syntax error. Snažím se nelitovat životních rozhodnutí.

Frustrovaně praštím do klávesnice. A aniž bych cokoli změnila, program najednou funguje.
V žilách mi koluje tekuté vítězství.

"Musíme si promluvit," řekl jednoho dne Ron.
Hermiona ani nezvedla oči od knihy. "Co je to tentokrát?"
Nejdřív se na věcech snažil vidět to pozitivní. Stěžovat si kolegům v práci jenom příležitostně a před mámou ani slovo. Po dvou dětech a deseti letech manželství si lidi dělaj i horší věci, ne?
"Ty víš, že tě miluju. A že si myslím, že chytrý ženský jsou sexy," začal poněkud nejistě, ale když ani teď Hermiona nevzhlédla, vrátila se Ronovi rozhodnost. "Ale kvůli čtení si mě nevšímáš, a z toho tahání knih bolí záda. Takže buď knížky, nebo já!"
Málem se tehdy rozvedli.

"Guys, good, you’re here. So, get this, I fixed the laptop and I've got some new info on the werewolf case-"
"What did you fix again?" smirked Charlie. "Because there’s no such thing as a 'laptop' in my Moondoor."
"Really?" sighed Sam. "Charlie, Dean, this is serious."
Dean shrugged and didn't even try to hide his grin. "She's the queen, dude, I don't make the rules."
Something about running around with fake swords instead of fake FBI badges was so satisfying. And if he can occasionally mock his little brother with all this nerd stuff? That's certainly a nice bonus.

„Brácho, já tě vážně nechápu,“ kroutil Sirius hlavou. „Evansová ti konečně kývne na rande a ty chceš jít takhle? Tak jsi úplnej jelen, nebo co?“
„Co zas máš?“ bránil James svoje vrabčí hnízdo. „Holky na moje vlasy letí!“
„A já jsem Červená Karkulka. To určitě.“
James bezmocně rozhodil ruce. „Reme, řekni taky něco!“
„Rema do toho netahej. On má spoustu kvalit,“ mrkl směrem k Removi Sirius, „ale odborník na účesy jsem tady já.“
„Vážně?“ usmál se Remus nevinně. „Vzpomínám si na jednu divokou příhodu z třetího ročníku...“
„To bylo z mladické nerozvážnosti!“ zbledl Sirius. „A Jamesi? Ty se koukej učesat.“

When the noises started, Ash was still fast asleep behind the bar. After all, business up front, party in the back described not only his hair but his lifestyle as well. And it’s not his fault that wild parties and being a genius means sleeping at random times.
“Geez, Ellen, you’re back already?” mumbled Ash as he slowly opened his eyes. “I’m coming.”
One look from the window was everything he needed to realize that it’s not Ellen, who’s coming home. The Roadhouse was surrounded by demons.
Ash took a deep breath and cocked the gun. “Welcome to the party.”

„Kluci, vypadá to, že máme problém,“ ozvalo se zpoza dveří.
„Problém?“ zopakoval Remus rozmrzele. „Jamesi, trčíme tady v tom přístěnku na košťata už hodinu. Prostě nějak odemkni.“
„Když ten zámek se zasekl,“ bránil se James. „Nebojte, dojdu pro pomoc. Hlavně zůstaňte, kde jste!“
„To nebude složité,“ odtušil Remus suše a opřel se zády o dveře. Od Siriuse ho teď dělil veškerý zbývající prostor přístěnku, což ale v praxi znamenalo vzdálenost mnohem menší, než by se mohlo zdát.
Když se jejich pohledy setkaly, ani jeden se nedokázal ubránit úsměvu.
„Víš co, Jamesi?“ zavolal přes dveře Sirius. „Klidně si dej na čas.“

Na stole ležela ta nejšílenější směsice her, jakou jsem kdy viděl.
„Ježibaba zase podvádí,“ stěžoval si Santer. Rodinný večer společenských her prostě nemohl dopadnout dobře. Ne, že by to v Asociaci někoho zajímalo.
„Proč máš tak nafouklý ruce?“ zeptal se Otesánek nevinně.
„Abych tě lépe viděla,“ odsekl vlk a zastrčil si trumfy zpátky do rukávu.
„Srdcový eso! Seš vybitej!“ zařvala vítězoslavně Ježibaba a nasadila do Člověče, nezlob se novou figurku.
„Tys byl poslední!“ řval mezitím Sauron. Santer vytahoval kolty.
„Ale tys byl poslednější!“
Voldemort hrál šachy sám se sebou.

