DMD 2023

"... ...!" křičel jsem na Jířu. Neslyšel mě. I on na mě něco pokřikoval. Alespoň jsem to četl ve výrazu jeho tváře.
Nehybná voda mě pohlcovala. Byl jsem v ní už víc než po pás. Ale jako by se nic nezměnilo. Její tok stále nehybně stál v korytě. Veškerá aktivita mého odporu byla okamžitě absorbována prostředím. Jako by se svět zde snažil vše dokonale zakonzervovat. I mě.
"... ..." utichaly výrazy ve tváři Jíři. Byl na tom hůř než já. Nejen že byl ponořen až po krk. Ale jeho obličej získával strnulost typickou pro nehybnou řeku samu.
Vypadá to, že já tady zhasnu poslední.

Absolutní idiot. Krystalizace omylů moderního přístupu ke sportu. Stačí se na něj podívat a hned se člověk sám cítí trapně. Je jako trenér ze stupidních amerických filmů o partě zoufalců, co se dostanou na vrchol, protože věří v sami sebe. Byl to mistrovský tah, třešnička za rozvodem. Omyl všech omylů, ale výhra pro ni.

Idiot, co se mazlí s trávníkem, jako by nevěděl, že se na něj neleze. Ale omluví se a zeptá se na jeho jméno. Usmívá se a záleží mu na někom, kdo se jenom stará o hřiště. Možná je omyl, ale Nathan je rád, že tu je.

Žít s Lenkou znamenalo dům plný harampádí - snítky tlachatice v oknech (odhání černíky), krabičky od sirek na stole (pro luskounky, potřebují na rozmnožování místo, kde se můžou hezky namačkat).
Žít s Lenkou znamenalo čelit tempu, které nejde udržet (musíme hned do Belgie, dneska ráno tam pozorovali pouklice!).
A žít s Lenkou taky občas znamenalo cítit se zbytečný a neviditelný (promiň, ty jsi něco říkal?).

Ale taky to znamenalo se každé ráno probouzet do světa prozářeného úsměvem, přemisťovat se v objetí a usínat za melodie jejího hlasu. Znamenalo to mít se s kým smát i s kým plakat. Znamenalo to všechno.

"Ha. Zajímavé."

John Constantine si zapálil cigaretu. Sen si povzdechl.

"Constantine..."

"Já vím. Tady se nekouří. Co potřebuješ tentokrát, lásko?"

Sen se zamračil. "Moje noční můry se rozmnožily. Chci, abys je pochytal."

John povytáhl obočí. "Nemůžeš jim prostě dát krabičku kondomů, aby se přestaly množit?"

"Constantine!"

"Fajn, fajn," protočil John oči. "Máš štěstí, že jsi sexy," zamumlal. "Tak hrrr na ně!"

Pronesl zaklínadlo a vzduchem se rozeznělo mňoukání, jak se objevilo dvacet koček a vrhly se na neposlušné noční můry.

"A co mám dělat s těmi kočkami?" pronesl později Sen.

John si odfrkl. "Co já vím? Jsem exorcista, ne zvěrolékař."

Žádné natáčení nebylo snadné. Na úplném začátku stály výběry režisérů, psaní scénářů a konkurzy pro obsazení rolí. Hlídala se i filmová či seriálová kontinuita, jak moc se ovlivní minulé nebo budoucí provázání celého univerza. Přicházely i otázky.
Z jakých komiksů budeme čerpat? Kolik máme času? Nebude lepší složit úplně novou hudbu? Co scénář, dává smysl?
A samotné natáčení… využití exteriérů i interiérů, vybudování kulis… haly proměněné v neskutečná místa. Co teprve kostýmy… snaží se, aby odpovídali komiksům. Herci do své práce dávají vše. Vdechují život postavám, které milujeme i nenávidíme.
Závěrečná klapka, film poputuje do střižny a postprodukce.
Poslední zhasne.

