Moje články

Zde:

https://www.odria.eu/wiki/index.php?title=Z_den%C3%ADku_dobrodruha_001

začíná seriál s touto partou, což jsem psal před pár lety, a letošní příběh se tam objeví záhy.

"Tak koho tam máme?"

"Melodius - to jako vážně? Illadion - bard"

Fleuriot: "Vypadá sympaticky."

"K čemu by nám byl?" zhrozila se Jorcha, "uvědomuješ si, že ne o všem co děláme by se měly psát balady?"

"Tak dál, Indomitabus řečený Bílý štít"

"Chvíli jsem s ním mluvila, naprostý fanatik, nebrat."

"Hm, tak Hustokřen Vocas?"

"Vocílka," opravil mne Fleuriot.

"To je ten hobit? A co umí?"

"Prý vařit, rybařit …"

"Stačí, nebrat," utla debatu Jorcha.

"Ale dobré jídlo na cestách?"

"Budeš se s ním dělit o krví vydřený prachy?"

"Nakonec Xyrbanika Waquawaid."

"Mě přišla schopná a milá," přikývla Jorcha.

"Snažila se tě sbalit, Jorcho."

Sbalili jsme koberec a nalodili se na říční bárku.

První den plavby byl ještě bez problémů, ale ten druhý…

"To vypadá, že Jorcha si oběd nedá."

"Jo, už zase přes zábradlí krmí ryby," Fleuriot naznačil prstem do krku.

"Tak já si rád dám nášup" ujal jsem se bezprizorní misky s jídlem.

"Do dneška bych nevěřil, že jde dostat mořskou nemoc na řece," prskal s plnou pusou Klíšťák.

"To je jako otěhotnět po orálu."

Do vlny smíchu přišla nazelenalá Jorcha.

"Smích? Nebojte, přejde. Zejtra podle kapitána proplouváme Skebladskejma peřejema, tam blejou i zkušený lodníci, tak vidíte na co se můžete těšit."

"Nejlepší rada, jakou mi fotr kdy dal, byla: Nežeň se."

"Zatím ti to jde," ušklíbne se Jorcha.

"Mistr bylinkář, než uhořel tedy, mi vždycky říkal: Ne všechno, co je zelené je k jídlu," pochlubil se Klíšťák.

"Jo třeba taková měď se fakt žere blbě," zachechtá se Jorcha.

"A můj mistr mi zase vštěpoval: Když hulíš, nečaruj," snažím se tím řídit, hihi. Fleuriot vyfoukne a podává jointa dál.

"Vykouzli mi myšku, " tlemí se Jorcha a silně potáhne.

"To víš, že jo. Místo ní by se objevil třeba krokodýl."

"Tak to by bylo blbý. Mě vždycky vštěpovali: Nikdy si nehraj s krokodýlama."

"Nedávno jsem slezla hrobníkovi z lopaty, vlastně, každej znás už se někdy koukal smrtce na kosu, kdy to bylo nejblíž?"

Klíšťák nezaváhal: "Když jsem se učil u poustevníka bylinkařit. Šel jsem za bouřky sbírat, chvíli na to do chalupy praštil blesk. Bejt uvnitř, bylo po mně."

"Já asi tenkrát jak sem vlez do toho sklepa plnýho ghúlú."

Fleuriot chvíli přemýšlel: "Jednou jsme prolejzali sídlo divnýho mága. Spustili jsme alarm. Pronásledovali nás horem dolem. Doběhli jsme do místnosti se dvěma portály. Kolega vlez do pravého, já vlevo. Objevil jsem se v lese a dobloudil do města. Jeho už nikdy nikdo nespatřil."

"Co je to vlastně rošáda?"

"To je Sildrenistický kouzlo," prohlásil znale Fleuriot. "Pamatuješ jak jsme pronásledovali toho čorkaře, co se nás pokusil okrást na trhu v Eldosilu?"

"Jo, ten šmejd kterýho už jsem málem dohnal, a pak jsem si naběh do zdi baráku a Jorcha mě ještě přiklepla ze zadu? Ještě teď mně frňák bolí!"

