Rychlé šípy

"Tati, a co se stalo s Losnou a ostatními,“ ozvalo se z dětské postýlky.
„Dlouhé Bidlo se stal špičkovým hráčem basketbalu a dneska hraje za španělskou Zaragozu. Štětináč je majitelem řetězce Zverimexů a dodává do všech českých zoologických zahrad hlodavce. Nejlépe z téhle trojice dopadl Bohouš, který byl před deseti lety zvolen poslancem parlamentu a sedí tam pořád, už za třetí politickou stranu. Losna zdědil v restituci továrnu a dneska v ní vyrábí všechny možné hlavolamy. Jeho Ježek v kleci se stal celosvětovým hitem. Mladý Mažňák se vrhnul na komunální politiku, byl zvolen starostou Stínadel. A o ostatních zase příště.“

Himbajs šůviks, to bych si o tobě, Mirku, nemyslel. Že Červenáček odmítá nosit čapku, poněvadž mu prý neladí k vousům, no prosím. Že si Jindra nechal narůst vlasy, zaplétá si do nich kytky a půl roku už nenosí jiné tričko než to s nápisem "Make love, not war", i to přežiju. A že Jarku nevídáme, poněvadž mu medicína sebrala všechen čas, a ještě se vymlouvá, že si posledně otevřel okno. Všechno bych přežil. Ale že ty skončíš pod pantoflem, plantážníku nezvedený!
To už tu vážně nemám co dělat.
Na hrob mi, kamarádi, napište:
Rychlým Šípem na věčné časy
Byl. Asi.

„Prosím, aspoň jednou,“ žadonil vytrvale Pavlík.
Jeho starší bratr však odmítavě vrtěl hlavou. „Už jsem řekl, že ne. A stejně je to pro tebe moc nebezpečné.“
„Ale já se nebojím a nic bych nezkazil! Prosím…“
„Už o tom nebudeme mluvit,“ zněla rezolutní odpověď.
Pavlík se najednou ušklíbl. „Víš, kdyby na tebe kluci věděli to, co já…“
„Jak to myslíš?“
„Viděl jsem tě tuhle, jak jsi doháněl elektriku, zakop a upad a rozsypal si věci.“ Škodolibě se usmíval. „Mám ti opakovat, cos křičel?“
„Ale - to je nečestné a nesportovní!“ vykřikl zoufale Mirek.
Nicméně mu nezbylo, než Pavlíka do těch Stínadel vzít.

Celou noc nespal. Náčrtů měl několik, ale stále to nefungovalo. Vymyslel důmyslný systém propojených kostek a přesto to bylo příliš nepraktické a nevhodné. Oválná truhlička fádní. Hranol... ne, také ne. Představoval si něco provokativního a přesto zvláštním způsobem jednoduchého. Něco co může fungovat jako talisman i jako úschovna pro věci nejcennější. Přijít na ten správný tvar bylo nesnadné.
A pak to najednou věděl.
Do rána měl hotový nejenom nákres, ale zároveň i prototyp.
Nejdokonalejším tvarem je přece koule, vždyť samotná Země je kulatá, že?
Koule.
Která však střeží tajemství. Koule s trny, s ostny. Malý drobný ježek.
Ukrytý v kleci.

Otce nepoznal, matka neměla na to, aby se o něj postarala. Byl odkázán sám na sebe už od nejútlejšího věku.
Každičký den bloudil ulicemi a sháněl si něco k snědku. Prohledával i odpadky v popelnicích, jen aby mohl v noci spočinout alespoň s relativně plným žaludkem.
Zlom v jeho životě nastal až ve chvíli, kdy potkal svého nejlepšího přítele. Byl to sotva patnáctiletý kluk, ale jeho rozježené vlasy a modré kraťasy ho něčím nesmírně přitahovaly. Pronásledoval ho až k jeho domovním dveřím, přestože on před ním neustále utíkal.
Nakonec se nad ním ustrnul.
Od té doby už měl přátel pět.

Když si poprvé navlékal masku, měl k tomu spoustu ušlechtilých důvodů a jeden trochu sobecký. Být zase na chvíli chlapcem. Být tajemstvím. Přiblížit se jim, i když už nikdy nebude tak úplně jedním z nich.
Když skákal po střechách, když se zjevoval a mizel, když létal uličkami, po pavlačích a chodbách, když se propadal vzduchem, myslel jen na jedno. Ať je to někdo, kdo rozumí.
Když jim předával Ježka, měl k tomu spoustu ušlechtilých důvodů. A jeden trochu sobecký. Svým způsobem taky věděli, že někdy stačí žlutý špendlík, aby se z vás stal někdo úplně jiný.
Zbytek snad pochopí později.

Tma houstla. Sledoval jsem stopu kluků a v duchu trnul, co nás čeká tentokrát. Nebylo to naše první dobrodružství, ale nikdy se nedalo odhadnout, kam se to zvrtne. Tohle bylo nepřátelské území a stát se mohlo cokoliv. Nemluvě o poprasku, který nastane doma, jestli na náš noční výlet přijdou.
Kluci se náhle zastavili a já zadržel dech. Před námi se vynořila strašidelná silueta svatojakubského kostela. Noc prořízlo tlumené světlo baterky.
„Zhasni…“
„Zhasni a koukej okamžitě spát, ráno vstáváš do školy,“ ozval se nade mnou rozzlobený mámin hlas. Neochotně jsem vystrčil hlavu zpod deky a odložil na noční stolek Záhadu hlavolamu.

Byl noční můrou mého dětství. Děsily mě jeho ruce pokroucené jako větve staré vrby. V noci jsem slýchala jeho sípavý dech a těžké kroky na kočičích hlavách. Představovala jsem si, jak se plíží v matném světle plynových lamp. Jak slídí po tajemství. Potlouká se v úzkých uličkách i dvorcích a čeká na svou příležitost. Ještě dnes když procházím setmělými ulicemi, občas zastavím a naslouchám. Naslouchám jestli v bubnování deště nezaslechnu ty kroky a ze stínů se nevynoří tmavá postava v dlouhém kabátě a klobouku staženým do čela. Ještě dnes mě občas děsí ruka zoufale tápající tmou a křik nevinného chlapce...

"Zahajuji osmistou devětadvacátou schůzi Rychlých šípů," pronesl Mirek. "A kamarádi, musím vám něco říct."
Tvářil se u toho tak slavnostně, že to zaujalo i Bohouše tradičně šmírujícího za oknem.
"Já... budu se ženit!" rozzářil se jako žárovička. Nenechal nikoho z šokovaných přátel říct ani ň a dál si mlel svou.
"... Je tak krásná, tak úžasná, tak nádherně voní - její vlasy, má vlasy jako bohyně! Nejžhavější polibek, jaký jsem kdy dostal - ne že by nebyl první, ale to nic nemění - podívejte, prstýnek! Jarko, kamaráde, půjdeš mi za svědka?"
Toho večera Rychlé šípy rozpustily klub. Rychlonožka si napsal epitaf a šel se utopit.