Moje články

"Budem potřebovat jméno," prohlásil Mael.
"Recht, když to není jednorázovka, je potřeba jméno," souhlasil Robal.
"Mě na tom nezáleží," zabručel Gazen.
"A co ty, Airo?"
"Nic mě teď nenapadá, hlavně ne něco trapnýho, jako třeba Růžovej králíček."
"Je to vážná věc, blbý jméno může kapelu pohřbít!" rozvášnil se Mael.
"Tak chce to něco drsnýho, zabijáckýho."
"Jasně, Robale, a budou nás zvát ledatak na pohřby," odpálkovala Aira.
"Chce to něco záhadnýho, třeba Obfuskátor," vymyslel Mael.
"To zní jak flusky, já navrhuju Mrtvá vrána," bral se za své Robal.
"Já navrhuju Kosatka," přidala Aira.
Gazen kroutil hlavou: "Whatever, pak mi dejte vědět."

Sešli se v úterý k večeru.
"Tak co?"
"Ňáký zprávy?"
Robal vypadal, že se mu moc nechce: "Podle strejdy je to až na to pitomý číslo legit."
"Tak fajněe néé?" chtěl se radovat Gazen.
"A v čem je háček?" klidnila skepticky Aira.
"Von je strejc docela samorost. Rovnou tu bankovku rozměnil v automatu na cigára, a … nechal mi z ní půlku."
"Kurva!"
"Hajzl nenažranej!"
"Sranéééc!"
"Relisticky - můžem bejt rádi, že máme alespoň něco a bez oplejtaček," ukončila smršť vulgarismů Aira.
"Takže co, každej vezme šestikilo a za zbytek se trochu připijem?" navrhl Gazen.
"Nechal bych něco na vybavení," připomněl Mael.

Je to tu menší než jsem si představoval.
A zdaleka není plno. Stoupnu si tam k tomu sloupu, odtamtud je dobrý výhled na pódium.

Ten začátek mě trochu zklamal.
Měl jsem to čekat, jasně.
Ucucávám pivko, aby se neřeklo.
Ten pocit, že jsem jediný, kdo ví…

Není to perfektní a vyumělkované, ale ta syrovost!
Takový zážitek.
Všechny ty starý záznamy z pozdějších let, to je úplně něco jiného.
To sólo!!!

Lidi odchází jakoby nic - kdyby věděli!
A to za to ani nedostali/nou ani zaplaceno.
Taková ostuda.
Balí nástroje.
Nikdo si mne nevšimne.
Krok, dva, nenápadně.
Rychle pryč.
Alespoň malé přilepšení.

Mael, Aira a Gazen felili v neděli v Gorgon parku.
"Pořád mi nejde do hlavy, jak se ta bankovka dostala do mýho futrálu."
"Někdo ji tam dal, kdokoli to byl, držel bych se od něj dál."
"Někdo jí tam musel dát, řikals, že byla zastrčená," řekla Aira.
"Třeba by sis vybavil, kdo se v Krakenu motal poblíž, měl bych směsku, po který se báječně rozpomíná," nabídl Gazen.
"Ty máš směsku na všechno," mrkl na něj Mael.
"No jááásně!"
"Něco jsem pochytila na kurzu přímý magie. Je kouzlo na vybavení vzpomínek, cos viděl, cítil, hlasy, pachy. A nemělo by bejt složitý."

"Podle toho čísla tuhle bankovku vytisknou za pět let!" došlo to jako první Aiře.
"Do piči, a už jsem začínal věřit že máme přecejen kliku! Takže je to zkurvenej padělek," vztekl se Robal.
"Všechny bezpečnostní prvky co o nich vim, seděj," nevěřícně nechal bankovku kolovat Mael.
"Proč by si dal někdo takovou práci, a pak udělal tak debilní chybu?" nadhodil Gazen.
"A co když…" nedořekla Aira.
"Já jí vezmu ukázat strejci Abrodovi, to on mě naučil hackovat a podobný fígle. Jestli se někdo vyzná v podobnejch věcech, pak on, snad poradí jak to bezpečně uvést do oběhu," uzavřel debatu Robal.