"Tak to bylo ono. On se teleportoval pryč, ale na jeho místě po něm zůstala iluze pohybující se stejně jak on, ve chvíli přenosu."

"A já myslel, že iluze je ta stěna, když jí proběh."

"Příště až zas uvidíš někoho vbíhat do zdi, dávej majzla."

Dva dny cesty, menší město, hospoda.

"Stejně nepochopim, jak může být někdo tak vypatlanej, jako ten vidlák. On normálně čekal, že mu tu ovci přivedem zpátky. Ty kecy!!!" zahlaholila Jorcha.

"Zmlknul ale rychle, když jsme tam dotáhli tu hlavu," ušklíbl se Fleuriot.

"Musím si pořídit novou tornu, po deseti letech!"

"Já potřebuju šípy, zbylo mi jich po tom všem jen pět," škytl Klíšťák a lokl si piva.

"Zajímalo by mně, co jste si špitali těsně potom, co ten raptor zcepeněl."

Jorcha s Fleuriotem na sebe mrkli: "To se nikdy nedozvíš!"

"Vsadíte se? Dáme pár rund panáků! Začneme zostra ručnim dělem."

Jorcha vysypala obsah malé torny. Fleuriot vložil tři jablka.

Obluda se mezitím rozběhla a vrazila velikou silou do stromu s Klíšťákem.

Začal se kácet.

Fleuriot zasáhl příšeru Ionic boltem.

Nestvůra se obrátila po směru útoku a výhrůžně zařvala.

Na to čekala Jorcha. Ladně vrhla tornu do otevřené tlamy.

Potvora polkla.

S velkým třeskem se jí rozprskl krk, hlava odletěla do křoví.

Ze zbytku trupu stříkala krev a snášela se všude kolem jako rudý déšť.

Fleuriot s Jorchou se radostí políbili.

Nebýt na jiném stromě, také bych je políbil.

"Nemýlím-li se, tak tohle byl pengeraptor," utrousil kouzelník.

Chvíle vychutnat si vítězství.

Křoví, připomínající růžový korál, na druhém konci louky se rozestoupilo.

Na palouk vběhla veliká zelená bestie na dvou nohách a jedním chňapnutím slupla celou ovci.

Tětivy zadrnčely.

Šípy a šipky trefily.

Jakoby se nic nestalo.

Potvora hop hop a chňapla po mně.

Na poslední chvíli jsem uskočil. Větev, na které jsem stál, to prostě ukouslo.

Fleuriot to zasáhl bleskem.

Stříkla krev.

Zařvalo to a vyrazilo k němu.

Klíšťákovy šípy z toho trčely na všechny strany, ale žádný hluboko.

"Zaměstnejte to na chvíli," křikl kouzloš a přesunul se k Jorše.

Klíšťák po tom hází šutry.

Já jsem vrhl štít a scimitar.

Ovce bečí na celý les.

Čas ubíhá.

Trpělivost se krátí.

Odehnali jsme už jednoho rysa, dvě kuny, krkavce a tři vlky.

Jezevec jí kousl do nohy, tak ho Klíšťák zastřelil.

"Třeba se to přesunulo jinam."

"Možná to nemá rádo ovce," zašvitořila Jorcha.

"Nebo je to má radši vařený v hrnci, buďte ticho, ať to nevyplašíte, číháme dál," okřikl je Fleuriot.

Z dáli se ozval divný zvuk, asi řev.

Koukáme na Kíšťáka, ten se v lesní zvěři vyzná.

Krčí rameny.

Všichni máme oči na stopkách.

Luky, kuše v rukách.

Ovce zmlkla.

Něco se rychle, prodírá směrem k nám.

Bude to velké.

"Přivaž jí k tomu kořeni. Na tom palouku na ní dobře uvidíme," organizovala Jorcha.

"Co že to vlastně máme ulovit?"

"Nevíme, oni taky nevědi," řekl trochu otráveně Fleuriot, "a jo, byl jsem v pokušení je s tím poslat někam."

"Jenže zdroje se nám hoděj a tohle máme přímo na cestě," nedala se Jorcha.

"Konec keců, jdem na to. Sešlu na všechny nevycítitelnost a pak si každej vybere strom, na kterej se schová."

