Moje články

Ron cítil, jak mu v hlavě uhasínají poslední jiskry inspirace a nechávají po sobě jen otupělou rezignaci. Bylo mu jasné, že tohle prostě nezvládne. Nikdy to nebyla jeho silná stránka a když se nad tím doopravdy zamyslel, nedokázal pochopit, co v něm Hermiona mohla dodnes vidět. Zrovna ona, jedna z nejlepších čarodějek své generace! A jistě nejen té.
Odevzdaně vhodil hrst Letaxu do ohně a nahlas pronesl "Harry Potter!"
Harry přikročil ke svému krbu.
"Čau Rone! Ty úplně hoříš, hehe! Co se děje?"
"To co každej rok, Harry. Zejtra je Valentýn a já jsem prostě úplně marnej. Pomůžeš mi, prosím?"

"Kdes ráno byl, Máro? Načešice nám nasázely pět banánů!"
"Hmm..."
"Jak hmm? Cos dělal?"
"Spal, co bych dělal? Je neděle."
"Co to kecáš? Jaká neděle? Je předevšim fotbal a ty si náš první brankář, ty vole!"
"Dyk to nemá cenu, vole, Načešice hrajou vo krajskej přebor a my leda tak vo ho-"
"Drž hubu, ty vole! Todle neni žádná cochcárna! Trenér vzteky sral cihly a Jára ti chce rozbít hubu, vole!"
"Hmm..."
"Co to...? Tobě je to úplně u prdele? Co to do tebe vjelo? Kikina ti zase zatrhla garáž, nebo co jako?"
"Vona... Kikina se včera odstěhovala k mámě."

"Jatte! Máma říkala, že na tátovu pušku nesmíme sahat!"
Jako každý večer měla malá Kiaran slzy na krajíčku a nevěděla, jestli je to kvůli strachu o bratra nebo strachu z hněvu jejich matky. Jatt nevynechal jedinou možnost zmocnit se Stormtrooperské pušky, kterou jeho otec odložil den poté, co na Nar Shaddaa dorazily zprávy o porážce imperiální flotily u Endoru. Když ho o cyklus později zavraždili pašeráci Slummu, Jattovi bylo devět cyklů a Kiaran čtyři. Zdálo se to být tak dávno.
"Buď tiše, Kiaran," odtušil Jatt a zacvakl zásobník na místo. "Víš, že musím cvičit. Jednou je dostanu. Zabiju je všechny!"

"Měl jsem zůstat u kapání a rozlívání! Zatracená práce, tady ležel! Sem sem ho položil a teď je pryč. Jestli tu hospodyni přistihnu! Sandy!"
"Pane? Už běžím!"
"Sandy, kde mám štětec? Ležel tady vedle piksly s ředidlem a už neleží!"
"Já... opravdu nevím, pane Pollocku. Měřil jste si s ním ty... ty sošky, co vám dovezli tuhle z přístavu, vzpomínáte? Ty velikonoční ozdoby."
"Velikonoční... jaké...? Jo tyhle! To sou sochy z Velikonočních ostrovů, žádný ozdoby! Koukněte se mi kolem nich po tom štětci, buďte tak hodná, díky!"
"Že jsem tak smělá, pane, ale na co vlastně zrovna vy potřebujete štětec?"

Nechtěl na to ani pomyslet. Prý pohostinnost, veselí, ohně a vůně pečeného masa! Jak jsou bláhoví!
Pohostinnost? Možná. Veselí? Snad po nějakém tom ostřejším pití. Ale ohně? Ach, ohně... ty tam planou. Ale jsou to jiné ohně, než nad kterými by se jim chtělo opékat skopové. Ohně staré téměř jako hory kolem a hladové jako čas sám.
Ale možná nebude zbytí. Možná to bude nakonec jediná cesta na druhou stranu. Ale... on je přece vůdce! Mohl by tu druhou cestu zkrátka zamlčet. Ale co když o ní někdo ví? Bude trvat na svém? Nechá hlasovat?
Bude riskovat oheň... a stín?

