Moje články

Doslova jsme do sebe narazili na schodech. Skoro bych až uvěřila, že náhodou.
„Vypadáš rozladěně. Copak teď plánuješ?“ stál o schod níž a tvářil se téměř ustaraně.
Měl ale pravdu, rozladěná jsem byla. Čas na zlepšovák nálady.
„Nějaké návrhy?“
„Pojď se koukat na hvězdy.“
Nadzvedla jsem obočí. Být o pár let mladší tak mi to bude připadat krásně romantické. Teď v té představě není nic jiné než temné uličky a spousta špatností.
Nakonec, ať si myslí, že má kontrolu. To mi hraje do karet. Přikývla jsem a vyrazila za ním ven.
***
Doopravdy jsme pozorovali hvězdy. S odborným astronomickým výkladem. Parchant.

Opíral se o bar a díval se přímo na mě. Vykročila jsem mu naproti a zastavila jsem teprve v jeho osobním prostoru. Téměř žádný neměl.
„Já tě znám,“ prohlásila jsem věcně.
Tak široký úsměv jsem snad neviděla.
„Já tebe taky,“ odpověděl s naprostou samozřejmostí, zvedl pohled a jal se scanovat dav.
„Přemýšlím odkud.“
Nehnul ani svalem, úsměv stále na svém místě, jen oči plné plamenů těkající po místnosti.
„Já jsem všudezdejší.“ Na krátký okamžik se mi podíval do očí. „A tebe znám celý život.“
Vrátil se ke zkoumání davu a já se cítila nebezpečně bezmocně. Chtělo to trochu větší kalibr.

Na začiatku neboli len traja. Spomínal si na desiatky tvárí, dokonca aj pár mien. Sám nevedel kedy stratilo zmysel ukladať také spomienky. Jednu mladú partu striedala druhá, vždy s tým istým výrazom odhodlania, ktorý sa postupne, ako sa im pred očami promenádovala smrť, menil na vystrašenú grimasu. Oni traja ale boli stále, oni boli tí čo vytrvali.
Zostali dvaja, obklopení nejakými cudzími ľuďmi, potom ako Wayneovi nášľapná mína utrhla pravú nohu a tá ľavá mu nestála za ďalšiu snahu.
Zostal jeden, uprostred zeleno-červeného sveta, keď Alanovi denník v náprsnom vrecku košele neposlúžil ako pancier proti zblúdilej guľke.
Tak vytrval sám.

V některých očích se dá utopit. Tyhle mě okamžitě přitáhli jako magnet, dva tlející uhlíky v moři šedočerného nezajímava. Ale utopit se v nich, to se nedalo. Byly to oči lovce, oči, které se své oběti smějí do obličeje. Mohly vás ovládnout, ochočit, nasadit vám obojek a nechat vás svíjet se v slastných křečích, bolavou touhou po ztracené svobodě. Ty oči jsem moc dobře znala.
Stál tam uprostřed svého revíru, obklopen lovnou zvěří a myslel na to samé co já. Můžete si ulovit králíčka. Můžete se pokoušet zkrotit dravce. Ale tou největší trofejí je ulovit si lovce. Ať započne lov.

Natiahol ruky a jednotlivé pláty rukavíc a čižiem zapadli na svoje miesta. Cítil ako sa mu kov okolo kĺbov zahryzol do svalov, keď mechanizmus prevzal časť jeho hmotnosti.
Doposiaľ si vždy obliekal temnotu. Tá ho stvorila. Možno v nej nebol narodený, ale vytvarovala ho. Teraz však nastal čas na tvrdšie opatrenia.
Okolo trupu ho zovrel pancier z titánových šliach a svalov.
Proti dňu nemôže bojovať nocou. Jeho obvyklé zbrane nezmôžu nič proti tej monštrozite, ktorú dokázalo stvoriť slnečné svetlo.
Helma s ťažkým zadunením dosadla na obrnené ramená.
Muž z ocele dnes padne. Nie pod päsťou, ale pod géniom Gothamskej spravodlivosti.

