Moje články

"Vy všichni, co tady stojíte, zíráte a za zády svíráte kameny, mě znáte. Každý z vás už mě někdy požádal o pomoc. Tobě, Radvane, jsem hlídal stádo. Tobě, Gwen, jsem učil syna šermovat. Vy všichni ze samot jste pravidelně chodili žebrat, abych vám pomohl od kdejakého výplodu vaší představivosti. A teď se, kurva, všichni tváříte, že vám proklínám krávy a šoustám ženy? Opravdu stačí, aby se pár z těch vašich tupých hlav ožralo, vytáhlo v hospodě staré báchorky o vědmácích a chcete mě napichovat na vidle, nejlépe hořícího? Ať je po vašem, já půjdu. Brzy mě ale vystřídají Foltestovi žoldáci."

Chvíli bylo ticho, v němž se oba zabývali především skrýváním svého svědomí. Časy byly zlé a v Temerii snad ještě horší než všude kolem. I ti, kteří nechtěli víc než se skloněnou hlavou obdělávat svá pole, o tu hlavu až příliš často přicházeli. A co bylo nejhorší, nemohli za to v mnoha případech vojáci, lapkové nebo vůbec lidé. Válka otevřela cestu silám, které už několik generací znali lidé jen z večerních vyprávění u piva.
Zvenčí se ozvalo několik těžkých kroků a dveře vpadly do místnosti, utržené z pantů. Ve světle ohně se na jejich místě rýsovala mohutná, hustě tetovaná postava.

Magráta byla, jak známo, především čarodějka a teprvé poté královna. Byla tedy zvyklá jednat s osobami na pokraji šílenství, těmi, kteří už nějakou dobu šlapali vodu v jeho hlavním proudu i těmi, kteří byli dávno daleko za druhým břehem a se spodním prádlem nataženým přes hlavu stále vesele zrychlovali.
Teď ale vrhla na Verence pohled, který mu zároveň vyjadřoval náklonnost navzdory čemukoliv a zároveň dával jasně najevo, že tohle tady tedy ještě nebylo.
"Můj nejdražší, uvědomuješ si doufám, že jediná trochu rovná plocha v Lancre je tvůj pracovní stůl? A že ten vlak by odtud musel buď vycouvat, nebo odletět?"

"Miláčku?"
Magráta, aniž vzhlédla od bylinek, odpověděla naučeným tónem upřímného zájmu.
"Ano, drahý?"
Verence se chvíli odhodlával s nehlasně se pohybujícími rty.
"Rád bych s tebou prodiskutoval jistý... ehm... incest-mi-ční záměr."
Chvíli bylo ticho, vyplněné téměř slyšitelným shonem mezi Magrátinýma ušima a mozkem, kde došlo k akutnímu selhání naučených reakcí. A pak, opět na samém okraji slyšitelného, cvaknutí.
"CO PROSÍM?"
Další neslyšný pohyb rtů, tentokrát mnohem rychlejší. Vypadal, že brzy propadne panice.
"To je teď velmi moderní dole na pláních, víš? Jako že zaplatíš hodně peněz, abys jich tím ještě víc vydělala. A mě napadlo připojit Lancre k železniční síti."

Byla to chyba a teď, v sedě na posteli ve zhasnutém pokoji, to věděl. Taková hloupost! Co si myslel? Ano, pětka v žákovské je nepříjemná a rozhodně by mu zkazila večer i vyhlídku na klidné hraní na počítači, ale tohle? Jako by tvrzení rodičům, že žákovskou nemůže najít, nebylo samo o sobě dost hloupé. Ne, on ho navíc vytasí v den, kdy rodiče jdou do školy na třídní schůzky.
Zarachotily klíče v zámku, zvuk, který se postupně naučil nenávidět. Znamenal příchod kontroly a omezení. A návrat z třídních schůzek byl v tomto ohledu výjimečná událost. Teď si pár dní nesedne.