Klíšťák s Jorchou bleskurychle zmizeli v korunách.

Já se s námahou a funěním vydrápal.

Fleuriot, když mě viděl, se raději teleportoval, zanadával a vykouzlil na sebe nevycítitelnost znova.

Zůstal jsem za kopcem v remízku s kobercem, abysme nebudili pozornost.

Nudim se a mám hlad.

Ostatní se určitě někde v krčmě nacpávaj.

Dopil jsem měch vína.

Slunce už se sklánělo k západu, když jsem si všiml jak se blíží, ale co to vlečou?

"Že vám to trvalo, měli jste jen nabrat zásoby a zjistit co a jak, a co má znamenat ta ovce?"

"To je jídlo," uchcichtl se Fleuriot.

"A to si ji mám jako zabít, rozkuchat, anebo snad spolknout celou?"

"Neboj," žďuchla do mě Jorcha, "není pro tebe. Vzali jsme džob. Jí si dá náš úlovek. Tumáš klobásu."

"Půjdem to tam prohlídnout?" navrhla Jorcha.

"No ty si teď dáš tak akorát teplý do žaludku a šlofíka, k žádnýmu nekro-sajrajtu se ani nepřiblížíš," rozohnil se Fleuriot.

"Vůbec! Jebat na to, máme za patama kdoví co ještě, tady starostu co nejspíš dumá, jak se nám dostat na kobylku. Zmizme odsud!"

"Já jsem v po… bléééé"

Klíšťák si vytáhl svůj šíp, kopancem poslal lebzu do kopřiv. 

"Lehni na koberec, Klíšťák teď poletí se mnou a ty nás dojedeš na koni, co ti nabízel sedlák Hadžimor. Je to sice stará hajtra, ale do Ostaffordu tě do tmy dostane," uzavřel to autoritativně Fleuriot.

"Měli bysme odsud odfrčet, než se zas něco stane."

"Jasně," zaskřehotala Jorcha, které se mezitím udělalo lépe, "kde se ten mladej courá?"

"Sám říkal, že ho v lese jen zdržujeme, touhle dobou nás měl už dávno dojít a najít," souhlasil Fleuriot.

"Poletíme dál a počkáme na něj ve městě?"

"Radši ne, znáte ho, ve městě zabloudí jak slepá myš, chvíli počkáme," zhodnotila Jorcha.

Za dvě hodiny nato zaklepal Klíšťák na dveře.

"Kde ses coural?"

"V lese bylo starý pohřebiště a lezly tam ze země kostry."

"Nekecej!"

"Nekecám! Tady, čumte!" vyndal z pytle na stůl lebku s šípem skrz na skrz. 

Po dopadu kouzla se skrovná dřevěná stavba proměnila v oblak třísek, peří a špatně propečeného kuřecího masa.

"Do prdele," vyplivl Fleuriot.

Jorcha, stále zelená a upocená, se nadzvedla z postele: "Proč to?"

"Moje šlepiškýýý?!" zděšeně sledoval vířící spoušť alchymista.

"Klid, to se vysvětlí, třeba se tam schovával asasin, nebo démon."

Fleuriot pokrčil rameny a vrátil se do domu. "Škoda, že nezbylo něco z toho kafe. Jsem nevyspalej, vyčerpanej, a po posledním setkání jsem si chtěl doplnit arzenál."

"Kouzlo se nepovedlo?"

"Ale povedlo, akorát místo zamrazení jsem ho nedopatřením seslal rovnou," obrátil se k majiteli kurníku, "spravilo by to sto zlatejch?"

Jediný kdo má ve vsi kávu je starosta.

Nabízíme peníze, i docela přemršťené částky - že neprodá, sám má málo.

Půl hodiny mu vysvětlujeme situaci - zbytečně.

"Já ho snad…!"

"Zadrž," klidně mi pokládá ruku na rameno Fleuriot, "Askhatraxa mwhhahlach!"

Starostův obličej se mění na prasečí rypák.

"Jestli nám to kafe nedáš, tak tě tak nechám!"

"Za-chro-volám chro-dráby!"

"No jen se jim běž ukázat. Do smrti pro ně budeš prasečí xicht!"

