Moje články

„Teto? Tétó?!“ huláká Jitčin už tříletý synovec, momentálně visící z houpačky hlavou dolů.
„Ano, Péťo? Copak bys chtěl?“
„A proč nebydlíš tady s náma?“
„Protože já jsem doma u sebe, v Rubovce.“
„A to tam bydlíš úplně, ale úplně sama? A nestejská se ti po mámě nebo po tátovi?“
„Jenom občas. Ale žije tam se mnou spousta zvířátek, víš? Tak na stesk nemám čas.“
„Hmm. To mně by se po mámě teda stejskalo!“ v zamyšlení nakrčí čelo. Vzápětí spadne z houpačky rovnou na nos. „Au! Mamí!“
První záblesky rozumu se už objevují, prolétne Jitce hlavou, ale pudu sebezáchovy zatím ne.

Jana si ještě pamatuje, jak ji maminka a objala kolem ramen a zašeptala jí do vlasů: „Podívej se nahoru.“
A ona se podívala. Najednou už neviděla to děsivé nic jako předtím. Vysoko nad její hlavou, tam, kde doma byly mraky, se modrala lesklá hladina. Nad ní, v nekonečném nebeském oceánu, plavaly stovky, tisíce drobounkých pestrobarevných rybek a všechny slabounce světélkovaly jako hvězdy těsně před svítáním. Proplétaly se lesem žlutých a oranžových chaluh a občas některá z nich vyskočila pod hladinu. Jana zalapala po dechu. Na chvíli se jí zdálo, že je v říši mrtvých. Ale tohle… to vůbec nebylo málo.

Jana si ještě pamatuje svou první návštěvu v Rubové zemi. Bylo jí sedm a moc si přála ji vidět na vlastní oči. Nakonec tam šla s maminkou. Zrovna vrcholilo jaro, příkopy podél cest se strakatily záplavou pestrobarevných květin. Potom došly až na hranice Rubovky. Maminka jí znovu připomněla, jak se má chovat, chytly se za ruce a běžely...

Jana si ještě pamatuje bezbřehou hrůzu, kterou pocítila při své první návštěvě Rubové země. Doma vrcholilo jaro, všechno kvetlo, hmyz bzučel a ptáci zpívali. Tady bylo ticho a bílo. Nikde žádná květina, včela, sýkorka. Přitiskla se k mámě a zoufale se rozplakala...

25. den měsíce klíčení
Vše zůstává při starém. Oryza klíčí stejně jako loni touhle dobou, snad bude dobrá úroda. Slepice snášejí méně než obvykle. Kocour se pokusil vlézt do hrnce, kde se vařilo uzené. Naštěstí jsem ho chytila dřív, než stoupl na rozpálený tál kamen. Včera kolem projížděli kupci. Spěchali. Král prý pořádá slavnosti u příležitosti narození dcery a oni vezou látky a šperky. Zjistila jsem, že několik zavařenin, které jsem dostala od Jany, zplesnivělo. Musela jsem je vyhodit. Ráno se tu stavil Marek. Zvou mě s Janou na zítra na večeři. Jsem ráda, občas si tady připadám strašlivě sama.

Když jí bylo pět a poprvé sem směla vstoupit. Když jí bylo sedm a poprvé sem mohla jít sama. Když jí bylo třináct a poprvé tu strávila noc. Když jí bylo sedmnáct a s konečnou platností se tu rozhodla zůstat. Když jí bylo dvacet a v rukou držela vytoužené povolení. Když jí bylo jednadvacet a měla tu postavený dům. Když poprvé zasela oryzu. Když vlastníma rukama postavila kurník a nastěhovala slepice. Když si ji při jedné z krátkých návštěv u sestry přisvojil toulavý zrzavý kocour a nastěhoval se sem k ní. Kdy si vlastně tuhle zemi tak strašně moc zamilovala?