Nakonec jsem deskovky musel zakázat. Tak jsme si zahráli aspoň flašku.

Do učebny přeměňování vpadli celí udýchaní a s desetiminutovým zpožděním.
„Pánové Black a Lupin se k nám rozhodli připojit,“ uvítala je profesorka McGonagallová. „Zase poslední.“
„My jsme se cestou… ztratili,“ pokrčil Remus omluvně rameny. Že se celou dobu usmíval, jejich situaci pravděpodobně nepomohlo, ale nemohl si pomoct.
„Že si v sedmém ročníku nevymyslíte nějakou lepší výmluvu,“ nadzvedla profesorka McGonagallová nesouhlasně obočí. „Můžete mi říct, kde jste se ztratili?“
„V přístěnku na košťata, převážně,“ zamumlal Sirius. Remus se začervenal.
„Sirius tím samozřejmě myslel, že jsme šli okolo přístěnku na košťata, a potom-“
„Samozřejmě,“ zarazila ho McGonagallová. „Víte co, radši se posaďte.“

Na nagelované vlasy holky i kluci vždycky letěli, takže Draco neměl o vztahy nouzi. Ale tomuhle se nemohlo rovnat nic.
Poprvé se potkali na tržnici a Draco okamžitě věděl, že ji musí získat. Byla to láska na první pohled.
Od přírody kráska, oblé tvary, přímo k sežrání.
Většinou byla sladká, ale když přece došlo na šťavnatější okamžiky, nezmohl se Draco ani na slovo.
Prožili toho spolu tolik.
Lidi byli plní předsudků (zvlášť když se o nich dozvěděl jeho otec, zadělali si na problémy), ale Draco nemohl být šťastnější.
Tenhle příběh ale nemá happy end. Draco nakonec neodolal a jablko snědl.

„Nedávno sem na trhu potkal takovýho chlápka. Asi na tom nebyl moc dobře, když se chtěl zbavit téhle krásky,“ vyprávěl Hagrid a opatrně sundával přehoz z klece. „No není rozkošná? Menuje se Lída,“ rozplýval se nad příšerou. Harry nejistě přikývl, ale popravdě si nebyl jistý ani tím, že je to skutečně ‚ona‘, natož nějakou rozkošností.
„Hagride,“ zhrozila se Hermiona. „Ani nevím, kolik zákonů tímhle porušuješ.“
„Proč Lída?“ zajímal se Ron.
„Zkratka pro lidožravá. Ale jinak je Lída ouplný zlatíčko,“ dušoval se Hagrid.
Harry, Ron i Hermiona jako na povel ucouvli od klece.
Ron naprázdno polkl. „Nechceš se vrátit ke škrknám?“

Na snídani bylo dávno pozdě a tak byla Velká síň téměř vylidněná.
„Levý křídlo vezme camrál-“
Sirius najednou zbystřil a přerušil Jamesův famfrpálový monolog.
„Reme, ty máš čokoládu!“
„Kdo ti to navykládal,“ snažil se Remus marně odvést pozornost od krabičky čokoládových tyčinek s nápisem ‚Pocky‘.
„Rozdělíš se?“
„Ne,“ odtušil Remus suše.
„To je sobecký.“
„Já jsem ohleduplnost sama.“
Na chvíli u stolu opět zavládlo ticho.
„Mimochodem, jíš to úplně špatně.“
Remus se zasmál. „Buď té dobroty a ukaž mi, jak se čokoládový tyčinky jí správně.“
„S radostí,“ ušklíbl se Sirius.

O chvíli později se Jamesova miska cereálií rozbila o podlahu.

O válce kolovaly jen ty nejlepší historky. O hrdinech, kteří v zářivé zbroji zachraňují čest a krásné ženy...
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když si nasazoval Achilleovu zbroj. Prožil na bojišti deset let. Tolikrát viděl, jak oči pohasnou, když z nich uniká život. Nedokázal jen sedět a přihlížet, jak tábor pohltí plameny.
Rozloučili se. Slíbil, že se vrátí.