Naposledy mě chytil za ruku.
Pamatuji si, když jeho ruce byly hebké. Třeba jsou pořád, jenom moje kůže ztrouchnivěla. Pořádný cit nemám už... ani nepamatuji.
Zase se mračí.
Vždycky jsem mu říkala: „Nemrač se tolik, zůstane ti to!“ Nikdy mě neposlouchal.
Co já se narozčilovala! Nic jsme neměli společné! Tak alespoň teď nakonec se něco našlo. Jsme na ten svět oba příliš staří. A stačilo nám.
Vypadá klidně, možná již usnul, jeho stisk zeslábl. Na mě přeci taky přichází ospalost. Skoro jako večer u televize.
Měla bych postavit na čaj, když se vzbudí, je bez něj... Ach ta moje hlava!

„Dobrý den, Zanthio.“
„Dobrý den, pane řediteli.“
Zdvihla som pohľad od monitora. Šéf stál opretý o zárubňu a zamyslene sa prehraboval vo vlasoch.
„Jak to vypadá s nabídkou na Turecko?“
„Včera jsem to odeslala.“
Prikývol. „Náhodou si nepamatujete výslednou cenu?“
Zahľadela som sa do steny v snahe zapojiť tú správnu hemisféru. Trošku to bolelo.
„Desať miliónov štyristodvadsaťtisíc tristo.“
Opäť prikývol a zmizol v chodbe. Obrátila som pozornosť naspäť k počítaču, ale neprebehlo ani dvadsať sekúnd a vo dverách sa zase objavila šéfova, tentoraz vysmiata, tvár.
„Víte, Zanthio, že je hrozně roztomilé jak ty číslovky pořád říkáte slovensky, když se soustředíte?“

„Tenhle je od vchodu-" personalistka mi pred nosom mávala zväzočkom kľúčov, „-a tenhle od tvé kanceláře.“ Široko sa usmiala. „Pojď, ukážu ti ji.“
Bezmyšlienkovito som pripevňovala karičku na môj už tak kastelánsky zväzok zavesený pri opasku, a obzerajúc sa okolo seba som nasledovala klepot podpätkov. Celé to tu dýchalo úžasne pracovnou atmosférou.
Konečne môžem začať nanovo! Konečne sa zbavím nálepky FELáčky, a ak mi to nič neskazí, bude zo mňa distingvovaný projekt manažér!
„Tak, tady to je.“ Personalistka ukázala do otvorených dverí.„Tvůj kolega již dorazil.“
Nakukla som dovnútra. Spoza stola sa na mňa zubil Dušan.
„Nazdárek! Chyběl jsem ti?“

Ten človek vypadal ako mafián. Ležérne rozopnuté sako, trčiaci pupok a nohy tak rozvalené, že som sa skoro divila, že s ním tie oblekové nohavice ešte spolupracujú.
„To se nebojíte pracovat ve firmě plné chlapů, slečno?“
On na mňa žmurkol! Pokoj, dievča. Nemôže byť každý šéf dokonalý.
„Zvládla som absolvovať FEL, nevidím v tom problém.“ Milo som sa usmiala. Na hranici zorného poľa som zachytila hrôzu v personalistkiných očiach.
„A kdybychom vás vyslali někam na stavbu, nechodila byste nám tam v podpatkách a minisukni?“
„To skutočne nie.“
Personalistka sa odovzdane zadívala z okna.
„A nedáte si s námi panáka, slečno?“

„Deshay bas-sah-rah bas-sah-rah!“
„Sestra?“
Zvesila som ruky.
„Chápem, že abstinuješ, ale pochybujem, že tvoje vzývanie priláka Brucea k nám do kuchyne.“
Nakrčila som nos. „Mám ísť ja do Gothamu? Do hodiny ležím v pangejte. Ale možno máš pravdu. Bruce je mocný, neskrotný, odvážny a ušľachtilý. Budem statočná. Tým ho uchvátim.“
Sestra nasadila smutný výraz číslo sedem. „Čo ja a Loki?“
„Ty si ty. Lokimu to postačí. Ten chce hlavne vládu a pokiaľ budeš ochotná si kľaknúť...“
„A matke obstaráme Logana!“ Sestra ostentatívne odignorovala moju poznámku. „A budeme žiť nadosmrti šťastne a v smrteľnom nebezpečenstve!“
Mamka sa zamračila. “Čo ak mľaská?“