"Za to-chro skončíte chro v pekle!"

"Peklo, to je náš dvorek."

Třesoucí se rukou drží pytlík.

"Ale nejdří-chro mě toho zbav!"

"Teprv až alchymista potvrdí, že to nejsou ňáký mletý bukvice."

Dvě hodiny letu.

Klíšťáka jsme nechali, ať nás dojde.

Na kraji lesa vesnice.

"Zkusíme to tam, nebo letět dál?"

"Přistaň, poptám se."

Klepeme na dveře starého alchymisty, ke kterému mě místňáci nasměrovali.

"Čo pa po ně cete?"

"Otrava jedem na zbrani, svedeš s tím něco?"

"A jektvary stě dalí?"

"Jasně, všechno až po tropiko*."

"Ňo, koukňu še, poťťe vnítš."

Stařeček se hrbí, strká něco do rány, přitom si cosi brblá.

"Vim, čo by pomóhjo."

"Tak sem s tím, jestli za to nechceš království."

"Ňo ďrahy ťo ani nění. Ale šaprfojtě došjo mi kafe!"

"A?"

"Ňó bež něj kofeiňovu boumbu něňamichám!"

Útočníci mrtvi nebo na útěku.

Ošetřujeme zranění.

Jorše je stále zle, asi otrávené šípy.

Klíšťák zkouší hraničářské léčení.

Nepomáhá to.

Zahřívám Jorchu vlastním tělem.

Fleuriot zuřivě listuje ošuntělou knížečkou ve svitu lucerny, Klíšťák nad ním drží nepromokavý plášť.

"To je ten deník toho nekroše, co jsme ho sejmuli?"

"Jo! Jsem si jistej, že tam někde bylo nějaký experimentální kouzlo proti jedům."

"Tak ho rychle najdi!"

"Snažim se, ale ten škrabopis se sotva dá číst, stylistika je strašná a ten chlap byl fakt hnusák!"

Čas ubíhá.

Fleuriot listuje zuřivěji.

Pomalu svítá.

"Nemůžu to najít!!!"

"Tak na to ser!"

Koberec.

Nasedat.

Odlet.

Zadrnčení.

Svist.

Zběsilé úhyby.

Jako první kandidátku na smrt si vybrali Jorchu.

Marná snaha.

Dva šípy našly cíl.

Zasténání.

Fleuriot mizí.

Kryju Jorchu štítem.

Klíšťák, o kterém jsem myslel, že spí, se náhle napřímil s lukem v ruce a spustil palbu na nepřátele ve tmě.

Někoho rozhodně trefil.

Výbuch, asi fajrból, nás rozhodil.

Svazek blesků mi propálil štít a ruku.

Dva v černém na blízko.

Ten s palcátem těsně minul, já jeho ne.

Ocákala mne krev z rozseklého stehna.

Jorcha vrazila dýku do břicha toho, co ji chtěl dorazit.

Náhle zaduněla salva kouzel od Fleuriota, dostal se útočníkům do zad.

Tmavý les, o kterém víme prd.

Je noc a leje.

V dálce i hřmí.

Klepeme se zimou - tedy až na Klíšťáka, který jediný v klidu dřímá.

"Měli jsme raději koupit ten nóbl stan, co se sám staví a skládá, na koberci se nedá v tomhle lítat, akorát nám provlhne a chytí plíseň," mrmlá Fleuriot.

"Anebo zaplatit tomu theurgovi, aby nám řek něco o budoucnosti," napadá mne.

"Co máme, to máme, a koberec se ještě bude hodit, všechno bude podmáčený a rozvodněný," drkotá Jorcha.

Lehké, nepatřičné zapraskání větve.

Zježené chlupy na zátylku.

Jorcha loktem šťouchá Fleuriota, dvakrát.

Napínám sluch a svaly.

Co teď? Nabízí se řešení, ale ne, nemůžu …

Klíšťák kouká co my.

Jorcha reaguje nejdřív, několika skoky je nahoře, prosmýkne se kolem a zrovna když se kluk nadechne ke křiku jej popadá a rukou mu zacpává pusu.

Kluk kope.

"Můžeš něco??" syknu na Fleuriota.