O Hádu kolovaly jen ty nejhorší historky. O trojhlavém Kerberovi a krásné Persefoně. O duších, které se nemohou vrátit zpět.
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když mu na hruď mířil Hektorův meč. Myslel na Achillea. Zemřel s úsměvem na rtech.

„Všichni chlapi jsou prasata,“ vysoukal ze sebe Eurychlos udýchaně.
„Proč mě to nepřekvapuje,“ odtušil Odysseus suše. „Co je to tentokrát?“
„Vždyť říkám, všichni chlapi… Počkej,“ zarazil se. „Ne takhle. Ta čarodějnice Kirké je proměnila v prasata.“
Odysseus mu konečně věnoval plnou pozornost. „Oh. To mění situaci.“
„Musíme odsud vypadnout.“
„Já to s Kirké vyřídím.“
„Myslím to vážně, Odyssee, nechoď tam. Kirké je mocná čarodějka. Proti ní nejsi nikdo!“ Eurychlos si svou chybu uvědomil příliš pozdě.
Odysseus se ušklíbl.
„Nikdo je moje druhé jméno.“ A s těmi slovy odešel. Eurychlos se za ním s povzdechem díval.
„To bude ještě tanec. Prasečí.“

Mám v malíčku světovou prózu i poezii,
Minulé přechodníky nejsou mi cizí.

Zmiňte jakýkoli obor a přes noc je ze mě odborník.
Nejsem dealer ani kuchař, i tak mám slabost pro perník.

Znám ceny na černém trhu, ale nejsem zločinec.
Tradice nejsou mi cizí ať je leden či prosinec.

Nejsem lovec duchů, byť vídám upíry, víly i vlkodlaky.
Znám Top 50 dívčích jmen, a chlapeckých taky.

Ať je den anebo noc, často padám do úvah.
Znám recept na Molotova, ale pořád nejsem vrah.

Umím přežít v divočině, ale nejsem dobrodruh.
Tvořím nejkrásnější světy, přes to všechno nejsem bůh.

Kdo jsem?

Toho večera se u lady Narboroughové sešla spíše komorní společnost. Lord Henry se necítil dobře a bylo mu skutečně líto, že se večeře nezúčastní, snad někdy příště. Alespoň tak to Dorianovi říkal, když před několika hodinami se zářivým úsměvem a kytičkou v klopě odcházel do klubu.

„Náš přítel má vskutku obdivuhodný talent. Je mu nevolno vždy, když pořádá večeři žena, která přesáhla třicet let,“ smála se lady Narboroughová. „Ach ano, mládí utíká rychle. Ale vy, Doriane, nevypadáte ani o den starší než při našem prvním setkání. Kde je zakopán pes?“
Dorian Gray se potutelně usmál. „Péče o pleť dělá zázraky.“

V šestnácti letech přijal znamení. Rodiče se na něho poprvé po dlouhé době dívali s pýchou v očích. Celé to vypadalo tak správně.

Jenže nebylo.
Vyslechl rozhovor, který nebyl určen pro jeho uši. Zjistil to jenom náhodou! Teď nemohl přestat.
A tak se nechal stříbrnou maskou oddělit od následků a poslušně dělal jednu chybu za druhou.

Když si masku nasadil poprvé, všichni byli tolik hrdí. Když ji sundával, nikdo ho nechválil. A jediný člověk, kterému na tom mohlo záležet, se to nikdy neměl dozvědět. Stejně to udělal.

Pro Reguluse Blacka bylo už příliš pozdě. Ale pro správnou věc ještě ne.