Doktor vystrčil hlavu z TARDIS. „Určite nechceš ísť?“
Usmiala som sa a pokrútila hlavou.
„Škoda. Tak, Zanthia Absolon, maj sa fantasticky!“
Vychutnala som si posledné záchvevy TARDIS-inej prítomnosti, a nabitá adrenalínom som vybehla štyri poschodia.
„Som doma!“ zvolala som do bytu.
„Někam si šla?“ Muž zodvihol oči od hokeja. „Proboha, co to máš na sobě za sajrajt?“
Preskúmala som svoje tričko, ešte stále zapatlané oranžovým slizom. „Žĺtok z vajca Slitheena. Trochu to...“
„No, hlavně nezasviň obejvák. A neruš, prosím, Pardubice vedou tři nula.“
Prevrátila som očami. Myslím, že zaleziem do sprchy a popremýšľam, prečo je energetik lepšia voľba než doktor.

Nevydržel to. Praštil ji.
„Aaaaaaaaaaaaau!“ Spike si ochromen bolestí sevřel spánky.
Buffy se nesportovně oplatila ránou do nosu.
„Jaúú! Jsi mrcha, víš to, lásko?“ Spike si osahal nos. Krvácel. „Nic jsem ti neudělal, držím se dál a ty mi zničíš oběd za těžce nakradené peníze!“ Pokynul k hromádce krevních pytlíků.
„Spikeu, jseš nechutnej.“ Buffy převrátila očima. „Právě sis olízl vlastní krev z nosu a já jsem tím vyčerpala můj denní limit znechucení.“
Spike na ni udělal obličej, rozkopl nejbližší náhrobní kámen a zmizel s vulgarizmem na rtech.
Buffy si otráveně odfrkla. „Ta nekousací dieta z něj dělá ještě většího ubožáka.“

„…záběr na O’Conella, jak mizí a olověné kruhy se rozplynou. Major Parterová padá se srdcervoucím pláčem na kolena a Teal‘t drží v náručí bezvědomého doktora Packstona.“
Martin Lloyd se zazubil na SG1. „Tak, co říkáte?“
Teal’c pozvedl obočí.
„Ty transportní kruhy jsou z naquadahu. Nerozplývají se, seskládají se na platformu pod terénem. A, popravdě, nikdo z nás - tedy nich - by takhle na smrt plukovníka nereagoval,“ zaprotestovala Carterová.
„Majore, to byste nevyronila ani slzičku?“ Jack se zašklebil.
„Možná jednu, pane.“
Jack se samolibě uvelebil v křesle. „Ale máte pravdu, je blbost, jak tam…“
Martin svěsil ramena. Tohle přece vůbec není pointou!

Buffy se dívala do zdi. Dělala to prakticky pořád. Poslední reakci projevila před dvěma měsíci.
Doktor Warner si povzdechl. Dnešní terapie neměla účinek.
„Hej, Williame, dodělej to tady,“ zavolal na asistenta. „Já musím na čtyřku.“
„Jasňačka, pane doktore!“ Asistent William umístil Buffy na postel. Připoutal jí kotníky i zápěstí. Jako umělec spokojený se svým dílem si ji prohlédl z dálky. Pak vyskočil na lůžko a nohama sevřel bezvládné tělo.
„Tak co holka, jak to chceš dneska?“ Přičichl jí k vlasům. „Žádný strach, já se o tebe postarám... ty moje spřízněná dušičko.“
Buffy se dívala do zdi. Dělala to prakticky pořád.

„Ty rohovinová revízia.“
„Ty zmacerovaná zornica.“
„Ty nordická nomenklatúra.“
„Ty papierový štrajkokaz!“
„Ty zmangľovaná mrľa!“
„Ty si zmangľovaná mrľa!“
„Nie. Nie som! Ty si! Ty, ty, ty!“
„Ja nie som žiadna zmangľovaná mrľa. Do ornitológie aj s tebou!“
„Tak si usmolená gradácia!“
„Nie som ani usmolená gradácia. Ale ty si zglajchšaltovaný stalaktit!“
„A ty si hrdzavý freón!“
„To je možné, ale ty si potom alergický rododendron.“
„Ja ti dám rododendron. Ty, jedna… punková nutria!“
„Mamíííííííí! Ona povedla, že som nutria!“
„Tak ale to by už stačilo mládež. Zhasnúť svetlá a šup do postele. A ten slovník mi radšej hneď vráť.“