"Mááásové koláčééé! Hóóórké párkýýý! Nááákladané krysýýý! Póóójďte si na ně, dokud jsou... eh, mrtvééé!"
"Promiňte pane..."
Malý, dokonale nablýskaný mužík v tmavém kabátku zalétl očima k listu papíru ve své levé ruce.
"...pane Kolíku, vlastním jménem..."
Další pohled stranou, překvapené zamrkání.
"...neznámého vlastního jména, řečený Aťsepicnu, mohu vás požádat o chvíli vašeho času?"
Oslovený se na mužíka díval s výrazem hyeny, která zvažuje, zda opodál klidně ležící lev je skutečně mrtvá zásoba jídla na zimu, nebo zkratka do té Velké Věčné Savany.
"Mohu vás zaujmout teplým masovým-"
"Obávám se, že nikoliv, děkuji. Jsem z berní kanceláře úřadu Jeho lordstva Patricije."

"Kolikrát jste v posledních týdnech pracovali i po konci směny?"
Hlavy v davu se otáčely jedna na druhou a bylo vidět, že se snaží najít odpověď. Nakonec se ze zadních řad ozvalo:
"Skoro každej den!"
"Skoro každý den! A kolikrát jste přišli domů a našli své děti hladové a ženy plačící?"
Teď byl dav podstatně odvážnější:
"Každej den!"
"Každý den! A jak by se vám všem, co tady dnes se svými soudruhy stojíte, líbilo mít svoji pracovní dobu ve svých rukách?"
"Ano!"
"A mít své odměny ve svých rukách?!"
"Ano!"
"Vyrvat svůj život z rukou otrokářů ve vedení továrny?"
"ANO!"

"Já ti nevím, není to už trochu moc? Měli sme toho udělat pro tři a tohle už je aspoň pro celej oddíl."
"Jako bys ho neznal, přijde rozzlobenej a hladovej a budeme ještě rádi, že mu máme co dát. Posledně šel spát nenajedenej a zůstal otrávenej a otravnej ještě tejden."
"Máš recht. Přidej tam víc pepře."
"Na každej pád už tu měl dávno bejt. Slunce zapadlo už před dobrou hodinou a touhle dobou by už i on moh mít potíže."
"Myslíš vědmáky?"
"Je snad strigga nebo topivec? Ne, myslím takový, jako je on sám. Dyť víš."
"Vim... radši bych nevěděl."

Tonička letěla nízko nad stromy a loukami a snažila se očima zachytit jakýkoliv náznak přítomnosti Fíglů. Dobře věděla, že je to dokonale zbytečná snaha, ale nenapadal jí žádný jiný způsob, jak najít ztraceného berana stařenky Osýpalové.
Bez Roba a jeho chlapců byla komunikace s piktmužíky o hodně obtížnější a k jejímu vlastnímu nekonečnému úžasu jí neustálá přítomnost "ochránců" začala chybět.
Od pastevců dole na Křídě věděla, že skopec byl naposled viděn, když bez hnutí stál uprostřed pastviny, ale zároveň vysokou rychlostí mířil směrem k horám Beraní hlavy. Celá situace byla zjevně dost zmatená. Ona ale hned poznala, co to znamená.

"Co si vlastně myslíš, že děláš?"
"To co vždycky! To, u čeho jsi mě poznala! Jak se po všech těch letech můžeš pořád ptát?"
"Možná, pane Tocovždycky, se za těch pár let pár věcí změnilo! Možná teď máme Bena! A možná by mu táta chyběl, až tě zase hodí do nějaké díry s karbonitem, zatímco mně by byl tvůj zmrzlý zadek už úplně ukradený!"
"Jak můžeš... snad bys... Luku! Podpoř mě tady!"
"Na to zapomeň, kamaráde, tohle vaše laškování škodí zdraví. Všech kolem. Což je důvod, proč teď půjdu vedle... meditovat. Kéž je Síla s vámi. S tebou obzvlášť, Hane."