Nakročí a vyřkne kouzlo - kluk se přestává zmítat.

Sesílá něco dalšího a dotýká se jeho čela.

"Můžeš ho položit.

Máme pár hodin na yypadnutí z města, možná i pár dní když zlikviduju tělo a trochu se tu uklidí. Stejně ale musíme dost daleko, než to praskne."

Dáváme se do práce.

Mlčky.

Zase na útěku.

Po kolikáté?

Asi jsme tenhle džob neměli brát.

Týpek, co si nás najal, vypadal věrohodně, ale někoho odstranit?

Nechtěli jsme, ale pak řekl, je to Arachnixák, a nám se rudě zatmělo.

Obzvláště když slevil, že stačí když obstaráme důkazy, možná v deníku co si píše, nebo objevíme kde má amulet.

Teď stojímě v jeho domě, kde pod schody leží mrtvej. Nachytal nás, bránil se, na krku měl amulet - pod košilí.

Amulet je Aggathaxu, nikde jsme nenašli nic, co by šlo spojit s Arachnixem.

Ve dveřích, které se otevřeli v patře, stojí klučina, tak osm let, a s vytřeštěnejma očima na nás kouká…

Až se zhouba prvních objeví,
až knihy Drellů pravdu vyjeví,
až padnou hrady Strážců,
až se Targanur vrátí do ledových paláců,
až brány Arboricu se otevřou,
až zbraně Mytnaxu se najdou,
až 19 milénií bude znít,
až základy hor začnou hřmít,
až 15 Edirenů ztratí moc,
až Axamith ovládne noc,
až město Adrowik se z moře vynoří,
až kouzlo říše lidí pokoří,
pak poušť bude moře břeh,
a vzejde nový temný věk.

Toto na Odrii nejznámější proroctví bylo vyřčeno a sepsáno před osmi tisíci lety.

Od té doby bylo námětem nespočtu úvah, rozborů a disputací.

A má dvě možná pokračování.

Při táboření občas vyprávíme příběhy.

Klíšťák se zeptal: "Znáte někoho, kdo kdy porazil draka?"

Ale jo, zvedl rukavici Fleuriot: "Bezhlavej rytíř to zvládnul."

"A jak se mu to povedlo? A to byl nějakej nemrtvák?"

"On nebyl bezhlavej, že by mu chyběla hlava, spíš soudnost. Prostě se do všeho přehnaně vrhal. No, a jednou zaútočil na draka, žijícího ve skalách."

"A jak ho teda dostal?"

"Nedostal. Útočil na něj, ale drak je drak, nikdy ho vážnějc nezranil. A drak se ho zas nedokázal zbavit, vždycky se mu někam schoval, uskočil, nebo odteleportoval. Tak to draka přestalo bavit, a jednoduše se odstěhoval."

"Tak koho tam máme?"

"Melodius - to jako vážně? Illadion - bard"

Fleuriot: "Vypadá sympaticky."

"K čemu by nám byl?" zhrozila se Jorcha, "uvědomuješ si, že ne o všem co děláme by se měli psát balady?"

"Tak dál, Indomitabus řečený Bílý štít"

"Chvíli jsem s ním mluvila, naprostý fanatik, nebrat."

"Hm, tak Hustokřen Vocas?"

"Vocílka," opravil mne Fleuriot.

"To je ten hobit? A co umí?"

"Prý vařit, rybařit …"

"Stačí nebrat," utla debatu Jorcha.

"Ale dobré jídlo na cestách?"

"Budeš se s ním dělit o krví vydřený prachy?"

"Nakonec Xyrbanika Waquawaid."

"Mě přišla schopná a milá," přikývla Jorcha.

"Snažila se tě sbalit, Jorcho."

Některejm stačí říct jednou, a pak je tu Klíšťák.

Zatímco jsme připravovali přespání za vsí, kde nás kdovíproč neviděli rádi, rozhodl se, že bude "trénovat".

"Co to to motovidlo provádí?" zhrozila se Jorga.

Chvíli jsem pozoroval jak Klíšťák s kobercem provádí stále výše stoupající lopingy: "Spadne a zabije se."

Fleuriot cosi dodrmolil: "Musíme doufat, že vystoupá dost vysoko."

