Šoustek-Šuk-Tydlitát

"Méďo, to vepřo knedlo zelo nemělo chybu, ale tvůj jídelníček by chtěl oživit," praví Tadeáš podávaje takříkajíc vyleštěný talíř. "Což takhle třeba kachnu?"
"Buď realista, kdo by si to tu dával?"
"Třeba já! Vzpomínám, jak jedna moje teta bydlící u řeky chovala kachny a tak jsme je u ní často mívali. Kde jsou ty časy!"
"Zamávej kachnám, Tadeáši! Chovatelské ambice opravdu nemám. Jíš u mne, jen když máš ženu s dětmi v čudu, to by chov neuživilo."
"V pohodě, Méďo, tetě věnuji tichou vzpomínku a zítra si u tebe dám Míšin vynikající gulášek. Co nemusím kuchtit sám, je vždy skvělé!"

"Zachariáši, poslouchat budeš, ať se ti to líbí nebo ne! A rozhodovat budu já, dokud nebudeš plnoletý. Leda, že by se ti podařilo dosáhnout emancipace."
"To je co?"
"Když se budeš už před osmnáctinami schopen sám uživit, například jako špičkový sportovec, či třeba podnikatel, může ti soud přiznat svéprávnost."
"To si piš, že udělám vše pro to, aby se mi to povedlo. A pak to hned půjdu k Méďovi oslavit pivem a rumem!"
"Tak to pozor, chlapče," odvětí Jimram, " ta emancipace se týká jenom něčeho. S alkoholem a třeba i s řízením auta máš do osmnácti tak jako tak utrum!"

Z předsíně se line světlo. Nejen to. Pohybují se tam nějaké stíny. Jakoby tančily. Není tam však žádná hudba. Jen drobné šuchtání lze zaregistrovat.
Lev přemýšlí, kdo tam může býti. Že by se Scholastika vracela ze schůze? Hloupost, ta jej i v takových případech obvykle zastihne ještě neuloženého. Vetřelci! Ano, vetřelci! Musí vstát a jít s nimi bojovat. Ale jak? Nemá v ložnici žádný nástroj k obraně. Ale vstát musí.
"Au, co se děje?" ozve se Scholastika ubrblaně, neboť ji Lev bezděky kopl.
V předsíni je tma, nikde žádné podezřelé zvuky. A Lev se omlouvá:
"Promiň, měl jsem divoký sen."

"Já vím," praví Lev, "od malička se mi smáli, jak biji o mříže. A já měl často pocit, že jsem v kleci. Zvlášť od doby, co jsem se oženil. Avšak - vykládal jsem vám o svém kámoši Oktaviánovi?"
"O tom, co tě vytáhl na pánskou jízdu, po níž jsi spadl do oné klece?"
"Ano, vždy mě fascinoval, jak to umí se ženskými. Užívá si, žádný vážný vztahy.
Ale jak jednou skončí? Nechci to vidět. Ten rodinný krb mu nic nenahradí. Bude mít, panečku, pořádně krušný stáří!"
A vzápětí, dopiv poslední doušky piva, zvolá:
"Méďo, platím a mizím zpět do své klece!"

"Tatínku, podej mi rum!" žádá Lva Scholastika tvoříc těsto na palačinky.
"Cukrovotřtinový rum nemáme, jen Božkov tuzemský."
"Však ty víš!"
Lev podá, avšak neodolá a při uklízení láhve si cvakne.
"Fuj, násosko!"
"Vždyť toho byla jen slza!"
"Já ti dám slzu!"
"Kdo pláče takové slzy, námořníci?" fantazíruje Otík inspirován obrázkem plachetnice na láhvi.
"Ne, v Tuzemsku námořníci nejsou," odvětí Lev.
"Co je to za zemi, to Tuzemsko?"
"Tuzemsko je země," odpovídá Scholastika, "kde místo námořníků, tvrdých chlapů, mají změkčilé lihovinomilce, jako je náš tatínek! Takže k těm slzám má nejvíce důvodů maminka. Oto, doufám, že budeš jednou lepší než on!"

