Hotel U devíti koček

Statečně se prodírali hustým porostem. Vojsko podivných tvarů - klínovité, zploštělé tělo s mohutným zadečkem, kroužkovaná hruď se třemi páry nohou, opatřenými silnými drápy. Vyzbrojeni třemi bodavými stilety v ústech se bezostyšně drali za potravou, za územím, za životem. Konečně se po dlouhém půstu dočkali.
„Ta kočka se nějak moc drbe“ pronesla domácí. „Pojď sem,“ prohrábla jemnou srst.
„Fuj, vidíš to? Panebože, ona má blechy!“
Vypuklo šílenství. Všechny kočky byly postupně odloveny, zakápnuty spotem. Celý dům byl vydrbán, pračka jela na sto procent.
Malí, ale zato oškliví nájezdníci pro tentokrát nezvítězili.
Je to ale jen otázka času, kdy vstanou noví bojovníci…

„Tady Dana Břízová, vaše duše spřízněná!“
Jo? A kde jsi, ty duše spřízněná, když tě potřebuju, co? Koukej naklusat, vyndat mě z přepravky a pustit ven, než ji rozštípu na milion kousků! Nechci, aby mi nějakej člověk koukal do huby, a už vůbec nechci žádný pigáro do kožichu, jasný? Nerozumíte? Haló!!! Chci domů! Nechte si ty kecy, že je to jen pro mé dobro! Pro mé dobro je běhat na zahradě a honit hmyzáky, slyšíte??? Já chci domů!!!“
„Vozit kočky na očkování je za trest,“ řekla domácí. Zesílila autorádio.
„Posloucháte stále pořad Radiopřání. U mikrofonu Dana Břízová, vaše duše spřízněná.“

„Koukejte už zalézt do toho pelíšku!“ pravila rázně kočičí máma Sofie.
„Pohádkůůů, pohádkůů,“ překřikovala koťata jedno druhé.
„Jste tu všichni? Tak poslouchejte: Pro zlobivý děti si chodí čerti. Ale pro zlobivý koťata chodí nutrie. Ale není to lecjaká nutrie, je to punková nutrie! Má velkou fousatou hubu a z ní čouhají dva obrovský oranžový zuby. V uchu má kus drátěnýho plotu, na zádech zelenej pruh ze žabince. Věčně je v rauši, protože si dává mletou vrbu, a miluje rachot. Proto musí kočičky našlapovat potichoučku a hlavně vůbec nesmí chodit k řece, jasný?“
Tu noc se koťata od mámy ani nehnula.

Lidé umí spoustu věcí.
Umí namalovat černý puntík na bílý papír a je to umění. Diváci stojí v řadách před obrazem a vzdychají, jak úžasný je to tvar, jak skvěle je umístěný a jak nádherně z toho trčí do prostoru.
Umí natočit film plný krásných žen, úžasných západů slunce, rychlých blýskavých aut a prázdných frází.
Umí postavit dům, který je nádherně proporcionální, ale v jeho šikmých místnostech se nedá s radostí bydlet.
Umí postavit na sebe tři ojeté pneumatiky, propíchnout je rezatou tyčí a vydávat je za poslední výkřik sochařství.
Kočky zvládají jen jediné umění. Umění přežít.
Co je víc?

Potíž je v tom, že když kocour kulhá, při značkování šišlá. Pokud je k tomu ještě zamilovaný, tak je to úplný běs.
SAKASUJU VÁM CHODIT ZA SLSKOU S PEKÁLNY! JÁ!
Hlavně, že se nezapomněl podepsat.
SLSKA Z PEKÁLNY JE MOJE! JÁ!
Všude.
MILUJU TĚ, SLSINKO! JÁ!
Už je to monotónní, kam se jeden vrtne, tam zamilovanej vzkaz.
KDO MI PUDE ZA SLSKOU, DOSTANE DO ŽEPY! JÁ!
Kdo by za ní chodil, za uječenou zrzavou kočkou???
Nakonec mi ho ale bylo až líto, tu kudlu do zad od ní si fakt nezasloužil…
TA PLOLADNÁ MLCHA! ČTYŽI KOŤATA A ANI JEDNO ČELNÝ!