Když viděl naše nechápavé výrazy: "Potřebuju aby až začne padat, byl dost vysoko, abych se stihl teleportovat do jeho trajektorie, chytnout ho a stihnout ubrzdit než dopadne."

Povedlo se.

"Neděkuj, vytáhni koberec z hnojníku, a nevracej se, dokud nebude vonět po fialkách!"

Potřebujeme dopravní prostředek.

Koně jsme zavrhli - jsou s nima starosti, a Klíšťák ani Fleuriot nikdy na zvířeti neseděli (von se jich navíc F trochu bojí).

Nakonec jsme se shodli na lítajícím koberci. Však jsme si trochu vydělali.

Ovládání takové vymoženosti, to ale není samo sebou.

Zkoušíme tedy - bezpečně na poli za městem - jaké k tomu kdo z nás má předpoklady.

Nebudu lhát, neexceloval jsem, ale nebyl jsem ani nejhorší.

Nakonec padla ona ožehavá otázka: "Kdo tedy bude náš letec?"

Fleuriot vlažně: "No, tak ehm…"

Klíšťák nadšeně: "Já, já!"

Jorcha nevěřícně vytřeští oči: "No to ani vomylem! Potřebujeme letce, ne padáka!"

Zapíjíme odměnu v lepší než průměrné hospodě.

Nacamraný Fleuriot nadhodil: "Víte co se stane, když všeprostřelící šíp narazí na neprostřelitelnou zbroj?"

Veselý Klíšťák hnedle vyhrkl: "Šíp vždycky vyhraje!"

"To by pak ta zbroj nebyla neprostřelitelná, " povídám, zcela střízliv, "myslím, že se ten šíp smekne stranou."

"No ale to by zas ten šíp evidentně nebyl všeprostřelící což - škyt!" usmál se kouzloš.

Klíšťák se usilovně drbe za uchem.

"Tak už tedy nevim, co ty si o tom myslíš Jorcho?"

Jorcha dopila korbel piva, otřela si pivní fousy, zamračila se na nás. "Já myslim, že jedinym výsledkem bude zjištění, koho zbrojíř nejvíc natáhnul."

Nemrtváky jsme předpokládali.

Přízraky, nepříjemný. Fexti tuplem, ale taky jsme je dali.

Ale to nejhorší byla sexy kost, akorát trochu nezdravě studená, a na potvoru měla ten náhrdelník, pro kterej nás Gliwis poslal.

Fleuriotovu salvu kouzel odrazila mávnutím.

Klíšťákovi vzplál luk.

Jorcha jí tefila svěcenkou, měla z toho bžundu.

Vrhl jsem na ní nejlepší výpad co umim, vytřela se mnou podlahu.

Pak mě přitáhla, hryzla do krku.

Myslím, to bude náš konec.

Znenadání se rozsvítilo, jako ve dne.

Mrchla zavřeštěla a vzplála.

Fleuriot i Jorcha jsou v Aurionu.

Zkusila zdrhnout, Fleuriot zabariéroval vchod.

Upíři jsou drsný, ale slunce vážně nemusej.

Únava jen tak nemizí a vkrádá se ospalost. 

Vracíme se do místnosti pod schody - má jen jeden další východ - hodíme kemp.

Kroužkovku si nesundám, chci co nejdřív usnout, a bejt přitom stále připravenej.

Fleuriot už chrápe, doslova, docela hlasitě.

Je skoro úplná tma.

Jen malá svíčka vrhá pár paprsků.

Zaprášené kameny zastrašují narušitele.

Je tu nějakej další zvuk v pozadí. 

Napjatě poslouchám, než mi to dojde.

Opatrně se posadím abych nevzbudil Jorchu a zpražím pohledem Klíšťáka.

Šeptem řvu: "Ty si ho honíš?"

"Jo, no a? Však to děláte taky!"

"To, jo, všichni to někdy potřebujem, ale ne, kurva, na hlídce!"

Pot z nás lije, všichni lapáme po dechu, ošetřujeme rány.

"Já jich rozsekal dva tucty."

"Já vystřílel celej toulec šípů," hásí Klíšťák.