"Tak to vybalíme a něco zahrajem ne?" pobídl Mael.
"Jááásně, odpálim jeden abych zahnal ten vztek a můůžem."
Aira dojedla sýrový sendvič: "Co to tam máš, to není jen tráva?"
Gazen vyfoukl velký oblak dýmu: "Moje směska, tabáček, mařenka a šalvěj."
Mael sáhl do futrálu pro trsátko, a při tom si všiml něčeho zastrčeného, co tam dříve nebylo.
Vytáhl a rozbalil bankovku v hodnotě pěti tisíc kreditů.
"Ty vole!" všiml si Robal.
"Co to? WOW!" zadívali se ostatní.
Mael zíral a otáčel barevným obdélníkem, jakoby nevěděl k čemu je, pak vzhlédl k ostatním: "Vidíte to co já? To číslo série!"

V sobotu po - garáž.
"Nejradši bych na něj pustila razorraptora!"
"Já bych toho zmrda radějc vyhodil z vokna Blakelandovi věže - kilák a půl dolu," trumfoval Airu Gazen.
"Zapálit mu to tam, sráčovi!" vyprskl Mael.
"Přeleštit pleš bruskou!" napadlo Robala.
"Volové, tohle mu přeci nemůže projít." rozšlápla plechovku Aira.
"Rád bych ho dostal, ale ne abych to odskákal, takže žádný násilí, nic podobnýho nepřipadá v úvahu," zamyslel se Robal.
"Navíc, pomstou si nevyděláš," posmutněl Gazen.
"Hele, docela to šlo, jako myslel jsem, že bude průser, ale vono ne. Co to zkusit někde jinde?" nadhodil Mael.
"Já prachy stále potřebuju," uznal Robal.

Lidi pryč, nástroje sklizený. Robal jde za majitelem pro vejslužku: "Co myslíte šéfe, šlo to dobře ne? Co takhle nějakej bonusík?"
Fousatej plešoun se zazubí: "Jo, chlapče, smlouvu podepsanou máš? CTIN máš? Pochybuju. Takže ti nic nedlužim."
"To je fór, ne? Hráli jsme přes dvě hodiny, třista lidí to vidělo, kurva to nemůžeš popřít!"
"Malá nápověda, buď rád, že vám nenaúčtuju pronájem ozvučovací techniky."
Robal už se rozpřahuje, když ho zadrží Gazen, poukazuje na dva svalouše poflakující se poblíž: "Ser na to, teď nic nenaděláme, kdo ví jestli nemá pod stolem zbraň."
Odcházejí s kapsou prázdnou, verbalizujíce invektivy hrubého zrna.

První song byla křeč. Druhej jakbysmet.
Pak jeden zpívala Aira a měl jsem čas se zamyslet. Robal je nervózní, jednou třískne moc brzy, jindy pozdějš, Gazen zas zrychluje a občas je půltón vedle.
"Co, nějaký poznámky?"
"Ne, tohle je na tobě."
Snažím se kompenzovat chyby, je to lepší.
Nervozita taje jak nanuk na chodníku.
I lidi začínaj bejt na pohodu.
Po přestávce do toho vlítnem, šlape to až se sám divím.
Blíží se konec, přichází Poisoned apple - ten song mám rád.
Položím se do toho, a je to paráda.
Všichni jsou jak u vytržení.
Zbylé dva fláky dojíždíme na vlně.

Sešli se před Krakenem hodinu před otvíračkou.
"Máš hustě zarudlý voči," zahoukal Gazen na Maela.
"Dvě noci jsem nespal. Pomož Robalovi sesadit bicí, zapojim ostatní, Airo projdi si playlist, songy s puntíkem zpíváš, ty s kolečkem zpíváme oba. Máme tam fláky napříč žánrama, tak snad nás nevyfakujou."
"Doufala jsem, že to půjde bez toho, nemám nic moc hlas."
"Někdo zpívat musí. Robal nemůže, vypadával by z rytmu, Gazen zas dává do textu co ho zrovna napadne za kravinu. Nemáte někdo gumičku? Tenhle mikrák nedrží."
"Já mám," podal krabičku s drobnostma Gazen, "dostanem nějaký pití? Je tu vedro jak na poušti."