************************************************************************
************** Kačička kačička********************************************
************ kačička kačička kač*******************************************
***** kačička kačička kačička kačička****************************************
*********** kačička kačička kačička*****************************************
****** kačička kačička kačička kač ******************************************
************ kačička kačička kač ************************* kač **************
********** kačička kačička kačička *********************** kačička ***********
******* kačička kačička kačička kačička **************** kačička kačička********
****** kačička kačička kačička kačička kačička ***** kačička kačička kačička******
***** kačička kačička kačička kačička kačička kachnička kačička kačička kačička****
******* kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička****
******** kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kač*******
********* kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička *********
*********** kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička kač***********
************* kačička kačička kačička kačička kačička kačička kačička ***********
**************** kačička kačička kačička kačička kačička kačička ***************
****************** kačička kačička kačička kačička kačička kač ****************
************************************************************************

Buffy krvácelo čelo. Příval zamilovaných chlapů, který ji narazil o beton, byl momentálně zažehnán trojicí krvežíznivých upírů.
Spike k ní poklekl a sundal košili. „Neboj, lásko, postarám se o tebe.“ Upoceným hadrem se jí pokusil vyčistit ránu.
„Na to zapomeň, peroxide!“ Angelus se přiřítil s výrazem nakopnutého býka, a Buffy zavalilo sto sedmdesát kilo polonahého upířího masa.
Drusila nad tou kopičkou ubohosti poklepávala nožkou.
„Jak si mohla?!“ čtyři páry pohledů se obrátili za hlasem Willow. Se sekerou v ruce se vynořila z noci. „Taková kudla do zad, Buffy! Xander je můj!“
Buffy dobrovolně třískla hlavou o zem. Pořád nejlepší narozeniny.

„Takže tady máme dalšího?“ Xander pozvedl obočí. „Co jen mají ti upíři pořád za problém?“ Ironie mu z hlasu přímo odkapávala.
„Řekl, že to bylo rande. A že to napětí mezi námi přece musím cítit. Nevím tedy, jaké napětí myslel on, ale to moje je způsobeno převážně nedostatkem dřeva v jeho těle.“ Buffy, pochodujíc kuchyní, shrábla obracečku a zaťala ji do krájecí desky. „Já bych ho nejraději…“
„To je paráda, Buffy. Zabila si kus nádobí,“ snažil se Xander zachránit situaci. „Teď se hlavně zkus uklidnit. Vsadím klidně celý Sunnydale a k tomu levé oko, že ho to do měsíce přejde.“

„…a stejně budeš žebrat, abych ti ublížila o trochu víc.“
Ve Williamu Krvavém by se jeden krve nedořezal.
„A víš, proč to neudělám?“ přistoupila ještě o kousek blíž. Teď už mezi nimi zůstaly pouze dvě vrstvy oblečení. Voněl nebezpečím.
„Protože je to špatné,“ vydechla.
Spike několikrát naprázdno otevřel pusu.
Když vycházela z Bronzu, dokonale si vychutnala zvuk tříštící se láhve, která ji za zády narazila o zeď. Venku se opřela do stínu a promnula si krk. Buffy měla šíleně zatuhlá záda, celé její tělo svědilo.
Nevybouřená přemožitelka. Tak tohle bude skutečně zábava.
Vykročila do noci.
Pořádně tě protáhnu, holka. Neboj.

Všechny poplošské národy, aniž by si toho byly samozřejmě vědomy, přispěly svou troškou do takříkajíc vesmírného mlýna. Snad až na národ Ness’tih-niců, který se zformoval, usídlil a následně byl vyhlazen Morem. Nezbývá nám než doufat, že jejich odkaz, ať už by byl jakýkoliv, by neměl pro Zeměplochu zásadní význam.
Náš příběh ovšem začal národem, bez kterého by dnes Zeměplocha nebyla tím čím je. Byl to národ velice vyspělý, sídlící na předměstí tehdejšího Ankh-Morporku. Tam se hrdému otci Pumličovi (pán u místní latríny intenzivně čůrá) narodil jeho první a naštěstí poslední syn mourovatá roztomilá aristokratická kočička ostražitě pozoruje lahodného ankhského šneka.