„Siriusi, naposled. Moje dítě se nejmenuje Bambi,“ pozvedl James – toho dne asi posté – oči v sloup.
„Můžeme vymyslet něco jinýho! Prošel jsem několik kalendářů-“
„Harry. Nic víc.“
„Tak potřebujeme víc dětí,“ rozhodl se Sirius okamžitě.
Remus nadzvedl obočí. Velmi skepticky.
„Odkdy ty chceš děti?“
„Promerlina, já ne,“ ohradil se Sirius. „James!“
„Nevím, jestli by Lily souhlasila, brácho,“ zasmál se James. „Harry má sotva-“
„Jamesi Marilyn Pottere,“
„Nejmenuju se-“
„Bambi by určitě chtěl sourozence!“
Harry něco vesele zažvatlal. Vážně to vypadalo, že ho myšlenka na sourozence nadchla.
„Vidíš?“ mávl Sirius vítězně rukou a James naprázdno polkl.

Večer to zkusí Lily navrhnout.

Sklenice praskaly, schodiště se třásla. Hradem se nesl strašlivý jekot. Dav studentů před vchodem do Nebelvírské společenské místnosti si marně zacpával uši, dokonce i Protiva se schoval.
„Albusi,“ povzdechla si mezitím v ředitelně Minerva a unaveně si promnula čelo. „Skutečně by to nešlo nějak… ztlumit?“
„Je to přímé nařízení Ministerstva kouzel. Jde přeci o bezpečnost žáků,“ Brumbál šibalsky pokrčil rameny. „A Buclatou dámu jsem nikdy neviděl šťastnější. Zhostila se svého úkolu vskutku s vervou.“
„Vskutku,“ poznamenala Minerva suše.
Když v tom najednou – nic. Studenti i učitelé si svorně oddechli, než se rozešli každý svou cestou.

Pravidelná zkouška sirén právě skončila.

Dodatek ke vzdělávacímu výnosu č. 37

Z nařízení Bradavické vrchní vyšetřovatelky

Veškerá kuchařská sdružení kroužky a hodiny vaření se s okamžitou platností rozpouštějí.
Výjimečné povolení ke znovuzaložení spolku si lze vyžádat u zástupce vrchní vyšetřovatelky, Arguse Filche.
Studenti mají povinnost neprodleně odevzdat ingredience potřebné k přípravě dezertů a sladkostí v kabinetu vrchní vyšetřovatelky (profesorky Umbridgeové).
Již hotové pochutiny budou zabaveny.
Každý student, jemuž se prokáže, že upekl, distribuoval či dokonce snědl sušenku jakékoli příchuti a tvaru bez schválení vrchní vyšetřovatelky bude okamžitě podroben trestu podrobení.
Výše uvedené nařízení je v souladu se vzdělávacím výnose číslo třicet sedm.

Dolores Jane Umbridgeová

„Policie České republiky! Slečno, jste součástí akce DMD?“
„Ano… Proč?“ Odpovědi se nedočkám, zato mi něco sevře zápěstí.
„Co to?“
„Pouta,“ odvětí policista suše. „Želízka, magický proužky na zápěstí… Jak chcete.“
„Koukněte na ty bickáky!“ zkouším se bránit. "Jste nutrie!"
„Karle, máme další,“ sykne nevzrušeně do vysílačky. „Jo, berem ji.“
„Počkat, ještě nemám dopsaný drabble!“ pokouším se smlouvat. „V pračce je kočka!“
Policista vážně pokýve hlavou a vysílačka zašustí. „Karle, takovej případ tématice jsme ještě neměli. Vážně je to rozlezlý po celý republice.“
„Nic na mě nemáte, filmy ilegálně stahuje každej!“
„Taky vás nezatýkáme,“ usměje se policista. „Venku čekaj cvokaři.“

Když se po svatbě nastěhovali, byl to jen strohý domeček. Nic, co by nespravila pevná ženská ruka.
Jak běžel čas, přibývalo vyšívaných polštářků, nejrůznějších kusů nábytku a usměvavých fotek.
S rozrůstající se rodinou se rozrůstal i dům. Převážně do výšky, ale pro kouzelníky to nebyl velký oříšek.
O to horší problémy působily neustálé rekonstrukce. Rozbitá zídka. Vrzající dveře. Díry ve střeše…
Něco šlo opravit jednoduchým kouzlem, jindy to muselo jít pěkně postaru.
Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo dokázal přiložit ruku k dílu. Doupě se tak stalo domovem nejen pro Weasleyovi.

A Molly by ho nevyměnila za nic na světě.

