Sherlock Holmes

John seděl ve svém křesle a sledoval slavného detektiva. Sherlockovy boky se vlnily v pravidelném rytmu, dech měl zrychlený a na spáncích se mu perlil pot.
John přejel pohledem Sherlockovo štíhlé pružné tělo a hlasitě polknul.
„Rušíte, Watsone.“
Doktor stiskl rty.
„Proč to děláte, Holmesi?“
„V zájmu vědy, samozřejmě.“
Přesně v tu chvíli jedna krůpěj potu stekla po jeho spánku. Pověstná poslední kapka.
John vstal z křesla, systematicky si svlékl všechno oblečení a usadil se zpět.
Sherlock strnul uprostřed pohybu. Gymnastická obruč mu sklouzla z boků a zazvonila o zem.
„Když o tom tak přemýšlím, drahý Watsone, věda může počkat.“

Vo vlaku Watson celý prekrútený príbeh dopísal. Do Sussexu sme dorazili podvečer. Mračná sa trhali, slnko pozlacovalo stromy. Včely odbzučali k úľom. Kraj sa ukladal spať.
Watson vstúpil do izby s horúcim čajom a otázkou: „Ako dlho sa poznáme?“
„Vlani sme zavŕšili polstoročie, drahý priateľ. Ak neodrátate roky, čo som strávil mŕtvy alebo v Oriente.“
„Myslíte, že by sme si mohli potykať?“
Zopárkrát som žmurkol. Slzy? Absurdné. Prijal som priateľovu ponúknutú ruku a stisol. Usmial sa na mňa, zhovievavo, akoby presne vedel, čo sa deje v mojich útrobách.
„John,“ vyslovil som, vďačný za jednoslabičnosť, lebo hlas sa mi lámal.
„Sherlock.“

„Chystáte se plout do Ameriky?“ otázal jsem se, když poslíček odešel.
„Co bych tam dělal?“ Holmes si růžkem palubního lístku zamyšleně poklepával o ret, „je člověk, který zabíjí, vrah?“
„Ovšem!“
„A jsou-li oběťmi jiní vrazi? Vrazi zabíjející rozlet, myšlenky, názory? Vybíjející si na bezbranných obětech vlastní zrůdnost? Ti, kteří vlastními činy křiví ostatní? Nemají takoví být odstraněni? A co se má stát s těmi, kteří je zastavili?“
„Nevypátral jste dosud onu ženskou vražedkyni.“
„Není lepší nechat některé věci prostě odplout?“
„Neodpovídáte mi.“
„Možná proto je spravedlnost slepá. A taky prý nikdy nespí. Na druhou stranu... může občas na chvilku zadřímat.“

S podzimem Londýn zahalila mlha, mrholilo a objevil se seriový vrah. Krky podříznuty klavírní strunou, oběti se nacházely ve stokách, v docích i na prazích módních divadel a kabaretů. Noviny každý den lkaly nad nepolapitelným fantomem a i ty nejserioznější se předháněly v neotřelých epitetech vyjadřujících všeobecnou hrůzu. Můj přítel se však zabýval chemickými analýzami a hrou na housle a vrtošivě odkládal vlastní vyšetřování na chvíli, kdy policie přizná, že je v koncích.
S kalným listopadovým ránem dorazil Lestrade: „Jsme v koncích. Ten vraždící muž je šílenec.“
„Omyl. Jedná se o ženu.“
„Ale, to přece... Jak by?“
„Emancipace, drahý Watsone.“

V ďalekej ruskej zemi sa do ovzdušia zaváňajúceho revolúciou narodil-a Jevgenij-a. Roky leteli, z Jevgenije vyrástla rozumná, čestná žena, no jej sestra--trpela vzácnou chorobou.
Otca im vzala vojna. Vystrašené a chudobné ako kostolné myši vyrazili naskrz Európou do Anglicka.
Sotva sa zabývali v srdci Londýna, do Jevgenijinho srdca sa votrel nádejný policajný detektív, istý Inšpektor--Brown.
Ich lásku však tragicky zahubili skôr, než stihla rozkvitnúť. Jevgeniju na schôdzku sledoval vrah. Našli ju ráno – už nedýchala. Zúfalý Brown na pomoc privolal môjho priateľa Sherlocka Holmesa--ktorý po jedinom pohľade na scénu prípad rozlúskol. Watson, to už vaši čitatelia stokrát videli.