"To je třicet kousků, po dvou na hlavu, takže patnáct."

"Kudlama jsem sejmula pět, čtyři flakóny svěcenky rozpustili tři, šest lehlo po tom perdanitovym granátu a sedum jsem dosekala šavlí - celkem dvacetjedna," dopočítala se Jorcha.

"Já je načechral tou kinetickou vlnou, a pak zabil green stormem deset, grey flejmem osm, rudejma bleskama deset, dvě salvy ionik boltů po pěti a dva z prstenu blů stormlajtem," chválí se Fleuriot.

"Rovná stovka zombíků! Tolik pohromadě sem ještě neviděl, dobrá práce."

"Tedy čekal jsem něco většího. Jedna cimra a čtyry sarkofágy, pche!"

Jorcha opatrně odšoupla i čtvrté víko, které s rachotem spadlo. "Zas jen shnilá kostra a rezivej šrot."

"Třeba to někdo odnes před náma?" zakuňkal Klíšťák.

"Co ta čmáranice tady?"

 Fleuriot se naklonil: "To je elfsky, znamená to Dnes nezapomeň zemřít. Ne! Tady je kus umáznuto. Má to být Dnes nezapomeň zavřít."

Jorcha se naklonila přes Fleuriota a pak pomalu obešla sarkofág s nápisem. "Pomozte mi tady zatlačit."

Squířřchrrrrřííí!

Chrchly, pšík!

Když se prach trochu usadil, odhalil úzké schodiště.

Jorcha mě plácla po zadku: "Vidíš? Je to větší!"

"Vzhůru dolů!"

"Klíšťáku stopy, Jorcho dveře!"

"Ani prd, sem už hodně dlouho nikdo nechodí."

"Vypadaj zamčeně, a ať se picnu, jestli tam neni nějaká past."

"Tak buď jí odtentuj, nebo jí zkusim vydrsnit."

"Zadržte, pošetilci, mám lepší nápad," zadeklamoval teatrálně Fleuriot. 

"Tak se nenech prosit."

"Ale nebudete držkovat, když se vám to nebude líbit, jo?" dodal potměšile.

"Dělej už!" - trojhlasně.

Za půl minuty se z vedlejšího polorozhrabaného hrobu vysoukala mrtvola.

"Co? To ty? Vod kdy fušuješ do nekromancie?"

"Technicky, to NENÍ nekromancie, je to pseudoanimace - ovládám jí přímo, jako loutku."

Mrtvola se klátivými pohyby rozeběhla do dveří krypty.

Prásk!!!

Rozmetala ji past.

"Nějakej kšeft musíme vzít, jsme skoro na mizině."

Klíšťák se pošťoural v nose: "Přinejhoršim můžem vzít nějakej doprovod."

"Tak to ani hovno! To je nuda, pruda, a za pár šupů," utrhl se Fleuriot, "Já navrhuji přijmout zakázku od Gliwise."

"Hrabat se v kdovíjaké kryptě může být o držku," zašklebila se Jorcha, "a jestli patřila jeho rodu, tak to jsem asi královna Tengelingenu. Proč jsme odmítli toho nafoukanýho elfouna?"

"Hledat artefakt co tisíc let nikdo neviděl? Navíc jsme se téměř shodli, že v něčem lže," podotkl nedůtklivě Fleuriot.

"S váma to je těžký. Tak si asi hodíme zlaťákem, nebo budeme hlasovat."

"Žóva, to je lejzrovka?"

"Jo."

"Kdes k ní přišel?"

"Přeci v TAMTĚCH katakombách, TOHO hradu, v TÝ tajný komoře."

"To si ňák nevzpomínám," podrbal se Klíšťák na holé bradě.

"Ta divná rozteklá pryskyřice - byla v tom, nechal jsem to ve městě identifikovat v magicshopu."

"Funguje?"

"Fleuriot nabil ty krystaly…"

Klíšťák s:  "Tak já to zkusím…" lejzrovku popadl.

Vzzíí! Aaaauuu!

"Co to?" křikla z vedlejší cimry Jorcha.

"Ale, Klíšťák, nemehlo, střelil se do nohy."

"A má jí pryč?"