"To má být mistr Yoda?"
Místo odpovědi po něm Zap hodil kouli papíru. Mířil doprostřed čela, ale prosvištěla Zipovi kolem ucha.
"To nepoznáš Hello Tooku?" Znechuceně ukázal na zubaté, pomačkané cosi. "Mercy mě nutí je vystřihovat, abych si zlepšoval jemnou motoriku." Zvedl ruku. Prsty se mu občas samovolně zacukaly. "Podle toho, co říkal, mě modoval totální idiot. Bylo by asi snazší je uříznout a namontovat nové. Dráty na to v páteři už mám."
"Kdyby z tebe měli uříznout všechno nešikovné, moc z tebe nezbude," poznamenal Zip.

Napodruhé měl Zap o dost lepší mušku.
Naštěstí to byly nůžky s kulatou špičkou.

"Tohle se mi nelíbí."

"Tobě se pořád něco nelíbí."

Sen se zamračil. Stál společně se Smrtí u prázdného výběhu.

"Někdo mi ukradl mou černou ovci."

"Černou ovci? Bojím se zeptat... na co máš ovci, bratře?"

"Na vlnu, samozřejmě. Z čeho myslíš, že je můj kabát? Z mé kouzelné ovce."

"Ta ovce je kouzelná?"

"Všechno je tu kouzelné."

"Fajn, pomůžu ti. Pošlu svou bílou vránu, aby zjistila, kde tvá ovce je."

"Děkuji."

***

O něco později

"Tak vrána říká, že tvá ovce vzkazuje, že si můžeš trhnout nohou. Prý se nevrátí. Už má plné zuby toho, jak jí pořád stříháš vlnu."

"Cože?!"

Věci se uklidnily. Sternbachovi se probrali a pustili se na výpravu za záchranou zraku svého jediného syna. Konstantin se zastyděl, že si Williho potíží nevšiml dříve, trávil s ním tolik času! Madam Dvorak přestala hrozivě pochodovat po provozu a v Juditě a její paramour našel příjemné společnice pro odpolední procházky. Angažovali ho (jako sboristu) v dalším operním kusu. Všechno do sebe zapadalo. A pak se vrátila Karoline.
Když doma nikoho nenašla, přišla za tetičkou. Zastavila se v otevřených dveřích Konstantinovy kanceláře, jednu ruku ochranitelsky na outěžku.
„Antoine mi řekl, co jste zač.“
S posledním slovem se v jeho duši setmělo.

Nejprve přichází vzrušení, když dostanete do ruky nový scénář. Seznámení s ostatními, vyměňování zkušeností. První čtené zkoušky. Zjistíš, kde přidat a kde ubrat. Postupné pronikání do postavy, čím komplikovanější, tím větší výzva pro herce to je.

Pak začíná kolotoč skutečného nacvičování. Kulisy, kostýmy, interakce s dalšími herci. Chodíš domů vyčerpaný, ale přesto šťastný. Piluješ choreografii, dikci hlasu, gesta, všechno musí dokonale sedět.

Vládne všeobecná nervozita. Přichází generálka. Poslední možnost dopilovat chybičky.
A pak samotná šou! Pochyby odpadají, odměnou je potlesk. Jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát... mnohokrát. A bolestné rozhodnutí, že už stačilo. Derniéra. The show must go on! A poslední zhasne.

V parku se rozplácla rovnou na trávník. Hned litovala, včera pršelo, ale už se nechtěla zvedat. Její společnice po zvážení povětrnostních podmínek pod sebe nejprve umístila kabát.
„Nikdy jsem nikoho nepraštila,“ řekla s omluvou v očích i hlase. „Ale ona…“
„Chápu,“ odvětila Violetta a jako mimochodem (Bylo to mimochodem? Juditin vnitřní hlas ječel nadšením) jí položila ruku na stehno. Ticho mezi nimi bylo hlučné, tak jako tráva hrozně mokrá. Budou se muset zase rychle sebrat.
„Vytrestala se sama,“ dodala Violetta s vědoucím úsměvem. „Jak říkala jedna moje chůva, svobodná a s ježkem v peci si může jít rovnou hodit mašli.“