Lidové písně

Těžko se, maminko, těžko se odchází,
náruč je nabiják, k smrti mě provází.
Těžko se, maminko, těžko se mizí,
když ti ten vojáček připadá cizí.
Těžko se, otče můj, těžko se hladoví,
když vedle strádání dva vlci ledoví.
Těžko se, otče můj, těžko se hřeje,
když prázdnou postelí severák věje.
Těžko se, miláčku, těžko se nepláče,
když místo polibků jen vůně koláče.
Těžko se, miláčku, těžko se žije,
když v prázdném dopise srdce nebije.
Lehko se, drazí mí, lehko teď umírá,
když kulka stříbrná bránu pootvírá.
Lehko se, drazí mí, kráčí ku trati,
lehko se buď sbohem ve sněhu ztratí.

Žlutý nazelenalý ptáček kroužil vysoko nad polem.
Už mnoho dní přešlo od té doby, kdy bylo celé pokryté velkými bělorůžovými květy. Tehdy slunce pálilo a naproti zářil lán zlátnoucí pšenice. Teď byl dávno holý a sluneční paprsky sice ještě hřály, ale větřík už trochu studil.
Makovice dozrály, nastal čas sklizně.
Co nevidět za ním asi zas přijdou pro radu.
Nevěděl, proč ho rolníci považují za takového odborníka, ale docela mu to lichotilo. A jak si tak prohlížel letošní úrodu, určitě jim neradil špatně.
Á, už sem přichází delegace. A spustí:
„Čížečku čížečku, ptáčku maličký,
pověz mi, čížečku, jak sklízej mák.“

Občanům Břve.
Na základě šetření uvádíme na pravou míru pomluvu, již šíří posměšnými popěvky nezdárná mládež a která hrubě uráží nejstarší obyvatele obce. Není zbla pravdy na tom, že by Vilém Hořejší bil svou věrnou choť, či že by ji dokonce honil s holí nebo po ní metal kameny, byť je již Amálie Hořejší v důsledku pokročilého věku rozumu mdlého a tropí po sousedství alotrie. Při poslední výtržnosti, kdy se A. Hořejší pokoušela vlézt do Pěnkovic komína, metal po ní její choť zcela jiné předměty (ačkoliv těžko říci, co si od toho sliboval).
Mladistvé vyzýváme, až zpívají jenom čistou pravdu!

P.T. občané!
Po aféře s kachnou nesou se obcemi další fámy s ptačí tématikou. Povídá se, že vyletěla holubička ze skály. Upřesňujeme, že to nebyla holubička, ale starý Hrdlička, který ze skály nevyletěl, ale (notně podroušený) sletěl. Bolestný řev pijanův neprobudil ze spaní modré oči, nýbrž většinu obyvatel chalup na Samotách. Zbytek byl vyburcován Alfonsem Voděnkou, učitelem na penzi, jenž se vyřítil z domku s pokřikem: "Nerušte, do horoucí prdele, mých kruhů!", a když se ho zmatení sousedé vyptávali, co tím myslí, tvrdil, že jde o slova klasika, čemuž nerozumíme.
Podruh Hrdlička byl pokutován půlkou zlatky.
Dodržujte noční klid!

Obyvatelům obcí Břve, Litovic a Hostivic:
rozmáhají se v okolí pověsti, ba i popěvky, že prý letěla husička, letěla zvysoka, nemohla doletět, spadla do potoka.
K výše uvedeným skutečnostem si po důkladném šetření dovolujeme poznamenati:
1. Nejednalo se u husičku, ale o kachnu.
2. Neletěla zvysoka, dokonce neletěla vůbec, jenom se po způsobu kachen batolila k rybníku, a to nikoliv zvysoka, nýbrž z Cajthamlova dvora.
3. Tudíž skutečně nemohla doletět, mohla však dojít, kdyby ji mladý Mašek, hoch ničemný a zlotřilý, netrefil prakem do hlavy.
4. Zmíněná kachna nespadla do potoka, ale do rákosí, odkud ji Mašek odnesl bábě Maškové, která opeřence dle svědectví sousedů upekla na rozmarýnu.
Vyzýváme tudíž ctěné sousedy, aby neplýtvali svou důvěrou na kdejaké odrhovačky, ale vždy a všechny údaje důkladně ověřovali, případně se informovali přímo na četnické stanici.
Vaši četníci

Pojď se mnou dívko
do lesa jedlí
borůvky jsou tam
Sníme je
(Ach jak ti rtíky zmodraly)
Pojď se mnou dívko
do lesa lipek
slavík tam zpívá
Zlíbám tě
(Ach jak jsi oči zavřela)
Pojď se mnou dívko
do lesa lián
liják se spustí
Svlékám tě
(Ach jak se vůbec nebráníš)
Pojď se mnou dívko
do lesa tisů
mech je tam měkký
Tisknu tě
(Ach jak se dotykem zachvíváš)
Pojď se mnou dívko
do lesa fíků
nůž se tam skrývá
říznu tě
(Ach jak jsi krásná neživá)
Tak se mnou pojď
do lesa náhod
co se ti dívko
může stát

Mráz zalízá za nehty, proniká až k serci. Klopejtám po bouchoři od mosky k mosce a doufám, že se ňáká paňmáma ustrne a naplní mi břicho vod hladu bolavý. Dyť budou Vánoce a to si i sedlák na chudý spomene!
Nejni to však jediný toužení, co mě na nohouch drží. Šak sem z chalupy na venek nemusíla, dycky mi spaní vod hladu pomůže! Ale kdybysem Francka ani očkem nespatříla, to bych vod samýho smutku mohla umřít.
Já su jen chudobný ďouče z chalupy a on by moh s bohatou v prachovejch peřinách líhat, ale teplejc by mu pro to nebylo!