"Ne, jen se tak ňák popálil. Je to zjevně kurevsky rozladěný."

"A dá se to odrozladit?"

"Vim já? Jsem snad ladič starejch krámů?"

„Po důkladném zvážení jsem dospěl k následujícímu rozhodnutí o tvém trestu,“ pronesl hrabě ke spoutanému provinilci.
„Nejprve tě čeká týden v kládě, pro výstrahu ostatním, že znásilnění se na tomto panství netrpí.“
Odsouzený pokýval hlavou.
„Potom měsíc v temnici, kde budeš mít čas zpytovat svůj zločin.“
Mlčel.
„A na konec budeš pět let sloužit jakožto čistič kanálů a pouze po této době budeš propuštěn k, doufejme, poctivému životu.“
Zbledl a rozklepal se, nakonec slabě vykřikl: „Prosím kanály ne! Hrozně se bojím myší!“
„Já vím, v tom je jádro tvého trestu a tvá naděje. Alternativou byla kastrace a dekáda v kamenolomu.“

„To máme samé rytířské turnaje, klání v lukostřelbě, a prosím, dokonce i soutěž v rychlosti běhu! Chce to něco zajímavějšího,“ rozhorlil se mladý hrabě Porno.
Melfis se pousmál: „Vy jistě něco vymyslíte, jako …“
„Už to mám! Obejdi hrad a sežeň tucet dívek či žen, které budou svolné se zúčastnit klání ve kterém půjde o to co nejrychleji je postupně všechny přivést k orgasmu.“
„A co nějaká cena pro vítěze?“
„Že by třeba zlatý pyj? Ne. Zlaté prsty, nebo jazyk? Ne, budou to přesýpací hodiny plněné zlatým práškem, který se bude sypat právě tak dlouho, za jakou dobu to zvládnu já.“

Mladý hrabě na vojáka udeřil se vší rozhodností s obviněním, zatímco Turmilla stála opodál v očích zlost.
Obviněný postupně bledl, pak začal těkat pohledem a nakonec padl na kolena, hlavu skloněnou: „Prosím o milost pane! Přiznávám se a lituji toho, co jsem provedl. Otec vždy říkal, že když ženská říká ne, myslí tím ano.“
„Žes nezapíral budiž ti k dobru. Tvá lítost se teprve ukáže, zda-li je upřímná. Víra v blud tě však nijak neomlouvá. V dřívějších dobách by tě za tvůj čin čekala poprava, tím však pro viníky mizí rozdílu k ještě horším skutkům. Tvůj trest zvážím s rozmyslem.“

„Melfisi, neuvěříš, co se mi před chvílí stalo!“ vzkřikl zjevně excitovaný hrabě Porno.
„Našel jsem svitek, a po jeho přečtení jsem se octl v budoucnosti!
Viděl jsem ohromně vysoké domy, létající kočáry všude, ale hlavně, sám jsem držel v ruce předmět velikosti knihy, kterému lze poručit, a on ukáže ženy, muže - jakýchkoli tvarů, věku, v různých polohách, zcela nahé, a při čemkoli si lze vzpomenout. To běžné, různé libůstky i ty nejperverznější představy - vše ve zcela nevyčerpatelném množství!“
„Neslýchané!“ podivil se Melfis.
„A nejpodivnější - kdokoli si tento předmět může dopřát, nejen bohatí. Divím se, že tam někdo koná nějakou práci.“

Kapitán Kubrath nechal zavolat osmici vojáků na nádvoří před stájemi.
Hrabě přivedl Turmillu na balkón z kterého bylo dobře vidět, dolů, ale obtížně obráceným směrem.
„Řádně si je prohlédni, je to jeden z nich?“
„Tamti tři jsou příliš staří. Ten a tamten mají mnohem výše položený hlas. Ten úplně vlevo má velkou bradavici na nose. Ten to byl!“ ukázala nervózně na jednoho ze zbylých dvou, „ Ten co popotahuje.“
Kapitán pokýval hlavou: „To je Ruthus Maffler. Je ve službě nový, teprve tři měsíce. Týden ležel na marodce, je tomu pár dní.“
„Nechte jej předvést k výslechu na seřadiště, ať ostatní vidí.“