Sťa by potme, pomaličky a potichúčky Morena sa v diaľavy vytráca. Ja, malá - maličká, chúlim sa v perinách, páperie mi hladí dušu. Len za oknom inovať a ľad na rozlúčku pre potechu kvety maľujú. Muškáty, ako pery červené, s ľadovými kvetmi ladia. Kiežby mi, sťa tie muškáty, aj ľúbosť pod perinou kvitla. Prikvitne veru ona sem - tam. No ni nežný dotyk ruky toľko nezahreje, keď iba zo dva razy do nedele domov zavíta. Strach zviera mi vnútro a zvera pradúc v lone pazúrikmi zaháňa moje chmúry. Akože sa mám tmy sama nebáť? Veď ty si môj kúsok neba na zemi.

Tresk-tresk-tresk!
Spike, vytrhnutý zo spánku, sa zrútil z náhrobnej dosky. Dvere krypty sa rozleteli.
„Nenaučili ťa klopať, ženská?“ zašomral.
Buffy vkročila do šera – na tvári odhodlanie, v ruke kolík.
„Prišla si po ďalšiu porciu kvalitného mäsa?"
„Je koniec, William.“ Oceľová ruka preletela vzduchom, a než Spike zareagoval, preťala mu srdce ostrá bolesť.
Kryptou sa rozľahol výkrik.
Spike už cítil ako sa delí na čiastočky, ako sa mení na prach, ale bolesť v jeho srdci sa stupňovala...
Pozrel dolu na svoju hruď. Trčal z nej plastový kolík.
„Prečo?“ útrpne sa zadíval do milovaných očí.
Premožiteľka sa zaškľabila: „Prvý apríl!“

Harry si natiahol nohy pod lavicou a uvelebil sa na stoličke. Slohy mal veľmi rád, vždy pri nich mohol popustiť uzdu fantázii. Pani učiteľka obchádzala lavice a rozdávala zadania. Keď prišla k Harrymu, žiarivo sa na ňu usmial a zobral si to svoje.
Na papieri stálo napísané: „Čo by ste zmenili na svojich rodičoch?“
Harry sa zazubil ešte viac a začal písať.
„Keby moji rodičia žili, naučil by som ich čarovať. Potom by nepotrebovali auto a mohli by sa premiestniť kam by chceli. A naučil by som ich ako byť neviditeľníý, aby ich smrť nevidela keď by ich chcela nájsť…“

O polnoci nikto nedvíha telefón, že? Že?! Takže nevadí, keď si zavolám. Nikomu by to nemalo prekážať.
Ale George by sa mohol hnevať. Dosť pravdepodobne sa nahnevá. Ale možno, keď si to nikto nevšimne, tak sa nikto hnevať nebude.
Ale čo ak si to niekto všimne? Predsalen je dosť nápadný.
Nikto ma nevidí? OK. Nikto tu nie je.
Nechám ho zazvoniť len raz. Len na chvíľočku. Len také malé crrr.
Sakra, sakra, sakra! To je blbosť. A nelegálna blbosť. Ale lákavá! Aspoň raz!
OK. Idem na to! Slúchadlo k uchu, vytočím 2 ááá...
„Jack? Už zase sa snažíš vystrašiť prezidenta?“

Cleveland je vraj mesto ako každé iné. Teda, takmer. Má obchodné centrá, má svoje úrady a má školy. Je zvláštne, že to vždy vyjde práve na školu. Bolo by celkom vtipné, keby bola zase pod knižnicou. Ale to sa už asi nedozvie.
Buffy stála pred vchodom do vyľudnenej, zdevastovanej budovy Clevelandskej strednej a v pravačke si poťažkávala pána Špičku.
Z útrob sa vynoril prvý Turok-Han. Za ním sa z tieňov postupne prikrádali ďalší. Tento krát už aspoň nebude musieť bojovať sama. Zdvihla pána Špičku vysoko nad hlavu a spoza jej chrbta sa vyrútila armáda premožiteliek.
Bez Spikea to nebude ono.