Zadýchaní doběhli Mael a Robal poslední spoj dne směrem k bydlišti.
"Máme osm docela solidních songů. Tři další, pokud to vydržej ty tvoje škopky. Dva Gazen pořádně nezná, ale nějak se chytí podle zbytku. Pak tu jsou ty čtyři, co je pořádně nezná Aira, a tu Koltirskou noc, tu zas neznám já," nervuje se Mael.
"Třeba nás ještě něco napadne."
"Třeba ne. A stále není jasný kdo bude zpívat."
"Možná potřebuješ trochu vyklidnit. Mám nějaký jointíky od Gazena, vem si dva nebo radši tři."
Mael vzal a rovnou jeden odpálil.
"Vole, nemyslel jsem hned," řve Robal do jekotu požárního alarmu.

"Máme tři odpolka na to, vybrat dvacet songů, který známe a dokážem zahrát, a ňák je aspoň trochu secvičit," zahlaholil Robal, a dříve než někdo mohl něco říci pokračoval," ve čtvrtek nemůžu, mám něco neodložitelnýho v Medcentru."
"To říkáš brzo, a já zas dneska musím za hodinu fičet, domu přijde vopravář přes trubky. Matka to na mě dropla včera," přiložil Mael.
"Póhoda, to ňáko dáme, tedy až na úterý, to mám fušku v Galerii Subjektivismu," zakřenil se Gazen, jako by o nic nešlo.
Aira si trochu nervózně prohrábla vlasy: "Mě je to fakt blbý, ale já zas nemůžu ve středu…"

"Tady Gazen to s náma zkusí na basu," představil Robal trávou vonícího týpka.
"Čůůsík, co se bude hrát?" vycenil doširoka zuby.
"Zkusíme třeba Night Crow, to známe všichni," ujmul se iniciativy Mael.
Odehráli song, Mael odložil nástroj: "Robo, tyhle bicí to je pěknej šunt."
"No já vim."
"Ta bonga by potřebovaly nový blány, radši na ně hraj co nejmíň. Ty Gazene si zkus doladit, a moc zrychluješ - vole, nehrajem čardáš."
"Jasňáák, pohoda."
"Airo, jaks přišla k Acodate Mithril? Vždyť ta stojí mega kreditů?"
"Po pravdě, je bráchy. Ale von na ní nehraje, a - mezi náma - je to napodobenina za bůra."

Sešli se v sobotu ve víceméně prázdné garáži v sestavě Kinsiv - bicí, Tongaki - kytara, Aira Nillano - druhá kytara, Ferron Tuoppo - baskytara.
Cíl - zjistit kdo co zvládne zahrát.
Mael: "koukám, že máš extra trsátka, mě se ztratilo, můžu si jedno vzít Ferro?"
"Sežeň si svoje!"
CCC Bum!
Aira: "můžu si Ferro, půjčit tvůj náhradní kabel …"
"Ne, kabely taky nejsou zadarmo."
Brmlbrmlbrrrmmm
Robal:"to sou dobrý křupky…"
"Moje! Nežer mi je!" odsekl Ferron.
Squeeeeeee!
Později, když už v garáži zbyli jen dva.
"Aira, by šla, " nadhodil Mael.
"Souhlas, " přitakal Robal.
"Včera jsi řikal, že máš tip na dva basáky, že jo?"
"Naštěstí…"

Jeden nevýznamný den se Mael poflakoval v Gorgon parku, kde na něj narazil Robal Kinsiv.
"Tě pic, sehnal už si brigádu?"
"Ani hovno, buď chtěj plnoletý nebo je to totální mrdárna."
"Hele, v kraken clubu vypadla kapela na příští pátek."
"To maj blbý, proč mi to říkáš?"
"Ty přeci hobluješ na kytaru, já trochu tluču, a mám dva dobrý tipy na basáky, proč si nevydělat?"
"A co budeme hrát, chytráku? Za tejden secvičíš půl tuctu songů při dobrý snaze a se štěstim."
"Provařený fláky! Vyjedu si seznam sta nejhranějších songů a to by bylo nenajít dvacet, co budou znát všichni."

Vetřít se na večírek Altama Marogu z 6. ročníku byla pro Maela vítaná příležitost jak se dostat k většímu množství alkoholu.
Žel kamarádi neměli takové štěstí, takže v baráku plném rozjívené mládeže skoro nikoho neznal.
Inu co, otestuju proč se radí nemíchat různé typy alkoholu.
Tuhle vypil pivko, tamhle tři sklenky vína. Rumíček? Ten taky! Pak je tu fuj, nějaká bylinková pálenka, ale co, taky teče. Dva panáky Wizzards Blue, zbytek láhve Hlasu pekel, a pro drsňáky tuplovanej panák ručního děla.