Na cestách byli deset dní. Prochodili všechny ulice, uličky, prolezli všechna křoví. Večer se vraceli unavení a nešťastní. V práci je nic nebavilo, doma panovala napjatá atmosféra.
Kruh jejich cest se stále rozšiřoval. Původně procházeli jen nejbližší okolí, potom to brali ve větších kruzích. Bezvýsledně.
V duchu už to vzdali.
Uvolněný prostor uviděla Centrální distribuce koček a začala jej zaplňovat. Prvně kočkou s třemi koťaty, posléze ještě jedním kotětem sólistou.
Když jsem se po deseti dnech vrátil z toulačky, místo mých třech kočičích spolubydlících jsem jich napočítal osm.
Od té doby raděj nikam nechodím.
Tak vznikl Hotel u devíti koček…

„To prostě nemůžu stihnout! Okna, dárky, cukroví…“ klela domácí a běhala po domečku. Uklidili jsme se moudře z cesty, známe konce. Nakopnutá kočka, přinejlepším.
„Odnesu tohle do sklepa a bude večeře, jo?“ odběhla s plnou náručí věcí. Nepřiběhla. Přikulhala. Přehlédla schod.
Druhý den ji přivezli s nechodící sádrou, nešťastnou, prý jak to dopadne? Jak asi. Klídek, vánoce přijdou stejně, no ne? Přišly a byly príma. Domácí se celé dny válela a my šťastně s ní. Okna špinavá, dárky přes Internet, cukroví, co spatlala vsedě, skoro nepřipálila.
Za odměnu jsme neshodili stromeček, nerozškubali dárky.
Ponaučení?
Když moc spěcháš, raději si sedni.

Ten tvar je bezchybný - kruh má magickou moc. Kdo do něj pohlédne a zadívá se, je ztracen. Ztracený v hloubi zelené, zachycený černou. Ztracený v hloubi zlaté, polapený černou. Na barvě koneckonců nezáleží.
Jen málokdo má ale to štěstí, vidět jiskřivé opalizující pablesky zblízka. Ne každému je to dovoleno. Ne každému je tolerováno přiblížit se tak, aby spatřil, jak se jednolitá barevná plocha rozpadá do malých barevných loukotí, kterými občas probleskne stříbrná tečka.
A pak se to stane. Barva mizí a od středu se rozlije inkoustová čerň.
Kočka svůj pohled právě zaměřila jinam.
Važ si toho, co jsi směl vidět…

Stál na trávě, třásl se jak osika. Na těle se mu ježily chomáče chlupů, nohy připomínaly dráty do betonu a ocásek za ním jakoby patřil olezlé kryse.
Znechuceně se podíval za sebe. Lidi už nevypadali vyděšeně, ale s gustem se smáli. „No ty vypadáš, se na sebe podívej,“ nabádali ho.
Jen se smějte, pomyslel si. Vypadáte pořád stejně příšerně, mokrý nebo suchý. Ale počkejte, až uschnu. Protože já, na rozdíl od vás, své dokonalé tvary budu mít zpět, jen co mi uschne kožich.
A příště už vám na ty kecy, že ten bazén je leda pro kočku, fakt neskočím.
Tssssk.

Ten klid, když jsme tu byli jen dva. Domácí se starali o misky, pelíšky, nic nebyl problém. Prostě pohoda.
Pak ale přišla ona. Malá, zvíci dvou dlaní, vykulená, rozježená. Vyhozené kotě. Po chvíli jsme se nedivili. Kdybychom mohli, vyhodili bychom ji taky. Bylo jí rázem všude plno. A k tomu rozený generál. Pojď si hrát! Hele, ocásek! Dělej!!!
Domácí jí podlehli. Toho musíme využít. Řekni jim, že máme hlad! Na tebe dají! Kotě se nafoukne: „Si piš! Je vám ale jasný, že teď mám velení já, jo?“
To jsme dopadli. Jednou jsme na to kývli a už jí to zůstalo…