Na ospalom sussexskom vidieku bolo všetko večne rovnaké. Nič sa nemenilo. Nikoho nezarážalo, keď sme sa nemenili ani ja s Watsonom, hoci mne tiahlo na osemdesiat a on sa cez túto hranicu už prehupol.
Skôr či neskôr sa budeme musieť od zvyšku ľudstva oddeliť.
Watson položil sentimentálny zväzok lúčnych kvetov na Mycroftov náhrobok. Nenamietal som, irónia plebejskosti kytice ma pobavila.
„Kde ste boli v noci?“ opýtal sa Watson po pietnej chvíľke ticha.
„Vkradol som sa do vládneho archívu a spálil ostatné memorandá,“ odvetil som popravde. „Ani Mycroft so svojím výnimočným géniom nemohol tušiť, že niekto pre jeho predpovede bude zabíjať.“

„Holmes! Panebože, vás akoby sa roky vôbec nedotýkali!“
Z Lestrada ostal vetchý starec. Len niekdajšie pevné zdravie a dôkladná starostlivosť dcéry ho držali pri živote. Zapotácal sa. Rýchlo som ho zachytil, v obave, že priamo pred nami vypustí dušu.
Bývalý inšpektor civel na Watsona, bledý, že by sa v ňom krvi nedorezal. Obrazne, samozrejme. Dostatočne hlboký zárez by istotne krvácal primerane.
„U vás, Holmes,“ starec zašepkal, „ma už neprekvapí nič. Ale... doktor Watson? Vy ste sa za posledných pätnásť rokov nezmenili ani za mak...“
„Nuž…“
Veril som, že Lestrade si naše tajomstvo vezme do hrobu. Nechal som Watsona všetko vysvetliť.

Interpretoval som Watsonovu hlúposť ako žiadosť vyviesť ho za hranicu sveta jemu známemu – poskytnúť mu nový uhol pohľadu.
„Čo by ste povedali, že je opakom lásky?“
„Nenávisť?“ navrhol, samozrejme úplne nesprávne. Zjednodušil mi argumentáciu, takže som sa rozhodol ho z omylu nevyviesť.
„Dokážete viac nenávidieť mužov či ženy?“
Vážne sa zamyslel. Napokon zhodnotil: „Nenávidieť muža je jednoduchšie. Prináša to oveľa menej výčitiek svedomia. So ženami – to si človek radšej nechce pripustiť.“
Potlačil som smiech. Och, drahý Watson. Dobrý bože, aký poklad bol môj priateľ!
S nadľudským sebazaprením som udržal vážnu tvár, keď som ho vyzval: „Teraz vašu odpoveď prevráťte naruby.“

„Dovidenia, Beckett.“ Podal som mu ruku. „Ak budete mať zaujímavý prípad, ozvite sa nám. A nabudúce použite telefón – nie sme až také vykopávky.“
Zasmiali sme sa, hoci trochu nútene.
„Keby ste ešte niečo potrebovali, v Londýne ostávame do zajtra,“ ponúkol Watson.
* * *
„Má potenciál stať sa výborným vyšetrovateľom,“ zhodnotil som pri večeri.
Nepochyboval som o inšpektorových úspechoch, obzvlášť s Wigginsovou podporou. Beckettovi sa v očiach formovala badateľná iskra. Tušil som, že jeho stratená láska z neho spraví neoblomného strážcu spravodlivosti-
„Od vás je to bezprecedentný kompliment, Holmes. Len škoda, že ten muž… ako to povedať…“
-preto sa ma Watsonova poznámka dotkla.

Medicína popísala veľkosti ľudských orgánov; detektívna práca pravidelne preukazovala, že ich kapacita obvykle býva v nepriamom pomere. Neprekvapilo ma, že Beckett súc výnimkou na Wigginsa zapôsobil. Šípil som medzi nimi budúcu spoluprácu.
Inšpektor si pretrel tvár.
„Vzmužte sa, človeče!“ nástojil Watson.
Blížila sa hliadka. Beckett sa náhle musel premeniť z pozostalého na vyšetrovateľa.
„Panebože…“ Prvý policajt sa prekrižoval, len čo zbadal mŕtvolu.
Beckett sebaisto vyhlásil: „Očividne tohto úbožiaka roztrhali psy. Upozornite miestnych obyvateľov, aby si dávali pozor, a zariaďte odchyt!“
„Hneď, pán inšpektor,“ súhlasil starší člen hliadky, ktorého množstvo krvi z miery nevyviedlo. „Zavolám rovno na stanicu, aby poslali koronera.“