"...a říkají to o něm všichni, abys věděla."
Stála u stolu pod kuchyňským oknem a nervózně si hrála s třásněmi své teplákové bundy. Z výrazu očí ale byl znát i vzdor a odhodlání.
"Kteří všichni? Myslíš ty jeho vyhulené kamarády? Nebo snad jeho matku, co je věčně v lihu?"
"Všichni... lidi co znám. Známí. A hulení není nic špatnýho! Si myslíš, že když seš stará, tak všemu rozumíš?"
Rána přišla bez náznaku a varování. Pocit horka přes celou tvář ani chuť krve z prokouslého jazyka se nemohly rovnat spalujícímu ponížení, které jí zbavovalo smyslů.
"Kéž bys chcípla, ty blbá krávo!"

Vyběhli na cestu a samou radostí skákali a výskali. Chlapec se snažil dívku zasáhnout malými kuličkami bodláků a dívka si dávala dobrý pozor, aby se mu to nakonec podařilo. Nemohlo jim být více než deset let. Běželi společně směrem v nedaleké vsi a pokračovali při tom ve hře.
Do kopce, který se hned za vsí zvedal ke kraji lesa, přicházel po cestě místní hajný. Měl naspěch a jeho tvář měla zvláštní, uštvaný výraz. Zdálo se, že se ze všech sil snaží vyhnout pohledu na les, k němuž směřoval.
Toho si ale děti, které kolem něj se smíchem proběhly, nemohly všimnout.

Ulice pod ním vypadala jako hluboký příkop, vyplněný temnotou toho druhu, který ulpívá. Lampy, které by v méně napjatých časech črtaly na beton bledé kruhy, byly už dávno zadušeny. Dokonce i zvuk města, které v tuto dobu žilo velmi rychlým a často krátkým životem, sem doléhal tlumeně a zněl jako z druhé ruky.
Pálivá bolest v levém boku mu připomínala, že je stále jen člověkem a bylo by rozumné se podle toho chovat. Na rozum ale bohužel nezbýval čas. Musel si připustit, že dnes prohrál a jít dál. Další šanci postavit se Tučňákovi bude mít zase ráno, na gothamské radnici.

"Jakže?"
"No, jak jsem řekl. Tady těch 27 stříbrných mincí, dobré slovo u Stormwindských a tři dobré rady o profesním rozvoji k tomu."
"A jen za to, že někde tady v jezeře najdu korále..."
"...náhrdelník..."
"...náhrdelník tvé známé..."
"...Nidy..."
"...Nidy a donesu ho zpět."
"Přesně tak."
"A kde je háček?"
"Nooo... v jezeře sem tam zahlídnou murloka. Ale to se vám určitě nemůže stát!"
"Tím bych si nebyl tak jistý. Tyhle věci se mi stávají pořád. To je pokaždé 'Dojdi jen támhle za dva pařezy a dones košík' a nakonec je kolem košíku deset vlků, tři divočáci a banda nájezdníků."

Vrzly dveře. Prázdným podnikem se ozvalo několik rychlých klepnutí podpatků a pak, někde kolem police se zavařeninami, vyhřezlo ticho.
Cink... cvak cink.
Vysoká, pěstěná dáma jistého věku působila nesmírně rozhodným dojmem. Sklenice se zavařeninami vyvolávaly zdání, že se jejím dlouhým prstům snaží klidit z cesty, ale neměly šanci. Nakonec se krtkovitou technikou prohrabala až k těm nejvíce vzadu a uchvátila dvě.
Jedním pohybem se napřímila a otočila pozoruhodnou rychlostí čelem k pokladně. Dva rázné kroky.
"Já dobře vím, že ty neshnilé dáváte až dozadu. Znám vás!"
"My žádné shnilé zava..."
"Tyhle dvě si vezmu. A udělejte mi na cestu mačičáto!"

Byla to asi první vzpomínka, kterou si do hlavy uložil v barvě a se zvukem. Barva byla sice převážně bílá, tvořila jí především pára, a zvuk zněl skoro výhradně jako nepříjemné pištění, ale doplněna vůní páleného uhlí a mocným filtrem Nostalgia budila tato směs emoce, které mu z očí tlačily velké slzy a ze srdce ještě větší touhu.
Vlaky byly od dětství semaforem jeho života, výhybkou jeho rozhodnutí a uhlákem jeho odhodlání. Dokázal stát na nádraží celé letní prázdniny a snít o dálkách, ležících na koncích stříbrných linek kolejí.
Neexistovalo nic, co by v jeho snech předčilo cestu První třídou.

