DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Zajděte si někdy do galerie Surrealismu, která se stáčí kolem nádherného mramorového schodiště. Tam v pátek kolem poledne, když je v expozici jen pár lidí, najdete pochůzkáře s pochůzkářkou.
Chodí kolem obrazů a pochůzkář vede se zápalem hodným akademika výklad o Maxu Ernstovi. Pochůzkářka s ním drží krok a s podobným zaujetím přikyvuje a občas dodá: "Ne, opravdu?" nebo "Ano, opravdu?".
A když se tam na chvíli posadíte na lavici, uslyšíte jejich hlasy, jak se točí kolem obrazů a kolem mramorového Slunce, pokaždé z jiného směru, jak se tam točí jako planety kolem schodiště, pokaždé v jiné konstelaci s obrazy.

První milovník sundal Synkovi bryndák, poslal ho vyčurat a umýt, přečetl mu pohádku, zakryl ho a popřál dobrou noc.
Sbalil láhev a vypadl za maringotku.
Bída je to. Ještě před pár lety stačilo tuhle zašeptat slovíčko, támhle zazpívat sonet - a ženských měl, co hrdlo ráčilo. Ale copak si může vodit baby domů, když tam má děcko? To je dokonalý kazišuk.
Zhluboka si přihnul laciného vína a polohlasně žaloval na svůj krutý osud.
"Pravdu máš, příteli," ozval se za ním principál. "Než přišly děcka, to byla pohoda! Tuhle si plácnu, tam odskočím... tajně, samozřejmě... A teď? Škoda slov. Přihraj mi láhev!"

"Pojď se mnou," šeptal jeho hlas, hluboký jak noc a jemný jako samet.
Polkla.
"Jsi moje spřízněná duše. Ne, jsi daleko víc. Můj protějšek. Poznej se mnou nekonečnou lásku a blaženost."
Stál za ní. Jeho dech ji hladil po krku.
"Stačí jen jedno slovo."
Jedním prstem jí pohladil po rameni a pak jí k sobě otočil.
"Udělej jedinou správnou věc, duše moje. Prosím tě. Spolu budem oba šťastni, vím to a ty to víš taky."
Pohlédla mu do očí. Odrážely se v nich přísliby nebeských slastí.
Vzdechla a pak mu jedinou ranou usekla hlavu, čímž ukončila jeho upírské námluvy nadobro.

Začalo to jako klasické dohodnuté manželství, tak běžné mezi čistokrevnými rody. Výhodou bylo aspoň to, že na rozdíl od svého otce měl možnost s nevěstou promluvit dříve než na oficiální zásnubní hostině. Znal Narcisu z Bradavic. Byla o rok mladší - hrdá dcera rodu Blacků, přitom tak odlišná od své starší sestry.
V Bradavicích ji vnímal, byla mu však lhostejná. Když mu otec řekl, že se má stát jeho manželkou, necítil nic. Byl přesvědčen, že ten svazek bude stejně formální, jako u jeho rodičů.
Nicméně… mýlil se. A za tento omyl byl osudu vděčný. Neboť v Narcise našel svoji spřízněnou duši.

„Na sněm? Jak si to představujete, Watersi? Jste tu jako léčitel. Opustit areál na celý týden? Vyloučeno.“
Severin se zamračil. „Jsem také mistr lektvarů, rektore.“
„Glastonburským mistrem lektvarů je Raymund Kelley. Pojede on.“
„Ale novinky v oboru...“
„Řekl jsem, Watersi.“
„Vezměte za mě praktikum s druháky, Watersi, ano?“
„Potřeboval bych si doplnit léčiva, mistře Kelley...“
„Watersi, Watersi, vy jste takový zelenáč. Podívejte, vezměte si i praktikum s posledním ročníkem – a zadejte si jim, co chcete.“ Glastonburský mistr lektvarů spiklenecky mrkl. „Dvě mouchy jednou ranou, eh?“
Ten večer padl Severin úplně sedřený.
K práci na svém vlastním projektu se zase nedostal.