"Miluji tě. Ty to víš."
Dum Dum
"Jsi ta nejúžasnější bytost, kterou jsem kdy potkal."
Dum Dum
"A jsem s tebou strašně šťastný."
Dum Dum, Dum Dum
"Uvědomuji si co všechno jsme si spolu naplánovali. A rád bych to s tebou i zažil."
Dum Dum
"Ale ona je maličký, křehký motýlek a ten před světem nikdo neochrání."
Dum Dum
"Pokud to neudělám já. "
Dum Dum.
"Ona mne potřebuje víc než ty."
Křup
"A já vím, že ty to beze mne zvládneš. Nebudu se ti omlouvat, vím, že by to stejně ničemu nepomohlo."
"Mlčíš. Víš co chci říct?"
"Ale áno. Utekaj."

Uprostred pastviny stálo majestátne lesknúce sa brnenie. Resemboolské deti naň rozjarene ukazovali prstom.
Obyvateľ brnenia si obzeral vlastnú ruku. Po chvíli unavene zvesil hlavu a zahľadel sa do trávy.
Tráva. Možno si iba pamätám aké to je stáť v tráve.
Je zelená. Je vlhká. Uvedomujem si to. Budem cítiť až mi začnú hrdzavieť navlhnuté chodidlá? A hovorí sa tomu chodidlá?
Môžem sa ešte považovať za živého, keď si viem dať vlastnú hlavu pod pazuchu? Je to zábava, ľudí to vystraší.
Ja som ale neumrel.
Chcel by som sa vidieť v zrkadle. Tak, ako ma stále vidí Ed. Ešte aspoň raz.

"Ty's to nikdy nezkoušel?" Dušan sa bavil na Honzov účet. "Ale ty víš jak to udělat, že?" otočil sa na mňa spýtavo.
"Premýšľam či som niekedy niekomu rozopínala podprsenku jednou rukou, ale myslím, že nie." Prevrátila som očami. Za pár minút malo začať cviko a pred dverami sa už zhromaždil celý zástup študentov.
"Hele, Honzo, koukej! Musíš si to takhle chytit mezi palec a ukazováček." Načiahol sa k môjmu svetru a profesionálnym grifom mi rozopol podprsenku.
"Ja ti ublížim."
"Můžu to zkusit?" pristúpil mi k chrbtu Honza.
Unikla som do bezpečia učebne.
Vraj ísť na FEL je skvelý nápad. Blbosť.

"Připravená, dívko?"
Skúšajúci na mňa vrhol Pohľad. Prikývla som, zhrabla svoj štvorstránkový výtvor na tému tyristory a sadla si oproti nemu. Tí predo mnou mali samé A-čka, B-čka, najhoršie D, nemalo by to dopadnúť zle.
Podala som skúšajúcemu papiere, ten ich spočítal a odložil.
"No, dívko, koukám, že toho ve vás moc není. Pevně věřím, že vás k obvodům nikdy nikdo nepustí."
Padla mi sánka.
"Ale aby se neřeklo, že jsem vyhodil všechny ženy v ročníku, dám vám to za E." Zasmial sa vlastnému vtipu.
Bez slova som akceptovala index a vyšla z kabinetu.
"Hlavu vzhůru. Alespoň tě netrápil dlouho."

Krajinou sa rozľahlo zúfalé vytie. Mladý vlkolak si nutne potreboval vyvetrať hlavu. Bežal lesom, mrštne sa vyhýbal prekážkam, občas z prebytku energie vyvalil strom. Nakoniec dobehol na vrchol kopca a zastavil sa nad kamenným previsom. S jazykom visiacim z tlamy sa prudko vydýchaval. Jeho dokonalá srsť sa leskla v slnečnom svite.
Toto bolo jeho najhoršie ráno. Toľko si toho odtrpel, toľko náreku, bolesti a odpierania. Celú svoju existenciu zasvätil jednej osobe a svorka sa na ňom bavila. Aby bol na smiech úplne všetkým „imprintol“ sa na novorodenca. Ale prečo, dopekla, musí prežiť zvyšok života s niekým, kto sa volá Renesmee?

