Hotel U devíti koček

Březen, za kamna vlezem.
Jak kdo.
Kočky lezou za kamna pořád, jaro nejaro. Pokud jsou lidi v práci a doma je klid, za kamny zůstanou spokojeně celý den.
Pak přijde večer.
A kočky musí ven. Zkontrolovat rajón.
Pak musí zas dovnitř – venku je zima a prší, kdo by tam byl dlouho?
Pak zas ale musí ven – co když přišel ten sousedovic kocour, co je ho potřeba zbušit a vyhnat?
Ale zas radši hned domů – nepřišel.
No jo, ale co když je venku něco zajímavého – honem ven.
A lidi, místo aby byli za kamny, chodí ke dveřím a otvírají… a zavírají…

Každé ráno je u nás veselo. Máme důležitý úkol, udělat ze zombie, co se tu potácí, zase člověka. Zombie se motá velmi nepředvídatelně, na probrání potřebuje řadu šoků. Nejvíc pomáhá podražení nohy, ale to jsme po několika špatných zkušenostech vzdali. Dobře ji tuhle probral Barbucha, když jí dal do boty svačinu. To byla vzhůru hned. On teda tvrdil, že to byl orel, ale my mu nevěříme, protože když to vyhazovala, mělo to dost malej zobák.
Když ji konečně probereme, dá nám pac a pusu a odfrčí do práce. My si jdeme opět lehnout. Však se zítra po ránu pobavíme zas.

Kdo někdy měl milovaného zvířecího společníka, určitě slyšel o místě zvaném Duhový most. Tam přebývají naši zvířecí přátelé, ti, kteří již dopsali svou poslední stránku v knize života. Tady jsou opět zdraví a šťastní, tak jako za svých nejlepších dnů, ale přestože prožívají krásné chvíle, cosi nedefinovatelného jim chybí.
Pak se najednou ve hře zastaví a zadívají se do dáli, kde se na obzoru objeví člověk. Jednomu z nich se rozzáří oči vzpomínkou a už nadšeně utíká příchozímu v ústrety.
A tehdy se ty a tvůj kamarád opět sejdete, společně překročíte Duhový most a potom… potom už jste navěky spolu.

Byla tak… nádherná. Voněla už z dálky, kam se hrabe No 1 Imperial Majesty.
Ty tvary. Ty barvy… prostě neodolatelná. Však byla taky hlídaná jako oko v hlavě.
Od okamžiku, kdy vstoupila do našeho domu, nezůstala chvilku bez ochranky, nikdo se k ní nesměl ani přiblížit. Tím víc nás přitahovala, lákala a sváděla, zcela bezostyšně. Jakoby každičkým kouskem říkala – jsem tu, vidíš? Jsem nádherná, jsem tu jen pro tebe, vezmi si mě a klidně si mě třeba i sněz!“
Stačil malý okamžik nepozornosti ochranky a dílo bylo dokonáno.
Skok, úlovek, úprk.
A za gaučem jsme tu svíčkovou společně všichni sežrali.

„Hele a proč je tu tahle věc?“
„To je pumpa, Barbucho.“
„Pumpa… a na co je pumpa, Rozárko?“
„Čerpá se s ní voda, přece, trubko.“
„Aha… ale já ještě nikdy domácí pumpovat neviděl… vždycky pustěj doma vodu z kohoutku!“
„Protože je rozbitá a nepumpuje, proto. Tak je tam čerpadlo, tuhle to povídali, že ho musej vyčistit.“
„Aha, a když je rozbitá, tak proč tam teda stojí?“
„Protože je krásná! A nově natřená! A my se máme o co drbat! Přece bys nechtěl, aby nám zrušili takový krásný drbátko!“
„Aha, takže ta pumpa je tak akorát pro kočku, jo?“
„Přesně tak.“

