Moje články

Mairam: Hon a štvanice
Rya: Troubení pohlcené tichem
Aveva: Polnice volá a jeho zlé dvojče Popelnice volá
Esclarte: Slavnostní návrat
ef77: Páteční večer
Tajiš: Děsivé tajemství
Birute: Nej kámoši
strigga: Přej si a bude ti dáno
Aldarion: Per galeam tuba conticescit.
Danae: Komplementární k životu
Peggy Tail: Opilá návštěva

Trvalo to dlouho. Vystudoval svobodná umění a geografii na univerzitě, vrátil se domů a začal učit. Nikdy se nepřestal zajímat o teorii sítí. Tisíckrát chyboval, tisíckrát sáhl do prázdna. Teprve po letech si vzpomněl na dávná Prokůpkova slova. Mohlo to být opravdu tak jednoduché? První měření vypadala nadějně. Přesto strávil více než dva roky pokusy a výpočty, než za pomoci přátel vydal útlý svazek De theoria retia in nova prospectu. Vzorec, který použil a který přijelo ověřit několik skupin učenců z královské univerzity, byl neskutečně složitý. Své žáky však po Prokůpkově vzoru učil, že vnitřní síť má tvar pecnu chleba.

„Už jste to slyšeli?“ Vtrhl Martin do hospody. „Král umřel!“
„No to snad– Víš to určitě?“
„Určitě. Stavoval se v pekárně hlásatel. Docela mě překvapuje, že ještě nebyl tady.“
„Do hospod chodí vždycky až večer, musejí zapíjet. Jestli žal, nebo radost, už bývá vedlejší,“ zašklíbil se hostinský. „Co se mu stalo?“
„Večer šel zdravý spát, ráno už se nevzbudil. A nekoukej tak překvapeně, vždyť ten seděl na trůně, už když jsme se s Josefínkou brali.“
„Vyhlašují smutek?“
„Samozřejmě. A pohřeb bude za tři týdny.“
„Na korunovaci si ještě počkáme, ale stejně by mě zajímalo, kdo...“
„Princezna Alexandra, samozřejmě. Kdo jiný?“

Většina bývalých žáků se k ní nadšeně hlásila, kdykoli se potkali. Její třídy výrazně zvyšovaly průměrný počet žáků, pokračujících ve studiu i po skončení povinné docházky. Nejednou se stalo, že se do města přistěhovala rodina s dětmi těsně předškolního věku: ‚kdybyste věděla, paní Josefíno, jaká byla u nás škola; a známí říkali, ať jdeme sem, že tady se nemusíme bát poslat děti do školy‘. Letošní poslední ročník ji ovšem dokázal překvapit jako žádný před ním. V poslední den školy od nich dostala obrovskou kytici. Nejbližší květiny přitom rostly víc než dvě míle daleko. Jak brzo museli vstávat, aby to stihli?!

Dovolí-li zdraví, tak ještě pořád ve škole. Učící, obklopená spoustou dětí a s Martinem čekajícím každý den ve dveřích pekárny. Nebo možná, a je to v mém věku snad i pravděpodobnější, pohřbená na malém hřbitově těsně za hranicemi Rubovky.
***
V hlavním městě, studující na univerzitě teorii magie a geografii. Snad přesvědčím Prokůpka, aby jel taky, bez něj by to byla nuda.
***
Nejspíš doma, pomáhající otci v dílně, obklopený rodinou a přáteli. Škoda, že Janek bude nejspíš někde za horami, táhne ho to k dalšímu studiu a Rubovka je mu malá...
***
V hospodě. Kde jinde byste asi tak chtěli hledat hostinského?

„Krychle, koule, kvádr, jehlan, kužel, čtyřstěn, válec, nekonvexní potvora,“ přeříkává si pro sebe Janek, zatímco jmenované útvary črtá na zeď. Jeden z nich – nebo možná kříženec několika – by měl být oním dlouho hledaným řešením. Vnější síť přece musí mít nějaký alespoň trochu stálý, měřitelný tvar. Jen přijít na to, které vzorečky jak poskládat dohromady.
Prokůpek sedí na vychladlé kovadlině, houpe nohama a tiše se ušklíbá: „Zkusil jsi už: pecen chleba, domeček, korbel, povoz, lopuch nebo krávu?“ Jen tak tak se vyhne letícímu uhlíku. „Proč se hned vztekáš, prosím tě? Je někde psáno, že síť nesmí být nohatá, rohatá a strakatá?“

