DMD 2023

Na každého jednou dojde a i na starého Vomáčku dolehlo stáří a blížící se smrt. Pro groš by si nechal koleno vrtat a všude se šeptalo, že po smrti na někoho čeká jmění.
I setkala se celá široká rodina u jeho lože.
Starý pan Vomáčka už špatně viděl a otočil se na svoji manželku:
"Aničko, můj bratr je tady?"
"Ano, sedí tady u postele."
"Aničko, a co moje děti?"
"Všechny přišly, drahý, rozloučit se s tebou."
"A vnoučata, pravnoučata?"
"Všichni jsou tady s tebou v ložnici, myslíme na tebe."
"Když jsou všichni tady, proč se do prdele svítí v kuchyni?"

Ježek z pece leze na lup,
vagón vyje na měsíc.
Tichá voda v stínu chalup
šach mat šeptá z plných plic.

Tu psavci ducha svobodného
vypouštějí ze svých per
vrásky z lásky, četné kvízy,
inspiraci ber, kde ber.

Mučenka se všemu směje
jak ženy, jež milujeme,
když úpíme večerem
při paralýze výběrem.

Já punkově přišel napřed,
abych zhasnul jsem a zamet.
Múzy, vzácné paní,
vstanou za svítání.
Ať jsi člověk, nebo myš,
hlučné ticho nerušiž.

Kdybyste Sosákům snad
chtěli něco vytýkat,
myslete si, že jste spali,
když jste o retenci psali.
Nikdo nebuď nabroušen.
Klam to nebyl, byl to sen.

Po setmění byla ta čtvrť i při pohledu zdálky zřetelná. Vznášela se nad ní nazelenalá světla plynových lamp, tak odlišná od elektrického osvětlení. Tam ležela Stínadla, jméno vzbuzující strach a vzrušení.
A mnohé napadalo, jak dlouho zůstane všechno při starém.
Mluvilo se o asanaci, zbourání těch úzkých vlhkých uliček a těsných příbytků, aby vznikly široké ulice moderních domů.
Jak dlouho asi potrvá, než zhasne poslední plynová lampa i tady?
Nakonec se většinu původních domů podařilo zachránit. Ani lampy nakonec nebyly vyměněny zdaleka všude.
A Stínadla s uličkami a plácky prosycenými tolika příběhy, dobrodružství a záhadami zůstala zachována i dalším generacím.

Mělo ho to napadnout.

Ještě si pamatoval toho nervózního kadeta, ne o moc většího než blaster, ze kterého ho učil střílet. Křikem se u něj moc zvládnout nedalo. Ani násilím. Jako dítě se zavřel do sebe, jako starší začal rány oplácet.
Ale trocha laskavosti?
Přejel mu rukou vzhůru po zpocených zádech a pak zapletl prsty do jeho vlasů. Dots to bral jako pobídku. Možná nebyl moc zkušený, ale měl horkou a šikovnou pusu a dost nadšení, kterým všechno doháněl.
Usmál se. Tahle tréninková metoda byla možná neortodoxní, ale přinášela výsledky.

I když měl sobeckou chuť si ho ukrást pro sebe.

S každým polibkem se ta věc stává vážnější. Taky vášnivější. Ta slova k sobě mají najednou blízko. Remus si uvědomí, že se mu dere z hrdla nervózní smích.
Polkne ho a uvědomuje si, jak Sirius sleduje pohyb jeho ohryzku.
Ke všemu se ocitli před dveřmi ložnice a Remus si připadá nahý, i když je z větší části oblečený. Měl by přestat panikařit a myslet na všechno možné včetně přídavných jmen. A toho, jak je to vážná věc, v téhle době smrtelně vážná.
Sirius mu zaklepe na čelo, políbí ho na špičku nosu a vpadne do ložnice s výkřikem: „Poslední zhasne!“

Žila byla princezna
nade všechny líbezná
a o tu se, je to tak
zajímati začal drak.