„Jamesi, nezkoušej to. Tyhle triky na koštěti nejsou bezpečný.“
„Nic to není, Lily,“ nasadil James oslnivý úsměv. Sirius vážně přikývl.
„A tak začíná další díl vašeho oblíbeného pořadu Co všechno James Potter udělá, aby sbalil Lily.
“Tahle show už skončila,“ odbyl ho James a mrknul na Lily, ale Sirius se jen ušklíbl.
„Moje chyba. Co všechno James Potter udělá, aby mu Lils nedala kopačky.“
„Provokatére,“ zavrtěl James hlavou, nasedl na koště a vzlétl.
„Merline, on se snad zabije,“ odvrátila se Lily.
„Na to si klidně můžeš vsadit. Nebylo by to poprvý,“ ušklíbl se Sirius. „Však Poppy ho dá zase dohromady.“

Dávno padla noc, ale na Olympu to zřídkakdy znamenalo konec večírku.
„Persefona mě nikdy chtít nebude,“ stěžoval si Hádes každému, kdo byl ochoten poslouchat.
„Protože na to jdeš úplně špatně!"
„Jsem jedno ucho.“
Zeus – víc než jen lehce v náladě – se té představě zasmál. Pak se k bratrovi naklonil.
„Musíš ji unést.“
„Unést,“ zopakoval nepřesvědčeně Hádes a odtáhl se. „Proč se mi zdá, že je to blbej nápad?“
„Mně to fungovalo vždycky.“
„Démétér mě zabije.“
Zeus jim dolil sklenice. „Sme nesmrtelní,“ podotkl. „Musíš si pak Persefonu nějak to, udobřit. Pojmenuj po ní kontinent nebo tak.“
Hádes o tom začínal uvažovat.

„Harry, nesmí se dostat k věži!“ křikla Hermiona varovně. Nejslavnější bitva v historii Bradavic byla v plném proudu a rozhodně se nechýlila ke šťastnému konci.
Ron se tvářil soustředěně. „Ještě to nemůžeme vzdát.“
„Pottere, tentokrát nemáš žádnou šanci!“ Voldemort láskyplně pohladil Nagini a přímo s potěšením sledoval Harryho rozhodování.
„Copak to nevidíš, Harry? Je to past.“ Hermiona nervózně zatínala ruce v pěst. „Voldemort má plán!“
Harry nevypadal, že by si dělal nějaké starosti. „Tohle zvládnu, neboj se.“
Ron zavřel oči – neměl to srdce se dívat.
Lord Voldemort se vítězně zašklebil a vyhodil dámou Harryho věž ze šachovnice.
„Šach mat, Pottere.“

Při hloubkovém úklidu domácnosti se občas vynoří nečekané věci.
Například 8 rohů, 12 hran, 6 středů — a jádro. 43 252 003 274 489 856 000 kombinací. Neboli Rubikova kostka. Funguje to ještě vůbec?
O pár minut později je všechen úklid zapomenut, zato plastové kostičky přímo létají. A cíl je stejně beznadějně vzdálen jako vždy.
Otočit, posunout, vrátit. Ne, rozhodně nefunguje.
Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece- Moment, špatnej hlavolam.
Zapnout výukové video a nevěřícně zírat. Algoritmy?
R‘ Uw L. F‘ není totéž, co F. Sexy Move.
Zkoušet, opakovat, nevzdávat.
Za ten pocit dokonalého vítězství, když všechno zapadne do sebe, to rozhodně stojí.

Některý večery byly tišší. Sirius si ani nepamatoval, kdy se to stalo poprvé.
Ať už to bylo únavou, špatnou náladou, blížícím se úplňkem nebo prostě nikdo neměl, co říct. Po těch letech ve společné ložnici si beztak rozuměli téměř beze slov.
V takových chvílích sedávali v prázdné společenské místnosti, nebo jen tak v jejich ložnici, každý ponořen někde hluboko ve svých vlastních myšlenkách. Zároveň všichni tak nějak spolu.
Remus se jednou snažil vysvětlit, že takové ticho a blízkost jsou dobré na psychiku. James tomu z legrace říkal večery smečky.
V takových chvílích byli něco víc. V takových chvílích byli rodina.