Stojí na samé hranici Rubové země. Ještě krok a prošla by vnitřní sítí. Ona ho ale neudělá. Fascinovaně přejíždí prsty po povrchu vodní stěny a snaží se nahmátnout... něco. Síť ještě nikdy nikdo neviděl, necítil, nevnímal. Jméno jí dali první obchodníci, kteří si Rubovou zemí zkracovali dlouhou cestu od moře k hlavnímu městu. Kdysi dávno sem přijeli učenci, poslal je sám král, aby síť našli a prozkoumali. Odjeli s nepořízenou. Jitka soustředěně přivírá oči. Že by? Ale ne, to jen příliš zatlačila a špičkami prstů se dostala skrz. Povzdychne si. Další neúspěch – ale jednou, jednou tu skutečnou magickou hranici najde!

Sedí u stolu, před sebou otevřenou účetní knihu. Počítá, ale pořád se nemůže dopočítat. V kamnech tiše praská. Obrovský zrzavý kocour vstane ze svého pelechu a zvolna přejde k ní. Jitka zívne, zadívá se z okna. Je už úplná tma, však slepice zavírala nejméně před hodinou. Znovu se skloní nad svou prací. Položky a čísla jí tančí před očima: cihly... 5 slepic... dřevo na stavbu... 1 kohout... dřevo do kamen... mouka... zaplatit daně! Podrážděně zamručí a rázně knihu zaklapne. Však zítra je taky den. Jen, co oheň dohoří, půjde spát. Kocour jí drkne do ruky: Nemysli, radši si všímej mě!

„A co ty, Jituško, jestlipak už myslíš na vdavky?“
„Kdepak, tetičko, jenom na kurník. Chci začít chovat slepice.“
„No jen se nedělej, však já vím, jak ti tam musí být samotné smutno. Zkusila sis to, ale málo platné, doma je doma. A kdybys tu pořád nelítala v kalhotách jako kluk, měla bys na každém prstě ženichů deset. Jen se holt nebát trochu namalovat, hezky se ustrojit a zaplést si vlasy... Však se podívej na Janinku, jak v manželství celá rozkvetla!“
„Já ale nepotřebuju ženicha, teta. Já potřebuju postavit ten kurník a k němu výběh. A sehnat pár nosnic a kohouta.“

„A jak jsi k těm semenům vlastně přišel?“
Marek se samolibě ušklíbne, zhluboka se napije piva a začne vyprávět: „Plavili jsme se pro zboží jako obvykle, jenže bouře nás zanesla mnohem dál, než jsme chtěli. Trvala tři dny a připravila nás o dvě lodě. Isabelle se zlomil stěžeň a Vincenc najel na skálu. Pak se konečně utišila. Jenomže my nevěděli, kam nás zanesla. Nakonec kapitán určil kurs směrem, kde mělo být pobřeží. A bylo! Dopluli jsme do obchodního přístavu, ale daleko víc na sever, do jiné země. Místo látek jsme nakoupili spoustu koření a já tam navíc objevil tuhletu orysu.“

„Už vážně nevím, co s tím. Zkoušela jsem snad všechno – jenže ty kytky buď nevzešly vůbec, nebo uhnily. Přece nemůžu být závislá na tom, co mi dovezete!“ hudruje Jitka. Její sestra neurčitě zahučí. Jitka se na ni podívá a změní téma: „Co vůbec Marek? Jak se těší na mrně?“
„Moc. Pořád vymýšlí, co by pro něj vyrobil," usmívá se Jana. „Ale já málem zapomněla! Něco ti přivezl. Oryza se tomu říká. Za mořem je to prý běžné jako tady pšenice. Pěstuje se ve vodě. Jen to budeš muset probrat, leží to tu skoro měsíc a dali se do toho mravenci.“

Unaveně dosedne na zem. Chlapi ze vsi, kteří jí měli chodit pomáhat se stavbou domu, odešli už skoro před hodinou, ale ona se zastavila až teď. Chce se jí strašně, strašně spát – ale celý den nejedla, a když se nenavečeří, bude jí zítra špatně. Navíc je celá zpocená, měla by se aspoň trochu opláchnout. Jenomže jak? Jediná opravdová voda nad hlavou a mýt se tou dovezenou je přeci škoda. Leda že by... Ostrou lopatkou vydloubne kus mraku. Pak vyklouzne ze šatů a použije ho namísto žínky. Voda je příjemně studená a Jitku napadne, že by se možná dala i pít.