„A to bude pro dnešek všechno,“ ukončuje Josefína svou obvyklou formulkou výuku. Vzápětí se celá třída rozpohybuje uklízením, zastrkováním židliček a bujným úprkem směr domov. Oblíbená učitelka, nebo ne – oběd a volné odpoledne jsou silné lákadlo. Josefína se jen pousměje, když k ní otevřeným oknem dolétne Jestli do mě ještě jednou strčíš... dovršené výbuchem smíchu. Janek a Prokůpek, odhaduje podle hlasů. Kdo jiný by taky dělal takový randál...
Balí si věci a myslí na své žáky, současné i minulé. Odchody ze školy jsou stále stejné, třídu za třídou, generaci za generací. Ale každé dítě je úplně jiné. Třeba malá Alenka...

Několik let po Velkém suchu, přišlo do kraje horké léto. Slunce svítilo každičký den a krajina zmírala. Občas přišla bouřka a hluboké studny nevysychaly, ale divoká zvěř přesto žíznila, rostliny usychaly.
Tak uschnul, tam kde křižovatku tří cest stíní prastarý dub, i jeden veliký lopuch. Před tím však dozrálo na něm mnoho ježatých plodů. Většina jen z mateřské rostliny sklouzla a darmo na zemi uvadla. Jeden byl jiný. Skulil se na cestičku a poledním vedrem se kutálel pryč. Večer zafoukal vítr. Pomohl malému ježku dostat se až k hranicím Rubové země. Tam pocítila semínka vláhu, zapustila kořínky a zazelenala se.

To jsme my, synové, dcery slavných plavců? To jsme my, vnukové, vnučky nejlepších loďařů, co kdy chodili po tomto světě? Kde jsou ty lodě? Kde velké dědictví po předcích?
Jak malé dítě se drží jen matčiných sukní, za ně se skrývá a cizího bojí se i pozdravit, tak schovali jsme se do našich přístavů. Již patnáctý rok běží od strašlivé té noci, kdy loděnice naše a s nimi největší přístav schvátil obrovský požár.
Když byl popel ještě žhavý, každý z vás se hotovil k dílu! Domy všecky stály do tří let; a krásnější než prve! Však loď – jste nepostavili žádnou!

„Vnitřní a vnější síť jsou od sebe vzdáleny přibližně dvě stopy, a to až asi do výšky značně vzrostlého stromu. Poté se od sebe vzdalují. Prostor mezi nimi vyplňují vody Nebeského oceánu. Tyto jsou slané a držené na nebi neznámými přírodními či magickými silami.
Oproti tomu Mračné mokřiny jsou z více než devadesáti procent tvořeny sladkou vodou. Skutečnost, že zde přesto lze stavět domy je připisována především vlivu přirozené magie. Podobné jevy byly zaznamenány i u dalších magických anomálií.
Voda z Mračných mokřin vzlíná do Nebeského oceánu. Jde o nesmírně pozvolný, tichý proces, jehož příčiny a průběh nebyly dosud prozkoumány.“

„Pánové, co myslíte, že náš Ferda zase vyvádí?“ zahlaholil krejčí a měl přitom na mysli svého souseda, ševce Ferdinanda.
„U mě si objednal nové kování na truhlu,“ zavrčel kovář Jan. „A nechce platit.“
„Mně před pár dovezl tři pytle ječmene na slad. Už je zralý, jen začít vařit pivo, ale ten mizera nezaplatí a nezaplatí!“
„Všecko to nejspíš bude mít pro dceru na svatbu a věno. Po mně chce pět tuctů koláčů. Ale platit má až za měsíc, až bude upečeno.“
„Takže pánové,“ zablýsklo se v očích Janovi, „hlavně mu nic nevydat. Dokud nezaplatí, nebo dokud Boženka neoslaví žebráckou veselku.“

Bílá ovce stojí na trhu 30 ruů, černá ještě o pětinu víc. Dvě černé vrány stojí polovinu ceny černé ovce a stejně jako jedna bílá vrána. Jedna slepice se prodává za dva ruy, kohout jedenapůlkrát dráž. Cena dobrého kolovratu je o pět ruů nižší než cena bílé vrány.
Sedlák na trhu prodal dvě černé ovce, pět slepic a jednoho kohouta. Své ženě koupil kolovrat a dceři bílou vránu. Přitom z klece omylem vypustil tři černé vrány a musel je rovněž zaplatit. Jestliže ráno na trh přišel se čtyřmi ruy, může si dovolit koupit jednu bílou ovci? Kolik ruů mu zbude?

Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Člověk? Nic. Nic. Nic. Skupinka učenců. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Kupecká karavana. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Velká skupina učenců. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Královský osel posel. Nic. Nic. Kupecká karavana. Nic. Kupecká karavana. Nic. Kupecká karavana. Kupecká karavana. Kupecká karavana. Nic. Nic. Nic. Výletník. Nic. Výletník s výletnicí. Nic. Nic. Nic. Malá holka. Malá holka podruhé. Malá holka potřetí. Už-ne-tak-malá holka počtvrté. Popáté. Teď-už-velká holka. Slepice. Kocour. Ovce. Pes. Oryza.
Už nikdy nic.

On – čtvrté dítě ze sedmi, třetí syn. Pekařské řemeslo zdědil po otci, dědovi, pradědovi. Získal jen základní vzdělání, a ani z něj si nepamatoval o moc víc než základní počty. Když dospěl, opustil rodný dům a vydal se do Rubové země ke strýci na zkušenou.

Ona – jediná dcera jednoho z nejslavnějších učenců v zemi. Otec ji naučil všechno, co sám znal. Mohla jít v jeho stopách, učit na univerzitě. Když dospěla, odešla do Rubové země zkoumat teorii sítí.
***
Nebyly všechny dny krásné. Neshodli se vždycky ve všem. Ale milovat se nepřestali. Ani když jim věk postříbřil vlasy a zvrásnil tváře.

Janek zamyšleně zírá na stěnu kovárny. Nepravidelný tvar sítí – to by mohlo být řešení. Nebo alespoň první část řešení. Včera se snažil namalovat mapku a šlo to mnohem lépe než dřív. Vnější síť teď, když přestal lpět na matematické dokonalosti, na papír přenesl skoro bez námahy. Znovu zkontroloval všechny známé údaje – a došlo mu, že z ptačí perspektivy bude Rubovka vypadat asi jako podivný kříženec obdélníku a elipsy. Seděly vzdálenosti, rozloha, prostě všechno. Jednu část mohl odškrtnout. Jenomže Rubovka nevyrostla jen do šířky a délky, ale také do výšky. A to bylo horší. Proslulý tvar vajíčka prostě nemohl být správný.

Latentně magicky nadáni jsou:

A) všichni obyvatelé
B) všechny ženy
C) všichni muži
D) pouze úzká skupinka vyvolených

Toto magické nadání se může projevit v případě:

A) velmi silných pozitivních emocí
B) velmi silných negativních emocí
C) významného pocitu ohrožení života
D) ve všech těchto případech

K projevu magického nadání dochází statisticky:

A) u méně než 0,5 procenta nositelů
B) u méně než 5 procent nositelů
C) u méně než 50 procent nositelů
D) u více než 50 procent nositelů

Rubová země jakožto magicky významné místo pravděpodobnost projevů magického nadaní:

A) snižuje
B) zvyšuje
C) míru ovlivnění nelze určit

„Nic nesedí, žádné tvary neodpovídají skutečnosti! Dvě vajíčka, stejně jako vajíčko a miska prostě nemůžou fungovat... Nemůžou! Učíme se hloupost, to se klidně vsadím! Ale jaké jsou, u všech rovných podkov, ty správné tvary?! Když zkouším vzít známé rozměry a dosadit je do vzorečků, tak mi vždycky alespoň jedna proměnná vyjde záporně. Z přísně vědeckého hlediska žijeme v minusově širokém prostoru!“ prskal vztekle Janek.
„A vážně musí mít sítě pevný tvar?“ zeptal se ho mírně Prokůpek. „Víš, jestli se nemůžou třeba měnit. Jenom maličko, ale pořád. Nebo být nějak divně zprohýbané, takže je vzorečkem nemůžeš popsat.“
Janek mlčky vytřeštil oči.