„Vrátím se tak v jednu, uvaříš polívku?“
„Neumim vařit.“
„Tak to máš nejvyšší čas se to naučit!“
*
Moje máma bere karanténu velmi sportovně.
Nepomohly žádné protesty, výmluvy ani pohrůžky vyhladověním celé rodiny. Tak jsem nasadila zástěru a podle rad ‚přítele na telefonu‘ začala.
A že to byly rady svérázné. Trochu tohohle, kousek tamtoho, a zbytku podle oka.
Světe div se, nedopadlo to zle.
*
„Dobrý, tak ses osvědčila a zítra vaříš zas!“
Rodiče ví, jak člověka potěšit. Na druhou stranu mě to začalo docela bavit. Alespoň dokud…
„Vaření by ti docela šlo! Když už jsme u těch nových věcí, umíš žehlit?“

Ježibaba byla na perník vysazená vždycky.
Nejdřív jsme jí to žrali, ale když Saurona začaly bolet zuby a i Otesánkovi se udělalo špatně, musel jsem vyhlásit období zdravé stravy.
„Perník je půl zdraví!“ odsekla Ježibaba naštvaně a rozhodla se na protest držet hladovku.
Tak jsme se vaření museli ujmout sami. Santer si na klobouk nasadil bílou kuchařskou čepici a Voldemort nás začal sekýrovat. Vlkovi od sporáku málem chytl ocas.
Po třech hladových dnech Sauron ze zbylého těsta prstenem vykrajoval kolečka.
„Perníček, dali byste si,“ zašklebila se Ježibaba vítězně a vyhodila nás z kuchyně.
Ten den zdravá strava definitivně skončila. Naštěstí.

Když se Paris vrátil ze Sparty s Helenou, Hektor nadšení z jejich lásky nesdílel. Nesdílel ani jejich překvapení, když se objevil král Menelaos v čele největšího vojska, jaké kdy Trója spatřila.
Jenže Hektor by se rodičům už nikdy nedokázal podívat do očí, kdyby Řekům vydal jejich roky ztraceného a znovu nalezeného syna. A tak začala válka.
„Bude to v pohodě, hele!“ ubezpečoval ho tehdy Paris. „Tady shora vypadají všichni ti slavní Achájci jako banda mravenců. Malí a neškodní.“

Po deseti letech by Hektor Paridovi nejradši vrazil pár facek.
A nakonec mu nezbylo než doufat, že to Achilles udělá za něho.

Toho dne se Dorian Gray nechal ohlásit v domě Basila Hallwarda. Spěšně požádal o nějaké pití – nejlépe s jahodami – a oznámil, že počká v ateliéru. Teprve tehdy malíři sdělil důvod své návštěvy.
Basil se zatvářil zmateně, přestože ho Dorian nemohl vidět. „Chcete další portrét?“
„Byl to Harryho nápad, samozřejmě,“ zasmál se z pokoje Dorian. „A nechci od vás žádný obyčejný portrét. Dnešní umění je neskutečně strohé, chce to něco jiného!“
„Jiného? To mi budete muset vysvě-“ Zvuk rozbitého skla stěží vystihl Basilovo překvapení.
Dorian se nad malířovými rozpaky jen pousmál. Slovo stud mu očividně bylo cizí. „Odvážnějšího. Jestli mi rozumíte.“

10. 4. 2020
Milý deníčku, dneska ráno přišla z Asociace zpráva, že v rámci skupinové terapie a pozitivnío zhodnocení si máme psát deník.
Tak to teda zkoušíme.
Tohle nežeru!
2 hrnky hladké mouky
1 hrnek cukru
1 hrnek mlíka
1/2 hrnku oleje
Vajíčko
Vanilkový cukr
2 lžíce kakaa
Čokoládová poleva
Hello, my name is Tom Riddle
Můžu sem psát fanfikce?
Ne. Ne. No. Ne.
Pomalu mi začíná docházet Amundsen a to ještě není ani deset ráno.
Pěkně vypečený nápady mají v té Asociaci.
Let me také you back fifty years ago. 13th June
Jeden prsten vládne všem.
Perníky se povedly.