Ospale zazírá na nepromokavou plachtu nad svou hlavou. Několik vteřin jí trvá, než se zorientuje. Její první ráno na místě, kde by většina lidí nenocovala ani za nic. I obchodníci, kteří tudy pravidelně jezdí, tu prý vždycky spí jen na půl oka. Zatímco ona...

Ukrojí si kus chleba a k němu trochu sýra. Pak po čtyřech vyleze z provizorního stanu a rozhlédne se okolo. Vítá ji bílé nic, do něhož se před dobrými patnácti lety neodvolatelně zamilovala. Sedá si na zem a zakusuje se do snídaně. Čeká ji spousta práce, ale právě teď se chce alespoň malou chvíli jen kochat.

Vchází do budovy radnice. Pod paží nese štos papírů, velmi důležitých úředních lejster. Zamíří k té správné přepážce. Za poslední půlrok už nejmíň posté. Jenomže jinak to nejde. Když nevrlý úředník přebere a probere všechny dokumenty – trvá to půl hodiny dohadů o (ne)čitelnosti jejího písma – doporučí jí, ať přijde za týden. To už by měli mít povolení vyřízené.

Za týden se dozví, že vyplnila špatně kolonku A-36Q12-BIF-56. Na opravu má třicet dní. Nejdřív neví, jestli se smát, nebo plakat. Nakonec tu zatracenou kolonku prostě opraví a příslušný dokument znovu odevzdá. A za dalších čtrnáct dní ono vytoužené povolení konečně obdrží.

Marek zvolna prochází po tržišti. Sem tam se zastaví u některého ze stánků, prohodí pár slov s prodejcem nebo se skloní nad vystaveným zbožím; pak ale zase pokračuje dál. Hledá dárek. Něco speciálního, skvělého, úžasného, jedinečného a bezvadného. Něco pro Janu k jejich svatbě. Nakonec skončí u starého řezbáře. Obhlíží vyřezávané sošky vyvedené do nejmenších detailů. Že by?
„Tak copak to bude?“ usmívá se muž přátelsky.
„Dárek pro nevěstu, budu se ženit,“ zabručí v odpověď.
„Mno, a u provazníka, támdle naproti ste byl, mladej pane? Jak se tak na vás koukám, esli vona by pro vás ta smyčka nebyla lepší...“

„Ukěvolč ďokšen a ďub ubud an ukívreč! Icomen idjedo! Edej varten!“ mumlala soustředěně stará čarodějka provozující svou živnost na trzích po celém kraji. Jitka, která stála u vedlejšího stánku, si potichu odfrkla. Pěkná ježibaba, pomyslela si, zamumlá pár slov pozpátku a má vyděláno. Všichni jí to věří. Jako by zapomněli, jak to s magií je. Že se nedá nijak ovládat, zrovna jako... Chlap, kterého čarodějka léčila, mocně kýchl. Jako kýchnutí. Jenom se neobjevuje při každém nachlazení, ale jenom občas. U někoho jednou za život, u jiného třeba třikrát do roka – a u dalšího nikdy. Ale kdo to může dopředu odhadnout?