Naproti našemu domu je obřadní síň. S rozvernými svatebčany bývá veselo. Když se do toho přimíchám ještě já, malej kocourek, tak je veselo na druhou. Družičky po hře se mnou už nejsou tak nastrojené, nevěsta, co jsem jí tuhle proběhl pod sukní prý koktala ještě při obřadu, ale co jsem viděl naposled, to mě uzemnilo.
Když vyšli novomanželé před úřad, zacvakli kamarádi ženichovi hlavu a ruce do takové dřevěné desky, uzamkli ji a klíček dali nevěstě. Ta se smíchem sedla do auta a ženich nestačil koukat.
No to vám řeknu, než bejt takhle ženatej, to je snad lepší bejt mrtvej!

Byla nebyla jedna rodinka, vlastnící kočičku Kolombínu a kocourka Jollieho. Když kočky dospívaly, rodinná rada dlouho jednala o kastracích, koho prvně, koho potom... Kočička byla menší a drobná, tak byl jako první vybrán na kastraci Jollie. Vše proběhlo jak má, jedinou komplikací bylo, že se zrovna začala mrouskat Kolombína. Majitelé si gratulovali, jak to všechno parádně stihli.
Jenže volání přírody je volání přírody...a tak Jollie ještě posledním zbytkem sil stačil hlas přírody poslechnout.
Rodinka se pak nestačila divit, jak je možné, že se jejich čistě bytové kočce kulatí bříško.
Narozená koťata jako by hrdému tatínkovi Jolliemu z oka vypadla.

Teda domácí má zas náladu. Kudy chodí, tudy brblá. A za všechno, samozřejmě, můžeme my, jak jinak. A přitom to tak vůbec není. Jenže to si ona nedá vysvětlit. A tak prý můžeme za:
- rozsypaný stelivo,
- vylitou vodu,
- rozťapaný jídlo,
- vytahaný ponožky ze šuplíku,
- vyházený knížky z knihovny,
- omatlaný okna z obou stran
- potrhanou záclonu,
- rozšlápnutou flešku,
- vyhrabanou mrkev
- zdechlý maliny
- roztrženej balík.
Takže za chvíli asi budeme mít na triku i:
- zimu v zimě,
- horko v létě,
- povodeň na dvorku
- toho pitomce, co nám naboural auto před barákem.
Jo, když je brblavá nálada, je lepší jít lidem z cesty.

Oni si snad myslej, že když jsem mladší, že se mnou budou vorat? Tsssk. Ani náhodou. Já vám ukážu, že nejsem žádnej přizdi… uzdi… zazdí… tentononc.
Prvně jsem si počíhal na Tobiáše. Vyvaloval se na sluníčku, tak jsem ho převálcoval, až zdrhnul.
Rozárku jsem přepadl na toaletě. Vyletěla z ní tak rychle, že domácí měla dlouho co uklízet.
Čendovi jsem bafnul za zadkem, takže se s úlekem zřítil i s pelechem z parapetu.
Narostly mi křídla a šel jsem zbušit Silvera. Jenže ten starej ostřílenej kocour mi takovou jednu střihnul, že jsem se zastavil až doma.
Ale stejně jsem dobrej!

Návštěvy máme rádi. Většinou přivezou dobroty, áchají nad našimi kožíšky, rozplývají se, když jim konečně vlezeme na klín. Čenda má návštěvy obzvlášť rád. Jeho vrcholným číslem je, že si vleze návštěvě na klín, otočí se k ní zády, ocasem jí šmejdí po tváři a nechá si obdivovat dupku.
Jednou ale přijel nějaký strýc. Že byl postarší, nevadilo. Že Rozárku málem zasedl, už ano. Tobiáše nakopl cestou do kuchyně, prý špatně vidí. Na Barbuchu si odložil tlustou knihu a Čendovo vrcholné číslo skončilo vylitým kafem a strýcovým závěrem, že kočky patří do guláše.
A tak svorně voláme: „Strýce? Už nikdy více“!