„Hele, jak máte dlouhou technickou zprávu?“
Zdvihla som hlavu od papierov. „Vieš, že neviem?“ Prehrabala som sa mojou a Honzovou trojmesačnou prácou. „Sedemnásť strán.“
„Chá, my máme 39!“ Zazubil sa spolužiak a odkráčal do učebne. Vyplazila som za ním jazyk.
„Vůl.“ Honza ani nezdvihol hlavu. „Stejně to spráskal za tři dny.“
***
Sadli sme si naproti vyučujúcemu.
„Máte špatně formátování. Jako všichni ostatní.“ Zhodnotil.
Vytreštili sme oči. To ani neskomentuje technické riešenie? Výber káblov? Istenie?
„Ale dám vám za A, vy jste určitě šikovní. Alespoň vy si ho zasloužíte.“
S Honzom sme si vymenili pohľad. Tu vážne nemá zmysel sa snažiť.

Slnko je najvyššie nad obzorom. Tvár mám obrátenú priamo k nemu, oslepuje ma, ale jeho lúče sa mi rozlievajú po tvári.
Mám rada teplo.
Vlaky teraz jazdia len raz za hodinu, nástupište je vyľudnené. Snažím sa stáť v závetrí stĺpu, ale vietor sa do mňa opiera celou silou. Batikovaná červená sukňa mi pod jeho náporom plieska o členky, vlajúce vlasy sa mi lepia do tváre.
V ústach cmúľam tabličku čokolády. S čokoládou je každá chvíľa dokonalá. Takmer.
V diaľke sa zo stromu zdvihne kŕdeľ vrabcov vystrašený signalizáciou železničného prejazdu.
Je mi zima. Som strašne unavená. Dnes už to je naposledy.

BOZP je v laboratóriách akási tradícia, ktorú nikto neberie vážne. Ale keď vám príde pod ruku šéf bezpečnosti na ČVUT, príležitosť je treba využiť.
„Prosím vás, pán profesor, umrel už niekto u nás na FELe?“
Vyučujúci nadvihol jedno obočie.
„No, měli jsme tady dvě úmrtí. Jednoho dělníka rozmáčkli kontejnerem ve výtahu a jednoho pána rozsekala vrtule při vystupování z vrtulníku. Ale to už bylo hodně dávno.“
„To tu vážne nikoho nekopla elektrina? Žiaden zásah prúdom?“ Spýtala som sa prekvapene.
„Ale ano, slečno,“ pousmial sa. „Proto je taky v pravidlech stanoven zákaz nošení krátkých rukávů, vnášení lyží, mečů a pletacích jehlic.“

"JÁ NEZNÁM BOLEST, PŘESTO BOLESTNĚ VZPOMÍNÁM NA TY CHVÍLE. NEMÁM SRDCE A PŘI TOM SRDCERYVNĚ TOUŽÍM JEŠTĚ JEDNOU VÁS SPATŘIT. NEDÝCHÁM A I TAK MI NEVIDITELNÁ RUKA SVÍRÁ HRDLO.
VIDĚL JSEM VŠECHNY KONCE EXISTENCE A NAVŠTÍVIL JSEM ÚTROBY VESMÍRU. TEĎ SE ALE TOPÍM V HLUBINÁCH… MYSLÍM, ŽE TOMU ŘÍKAJÍ EMOCE. POCIŤUJI OBDIV VŮČI LIDEM, ŽE S TAKOVÝM BYTÍM JSOU SCHOPNI DOKONCE ŽÍT! JAKO KDYBY ČAS PŘESTALA PRACOVAT.
I KDYŽ JSEM VŽDY A VŠUDE, BEZ VÁS, DRAHÁ DÁMO, NEJSEM VŮBEC NIC."
Paní Zubatá si hřbetem vyhublé ruky utřela černou slzu stékající po tváři a vrátila dopis zpátky do obálky. Práce nepočká.

Draco nenávidel Valentýna. Vždy ho po ňom strašne boleli zuby. Posledných 5 rokov na škole mal vždy na celý február zásoby sladkostí, že ani nemusel chodiť do kuchyne pre zákusky.
Hneď ráno ho zobudila Pansy s balíkom čokoládových žabiek. Po nej sa objavila Afrodézia s obrovským marcipánovým srdcom a o chvíľu už stál vo dverách Crabbe sa jeho obvyklými domácimi punčovými mufinmi.
Tento rok mal ale chuť len na jednu sladkosť. Než bude musieť ísť na prvú hodinu môže sa ešte nikým nevidený chúliť pod perinou. Pod vankúšom zvieral obal od lízatka a lístok s odkazom „Pre môjho najsladšieho synčeka“.