Jana se zastavila u dveří a zdvihla zpod nich list papíru. Začaly se tu objevovat nedávno a staly se pro sestry zdrojem zábavy. Jitka, která právě zapalovala v kamnech, si stoupla a vyšla jí vstříc.
„Tak ukaž, co tentokrát?“ nakukovala jí přes rameno.
„Tahle část je dobrá, poslouchej:
‚Tvoje krása je jak nebe,
když ťe vidím, tak mně zebe!!!!
Dopisuju štvrtou ztrófu...‘“
„Já v tom slyším katastrofu!“ doplnila zvesela Jitka. „Možná bys svému ctiteli měla poslat odpověď – něco jako ‚Mám snoubence zlého námořníka!‘“
„No vidíš, Marek,“ chytla se za hlavu Jana, „vždyť já pro něj ještě nemám dárek k narozeninám!“

„Beztak tam chceš odejít jen proto, abys nemusela vést podnik! Pivo natočit neumíš a cestou ke stolu ho třikrát vyleješ. To si radši utečeš, viď?“ šklíbí se vesele Jana. Je pozdě večer, hostinec už má zavřeno a zbývá tu jen poklidit. „To koště mi radši nech, div, že ho nedržíš obráceně. Běž radši srovnat polena do kamen, to snad svedeš.“
„No počkej, však já ti ukážu,“ nafoukne se Jitka. „Dej sem ten smeták! A běž si, když jsi tak chytrá! Já to tu už zvládnu sama.“
„Praskni, bublino,“ směje se její sestra. „Ale když na tom trváš, tak dobrou noc!“

„Vždyť je to nebezpečné! Stačí jeden krok vedle a skončíte na druhé straně světa! A jak se pak dostanete zpátky, he? To za mých časů nebývalo. Tehdy tam jezdili jen obchodníci, a i ti vždycky jenom ve skupině, aby se jim něco nestalo. A platili si průvodce. Víte vůbec, na jaké peníze to přišlo? A dneska?! Žádná úcta, nic! Hlavně, že máte dobrodružství a zábavu! To jediné vás zajímá! ...vždyť vy tam snad za chvíli budete chtít i bydlet!“ skončil svou litanii dědeček. Jitka, hrající si na podlaze s dřevěným koníkem, prudce zdvihla hlavu a v očích jí nadšeně zablesklo.

„Proč je voda nahoře a mraky dole? Co je to ta vnější a vnitřní síť? A proč jsem žádnou neviděla? A proč jsem suchá, i když jsme běžely vodou?“
„Voda a mraky jsou naopak kvůli vnitřní síti. Po té teď chodíme. Kde je silná, unesou i naložený vůz. Ale kde je slabší, neunesly by ani tebe. Propadla bys rovnýma nohama do spodní části vnější sítě. Ta udržuje Rubovku oddělenou od zbytku světa. Její spodní část je hluboko pod námi. Když se do ní propadneš, přemístí tě někam daleko. Sítě jsi neviděla, protože jsou magické. A proč jsme suché, to nevím.“

„Skloníš hlavu a rozběhneš se, jak nejrychleji můžeš. Těsně před tím, než projdeš vnější sítí, musíš zadržet dech a zavřít oči. Že jsi ve vodě, si ani nevšimneš, pak ještě skrz vnitřní síť – a jsi tam,“ zopakovala Jana. „A nezapomeň se mě pořád držet za ruku!“ Její mladší sestra Jitka, která dnes slavila páté narozeniny a cestu do Rubové země dostala jako dárek, důležitě přikývla. Vždyť už přece není malá!

Proti vodní zdi se rozeběhla přesně podle pokynů – po hlavě a bezhlavě. Než se na druhé straně zastavila, uběhla setrvačností ještě několik kroků. Pak se rozhlédla okolo a okouzleně vydechla.

Hledat ztracenou ovci v bažinách je nebezpečná práce. Hledat ztracenou ovci v bažinách z vodní páry je navíc mimořádně namáhavé. Jednak se bílá vlna (ne, tady si ji opravdu neumaže) v bílých mracích ztratí jako nic, jednak se tu zvuk nese tak dobře, že bečení je slyšet na míle daleko.
Na druhou stranu – chybný krok neznamená smrt. Jen bleskurychlý přesun někam jinam. Do vzdáleného města. Nebo na opuštěný ostrov. Občas i do vlastní postele.
Takže když se mi ji nakonec podařilo najít a bezpečně se s ní vrátit domů, ani mi nevadilo, že v prvotním návalu hladu sežrala proutěné křeslo.