Jednou Pažout povídal Horáčkovi, dočetl jsem se o Záchranné stanici záporných postav, tam bychom měli zajít, jestli existují nějaké záporné postavy, tak jsme to my!
Horáček souhlasil, jenomže pracovník Záchranné stanice na ně koukl a řekl, vida, Pažout s Horáčkem, vy přece žádné záporné postavy nejste, pánové, to jste měli přijít, když jste ještě chodili do 3.B, teď jste postavy kladné a oblíbené, sestím smiřte!
Když se ocitli za dveřmi, řekl Pažout, nikdo nás zachraňovat nebude, zbyli jsme jeden druhýmu, a Horáček řekl, to se mi líbí, a Pažout řekl, Horáčku, sice mluvíš jako fejsbuk, ale stejně tě miluju!

"Není to Levi-Civita? Geehrte Herr Professor, aber nein, Mister Professor, proboha, Infelde, jak se řekne anglicky, že si velmi vážím jeho práce a potřeboval bych s ním prokonzultovat výpočet?"
"Signor professore, che anzi! Mister Professor, proboha, proč se mám snažit, když anglicky neumím, zkrátka tady jsem a koukám."
"Herr Professor, já teď napíši svoje rovnice a rozepíši je do linearizované podoby."
"Signor professore, vidím, že linearizujete svoje rovnice, ale dovolil bych si nesouhlasit, můj tenzor jste rozepsal špatně, dejte sem křídu."
"Máte pravdu, dále potřebujeme vhodně zkalibrovat - křídu!..."
"...a vypustit členy - křídu!..."
"...vyšších řádů..."
Proč však Infeld mlčí? Pláče smíchy.

„Och, Franku. Cítíš?“
„De. Báb rýbu. Decítíb dic-“
„Naše duše, Franku,“ Margaret se horoucně rozplývala, zírajíce na dekadentního Bogarta na promítacím plátně.
„Trochu šibrá-“
„Och, Franku,“ Margaret mu skočila do řeči, než stihl pronést něco opravdu stupidního. „Naše duše souzvučí. Harmonizují... Splývají.“
Sestra Owensová, již Hawkeye držel kolem pasu, se na něj zaculila. „Proč ty mně neřekneš nic romantického?“
Hawkeye se naklonil blíž a nonšalantně ji políbil na tvář. „Já raději splývám... takříkajíc biblicky.“
Z řady za nimi se ozvalo zakuckání. Obrátili se.
Owensová Hawkeye potměšile šťouchla do žeber. „Teď’s tomu dal. Nevěděla jsem, že se Otec Mulcahy umí červenat.“

Brandy strašně ráda jezdila v autě, jen co jí přestala vadit velikost vzrostlého varana. Opírala se předními spáry o palubní desku, jistila se ocasem a moje upozornění na airbag ignorovala.
Milovala předjíždění a neměla moc pochopení pro pravidla, protože – jak říkala – predátor zůstane predátorem. Nechápala, že to vidím jinak.
A pak se to stalo.
„Ty idiote, nevidíš, že pouštím chodce! Vždyť jsi ho mohl zabít! Já tě...“
Nebezpečně předjíždějícímu audi najednou vzplanuly pneumatiky, zavrávoralo a smykem zastavilo na autobusové zastávce. Lidé prchali, arogantní řidič též.
S úžasem jsem pohlédla na dračici. Mrkla na mě.
„Jsme jedné krve, ty a já!“

„Tady Dana Břízová, vaše duše spřízněná!“
Jo? A kde jsi, ty duše spřízněná, když tě potřebuju, co? Koukej naklusat, vyndat mě z přepravky a pustit ven, než ji rozštípu na milion kousků! Nechci, aby mi nějakej člověk koukal do huby, a už vůbec nechci žádný pigáro do kožichu, jasný? Nerozumíte? Haló!!! Chci domů! Nechte si ty kecy, že je to jen pro mé dobro! Pro mé dobro je běhat na zahradě a honit hmyzáky, slyšíte??? Já chci domů!!!“
„Vozit kočky na očkování je za trest,“ řekla domácí. Zesílila autorádio.
„Posloucháte stále pořad Radiopřání. U mikrofonu Dana Břízová, vaše duše spřízněná.“