"… vole VSTÁVEJ!"
…
"… kurva! … protřepte ho někdo! … "
"Už vnímáš?"
Mael se s hlavou třeštící rychle posadil.
Bluéééééééééé.
Altam nestihl uskočit.

Po útěku z haly se rozdělili a pokračovali každý na svou pěst.
Mael dorazil domů za dvě hodiny, unavený, ale s dobrým pocitem.
"Vidiš, dokázal jsem to docela sám!"
"Pravda, byls to jen ty."
Zamyslel, se a pozvolna znervózněl.
"Pětina kuřat sežere návnadu na krysy a roztečou se jim vnitřnosti."
"Eh?"
"Druhou pětinu rozsápou orli a jiní dravci - dva páry orlů i s mláďaty kvůli tomu uhynou."
"Jak?"
"Třetí pětinu požerou mývali, vlci, toulaví psi - i díky tomu se v oblasti přemnoží potkani."
"A zbytek?"
"Nimrodi, dopravní prostředky, děti s klackama, úzké prostory, vzájemné soupeření, hlad, nemoci."
Marně chtěl usnout.

"Třeba nechtěj vyměnit známé, bezpečné prostředí za svobodu?"
Margalai Robala zpražila vražedným pohledem: "Jenom potřebují nasměrovat!"
Mael zapéroval na popruh: "Mohl bych je poplašit - pár drsnejch akordů by je zvedlo. Se zabudovaným kombem to bude trochu slabota, ale ani s tím doma bych tenhle barák…"
"A máš kabel?" skočil do řeči Robal.
"Že váháš."
"Tak to tě můžu propojit na halu, má slušnej reprosystém."
"Jasně, četla jsem, že jim pouštěj subliminální zvuky, co tluměj agresivitu."
Za pár minut dal Robal signál gestem, Mael se rozkročil, máchl rukou a halou zaburácela série riffů.
Proud kurů prolétávajících dírou ve zdi zastínil osvětlení.

Večer sledoval Shangdanskou bestii, kterou mu matka kdysi zakázala.
Ráno ve škole - pololetní test.
"Jsem v prdeli."
Učitelka Montua diktuje otázky monotónně, jak automat.
Maelovi místo odpovědí zůstávají prázdná místa.
"Co takhle nápovědu?"
"Nápovědu od - hlasu v hlavě? Aby si všimli, že jsem blázen?"
"No když nechcš, tak klidně odevzdej prázdnej papír."
"Jasně, že chci, sem s ní!"
"Ale bude tě to něco stát."
"Whatever."
Prázdná místa se rázem zaplnila.
Učitelka vybrala testy a strčila je do vyhodnocovače.
Chvíle napětí.
Učitelka s údivem zvedne zrak od stroje: "Nejlepší test má Tongaki - plný počet bodů. To už tu pár let nebylo!"

"Támhle je servisní dataport. Na chvíli u něj zakotvim, zatím hlídejte, " vytáhl Robal z pod bundy malý terminál.
"Jak dlouho?" znervózněla Margalai.
"Tenhle zastaralej systém? To dám za pár minut."
"Co to sem jede za krabici?", všimla si po dvou civění na přecpané kury.
"To je jen ňákej janibot, nevšímej si ho a nechá nás bejt, asi jsme nanesli bordel z venku na botách," s přehledem pronesl Mael a začal si poklepávat prsty na pouzdro kytary.
Znenadání se po celé hale rozeznělo cvakání, a kryty všech etáží se zvedly.
"Já mam hotovo."
Ptactvo si však dále nevzrušeně zobalo své zrní.

Solidní dírou trojice vstoupila do haly.
"Jak to, že tu svítí? Maj tady nějak moc čisto, a smrad… Mám pocit, že jsem v nějaký pekárně," skoro zklamaně komentoval Mael.
"Toho žrádla a pití, jsou tu jak na večírku," přidal se Robal.
"Tahle odrůda funguje na čtyřhodinovejch cyklech, teď maj jako den. Automatika udržuje sterilní prostředí, jinak by pochcípali na nemoci," stačí se trochu zajímat, vy trubci, zpražila je Margalai," a to žrádlo do nich cpou proč asi, aby je mohli co nejdřív kuchnout a naporcovat."
Mael zahnal pochybnosti, rozhlédl se po myriádě krytých etáží štěbetajícího ptactva: "Jak je dostaneme ven?"