Snil o tom okamžiku celý život.
Když v promrzlých rukách svíral tátův dalekohled a snažil se být na špičkách co možná nejvyšší, aby mu z dechberoucích manévrů lesklých strojů neuniklo ani jedno otočení směrovky, jeho sen ožíval.
Když poprvé zasedl do učebny se stěnami plnými nákresů složitých mechanik a nasál lehkou vůni oleje a kerosinu, jeho sen se zhmotňoval.
Když poprvé jemně přitáhl knipl a s opojným zhoupnutím se odlepil od dráhy, celé jeho tělo se zachvělo okamžikem, kdy se jeho sen a realita spojily.
Teď už mu nestojí nic v cestě, aby své nastávající jednou snesl modré z nebe.

"Vše, co tu bylo do této chvíle vysloveno, lze nazvat pouze falešnou a fundamentálně pomýlenou hypotézou a já se zkrátka odmítám takovými nonsensuálními výplody zabývat!"
"Strč si ty kecy kam slunce nesvítí, ty jeden intelektuále! Esi Sparta vyhraje titul, můžu se na ty tvoje teórie leda tak zvysoka...!"
"Ale vždyť je zcela zjevné a nezpochybnitelné, že aktuální forma kádru A je povšechně nesouměřitelná s jakýmkoliv historicky úspěšným sestavením prakticky od roku 1930!"
"Ale hovno, maj tam tři Afričany, ti jim to vykopou. A ty pak dostaneš deku! Na tohle tu neni nikdo zvědavej, to už bys moh rovnou fandit Slávii!"

Přehmátl na rukojeti svého meče a sevřel ho ještě pevněji. Krví pokrytá kůže prokluzovala a teď nebyla ta správná chvíle na nepřesný zásah. Tiše si opakoval jedinou myšlenku, kterou si dovolil držet v hlavě.
"Sedmnáct, sedmnáct z dvaceti. Ještě alespoň tři..."
Přikrčil se do útočného postoje a rozeběhl se ke krvácejícímu Germánovi, který o něm zatím nevěděl. Nikdy se o něm ani nedozvěděl. Když Germánova hlava dopadla s vějířem jasné krve do písku, měly jeho oči unavený a překvapený výraz.
"Osmnáct. Ještě dvě..."
Za dvacet uťatých hlav v posledním klání sezony mu jeho pán přece slíbil na zimu lepší ubytování!

"Hej, Jamesi, kde to vázne?! Seš dva panáky pozadu! Pohni!"
James se zpoceným čelem opíral o studené kameny a marně přemýšlel, kam pošle další dávku krocana a brandy. A proč se hrad tak houpe. A proč nemá botu.
"Jamesi? To myslíš vážně? I Peter už toho do sebe dostal víc než ty! A Nick... no, Nick aspoň zpívá, když už nehraje s námi. Ale ty hraješ. Musíš hrát! Peter se Siriusem jsou pět kousků před námi. No táák!"
Houp... houpy houp... a je tu zas, krocan! Ještě, že je Lily na Vánoce doma. Lily... ta by věděla, kde nechal botu.

Nedokázal jsem, tak jako každý večer, spustit oči z bledého zálivu světla, který do mého pokoje vtékal pode dveřmi. Cítil jsem, tak jako každý večer, že ten záliv obsahuje všechnu naději světa. Dokud byl v pokoji se mnou on, byl jsem v bezpečí. Jen kluk, ležící pod peřinou s nohama přitaženýma k hrudi a mělkým dechem.
Jenže každý večer ten záliv nakonec vyschl na znamení toho, že babička zhasla v kuchyni a šla spát. I dnes.
A už bere za kliku, první těžký krok a zrychlený dech v temnotě. Ne, tohle není dědeček, ten je přece přes den tak hodný...

"A budou tam kuřátka a malý kozátka..."
"Kůzlátka, Aničko. Mláďátka koziček jsou kůzlátka."
"...malý kůzlátka a... Žery! On mi vždycky kouše botu a babička mu potom nadává! Minule mu řekla blbče, hihi!"
"Jo, to se vsadím, že mu řekla. Ještě že u toho skončila."
"Žery je hodnej, pomáhá mi s koprovkou. Já koprovku nerada, Sofinka ve školce řikala, že je hnusná. A babička dělá koprovku pořád, pře dědovi chutná. A děda řek, že Sofinka je hloupá, když to o koprovce řiká. Mami, je Sofinka hloupá?"
"Sofinka je... radši mi řekni, kolikrát se ještě vyspinkáš, než za babičkou a dědou pojedeš.""