Košíkář Francek se Josefíně nabídl, že vezme všechny prvňáčky a druháčky s sebou na výroční trh. Pro většinu z nich je to první cesta mimo Rubovku v životě! Jedou na dvou vozech, zapasovaní mezi košíky. Najednou zrychlí a vzápětí proletí vodní hradbou do jiného světa. Barevného, hlasitého, voňavého. Děti seskakují z vozů, sbírají kamínky nebo voní k mateřídoušce.
„A paní učitelko, co to tady tak pěkně píská?“
„To je kos, zpívá, protože je námluvách.“
„A proč teď přestal?“
„Podívej, tamhle má konkurenta. Musí do boje, na písně nemá kdy.“
„Ale neublíží si, že ne?“
„Neboj, nejvýš si trochu pocuchají pírka.“

A tehdy gſme przybyli do toho krage gez lezj w okolj te zemie a vbytowawſſe ſe w gednom hoſtincy na druhy den wydali gſme ſe do te zemie. Tam widieli gſme diwy newjdane kterak woda ze zemie ke nebeſom ſtaupala a tam ſe w maſu ſpogowala a co gmeno bylo gj od naſ dano Okean nebeſky. (…) Tam gſme pak zmierzili ze zwniegſſku cos zem tu drzj a to ma twar wageczne ſkorzapky awſſak zewnitrz cos gineho zas a to nemá twar wageczne ſkorzapky. Geſt menſſj nez wiec prwa a podobno geſt ſnad mjſe neb taljrzi hlubokemu gez na ſtol ſtawjwagj.

Každý ví, že v Rubové zemi nejde pěstovat skoro nic. Rostliny musejí zapustit kořeny v hmotě tvořené z velké části vodou a z takřka nulové části živinami, což jim růst značně ztěžuje. Jednou z mála výjimek je oryza, podivná zámořská obdoba pšenice přivezená sem v době prvního osidlování (asi před 350 lety).

Málokdo ví, kolik desítek a stovek pokusů s desítkami a stovkami druhů bylin, keřů a stromů před přivezením oryzy Jitka provedla (ačkoli použité rostliny by rozhodně trvaly na slovu „spáchala“). Z umořených rostlin lze namátkou jmenovat například uhnilé mučenky, zplesnivělý rybíz nebo mrkev, která ze semen ani nevzešla.

„Tak jak bylo ve škole? Nezlobilas?“ vítá ji už ve dveřích Martin. Josefína mu vtiskne polibek na tvář: „Taky tě ráda vidím.“ Rituál starý už padesát let neomrzel ani jednoho z nich. On se pak vrací do pekárny, ona odloží brašnu s neopravenými pracemi žáků a jde se pozdravit s kočkami. Skrz zeď k ní dolétají útržky hovorů z pekárny.
„Takže dvacet housek?“
„A tři koláče.“
„Dobrý den, je tu už prosím paní učitelka? My bychom –“
„Dveřmi dozadu a doprava, kluci. Někde tam bude.“
„Tak mladí, a už ti brousí za manželkou!“
„To víš, kamaráde – moji ženu milují celé generace!“

Je večer, úkoly do školy dávno udělal, svoje povinnosti v otcově dílně splnil a normálně by teď trávil čas s kamarády. Místo toho čmárá uhlem po zdech kovárny a přemýšlí, div se mu nekouří z uší.
Flitova teorie sítí mu dává čím dál menší smysl. Vnější síť jako vaječná skořápka a vnitřní jako miska – ale co potom drží oceán na nebi? Paní učitelka mu doporučila Flitova konkurenta Dřevěného, který tvrdil, že sítě mají tvar většího a menšího vajíčka. To sice řeší problém nebesáku, ale zase vůbec neodpovídá ani změřeným, ani odhadovaným rozměrům Rubovky. Kdepak, ten tvar musí být ještě jiný...

„To byly zas otázky,“ zabručel nevrle Janek. Po škole musel jít pomáhat tátovi do kovárny, a tak se se svým nejlepším kamarádem potkal až pozdě odpoledne. „Kdyby se aspoň pořád neptali na ty pitomé sítě. Beztak o nich nic nevíme. Netvrď mi, že nějaká třetí síť nejistí zespoda hladinu nebesáku. Kdyby tam nebyla, tak nám ta voda spadne na hlavu, to dá rozum. Ale to ne, to totiž není pro-ka-za-tel-né, heršvec! Jako kdyby si někdo moh‘ postavit žebřík a jít to tam nahoru zkoumat!“
„Hele, koukej,“ drknul do něj se smíchem Prokůpek a ukázal nahoru, „už troubějí nad sítí makrely!“

4. V bodech shrňte dějiny osidlování Rubové země.

5. Co se stane, když vjede plně naložený vůz na slabé místo vnitřní sítě?
Propadne do vnější sítě a tou se rozsype někam pryč.