Začalo to teplým vánkom; vial nečakane zo severu. Prvé správy o čomsi nezvyčajnom prichádzali z Holandska. Tulipány hnili - vtedy ešte vinili pestovateľov. Za pár dní sa z Islandu šírila správa, že geotermálne zdroje sú výkonnejšie než kedy predtým. Tak vysoké gejzíry vraj nikto ešte nevidel.
V ďalších dňoch nasledovalo nespočetné množstvo príbehov o ľuďoch, ktorí kvôli povodniam prišli o domovy. Ale mesiace a mesiace slnečných dní bez dažďa nepomáhali. Pôvodné korytá riek už nebolo možné identifikovať. Keď Rotterdam zmizol z povrchu, vedci začali viniť Golfský prúd. Ten však čoskoro zmizol tiež.
A do roka nastalo to, čomu hovoríme Vodný svet.

Smrť nutně potřeboval dovolenou. Ta kulatá planeta měla být plná života, ale asi byl na špatném místě nebo ve špatném čase. Když uviděl to H na střeše, čekal hostinec nebo hospodu. Tohle místo však bylo plné nemocných a umírajících.
Zastavil se u jednoho obzvláště chroptícího staříka. Trčeli z něho podivné hadičky.
„HELE, HOLOMKU, CO SE MI PLETEŠ DO PRÁCE?“ ozval se za ním hlas jako hejno havranů oškubávajících maso z mršiny.
Smrť se otočil a spatřil jedinečnou dámu. Galaxie v jeho očních důlkách zazářili a kdyby mohl, usmál by se ještě víc.
„ DOBRÝ DEN. JÁ JSEM SMRŤ. MOC MĚ TĚŠÍ.“

Úmysel bol nevinný, chcela som sa páčiť. Aby si uvedomili, že som dievča, a že sa nebojím to ukázať.
A malo to úspech. Cez deň som na sebe cítila Toľko pohľadov.
Ale po ceste zo školy začal skutočný horor. Praha... V Prahe sa nie je kam schovať.
Všadeprítomný prudký vietor mi ošľahával tvár. Z jednej ruky sa mi snažil vytrhnúť tašku, v tej druhej som ledva držala kelímok s horúcou čokoládou.
A v metre prišlo na najhoršie. Bezmocne som sa prizerala ako prúd vzduchu pritlačený prichádzajúcim vlakom ukazuje okolostojacim až priveľkú časť mojej spodnej bielizne.
Minisukňu do mesta nikdy viac.

December 2009
Zachumlala som sa do kabáta. Prednáška z Pravdepodobnosti a štatistiky začala pred chvíľou a už teraz som nenávidela centrálnu limitnú vetu. Vytiahla som papier, nadpísla naň PSTp12 a začala som kresliť.
Vedľa mňa si prisadol vysoký blondiak. Chvíľu so záujmom pozoroval prednášajúceho, potom presunul pozornosť na moje poznámky.
„Hezký koťátko,“ zašepkal.
Rozhrnula som papiere s jedenástimi ďalšími. „Kujem.“
Prelistoval svoj zošit a ukázal mi jedenásť fantasticky prepracovaných lokomotív.
„Honza.“ Natiahol ruku.
„Mne hovoria Pískle.“
Apríl 2013
„Je ti jasné, že ten drabble není tak úplně podle skutečnosti?“
„Detailista.“ Ňufla som Honzu do ramena.
Ešteže štatistika je taká nuda.

"Minisukně a korzet? Si děláš srandu? Do téhle školy?" Dušan na mňa neveriacky civel.
"A dnes som sa aj nalíčila, heč!" pokúsila som sa o výraz Shrekovho kocúra a Dušan nado mnou len pokrútil hlavou.
Cez prestávku sme obvykle stíhali burger z bufetu na vedľajšej fakulte. Dnes sa chodbou spod mojich nôh s dvojnásobnou frekvenciou Dušanových krokov rozliehalo klepanie podpätkov.
"Všichni ti čuměj do výstřihu." podotkol.
"Ja viem."
"A na zadek."
"Ty tiež, netvár sa že nie."
Obzrela som sa cez rameno na chodbu plnú študentov. Všetci svorne obrátili hlavy k notebookom. Raz za čas si môžem užiť svoju jedinečnosť.