"Ty vole, nač sebou taháš kytaru?" rozhodil rukama Robal.
"Se bude hodit."
"Mael s ní chodí i na hajzl, ale to je jedno, jak se dostanem dovnitř?" přešla do šepotu Margalai.
"Ten plůtek je samá díra, asi mývali. Zádný hlídače ani boty nevidim," rozhlédl se Mael.
"Na stožáru jsou senzory. Pěkně zastaralý. Tímhle tam pošlu šlehu, která je vyřadí," zamával udělátorem Robal.
"Můžem vyrazit. Stěna haly má sice bariéru proti transportu, ale jinak je z tenkýho plechu, přidělanýho bodově, na to bude stačit tenhle starej pajcr," trojice vyrazila za Margalai.
"Klasika, všude automatika, a lidi se nepředřou," zaševelil pobaveně Mael.

Robal Kinsiv přibyl do třídy z místa, jehož jméno si Mael nedokázal zapamatovat.
Dali řeč, pak pivo a za pár měsíců jakoby se znali odjakživa.
Pak tu byla Margalai - nevlastní něco od Kamala Drenza.
Řeči o svobodě zvířat šly klukům nejdřív uchem tam a kdovíčim ven. Margalai byla ta zapálená, a měla vícero způsobů jak přesvědčit.
"Jste srabi. Jenom kecáte nad pivem jak fotři."
Dva experti na potíže se nemuseli dlouho hecovat.
Tak se stalo, sešli se po západu slunce na okraji metropole, poblíž haly automatické velkovýkrmny jatečního kuru společnosti VEtimac s jasným cílem a nejasným plánem jak jej dosáhnout.

V klubu Dark Fate byl Mael poprvé. Šel sám, pač kamarádi ...
"Je to daleko. Nemam prachy. Učim se na zkoušení" - výmluvy.
Hodina přes město, 300 vlez, za to Barracuda Brain stojí.
Atmosféru dobře rozjela už předkapela.
Blbý, kontrolujou věk, nenalejvaj.
Pak narazil na Lizu.
Napůl blond.
Obepnutá sexy černejma šatečkama, cvočky na bocích.
Taky sama.
Usměvavá.
Možná už něco pila.
Necuká před dotyky.
Chvíli tancujeme, první pusa.
Další - dlouhá.
S žádnou to nešlo takhle rychle.
Už mizíme za závěsem vzadu.
Ruka na poklopci.
Hotovej sen.
Chvilinka.
Hotovo.
Zvedla hlavu: "Bude to za pěéťo, puso."
Zkoprnělý výraz.
"Honem, nejsi tu sám!"

"Debile!"
"Tys vážně vyhodil pět set zlatejch ze společný kasy, za takovou kravinu?" rozvinula mou úvahu Jorcha.
"Co se vám nelíbí? Řekli jste ať koupím mapu, tady je," bránil se Fleuriot.
"Každej, kromě tebe, ty kokote, by pochopil, co sme mysleli! Potřebujem mapu tohohle kraje, nanejvejš celýho království, protože to tu nikdo z nás pořádně nezná. A ty, ty koupíš mapu, kurva, celý Odrie! Nač!? Potřebuješ snad doplavat na zasranej Xurh!?" ještě více to rozvedl Oktar.
Fleuriot fascinován rozložil mapu: "Ale podívejte přeci na ty překrásné iluminace."
"Ten zmrd si z nás dělá prdel?" nechápal Oktar.
"Příště obstarává mapu Jorcha."

Je to čtrnáct dní, mě to ale stále nedá spát.
Sedíme vzadu na voze hluchého formana.
"Jestli exnu, a vy mně přežijete - spalte mně, nechci aby ze mně nějakej nekroš vyrobil nemrtváka, moje krámy si rozdělte."
"Mně nevadí, jestli mí tělo bude někoho strašit. Z mejch pokladů mi slibte, že najdete nějakýho Aldrika z Kethiamallu, a dáte mu rovnou třetinu," zapřísahá nás Jorcha.
"S kecama kdo dřív zhasne jděte do prdele. Každopádně já hodlám žít věčně, tak nemusíte mít péči," nevím jestli vážně, hlásí Fleuriot.
"Tak to sis vybral blbý povolání," říkám najednou s Jorchou, "a blbou společnost," dodává sama.