"To je na houby, člověk si zvolí poslance a když se netrefí, do dalších voleb s tím nic nenadělá. Nejde ho vykopnout jako zaměstnance lempla," brblá Tadeáš.
"To si jen myslíš," oponuje podnikatel Jimram, "dnes má zaměstnavatel tak svázaný ruce, že si desetkrát rozmyslí někoho přijmout. Vzít je lehký, vyhodit složitý."
"Jó, kdyby tady byly lepší poměry a pořádný zákony..." pokračuje Tadeáš.
"Chlapi, nechme toho, Scholastika by nám na to řekla: 'Hic Rhodos, hic salta!'" přeruší jej Lev.
"Rhodos mi, Lve, moc nepřipomínej, tam Timea touží jet na dovolenou, a já marně přemýšlím, kde vzít a nekrást," odvětí mu Tadeáš.

"Snad už nás táta Tadeáš brzy ořeže," těší se Zelená.
"Snad, já mám špičku přímo zlomenou," přidává se Modrá.
"Holky, viděly jste Tabitiny pastelky? Ani jedna není tak ožužlaná jako my. To je strašné s tím Tobiášem," praví Oranžová.
"Já už jsem kvůli tomu seříznutá a je ze mě téměř špaček. Asi mě brzo vyhodí," hořekuje Červená.
"To víš, pána si nevybereš," smutně konstatuje Fialová.
"Ano, některé dítě je k nám šetrné, jiné je přímo trapič," přidává se Žlutá.
"Tak tak, máme těžkou službu," zaskuhrá Černá.
Náhle se pouzdro otevírá.
"Sláva, Tadeáš s ořezávátkem je tu!" zvolají natěšené pastelky unisono.

"Tak nazdar, hoši," praví Lev a odpojuje se.
"Co je, ty nejdeš k Méďovi?" diví se Jimram.
"Až jindy, dnes Scholastika vyhlásila cyklotrénink."
Jimram jde dál s Tadeášem, ale i ten jej záhy překvapí.
"Taky se loučím, jedu odzimovat zahradu. Abych se tam nemusel zašívat o víkendu," omluví se a odbočuje k domovu.
Do hospůdky dorazí Jimram sám.
"Méďo, dnes jen jedno lahvové s sebou, bez kámošů se mi tu nechce sedět."
"Hergot, to přijdu brzy na buben."
"A víš co, přidej mi flašku medoviny pro Vincencii."
"Správně, na ženu je třeba také myslet!" ozve se z kuchyně vykouknuvší Medvědice.

Nastalo Pondělí velikonoční. Tobiáš vyprášil pomyslný kožich mamince i sestře a vyrazil činit totéž spolužačkám a kamarádkám v blízkém okolí. Tabita zatím očekávala další své koledníky.
"Tak se pochlub, chlapče, svou kořistí!" vyzývá Tadeáš synka po jeho návratu.
Tobiáš vybaluje z igelitky hromadu vajec slepičích i čokoládových a Tadeáš zhodnotí:
"To je o pět více než rozdala Tabita, to máme kladnou bilanci!"
"Tatínku, takovéto uvažování..." kárá jej Timea.
"Nemysli, ženo," odvětí Tadeáš, "mně se už dávno protiví toto pohanské, sadistické a vůbec materialistické pojetí Velikonoc. Dětem však lidové zvyky dopřeji, k tomu duchovnu musejí dozrát samy a snad jednou dozrají."

Lokálem létají nadávky. Na rozhodčího. Není divu, po nafilmovaném pádu soupeřova útočníka v šestnáctce a následné proměněné penaltě jsou fanoušci frustrováni. Vulgarita nadávek je nepřímo úměrná úrovni toho kterého autora, slepec je nejmírnější výraz.
"Vy chytráci", zvolá Jimram, "vám se to kritizuje, když to máte naservírováno zpomaleně a ze třech kamer. Chtěl bych vás vidět na jeho místě. Mít jen svoje dvě oči a v mžiku písknout či nepísknout!"
"Pravdu máš", přitakává Lev, "chtělo by to videorozhodčího, jako už je v hokeji."
"Pochybuji, fotbal je dost konzervativní", odvětí Jimram.
"Takže rozhodčímu bude stále zbývat jen to vidoucí oko", uzavírá Tadeáš.