Pravda je že nejen o ni,
v celé zemi stvůra honí
každou pannu co už svět
vídá víc jak šestnáct let.

V zemi vládne panika,
kdekdo hořce naříká,
jen princezna hloubavá
v klidu stále zůstává.

Žere panny? Rada snadná,
prostě nezůstane žádná!
Myšlenka je skvělá vskutku,
jen ji přetvořit do skutku.

Povolal král rytíře,
ale je to k nevíře,
namísto do boje směle
zamířili do postele.

Že dali na její rady,
žravý ještěr chcípl hlady.
Zpráva však jiná přišla trůnu:
Obětí jsme baby boomu!

Za pootevřeným oknem se ve tmě rozpršelo. Pokoj útulně oddechuje společně se spícími chlapci. Jeden je zavrtaný pod peřinou jako medvídě v noře, druhý usnul se štůskem papírů na břiše. Ještě je svírá v prstech, které sebou lehce škubnou. Svíčka dohořívá.

V podkroví bubnuje déšť na střechu, od komína sálá teplo. I ovčácký pes hřeje, stočený v nohách postele. To teplo uspalo Ceirdila, který si původně chtěl jen popřemýšlet. Sen o dávných časech mu vyhladil vrásky na čele.

Celeamin sedí na zápraží. Pozoruje poslední hvězdy, jak mizí pod mrakem. V Imladris je tma hezká, prozářená tím zvláštním, věčným světlem naděje.

Neslušně brzy jsem opustil oslavu, přípitky na budoucí šťastný život, stakany vodky, kouř a oschlé pirohy. Temnou Moskvou jsem pospíchal do pronajatého pokojíku, na jehož bídu svítila jediná ubohá petrolejka. Spěchal jsem do vstřícné náruče, mé kotvy, mého přístavu, mé skály.
Ráno stál u postele, úplně oblečený. Důstojnická uniforma nepatřičně zářila v šedi kalného svítání. „Nepůjdu do kostela. Nemůžeš mě nutit dívat se, jak slibuješ věrnost… jinde,“ zašeptal a odešel. Chvatně oděný jsem vyběhl ven a vodkou zhrublý hlas bytné za mnou křičel: „Zhasínat a zavírat bude kdo, milej pane?“
Ulice byla pustá, jen opilý metař chrápal opřený o lucernu.

Když je jaro ještě pouhým tušením, probouzí se Mistr Jeřábí šat z hluboké meditace. Jeho nedostižná mysl se vynořuje pomalu, stále ještě pluje hlubinami všehomíra, proplétá se výšinami osudů a zákonitostí, kličkuje mezi tajemstvími. Něžně se protahuje bytím, dotýká se jemných tlukotů srdcí. Uvnitř něj probíhá souboj mezi touhou rozplynout se a splynout, stát se vším a ničím, a touhou prostého života. Tu jasný zpěv skřivana rozsoudí zápas a bělovlasá hlava pokorně přikývne.
Mistr vejde do zahrady a zaboří ruce do úrodné prsti. Ještě není čas vzlétnout k obloze jako drak, zatím je nutno zavrtat se do země jako červ.

"To byl fakt blbej nápad."

Sen se zamračil. Opravdu se nejspíš jinak tvářit neumí, pomyslel si John Constantine.

"Tak znovu. Z nějakého důvodu ses rozhodl, že je výborný nápad snažit se vycvičit jednorožce a kentaury, aby snílky vozili po tvé říši? Vůbec tě nenapadlo, že podobné omyly moderní drezúry mohou mít takovéto následky?" povytáhl John obočí, když pohlédl na potlučené lidi válející se po zemi.

Sen našpulil rty. "Constantine... pomůžeš mi ty kentaury a jednorožce pochytat anebo ne?"

"Co mi dáš, když ti pomůžu?"

"Co chceš?"

"Polibek."

"Jak si přeješ."

"Hyjá!" vrhl se na ně John.

Sen se jen ušklíbl.