Sedíme v hospodě, týden od Oktarovi smrti a pivo je nějak hořčí.
"Má cenu držet se pospolu? Každý sám máme lepší šanci ztratit se," propichuje bublinu ticha Jorcha.
"Každej sám nemáme co nabídnout, sotva máme na živobytí, přišli jsme o spoustu vybavení, spolu se z toho vyhrabeme snáz," kontruje Fleuriot.
"Musíme daleko, někam, kde nás nikdo nezná. Tam to ale nebudeme znát ani my. Alespoň sobě navzájem budeme moci věřit než se uchytíme."
"A můžeme? Před týdnem bych za Ježka dala ruku do ohně, skoro jsem to doslova udělala!"
"To, že nás Ježek napálil, neznamená, že jsme všichni, kurva, podrazáci!"

Ježkovo tělo padá k zemi. Za ním v pokleku Jorcha svírá jílec šavle, slzy jí kanou z očí. Mlčí.
Proč nic neřekneš? Já stále nemůžu, kouzlo mě svírá nadále.
Ani Fleuriot se nehýbe.
Ohlušující ticho drásá ušní bubínky.
Tlukot tří srdcí.
Trvá to nekonečně dlouho, než se můžu pohnout.
Cloumám Oktarem: "Můžem ho ještě zachránit?" podvědomě ale znám odpověď.
Fleuriot šeptá: "I za předpokladu, že bysme měli čím zaplatit, a dokázali se do dne nějak dostat do civilizace, kde nás nechtějí na potkání zabít, s rituálním obětováním se beztak nic nenadělá."
Pohřbíme Oktara.
Ježkovu mrtvolu necháme na pospas divoké zvěři.

Nevím co je horší, jestli bezmocně pozorovat vraždu kamaráda, anebo vědomí, že jsem na řadě.
Ježek otírá dýku, otáčí se ke mne: "Mňál sis udělat pohodlí, sunďát si tu zbroj. Teď se budu mušít zdržet, šundat ti ten kyrys a nákrčníček."
Pár minut navíc, myslím na různé způsoby seků a bodů, kterými bych rád toho zmetka zprovodil z žití, zatímco se nepohnu ani o píď.
Už se nade mnou sklání s dýkou, když cukne a z hrudi mu vykvete čepel šavle, a jako kohoutí hnát se mu zapíchne do huby.
Mumlá: "No nič, uvidíme še v pavučině za světem."
Zcepení.

Chci mu skočit do úsměvu, ale nemůžu se ani pohnout. Cítím, jako by mne oblepila lepkavá, studící pavučina, ale je to jen v hlavě a zřejmě to potkalo i ostatní, protože taky jen tak seděj ani se nehnou, ale fyzicky na nich není nic vidět.
Ježek si nás prohlíží: "Tak s kerým začít, to ješť otážka?"
Otázka, na kterou mu nikdo neodpovídá.
"Je to jédno, štejně dojde na všický," přistupuje s odporně zdobenou dýkou k Oktarovi, "šmiknu hezky tepničku, jak mlaďoučků kočičku, potom píchnu maličko, těpající srrdičkó."
Jímá mne hrůza, v duchu nadávám Fleuriotovi - Dělej mamtáku! Kouzla jsou tvoje práce!

"Tamta lochna ve škále, to je onó," ukazuje Ježek na nenápadnou trhlinu.
Vlezeme se tam jen tak tak.
"Tady si nás sotva někdo všimne, můžem tu nabrat síli, i přespat," zhodnotí Jorcha.
"Já nevím, pořád nejsme v bezpečí..." kaboní se Oktar.
"Jdou po nás, v lese jsou asi hlídky. Dělali jsme maximum pro zmatení stop, já každopádně dál nemůžu," sípe Fleuriot.
"Klídně i fajrák si rozžněte. Tady fukejř táhne kůř nahorů skálou,"ukazuje Ježek a sune se dál do tmy, kde nahmatává nenápadnou páčku, která otevírá tajnou schránku.
"Nějakej gáblík tam nemáš?"
"Nebudeté potřebovat kamarádí," Ježek si nasazuje Arachnixový amulet.