DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Římané po nich brzy přestali pátrat. Toho, pro nějž přišli, už chytili.
Petr, skrývající se v lese, se rozhlédl a vklouzl na mýtinu. Měl hlad a rozhodl se opéct si svůj úlovek. Rozdělal oheň a dal se do škubání kořisti.
Vyrušilo ho hlasité zapraskání. Z houští se vypotácel rozcuchaný Jidáš s oprátkou kolem krku i s kusem větve. Petr si ho kriticky změřil. "Ty poděláš úplně všechno, co?" utrousil.
"My všichni jsme to podělali," zachraptěl nepovedený oběšenec.
Petr s ním neochotně souhlasil. "Nemáš hlad?" zeptal se a zvedl za nohu nedoškubaného kohouta. "Tenhle to taky podělal a už si nezakokrhá."

Vybral si jej ze stáda elfských koní chovaných v Roklince. Byl to roček hnědošedé barvy, vyzáblý a nijak zvlášť atraktivní, avšak Glorfindel si jej oblíbil. Za tu dobu Asfaloth, jak jej pojmenoval, úplně zbělal. Když vyrostl a zmohutněl, si jej obsedl a byl to nejspolehlivější kůň, jakého kdy poznal. Velmi chytrý a učenlivý. Spíš to vypadalo, jako by mu četl myšlenky.
Oba milovali rychlost. Když mu dal naprostou volnost, Asfaloth radostně běžel kupředu, vlály vlasy i hříva, vítr je ostře šlehal a bojovali o každý doušek dechu. Cítil naprostý soulad, jako by to byly i jeho svaly, které se napínají.

„Ty jediný mi rozumíš!“ zaštkal lord Glorfindel, z jehož vratkého kroku bylo znát, že jest posilněn nemalým množstvím trpasličího rumu. „Já vím, že se k tobě občas chovám hrozně a že tě využívám, ale já tě mám přece rád!“ pokračoval, „Já si tak vážím toho, co pro mě děláš, jak se kvůli mně obětuješ a nikdy si na nic nestěžuješ!“ Zavrávoral a opřel se o zeď. „Už když jsem tě poprvé uviděl, tak jsem věděl, že jsme pro sebe stvořeni. Ty jediný mě chápeš!“
Erestor nervózně přešlápl a popotáhl si rukáv róby.
„Ehm, Glorfindeli? Uvědomuješ si, že mluvíš s koněm?“

Buffy se dívala do zdi. Dělala to prakticky pořád. Poslední reakci projevila před dvěma měsíci.
Doktor Warner si povzdechl. Dnešní terapie neměla účinek.
„Hej, Williame, dodělej to tady,“ zavolal na asistenta. „Já musím na čtyřku.“
„Jasňačka, pane doktore!“ Asistent William umístil Buffy na postel. Připoutal jí kotníky i zápěstí. Jako umělec spokojený se svým dílem si ji prohlédl z dálky. Pak vyskočil na lůžko a nohama sevřel bezvládné tělo.
„Tak co holka, jak to chceš dneska?“ Přičichl jí k vlasům. „Žádný strach, já se o tebe postarám... ty moje spřízněná dušičko.“
Buffy se dívala do zdi. Dělala to prakticky pořád.

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"
Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.
*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.

Ohlazené dlažební kostky se lesknou po nočním dešti. Domy se k sobě naklání jako nesmělí milenci, na zdech prastaré mapy zaniklých kontinentů, mezi komíny se s pískáním honí rorýsi. Odkudsi zavoněla káva.
Uličkou pospíchá dívka s košíkem na ruce. Proti ní chlapec se štrejmlem na hlavě. Možná flamendr vracející se od Berků. Dívka si přitáhne šátek k loktům, košík přitiskne k hrudi. Potom se jejich oči na okamžik potkají a dívce v srdci bolestně rozkvétá sefardská píseň. Její duše poznala svou ztracenou polovinu, náhle vnímá svou osamělost.
Beze slova se sobě vyhnou. Ručička hodin na Staronové s cvaknutím poskočí dozadu.

Milá Toničko,
maminka říká, že vás vodvezli ty pánové, co teďka bydlí na vašem statku, co se teďkonc nemenuje u Křížů, ale JZD, a že se nevrátíte, ale to neni možný, dyť sme kamarádky nejvěčí. Maminka říká, že je to proto, že tvůj tatínek je kůlák, ale von je hodnej a neni kůlák, i dyš nevim, co to znamená. Ale i dyby byl, tak ty kůlák nejsi, a myslim, že dybys to těm pánum vysvětlila, tak tě pustí zpátky, přece sme si slíbily, že se nikdy nevopustíme a budem dycky spolu, přijeď, páč mi je bez tebe strašně smutno.
Anděla

Vše probíhalo hladce až do hlasování.
A přitom Mistr Yoda obešel všechny členy Rady Jediů.
Barvu nového koberce v Chrámu nemohl ponechat náhodě.
„Kdo je pro zelenou?“ vyzval Mistr Windu.
Začali zvedat ruce „pro“.
Jen Anakin Skywalker zaváhal.
Oči Mistrů upřely se na mladého padawana.
Mistr Yoda se zakabonil: „Nejistotu v duši tvé já cítím.“
„Mistře,“ osmělil se Anakin. „Zelená mi nepřipadá nejvhodnější.“
„Důvod?“
„Je příliš křiklavá.“
Pozdvižené ruce pomalu klesly.
Vypukla diskuze.
Hlasování bylo odloženo.
Yoda se přišoural k Mistrovi Windu: „My Anakina neměli do Rady pouštět. On zelenou, barvu naděje, zavrhl. Spřízněnou duši v něm těžko hledat budeme.“

Na planině se hemžili Jaffové. Náhle, jako na povel se začali řadit do skupinek po čtyřech, vždy kolem sloupce tří beden. Transport začal.
"Ty naquadahové bomby mají strašnou sílu," pomyslel si Jacob, zalezlý v úkrytu mezi dvěma dunami.
"Souhlasím," ozvala se Selmak.
"Neměli bychom něco udělat?"
"Jacobe, Jaffové mají přísloví. Al kenak ut nedga'sh, tek'set, kree."
"A co to znamená?"
"Hlavně se neposrat, rozumíš?! Zničí se sami."
A skutečně. Jedna skupinka Jaffů naskládala své bedny ledabyle. Když se kolem nich objevily kruhy, ta nejvyšší spadla.
Bývalý generál se usmál, zatímco nad ním explodoval ha'tak. Někdy bylo fajn mít spřízněnou duši.

Znám jí od školky. Byla velká, hlučná, divoká, uměla se rvát jako kluk. Děti se jí bály a trochu i já. Na základní škole patřila k nejlepším a pořád se skvěle prala. Posadila jsem se k ní v sedmé třídě po zradě mojí tehdejší nejlepší kamarádky a tehdy vzniklo pouto na celý život. Studovaly jsme stejné školy, měly stejnou práci, stejné přátele, dokonce i muže. Odstěhovaly jsme se obě 120 km od domova, šly si na svatbě za svědky. Jsme denně v kontaktu už 25 let, chodíme do kina, trávíme víkendy plné povídání, samy dvě. Ona je moje nejspřízněnější duše.