Před očima se mu dělaly tmavé kruhy a hlas, který k němu doléhal jako přes místnost plnou vaty, ho ukolébával k mdlobám. Spánek už dávno ztratil své místo v jeho životě a ve chvílích, kdy se nesoustředil na svůj úkol, upadal vlastně spíše do bezvědomí.
Jako vlny horka jím procházely pocity, které se pojily k obrazům minulosti. Euforie, když od překupníka konečně dorazila zásilka těch správných bakterií. Beznaděj, když konkurenční tým oznámil průlom.
Koutkem oka zahlédl prázdný, zlomený výraz v očích svého posledního a úhlavního soupeře.
"...vyřazen pro nadměrné množství sladidla. Okresním přeborníkem ve výrobě jogurtů se tedy poprvé stává..."

Nebyl s to pochopit, co právě přečetl. Otáčel leták v kostnatých prstech a snažil se najít nějakou známku humoru, který byl lidem tolik vlastní a on si byl v této disciplíně dobře vědom svých nedostatků. Viděl však stále jen svou vlastní rozesmátou podobiznu a nad ní velký nápis:
"Šetřete svého koně, svůj čas i své pozadí! Přesvědčte se, že pero je stejně mocné, jako kosa! Odesílejte své zákazníky s naší novou službou BALÍK NA VĚČNOST!"
Pod obrázkem bylo malým písmem připsáno:
"Službu poskytuje Královský poštovní úřad Ankh-Morpork."
Modré protohvězdy v jeho očích nejistě zablikaly.
"ALE JÁ SVÉ ZÁKAZNÍKY POTKÁVÁM RÁD..."

"Jó, milej zlatej, tehdy bejval Buben ještě Prokopnutej. Ne teda že by na něm snad bylo jinýho cokoliv kromě toho jména."
Noby se natáhl pro burák a chvíli ho zamyšleně žmoulal mezi prsty.
"Vlastně jsem tam tehdy nevídal Knihovníka, takže přece něco..."
Policista Zřetel Nýklam, toho času v zácviku, vypadal zcela ztracen v ústí Nobyho Nostalgické uličky.
"Knihovníka, pane?"
"Desátníku..."
"Knihovníka, desátníku?"
"Z univerzity. Velkej chlapík... teda, ne vlastně zas tak velkej, ale rozhodně silnej. Zrzavej. Chlupy kam se podíváš. Ruce až na zem."
"Chcete říct, že vypadá jako opice?"
"Až ho potkáš, tak se ho přesně na tohle zeptej!"

Ta mrcha! Jak jí to mohla udělat? Copak si tolikrát neslíbily, že tuhle hranici nikdy nepřekročí? Že jejich přátelství, tolikrát stvrzené značkou BFF, je pro ně smyslem života? A teď tohle!
Ale bude litovat, to zase ano. Na Facebooku si jí odebrala hned v prvním návalu vzteku. Na Snapchatu jí zablokovala v tom druhém a Instagram následoval hned poté. Ale to nestačilo. Musí jí to pořádně bolet. Dá unsubscribe i tomu jejímu debilnímu YouTube kanálu o líčení!
Měla to být přece ona, kdo první dostane i toho posledního, nejúžasnějšího ze všech. Měl dokonce skutečné tetování, jediný z kluků ze třídy!

Všechny ty skvělé nápady, které se mu řadily v hlavě a nepříliš trpělivě čekaly, až budou jejich předchůdci zpracováni mluvidly a odhaleni žasnoucímu světu! Tedy... abychom se pravdě až příliš nezpronevěřovali, pak rozhodně žasnoucímu tichu. Ale nedalo se popřít, že ticho dokázalo žasnout skutečně bez hlesnutí, jak to má být.
Nikdo ho nechápal a pár důslednějších spolužáků už mu předvedlo, že se nehodlají ani pokoušet. Tehdy zažil bolest na několik způsobů a moc si přál být zpět u své matky. Teď už mu ale dávno zněla hlavou jen její slova loučení:
"Nezapomeň si na noc navlékat vlněné ponožky, můj Leonardo!"