„Co si myslíte o té zpěvačce, Harry? Není půvabná?“ zeptal se Dorian. V této operní lóži se z nich stávali pravidelní posluchači.
„Kdyby se za falešný zpěv zavíralo, všemožní zločinci by chodili mezi námi, neboť v celách by pro ně nezbylo místo.“
„To je trochu kruté, nemyslíte?“
„Kruté? Kdepak. S jednou zpěvačkou jsem se málem oženil, i když zpívala příšerně. Ženatý muž totiž slyší jen dva druhy věcí: ty, které slyšet chce a ty, které slyšet potřebuje.“
„Vy jste vážně tak cynický, jak se o vás říká.“
Na to se lord Henry jenom usmál. „A vám to, Doriane, vůbec nevadí.“

James Potter byl na svůj obličej patřičně hrdý.
Nakonec, ne každý hráč famfrpálu se mohl pyšnit všemi zuby a nezlomeným nosem. Tyhle pády nekončívají hezky. A tak byl každý začátek nové sezóny mírně řečeno vyčerpávající.
„Jamesi,“ zamával Remus z prázdné tribuny. „Pojď už!“
„Nech ho, stejně nepůjde,“ ušklíbl se Sirius. „Tréning je svatá věc.“
„Že zrovna ty ho budeš podporovat…“
„Nevím, možná není tak špatný tu s tebou sedět.“
Remus cítil, že mu v kožené bundě (která mohla a také nemusela být jeho) začíná být horko.
Sirius se usmál ruce se mu zaleskla Zlatonka. „Nebo mě prostě baví ho sledovat.“

Začalo se stmívat. Na Příčné ulici ubývalo zákazníků, pár posledních dětí táhlo rodiče za hábit k výlohám a do krámků.
Z jednoho takového obchůdku na chvíli vyšla postarší čarodějka, aby na noc zavřela okna. Na rukávech měla zapíchané špendlíky s různobarevnými hlavičkami a několik jehel.
Barevný vývěsný štít hlásal Madam Malkinová – Hábity pro každou příležitost.
Uvnitř mezitím dozníval šicí stroj. Ve vzduchu ještě poletoval poslední kus zlatě prošívané látky a rukáv z nedokončeného hábitu.
Stačilo jedno mávnutí hůlkou a všechny předměty se poslušně vrátily na své místo, připravené na zítřek.
Madam Malkinová se usmála. Některé věci nikdy nepřestanou být kouzelné.

„Ty vole zase kopr,“ zaúpěl Sirius. „Já se z toho kousnu.“
Remus mu věnoval obzvláště nesouhlasný pohled, ale po zhodnocení možného nebezpečí se rozhodl nechat si komentář pro sebe. Sirius by možná kousl jeho. (což by za jiných podmínek mohla být zajímavá zkušenost, ale teď…)
„Kdo by řekl, že Prýtové se masožravky nebudou líbit,“ řekl místo toho lehce sarkasticky.
„Myslíte, že by se Lily-“ začal James.
„Nebude se jí líbit kopr. Seš jelen.“
„Ale Siriusi, květomluva-“
„Ko – pr. KOmpletní - PRopadák!“
„Hele, tady něco je!“ přerušil je radostně Petr. „Ne, tak je to jenom další kopr.“
Sirius se na něho vrhl.

Santer si spokojeně čistil revolvery kouskem respirátoru, Ježibaba pekla novou várku dezinfekčního perníku. Vlk přešel z pletení na šití roušek.
Z koronaviru se u nás stal prostě trend. Ale když z Asociace přišel balíček „Dobrá rada nad zlato - Jak se vyhnout epidemii“, situace se vymkla z rukou.

„Tomu říkáš dvacet vteřin, motáku?“ řval Voldemort do koupelny. „Zpívej, nebo tě prokleju!“
„Slaný roztok kloktáme,
koronavirus nemáme!“ odsekl Otesánek a hodil po něm mýdlo.
Sauron se zabarikádoval u dveří, aby mu „nikdo nestrkal pracky do osobního prostoru“.
Se slovy „buďte offline“ Ježibaba Vlkovi zabavila nabíječku na notebook.

A to byl jenom začátek.