"Pravda vyděsí!"
...
"Čechy mechům!"
...
"Lidé zděte!"
"Co to meleš, ty vole? Koukej zabrat nebo zapadne slunce, vole, netrefíme molo a zapadneme do bahna až po koule jak posledně, ty vole!"
"Já myslel, že tě to pobaví... víš jak, slovní hříčky a tak. Jakože vezmeš slavný zvolání a..."
"Jaký zvolání, ty vole? Zajímá mě snad ňáký zvolání? Vole dyť já ani nevim, co to je! Mě by pobavilo, kdybych už seděl U lípy a klopil do sebe orosený s rumem, vole."
"U lípy je dneska zavřeno. A učitel říkal, že je zase doba zvolání. Čas hesel, říkal."
"Leda čas vesel, vole..."

Sledoval celou scénu se strachem a vztekem, bolestí a odevzdaností. Všechny emoce v něm vyvolávaly touhu konat, ať už cokoliv. Ale cítil další, dlouho nepoznanou věc. Opět k němu promluvila Síla, která ale šeptala a byla nesmírně odlišná od té, na níž si navykl pod Palpatinovým vedením.
Cítil dotek Shmi, vůni jejích vlasů při večerní ukolébavce.
Slyšel hluk dílny ve Wattově obchodě.
Viděl slzu v oku Padmé...
Podíval se na svého zmučeného syna a vykročil směrem k císaři. Nedbal spalujících výbojů, které se kolem něj začaly obtáčet. Uchopil Palpatina v pase, zvedl ho nad hlavu a otočil se k šachtě...

"Kdybys mohl jít kamkoliv, kam bys šel?"
Odpověď na tuhle nečekanou otázku hledal už třetí rok. Seděli tehdy na zídce nad vesnickým koupalištěm a ona už věděla, co jí čeká a on se to měl dozvědět za pár okamžiků. Nevzdala to, ale od samého začátku byla naděje skutečně jen nadějí. Když o pár měsíců později odešla tam, kam by si to sama nikdy nevybrala, neměl proč zůstávat doma.
Vítr mu neodbytně stahoval kapuci a oči mu v něm slzely a hned zase osychaly. Odraz slunce na vlnách oceánu ho oslňoval a zároveň naplňoval klidem.
"Šel bych za tebou, má lásko..."

Samou radostí z rána, totožného se všemi předchozími v tomto bludišti dřevěných staveb, přesto naplněného bezdůvodnou touhou skákat a tančit, se malá Eli bez obvyklého šourání rozeběhla k velkému prostranství poblíž železničních kolejí. Branou právě přijížděl vlak a hlídka na věži byla na chvíli skryta oblaky bílé páry. Na prostranství už stály řady dospělých a také skupina dětí.
Jeden z přítomných hlídačů na ní ukázal a zavolal:
"Ty, sem!"
Eli se lekla, protože přímo ji ještě nikdy neoslovili. Hlídač už ale zase volal na všechny děti:
"Rozdělte se do skupin, tři řady po třech! Doktor Mengele tu bude každou chvíli!"

Mezi všemi zastávkami a zdrženími na cestě jednoho z nemnohých zástupců svého stavu se našlo jen málo chvil na špetku vlhkého tabáku v pomačkaném papírku, který v třesoucích se rukách hrozil každou chvíli rozlomením. Ty okamžiky schlíplého štěstí a vyvanulé radosti v krátkém světle hořící zápalky bylo třeba vychutnávat s největší zdrženlivostí, protože každý hrozil přinést svému proživateli tu poslední, nejdelší chvíli klidu.
Od soumraku nemohlo uplynout více než pár hodin, ale noc již měla pro nadcházející ráno několik záhad k rozřešení. A právě tady byla tou největší nedokouřená cigareta, svíraná chladnými prsty v dlani, které ale chyběl zbytek těla.